Moje vnučka mně pozvala na svoji závěrečnou „šluskolonu“. Do osvětleného sálu vstupuji v doprovodu své dcery a oba si okamžitě uvědomujeme, že jsme spolu v něm absolvovali i její závěr tanečních hodin. Kdy to proboha uteklo? Mně se zdá, jako by to bylo nedávno a ono už od té doby uplynulo 20 let!
Začíná polonéza a mezi tanečníky – absolventu tanečního kurzu – vplula pružným krokem i slečna v nadýchaných modrých šatičkách a za ruku ji drží úplně cizí, vlasatý chlapec. Až mě píchlo u srdce! To, že je ta moje malá Gábinka? Po celou dobu taneční produkce frekventantů z ní nespouštím oči. Pak taneční mistr oznamuje !sólo pro garde“ a ona celá tancem uzardělá stojí přede mnou. „Smím prosit, dědo“?
Jdeme spolu na parket, beru ji opatrně do náruče a uvědomuji si, že s ní tančím poprvé v životě. Při tanci se její rozzářené oči na mne šibalsky usmívají a v nich se mi jako v retrospektivním filmu promítají scény společně prožitých zážitků od dob jejích prvních krůčků. Valčík končí a já ještě chvíli stojím pevně rozkročen a čekám, až se ten sál se mnou přestane točit. Gabka, celá zadýchaná se směje.
„Já jsem dodnes nevěděla, že jsi tak dobrý tanečník. A musíš mi prominout, že jsem ti pošlapala boty!“ Pak zvážní, postaví se na špičky a zblízka se mi dívá do očí: „vždyť ty máš v očích slzy! To to tolik bolelo?“
„Víš děvče, to je asi těmi reflektory“.
Beru ji za ruku a odvádím z parketu. Usedám ke stolu a dál ji sleduji, jak víří v tanci. Jsem zřejmě už starý, melancholický dědek, když jsem se při tom tanečku málem rozbrečel. Co všechno mi proběhlo hlavou během tohoto jediného valčíku! – jak mi ji poprvé ukázali v porodnici. To buclaté „NIC“ s čupřinkou černých vlasů se na mně z peřinky usmálo a já měl pocit, že se už dlouho známe; jak jsem se těšíval z práce domů, kde na mne čekala připravena v kočárku. Vybaveni plenkami a termoskou jsme pak vyráželi do parku. Mistrně se naučila vyplivovat dudlík a já se ho pak naučil mistrně chytat; jak jí zářily její nebesky modré oči při prvním vánočním stromku; jak jsem jí později navštěvoval na infekčním oddělení v nemocnici a pak ještě ve spánku viděl ty její uplakané, vyčítavé oči, které nedovedly pochopit proč odcházím a jí tam nechávám; jak jsem na ní čekával v šatně školky, až se otevřou dveře jídelny a ona se prodere mezi prvními a skočí mi kolem krku se slovy:“že tu dnes nemusím spát?“ Dědo!
Jak jsme byli poprvé spolu na kluzišti. To jsem si po třiceti letech obul staré brusle a pak jsme spolu mlátili oba o led. Bruslící veřejnost se bavila tím, že nemohla rozeznat kdo koho učí bruslit. Ona se tomu tak nádherně smála, že i mně to přestalo být trapné!
Ze zamyšlení mně vyrušila Gabka:
„Pojď si ještě zatančit polku!“
„Děkuji, jsi moc hodná, ale ten jeden tanec mi stačil“!
„Ale dědo, ty boty ti přijdu zítra očistit a na ten první valčík zapomeň! Anebo ti pořád ještě vadí osvětlení?“
Na ten valčík asi těžko někdy zapomenu, říkám si v duchu a tu slzu pochopíš. Až jednou i ty půjdeš na „ šluskolonu“ jako garde. Ale na ní už já tančit nebudu. Nahlas ji pak upozorňuji, že na ni opodál už čeká mnohem mladší tanečník.
