Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Emílie,
zítra Kateøina.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Vzpomínky pláèou krásnì

®ena opatrnì sestoupila ze schùdkù autobusu a nespokojenì se zamraèila. Ocitla  se uprostøed divokého mumraje. Uprostøed hluèného davu, jeho¾ jednotlivé èásti se pohybovaly rùznými smìry. Jako by to byl shluk chaoticky se pohybujících èástic. A vlastnì jsme takové vesmírné èástice, øíkala si v duchu, co¾ ji kdovíproè uklidnilo. Pomalu se zaèínala v tom nesourodém lidském stádu orientovat. Byli tu zástupci tøí rùzných skupin. Slavnostnì nastrojení horníci v èeských a v nìmeckých stejnokrojích a bì¾ní úèastníci hornické poutì v civilu. Ona patøila k tìm tøetím, pøijela se podívat. Sem, do své rodné vsi, která kdysi dávno byla jejím domovem.

S dojímavou zvìdavostí se nyní dùkladnìji rozhlí¾ela po mìdìneckém námìstí, skromném centru bývalého hornického mìsta. Poloha kostela vùèi vìtšinì domù zùstalo zachováno, ale jinak se tu bìhem tìch sedmdesáti let mnohé zmìnilo. Nìkolik domù tu zcela chybìlo, jiné byly neuvìøitelnì zchátralé. Náves jako by se celá scvrkla, ale mo¾ná byla prostornìjší jen v jejích vzpomínkách.

Krátce se porozhlédla také po parku. Ka¾dý strom a keøík by mohl pøedstavovat rok jejího ¾ivota. Nìkterý statný a urostlý, jiný drobný a skrèený u cesty. A všechny do jednoho pøipravené brzy shodit zbarvené listí a usnout. Tenhle park jako by kopíroval její ¾ivot. Se svým památníkem na obìti svìtových válek. S duší usídlenou v kostele. Spolu s ostatními vstoupila dovnitø. Nádherná mše doprovázená mocným zpìvem mu¾ského sboru pøíjemnì umocòovala její citové pohnutí. Vybavila si svou radost ze své první vánoèní pùlnoèní, bylo to právì tady.

Plná dojmù vyšla s ostatními zpìt na denní svìtlo. Nahoru na Mìdník s prùvodem nepùjde, i kdy¾ je tamodtud nádherný výhled dolù do kraje. Kdysi tam chodívala moc ráda, ale dnes u¾ je ten kopec nad její síly, pøesto¾e tam vede pohodlná asfaltová silnice. Kdepak, pùjde se zatím podívat dolù ke statku, jestli tam ještì stojí dùm, kde vyrùstala. Mohl by. Nìkolik podobných, s typickým druhým vchodem v patøe, tu poøád stojí. Usmála se nad vzpomínkou, jak chodili ven pøímo tudy, kdy¾ v zimì snìhem docela zapadlo pøízemí. To tenkrát ještì bývaly oveèkovì nadýchané zimy. Mrazivé a dlouhé sice, ale v dìtských vzpomínkách zùstal jen pohádkový tøpyt èerstvého snìhu.

V øadì domù koneènì rozpoznala ten jejich, zde pro¾ila dìtství. Ach... Potìšilo ji, ¾e zùstal témìø takový, jak ho má ulo¾ený ve vzpomínkách. Mo¾ná ¾e to bylo jen zbyteèné lpìní na minulosti, která u¾ je dávno odvátá vìtrem, ale jako by to byl svìdek, který potvrzoval, ¾e co pro¾ila, se skuteènì odehrálo. Jako by v tìch zdech mohly ulpìt její vzpomínky. Jako by se ten film ¾ivota mohl znovu pøetoèit. Pøitahována nevysvìtlitelnou magickou silou pokraèovala ke vstupním dveøím.

 

Maminko, tatínku, bráško, tady jsme ¾ili, pamatujete? Silný pøíval citù protrhl hráz èasu a zaplavil její nitro nostalgií. Neèekala to tak silné. Ne¾ se tu dnes ocitla, zdálo se to tak dávno, témìø jako by se to odehrálo v jiném ¾ivotì. Generace vystøídala generaci, doba dobu... ale kdy¾ byla tady, najednou se zaèaly zapomenuté zá¾itky znovu zhmotòovat. Zatímco se její boty dotýkaly asfaltové silnice, ve svých pøedstavách si vykraèovala bosa po kamenitohlinité cestì a tráva prorùstající podél udusaných míst ji šimrala do lýtek. A dole na louce vedle statku Buquoyù pokøikoval Hans, její bratr, na jejich husy. Od domu se ozývaly pravidelné tupé údery, jak tatínek štípal døíví. Trhla sebou, kdy¾ si uvìdomila, ¾e podobný zvuk tu slyší i dnes.

Stála pøed domem. Tudy bìhala bosa po schùdkách a maminka na ni volala z okna: „A» se zase nenachladíš, miláèku!“ Ale ona nemìla ráda ty tvrdé nepoddajné døeváky, ve kterých ji za chvíli bolely nohy. Pokud bylo jen trochu hezky, radìji chodila bosky.

Pùvodnì chtìla dojít jen sem, na práh, to pøání si splnila. Ale teï, kdy¾ zaèaly vyplouvat na povrch mysli detaily rozmazané erozí èasu, teï jí to najednou pøipadalo málo. Napadla ji bláznivá myšlenka. Podívat se dovnitø. Spatøit maminèina stará kamna, tatínkovu dýmku na polièce u buclákù… „Nesmysl!“ okøikla se. Vedle cize vyhlí¾ejících dveøí, které s tìmi starými mìly spoleènou jen velikost otvoru, spatøila novodobý zvonek. Pøeèetla si jmenovku s divnì krkolomným jménem a zaváhala. Jak asi mohou cizí lidé pøijmout její sentimentální pøání? Ale na druhou stranu, co víc se mù¾e stát, ne¾ ¾e ji odmítnou? S tou myšlenkou zvonek stiskla.

