Síla slova, Slavomír Ravik Sedm povzdechù z køí¾e (19)
Abychom pochopili váhu slov, která Je¾íš pronesl na køí¾i, je tøeba si zopakovat Jeho utrpení v posledních dvaceti hodinách. Bìhem noci, pøed zatýkáním, Kristus stresem a úzkostí potil krev. Odborníci tomuto jevu øíkají haematidrosis, vznikající kumulací strachu, kdy se dìs vrací v nových a nových vlnách. V bezesné noci podstoupil soudní proces, byl doslova rozbit katovými dùtkami a posléze pøibit na køí¾. Nestávalo se ovšem bì¾nì, ¾e by bièování a køi¾ování bylo spojeno v jednom jediném ortelu smrti. Jak popisují lékaøi, kteøí rekonstruovali utrpení na køí¾i, tedy ji¾ po šesti a¾ dvanácti minutách klesal krevní tlak obìti na polovinu, zatímco puls pøíštího nebo¾tíka stoupl dvojnásobnì. Nastala hrozba srdeèního kolapsu. Tìlo se svezlo únavou, a celá váha visela na høebech pøibitých v zápìstí. Bolest se stávala nesnesitelnou a konèila køeèí v pa¾ích a ochrnutím hrudního koše. Ubo¾ák vdechl, ale nemohl vydechnout. Nezbylo ne¾ se vzepøít o nohy, rovnì¾ pøibité høeby, a pomalu se zvedat. Ovšem¾e s bolestí a køeèí v nohou. Odsouzenec si tedy uleví prohnutím kolenou – aby vzápìtí shledal, ¾e opìt visí za ruce a nemù¾e vydechnout… Netøeba pokraèovat – pøidejme jen tropické vedro, pálení slunce, roje hmyzu, o nì¾ v tìchto konèinách není nouze, hrùzu blí¾ící se a neodvratné smrti. Inu, ne nadarmo si Cicero pøál, aby se mezi Øímany o køí¾i vùbec nehovoøilo, proto¾e poprava na nìm je „nejstrašnìjší a nejhnusnìjší smrtí.“ Konec koncù i historici této doby psali, ¾e „my (rozumí se Øímané) máme zvyk stavìti køí¾e u silnic pro velmi prospìšný odstrašující pøíklad, aby kolemjdoucí, vidouce ukøi¾ované, dìsili se.“
Tak¾e se nemù¾eme ne¾ divit, ¾e Je¾íš vùbec promluvil – i kdy¾ se tak stalo jen sedmkrát bìhem 180 minut na køí¾i, co¾ pro¾ívá v duchu ka¾dý, kdo tak èi onak trpìl, a tedy mù¾e vydat svìdectví, jak nekoneèná mù¾e být i pouhá minuta. Pøitom výroky, které pronesl, mají pro nás z velké èasové dálky mimoøádnou symbolickou hodnotu. Ji¾ první povzdech byl pronesen v okam¾iku, kdy se otrlí ¾oldnéøi dìlili, dokonce losovali o jeho skromné odìní. Bùhví zdali jim šlo o šat nebo o trofeje, které snad mohli vzápìtí s tuèným spekulaèním ziskem prodat. Pohledem shùry tedy pronesl slova adresovaná Otci, tedy Bohu. „Otèe, odpus» jim, v¾dy» nevìdí, co èiní.“ Tedy odpustil nejen ¾oldákùm, ale i trýznitelùm, špehùm, kteøí ho sledovali, køivým svìdkùm ale i sudièùm této hodiny. Odpouštìní na prahu smrti je pro souèasného ètenáøe evangelií neuvìøitelnì noblesním krokem – avšak Je¾íš tak stvrdil svá vlastní slova o tom, ¾e mù¾eme pøinejmenším zapomenout, a èasem se nám snáz bude odpouštìt. Ostatnì Je¾íš tak stvrdil svou velkorysostí svá vlastní slova o tom, ¾e „odpustíte-li toti¾ lidem jejich poklesky, odpustí také vám váš nebeský Otec…“
Pak pøišel další vzdech z køí¾e, o to cennìjší, ¾e (jak uvádìjí lékaøi) po hodinì èi dvou nebyli ukøi¾ovaní schopni souvislého projevu. Dojde toti¾ k debatì dvou lotrù, kteøí byli popraveni tým¾ køí¾em jako Je¾íš. Jeden z nich rozhoøèenì ¾ádá Krista, aby zachránil sebe i je, oba nièemy, kteøí viseli na tém¾e døevìném lo¾i jako hlavní postava tohoto dne. Druhý z obou darebù však poprosil: „Je¾íši, pamatuj na mne, a¾ pøijdeš se svým královstvím“. A Je¾íš odpovídá: „Skuteènì, øíkám ti: Dnes budeš se mnou v ráji.“ Jestli¾e v prvním výroku Kristus pronáší slova o odpuštìní, tentokrát jde o slovo spásy. Inu málokdo se doèkal tak velkého daru, jako tento lotr, kterému Je¾íš pojednou otevøel bránu do nebeského království. Pøitom ani neznáme jméno tohoto obdarovaného, který se nakonec pøesvìdèil o podivném paradoxu, ¾e ¾ivot v duchovním smyslu slova, vìènost zaèíná smrtí – dokonce na køí¾i.
