Pøíbìhy zemské atmosféry – aneb za vše mù¾e klima nebo poèasí (32)
Atmosféra kontra lidská technika (1)
V tìchto Pøíbìzích samozøejmì nesmím zapomenout ani na dvì pravdìpodobnì nejznámìjší technické katastrofy dvacátého století, na nich¾ se nemalým dílem podepsaly dìje, odehrávající se v naší zemské atmosféøe.
Titanik
Pøinést jakýkoliv nový poznatek o monstru pojmenovaném Titanic, se asi u¾ nikomu nepodaøí. Ve své dobì nejvìtší loï, vyrobená v irském Belfastu byla pova¾ována za nejbezpeènìjší loï na svìtì, ba dokonce za nepotopitelnou! Její technické údaje jsou notoricky známé a na spoleèenském slo¾ení pasa¾érù a jejich osudech si také „zgustla“ øada umìlcù. S klidným svìdomím je tedy mohu pøeskoèit.
Po peèlivých a úspìšných kontrolách a zkouškách vyplul Titanic na svoji první plavbu do New Yorku ze Southamptonu deset dní po svém spuštìní na vodu dne 10. dubna roku 1912. Jeho první a poslední plavba byla velmi krátká, skonèila u¾ po pìti dnech krátce po pùlnoci ze 14. na 15. dubna.
Titanik plul k západojihozápadu rychlostí 21 uzlù, tedy asi 38,8 km/hod. Bìhem své plavby dostal nìkolik varování o výskytu ledových ker, které se objevovaly velmi nezvykle daleko na jihu a¾ u 45. stupnì severní šíøky. A u¾ zde se neblaze podepsala lidská sobeckost, nebo» radiostanice byla pøetí¾ena soukromými telegramy a tak se jen èást tìchto výstrah dostala na patøièná místa. Pøesto kapitán a dùstojníci o krách vìdìli a byli si vìdomi nebezpeèí. A tady se do dramatu zapojuje poèasí. Ty velké kry pluly Atlantikem pøibli¾nì v oblasti, kde se setkává studený Labradorský proud s teplým proudem Golfským, tedy v oblasti èetných mlh. Asi 20 minut pøed pùlnocí dne 14. dubna spatøil námoøník, dr¾ící hlídku v tzv. vraním hnízdì na pøídi velkou kru a hlásil to na mùstek. A první dùstojník se v té chvíli zøejmì dopustil osudné chyby. Zøejmì rozhodl špatnì, kdy¾ nakázal zahnout vlevo a nasadit plnou silou zpìtný chod. Titanik tak narazil pravým bokem pøídì a kra rozervala jeho trup tìsnì nad dvojitým dnem. V délce asi 100 m bylo trhlin nìkolik, sice nevelkých, ale jejich plocha èítala dohromady plochu asi 1 metr ètvereèní. To znamenalo, ¾e bylo prora¾eno prvních pìt vodotìsných komor a pøíï se zaèala pomalu potápìt.
Pìt minut po pùlnoci kapitán lodi po prohlídce podpalubí a po konzultaci s šéfkonstruktérem naøídil spustit záchranné èluny a zároveò radisté vyslali první signál o pomoc! Bylo velmi tì¾ké zabránit panice, byly sice vydány záchranné vesty všem pasa¾érù, ale vìdìlo se, ¾e ve vodì ochlazené ledovou horou mohou lidé pøe¾ít maximálnì 10 a¾ 20 minut! A jen nìkteøí vìdìli, ¾e všech 20 záchranných èlunù pojme jen asi polovinu cestujících. Navíc se ani nepodaøilo spustit všechny èluny na hladinu! Radisté vysílali výzvy o pomoc témìø 2 hodiny a po dalších dvaceti minutách se „nepotopitelný“ Titanik rozlomil ne na dva, jak se tradovalo, ale dokonce na tøi kusy a asi ve 2 hod. a 20 min. se potopil. To ale nebylo všechno.
S lodí si velmi krutì „za¾ertoval“ i osud. Loï Californian byla Titaniku nejblí¾e a kdyby zachytila ten první signál o pomoc, mohla pravdìpodobnì dorazit na místo katastrofy ještì pøed potopením lodi. Na palubì té nejbli¾ší lodi byl však pouze jediný radista, který vypnul svou aparaturu tìsnì pøed nárazem Titaniku na kru a šel podle plánu spát! Mìlo to pak i velké soudní dohry. Faktem zùstává, ¾e volání o pomoc zachytily pouze lodi, které nemìli šanci dorazit k místu ztroskotání vèas. Asi 2 hodiny po potopení Titaniku pak po skvìlém manévrování jako první dorazila loï Carpatia. Ta u¾ ale mohla zachraòovat pouze troseèníky ze èlunù, kterých, tedy tìch troseèníkù, bylo 706. Bilance obìtí byla strašná – v ledových vodách Atlantiku se dne 15. dubna 1912 pár hodin po pùlnoci utopilo pøes 1520 lidí!
Po bitvì je sice generálem ka¾dý, ale pozdìjšími pokusy a analysami se prokázalo, ¾e by bylo bývalo lepší, kdyby loï pouze rychle vypnula motory a narazila na kru pøídí. Sice by se také potopila, ale údajnì by to trvalo mnohem déle, nebo» by bylo prora¾eno ménì vodotìsných komor a lidé by se pravdìpodobnì doèkali záchrany!
A naše meteorologická douška:
Nemáme samozøejmì právo nikomu cokoliv vyèítat, ale zdá se, ¾e organizátoøi první a poslední plavby Titaniku podcenili jak klimatické, tak i povìtrnostní podmínky dané oblasti severního Atlantiku. Kdyby plavbu naplánovali na konec léta, loï by se nesetkala s ledovými krami, které by u¾ ponìkud teplejší vody oceánu rozpustily. To je klimatická výtka. A co se týèe vlastního poèasí, pak by se zde spíše ne¾ s mlhami utkal Titanik s bouøemi. Na ty ale byl urèitì lépe vybaven, ne¾ na boj s ledovou horou. A ještì nìco – kdy¾ se k tìmto pøírodním a technickým „kiksùm“ pøidá i selhání nevyzpytatelného lidského faktoru, je na obrovskou katastrofu parádnì „zadìláno“! A pøíštì zamíøíme do oblak.
