Tento „pøíbìh“ bude bohu¾el plný hrùzostrašné matematiky. Netøeba se ale bát, budou to jen pouhá – slova, slova, slova…
I kdy¾ synoptické metody pøedpovìdi poèasí se udr¾ely a¾ do souèasnosti, musíme pøiznat, ¾e se pøi nich zcela nepodaøilo vylouèit jistý - vìtšinou znaèný - subjektivní vliv prognostika, co¾ je jistá vada na kráse tìchto metod.
Novoty, které pøinesla „norská škola“ koncem 1. svìtové války do meteorologie, se ještì ani nestaèily prosadit a ke slovu u¾ se hlásily metody další. Po co nejvìtší objektivitì zmapování atmosférických dìjù a jejich následné prognóze pošilhávali meteorologové u¾ dlouho. A tak se volalo po zapojení matematikù. Mo¾ná pøekvapí, ¾e první, kdo konkrétnì navrhl øešit problém pøedpovìdi poèasí pomocí systému parciálních diferenciálních rovnic, byl u¾ minule zmiòovaný V. Bjerknes starší v roce 1904, tedy ještì døíve, ne¾ byly v Norsku objeveny ty zmínìné novoty! Upozornil toti¾ na tyto dvì základní nutné a postaèující podmínky pro mo¾nost numerického modelování pøedpovìdí poèasí:
Musí být znám s dostateènou pøesností stav atmosféry ve výchozím daném èase. Musí být známy fyzikální zákony, které dostateènì pøesnì popisují vývoj atmosféry v reálném èase.
Na základì tìchto postulátù se první pokusil o numerickou pøedpovìï Anglièan L. F. Richardson u¾ v roce 1922. Pøitom je zajímavé, ¾e postupoval podobnì jako kdysi dávno Brandes. Na základì historických údajù se pokusil èasovì integrovat základní fyzikální meteorologické rovnice metodou koneèných diferencí, a pøedpovìdìt stav atmosféry pro den 20. kvìtna 1910. Jeho pokus byl však velmi neúspìšný. V té dobì prostì ještì zdaleka nebylo v lidských silách splnit ani jednu z výše uvedených Bjerknesových podmínek. Richardson nemìl k dispozici dostatek údajù pro poèáteèní podmínky a pak pøi integraci porušil dùle¾ité pravidlo o vazbì mezi délkou prostorového a èasového kroku. A navíc – výpoèet provádìl na ruèních kalkulaèkách a pøedpovìï na 24 hodin trvala témìø mìsíc! Øíci, ¾e s touto metodou by se pøi bì¾né pøedpovìdi „pøišlo s køí¾kem po funuse“, by tedy bylo velkým eufemizmem! Tento neúspìch bohu¾el na øadu let odradil další teoretiky od pokraèování výzkumù touto cestou. Pøesto zaslou¾í Richardson náš obdiv, nebo» ukázal, ¾e pøi splnìní základních podmínek a pøi dokonalejší výpoèetní technice je numerická integrace základních rovnic atmosféry tou správnou cestou k objektivizaci pøedpovìdí.
Cesta k modernímu modelování atmosféry 1