Z jednoho z oken vykoukla mladá ¾ena. Nejprve se zdála pøekvapená, ale nakonec s úsmìvem pøitakala, ¾e ráda neèekaného hosta po domì provede. Staøenka si s dojetím pøipomnìla maminèinu vyhlášenou pohostinnost. Útroby se jí sevøely podruhé. Mo¾ná to její srdce nevydr¾í, blesklo jí v mysli, a napadlo ji, ¾e pøece nemù¾e tìmhle lidem zpùsobit tak strašlivý zá¾itek, ¾e jim tu zemøe na zápra¾í. Ne, slíbila si, ne, tohle zvládne. Pøece si sem pøišla jen krásnì zavzpomínat. A to pøesnì udìlá.

Odhodlanì následovala mladou hostitelku do domu. U¾ v chodbì jako by na ni dýchla známá syrová vlhkost sklepa. Známá? Urèitì nevoní všechny sklepy stejnì? Zøejmì ne, proto¾e v téhle vùni rozpoznávala své èerné svìdomí doprovázené tatínkovým hartusením. „Tak maminko, pøedstav si, u¾ zase nám nìkdo ve sklepì olupoval zelí! Ale a¾ já toho zlodìjíèka chytnu!"

Potom ¾eny pokraèovaly nahoru na pùdu. U komína kdysi tatínek pøidìlal fošnu jako lavièku, takové bidýlko pro lidská ptáèátka, sedávali tam s bratrem a povídali si. A kdy¾ se pak vzájemnì schovávali po seníku, tak si sem místo nich sedla jejich koèka, která je s opovr¾livým výrazem sledovala, ¾e jí plaší myši.

Nakonec spoleènì vstoupily do kuchynì, tepajícího srdce domu. Ne¾ staøenka pøešla práh, zhluboka se nadechla. Ale nepoznávala tu nic. Místo starých døevìných podlah vonících po mamince studila na zemi moderní dla¾ba. Stará kamna nahradila kuchyòská linka s elektrickým sporákem. A ten smutný pohled z okna, který odhaloval ruiny z bývalého velkostatku! Svoji tváø nezmìnily jen v dálce se tyèící hory, Klínovec a Fichtelberg, dva nìmí svìdkové historie. Nemohla èekat víc, nebyla v muzeu. Pøesto se jí oèi zalily dojetím. Tou mokrou smìsicí lásky a smutku, která hladí a zároveò tí¾í starou køivdou. Byli donuceni odtud odejít.

„Omlouvám se, od rána mi poøád padá nìco do oka,“ zøedila staøenka tu tíhu humorem. Mladá ¾ena trochu bezmocnì pokrèila rameny, omluvnì se usmála. Umí sice trochu nìmecky, ale ne natolik, aby rozumìla všem jejím slovùm. Spoleènì s bábovkou pøistrkává k ¾enì papírový kapesník. Dùchodkynì dìkuje a otírá si tváø. Zasnìnì se zahledí z okna. Bábovku s díky odmítá. Jejím hrdlem by teï neprošel ani jediný drobek. Mlèky sleduje cizí ruce, jak napouští do sklenky vodu. Mohla by ten prach trochu spláchnout, to ano. Prach zahoøklosti. K nìkterým vìcem není tøeba se vracet. Vdìènì usrkává ze sklenièky. Je to vlastnì velmi zvláštní chvíle plná symboliky, napadá staøenku. U jednoho stolu tu sedí dvì zcela cizí ¾eny, pøedstavitelky dvou spolu válèících národù, dvou rozdílných generací, dvou rùzných jazykù, a pøesto¾e si mnoho nerozumí, mají tolik spoleèného. Obì mají koøeny na stejném místì. Obì se tu cítí doma. Všichni pro¾íváme stejné emoce. Máme stejné obavy i pøání. Jsme uhnìteni z jednoho tìsta.

 

A je to i ten dùvod, proè teï ta mladší soucitnì hledí na starší a pøemýšlí, èím by ji potìšila. Starší jen tiše dìkuje za to úèastenství. Obì vìdí, jak je domov dùle¾itý. Obì vìdí, ¾e i kdy¾ nìkteré vzpomínky pláèou, je to krásný pláè. Pláè plný nìhy a dojetí. Plný lásky. A ¾e pøesnì proto je tøeba si takových vzpomínek vá¾it. Stejnì jako ka¾dého nového okam¾iku, jen¾ se v budoucnosti v krásnou vzpomínku teprve promìní. Ta mladá ¾ena má takových budoucích vzpomínek pøed sebou ještì mnoho. Ona u¾ ne. Ale to nevadí. Ty své si u¾ pro¾ila. Nyní se jimi nechává pøíjemnì houpat a tohle konejšivé kolébání je ten nejlepší zpùsob, jak se v pokoji a s úsmìvem na tváøi se svou minulostí rozlouèit.
 
Šindeláøová Renata
* * *
Ilustrace Eva Rydrychová
Zobrazit všechny èlánky autorky
 
 

Komentáøe
Poslední komentáø: 07.02.2023  10:39
 Datum
Jméno
Téma
 07.02.  10:39 Václav Doporuèení
 06.02.  21:39 Renata ©.
 06.02.  21:32 Pøemek
 06.02.  21:32 Pøemek
 05.02.  10:27 Vesuviana
 05.02.  10:02 Kvìta
 05.02.  08:32 Von