Vladimír Køí¾ píše o osobnostech, na které bychom nemìli zapomínat
Co mají spoleèného dalajláma, americký exprezident Bill Clinton, filmaø Juraj Jakubisko nebo spisovatel Josef Škvorecký? O všech tìchto osobnostech, ale i o dalších významných lidech, které znal a s nimi¾ se setkal pøi svém pobytu v Americe, píše v nové knize „Neobyèejná setkávání“ jihlavský publicista, cestovatel a èlen SN Vysoèina Vladimír Køí¾.
Pøibli¾uje napøíklad své první støetnutí s Eduardem Ingrišem, autorem známé trampské písnì Niagára, nebo setkání s významným Sokolem Jiøím Špánkem èi dlouholetým redaktorem rádia Svobodná Evropa Jo¾kou Pejskarem. Vydavatelem publikace je spoleènost Astera G.
Autor knihy Vladimír Køí¾
Vydal jste novou knihu o Vašich neobyèejných setkáních. Co na to øíkáte?
Z mého pohledu je vydání kní¾ky nìco, jako kdyby se narodilo „dítì“. Já jsem dìti nemìl, tudí¾ o to silnìjší pocit to u mì je. Myslím si, ¾e ka¾dý autor nebo spisovatel to pro¾ívá podobnì. Také mají ze svých nových publikací mají velkou radost.
Zprostøedkováváte ètenáøùm øadu zá¾itkù z Vašeho pobytu v emigraci v Americe. Na stránkách kní¾ky se mohou „setkat“ s osobnostmi, jakými jsou napøíklad spisovatel Josef Škvorecký nebo hudební skladatel, cestovatel a dokumentarista Eduard Ingriš.
V knize se vìnuji osobnostem, které v souèasnosti ji¾ nejsou mezi námi. Jedná se zejména o lidi, kteøí nìco znamenali pro naši èeskou kulturu, a øíkám si, ¾e je potøeba, abychom na tyto osobnosti nezapomnìli. Mìl jsem mo¾nost poznat je v Americe – a» u¾ to byli emigranti jako tøeba Jiøí Špánek nebo Matuškovi. V kní¾ce zmiòuji i lidi, kteøí pøijeli z tehdejšího socialistického Èeskoslovenska do Ameriky (napøíklad koncertovat) a mìl jsem se s nimi mo¾nost krátce sejít.
Vladimír Køí¾ a man¾elé Matuškovi
V jedné z kapitol od tohoto konceptu odboèujete, kdy¾ pojednáváte i o Josefínì Srpové. Øeknìte mi nìco o této paní?
Moje maminka u ní pracovala a díky tomu vidìla i za okny sousední vily, jak píše knihy spisovatel Ivan Olbracht. Josefína Srpová, to byla Josefínka, neteø slavného hudebního skladatele Bedøicha Smetany, který pro ni napsal „Polku pro Josefínku“. Moje maminka od ní dostala i fotografii na památku. Myslím si, ¾e ten snímek je unikát.
Ono tìch unikátù je ve Vaší knize více. Píšete kupøíkladu o Vašem setkání s Billem Clintonem, nìkdejším americkým prezidentem, nebo s filmaøem Jurajem Jakubiskem. Já bych se ale nyní chtìl zeptat na nìkoho dalšího – na Eduarda Ingriše, autora Niagáry. Jak došlo na setkání s ním?
Seznámil jsem se s ním takovým zvláštním zpùsobem. S man¾elkou jsme v San Francisku chodili na èeské bohoslu¾by a tam doprovázel mši na harmonium takový starší hubený pán. Zeptal jsem se, kdo to je, a bylo mi øeèeno, ¾e Eduard Ingriš.
U Eduarda Ingriše
Jak jste na to reagoval?
Málem jsem u¾ pøi té bohoslu¾bì povyskoèil z lavice, proto¾e jsem Ingrišovy melodie za¾il u¾ v mládí pøi nezapomenutelných školních autobusových zájezdech. Pøi tìch cestách jsme si se spolu¾áky nahlas zpívali mimo jiné právì Niagáru, ale i další trampské písnièky. V¾dy jsem chtìl autora Niagáry poznat, by» jsem tehdy jako student dostal informaci, ¾e ¾ije daleko v Americe, asi nìkde u té Niagáry.
