Historicko-vojenské ani politicko-hospodáøské pøíèiny Krymské války, která trvala od záøí 1854 do ledna 1856, si pøipomínat nebudeme, za zmínku snad jen stojí fakt, ¾e zatímco pøed více ne¾ ètyøiceti lety byli v Rusku agresory Francouzi v èele s Napoleonem, v této válce to byli naopak Rusové. Ti toti¾ mìli odjak¾iva zálusk na ú¾iny Bospor a Dardanely, aby se jim splnil odvìký sen – mít pøístup k teplým, a tedy nezamrzajícím moøím. Nás ale samozøejmì zajímají zejména aspekty meteorologické.
V této kruté válce se proti Rusùm dokonce spojili Britové s Francouzi a Turky! Tito spojenci se vylodili na severozápadì Krymu a v bìhem záøí postupovali vnitrozemím poloostrova k jihu smìrem na Sevastopol. Na tento mohutný èernomoøský pøístav tak mohli spojenci zaútoèit souèasnì z pevniny i z moøe a poèátkem listopadu ho oblehli. Jako obyèejnì pøi takovýchto bitvách mìly obì strany velké potí¾e se zásobováním, nebo» Rusové mìli svou hlavní základu v Moskvì, Britové ale a¾ na Maltì, Francouzi a¾ v Toulonu a Turci nemìli dokonce základnu ¾ádnou! A boje se tak vlekly…
Obì strany sice vìdìly, ¾e u Støedozemního a vìtšinou ani na severu Èerného moøe v listopadu ještì nemrzne, ale jinak poèasí bývá zejména na moøi velmi vìtrné. A hned první polovina listopadu v roce 1854 to potvrdila. Po bouølivé noci z 10. na 11. listopadu, kdy se nìkteré lodì málem trhaly z kotev, navrhoval zcela správnì náèelník štábu francouzské flotily, aby poblí¾ Krymu zùstala jen èást flotily a druhá èást, aby odplula pøezimovat do Bosporu. Jak u¾ to v armádách chodí, o tomto správném plánu se na vyšších místech rozhodovalo velmi pomalu, a tak pøíští dny, kdy se poèasí dále zhoršovalo, zastihlo nepøipravenou flotilu nejen francouzskou, ale i britskou.
Veèer 13. listopadu nastal sice jakýsi klid pøed bouøí, ale v èasných ranních hodinách dne 14. listopadu u¾ nabral jihozápadní a¾ západní vítr na ji¾ním pobøe¾í Krymu síly mohutné vichøice a škody, které napáchala, byly obrovské. Na pevninì padaly stromy, poboøena byla ambulantní vojenská nemocnice i hlavní zásobovací støediska Francouzù i Anglièanù a zcela bylo pøerušeno spojení. Navíc bylo bláta tolik, ¾e to všude vypadalo jako v ba¾inách. A k dovršení všeho v dalších dnech nastoupily pøedèasnì i mrazy!
Na moøi byla situace ještì horší. V Balaklavské zátoce, jihovýchodnì od Sevastopolu, u¾ ráno od 7 hodin se lodì opravdu trhaly ze svých kotev, vzájemnì se srá¾ely a nìkteré pak najely na mìlèinu. Nìkolik velkých dopravních plavidel, která veèer pøed bouøí doplula se zásobami na zimu pro anglickou armádu, se potopilo s celým nákladem i s posádkami. Francouzské lodì dopadly ponìkud lépe. Kotvily v jiné zátoce, znièeno jich bylo sice ponìkud ménì, ale bohu¾el ztroskotala „pýcha“ francouzského námoønictva – váleèná loï Henri IV. A právì tato skuteènost pobouøila celou Francii. Proto francouzský ministr války vyzval významného astronoma a øeditele paøí¾ské hvìzdárny Le Verriera, aby provìøil, zda se nedalo této katastrofì pøedejít.
Meteorologie byla tehdy stále ještì „pod køídly“ astronomie, ale u¾ se pomalu jako vìda osamostatòovala, nebo» v roce 1853 se konala v Bruselu první mezinárodní meteorologická konference, kterou svolaly Spojené státy americké. Konference mìla za úkol vybudovat první mezinárodní systém meteorologických pozorování na moøích. V popøedí zájmu byly samozøejmì zejména „moøské“ zále¾itosti pro potøeby navigace, ale v navr¾eném formuláøi pro pozorování byla kromì kolonek pro údaje o moøských proudech a pro smìr a rychlost vìtru i øada dalších, napø. pro tlak a teplotu vzduchu èi pro oblaènost.
Le Verrier vyu¾il zaèínající mezinárodní spolupráce a vyzval dopisy rùzné organizace a instituce v Evropì, aby poskytly dosa¾itelné informace o poèasí ve dnech 12. a¾ 16. listopadu 1854. Jeho výzva mìla velký úspìch. Dostal údaje z 250 meteorologických stanic z celé Evropy a podaøilo se mu z nich sestavit pøehledné synoptické mapy z inkriminovaného období. Objevil na nich hlubokou tlakovou ní¾i a perfektnì zmapoval její vývoj i dráhu. Zjistil, ¾e postupovala od severozápadu pøes støední Evropu na Balkán a u¾ na této trase pùsobila škody. Pak smìøovala dále k severovýchodu na Krym. Le Verrier tak zjistil a u¾ v bøeznu 1855 ve své zprávì pro Paøí¾skou akademii vìd uvedl, ¾e pokud by se pro pøedávání informací o aktuálním poèasí ve dnech 12. a 13. listopadu pou¾ilo telegrafu, mohla být nièivá bouøe s vichøicí v oblasti Sevastopolu pøedpovìzena, armáda i flotily by tak mohly být vèas varovány a katastrofì by se dalo zabránit!
Pro poøádek se ještì podíváme i do ruského vojenského tábora. Zde byly škody ve srovnání se škodami na stranì spojených armád protivníka minimální. Ruský car Mikuláš I. si tu bouøi dokonce pochvaloval a dle svých vlastních slov by uvítal i další! No – a Sevastopol padl témìø a¾ o rok pozdìji a¾ v záøí 1855.
O událostech Krymské války byla celá evropská veøejnost poprvé v historii témìø okam¾itì informována zejména telegrafními zprávami, a dokonce i prvními fotografiemi. Novináøský reportér londýnských The Times W. H. Russell byl vlastnì prvním váleèným zpravodajem a R. Fenton, J. Robertson a F. Beato prvními váleènými fotoreportéry.
Jejich zprávy o tom, jak politici nekompetentnì rozhodovali, byly pak dokonce pøíèinou pádu britské vlády u¾ v lednu 1855! F. Beato vyfotil tábor spojencù v roce 1854.
A tak mù¾eme na závìr s naprostým klidem konstatovat, ¾e naše zemská atmosféra prostøednictvím jediné velké události, která vešla do dìjin pod názvem Balaklavská bouøe, byla kromì jiného i zásadním impulsem pro mezinárodní spolupráci v meteorologii.
A ještì nìco velmi zajímavého zjistil náš meteorolog-historik Jan Munzar. Pravdìpodobnì první, kdo u¾ v roce 1842 navrhl, aby se meteorologické informace pøedávaly telegraficky, byl tehdejší øeditel pra¾ské klementinské observatoøe Karl Kreil, pozdìjší øeditel c.k. Ústøedního meteorologického ústavu ve Vídni.