No a tøetí povzdech mù¾eme nazvat jako slovo lásky. „Kdy¾ Je¾íš uvidìl svou matku a jak pøi ní stojí ten uèedník, kterého mìl tolik rád, øekl matce: To je tvùj syn.“ Šlo, jak víme, o apoštola a evangelistu Jana, který jediný z dvanácti zùstal Je¾íšovi vìrný a¾ do poslední hodinky. Janovi pak øekl: „To je tvá matka“. A jak èteme dále „od té chvíle si ji ten uèedník vzal k sobì.“ Tato oslovení byla urèena blízkým, ba nejbli¾ším – porouèí svou matku do péèe, lásky a ochrany Janovi a naopak. Vìdìl toti¾, ¾e oba budou potøebovat vzájemnou pomoc ve svém nelehkém ¾ivotním finále. Tím naplnil svá vlastní slova – „Milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás…“
Kolem tøetí hodiny, jak èteme, zvolal Je¾íš poètvrté, prý hlasitì, „Bo¾e mùj, Bo¾e mùj, proè jsi mì opustil?“ Tento povzdech natropil mnoho nedorozumìní, ba i vìøící zápasili s výkladem tìchto slov, zdánlivì výrokem zoufalství. Nikoli – Je¾íš dal najevo svùj duchovní stav, modlil se a citoval úvodní slova ¾almu s poøadovým èíslem 22. Navíc jde o symbolické opakování Je¾íšova osudu, zejména slovy: „Jako støep vyschla má síla, jazyk mi pøisedl k patru.“ Doèteme se zde i o tom, ¾e „dìlí se o mé roucho, losují o mùj odìv…“ Stalo se ostatnì, co ji¾ dávno pøed tímto dnem pøedvídali starozákonní proroci.
Pátý povzdech se týkal utrpení køí¾e – vyjádøeno jedním slovem „¾ízním.“ To ji¾ vedla prapodivná podívaná setníka Longina pozvolna k velké promìnì. Mo¾ná, ¾e to byl on, o nìm¾ píše Matouš, ¾e „jeden z nich hned odbìhl, vzal houbu, naplnil ji octem, nastrèil ji na rákosovou hùl a chtìl mu dát pít.“ Nedbal ovšem na protesty okolostojícího davu a kolegù ve zbrani. Kdoví – mo¾ná, ¾e právì v tomto okam¾iku Kristus z køí¾e vyzkoušel Longina, prvního to pohana pøed pøechodem ke køes»anské víøe a k dobrovolné smrti. Mnohé napovídají jeho slova pronesená cestou po Galileji: „Budete ode všech nenávidìni pro mé jméno, kdo však vytrvá a¾ do konce, bude spasen.“
Po šesté si Je¾íš, který „pøijal ocet“, tedy ji¾ na samém okraji smrti povzdechl slovy: „Je dokonáno.“ Jestli¾e je lidskou zkušeností, ¾e se v takových chvílích promítá lidem minulý ¾ivot, tedy Je¾íš prošel znovu Galilejí, jistì si pøipomenul svou jedineènou úlohu na tomto svìtì a pochopil hloubku svého zadání. A dodal sedmý povzdech, kterým sdìlil svìtu poslední slova køí¾e: „Otèe, do tvých rukou porouèím svého ducha“ „A po tìch slovech vydechl naposled.“ Za prvé vnímáme, ¾e a¾ do poslední minuty mìl svùj osud nadobro v rukou. Za druhé vìdìl, ¾e nám nabízí svou cestu, tedy osud, v nìm¾ neseme ka¾dý svùj nelehký køí¾. A za tøetí nám ¾almem pøipomnìl, ¾e touto cestou nepùjdeme sami.
„I kdy¾ pùjdu roklí šeré smrti,
nebudu se bát nièeho zlého,
v¾dy» se mnou jsi ty.“
Køí¾ se tedy stal vzápìtí hlavním symbolem køes»anství, jistotou, ¾e stojíme na stranì, která nikdy nemù¾e prohrát, a tedy kdyby neodešel do neviditelných metafyzických konstant, které ovšem pronikají naším svìtem, mohl by vzkøiknout na Velký Pátek o tøetí hodinì odpoledne slova árie Nessum dorma, VINCERO! ZVÍTÌZIL JSEM!