Tak jste si s ním hned po té bohoslu¾bì šel popovídat?
Ano. Byl velice vstøícný, a tak jsem mu øekl o tìch mých vzpomínkách na jeho písnì. On mì pak úplnì objal, byl bájeèný. A nebylo to naše jediné setkání.
V knize vzpomínáte také na Vaše støetnutí s Jo¾kou Pejskarem, dlouholetým rozhlasovým redaktorem stanice Svobodná Evropa.
Jak píšu v knize, jezdil jsem v Americe mimo jiné na návštìvu za panem Špánkem, co¾ byl zaslou¾ilý Sokol, který odešel z Èeskoslovenska u¾ v roce 1926 do Francie. Øíkal, ¾e ho tam Sokolové vyslali, aby tam organizoval èeské sokolské hnutí. On ve Francii zùstal do konce 2. svìtové války, dokonce mìl problémy i s gestapem. Po válce se chtìl vrátit do Èeskoslovenska, ale jak vidìl, ¾e to tu do ruky vzali komunisté, tak odešel do Ameriky.
Jednoho dne jsem právì za panem Špánkem pøijel a Jo¾ka „Pero“ u nìj byl na návštìvì. Byl to také takový starší a velmi pøátelský pán. Okam¾itì jsem mu øekl, ¾e jsme ho ze Svobodné Evropy v tehdejším Èeskoslovensku poslouchali (by» s rušeným signálem). Hned se zajímal i o to, jak jsme my s man¾elkou uprchli z Èeskoslovenska a vùbec o mùj osud. Rovnì¾ mi øekl, ¾e pøipravuje knihu „Útìky ¾eleznou oponou“ a zeptal se, jestli by tam mohl mùj pøíbìh dát.
S Jo¾kou Pejskarem
Co Vy na to?
Souhlasil jsem. Ta kní¾ka vyšla nejprve v roce 1989 ve Švýcarsku a pak po sametové revoluci (v roce 1992) i v Praze. Kdy¾ jsem jednou jel v Americe na výlet do Mohavské pouštì, tak jsem pøed tím u Pejskarových dva dny pobyl. Dlouho do noci jsme si povídali a nezapomenu ani na to, jak na cestu natrhali pytel mandarinek z jejich menšího sadu – abych prý v poušti nemìl ¾ízeò 😊
Jak Jo¾ka Pejskar vzpomínal na svou novináøskou práci, na rádio Svobodná Evropa?
I o tom mi povídal, jaké to bylo. Hlavnì mi ale vyprávìl o jeho dramatickém útìku z Èeskoslovenska. V roce 1947-48 byl redaktorem novin ve Znojmì, kde ho varovali, ¾e ho pøijdou zatknout. On tam organizoval nìjaké odchody lidí pøes hranice. Po tom varování pøešel s jednou skupinkou pøes „èáru“ i on. Nebylo to snadné, jak mi øíkal.
A kde jste mìl pøíle¾itost setkání s dalajlámou?
Po jeho pøednášce pro studenty v San Francisku. Potkali jsme se na chodbì, kdy¾ odcházel, a já mu vyjádøil svou úctu i nadìji a pøání, aby jeho Tibet byl jednou znovu svobodný. A pak mì Jeho svatost, jak mu všichni øíkají, vzala za ruku. Dalajláma mi s dojetím podìkoval a øekl, ¾e mi ¾ehná.
Kde si mohou zájemci knihu zakoupit? A plánujete nìjaké autorské ètení?
Kní¾ka je k dostání v Jihlavì v knihkupectví Jitka, v Krmítku pro duši, v prodejnì Jihlaváèek nebo v knihkupectví v prostorách èajovny ve Støíbrném domì na jihlavském Masarykovì námìstí. Kní¾ka je doplnìná fotografiemi i QR kódy, které odkazují na moje pøedchozí vydané knihy.
Vladimír Køí¾ a man¾elé Matuškovi
U Eduarda Ingriše
S Jo¾kou Pejskarem