Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Emílie,
zítra Kateøina.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Náš dìdeèek

Náš dìdeèek je veselá kopa. Sám o sobì øíká, ¾e u¾ je vrtošivý kmet. U¾ijeme s ním èasto mnoho legrace. Jeho velká slabost je snaha stále vzpomínat a vypravovat, jak se ¾ilo døíve, Ne, ¾e by to bylo nezajímavé, nudné, obtì¾ující, ale nìkterým vìcem z jeho vyprávìní nerozumíme, nebo se nám zdají vymyšlené, a¾ nepravdìpodobné. Dìda si také velmi rád dìlá legraci ze všeho, i z vá¾ných vìcí. Nedá se mu tím pádem všechno vìøit.

Na ka¾dou situaci, zprávu, èlánek v novinách okam¾itì vzrušenì reaguje a jeho komentáøe v¾dy smìøují ke vzpomínkám na jeho mládí, jak to dìlali tehdy a zejména tvrdí, ¾e politika je svinstvo. To øíká nejèastìji proto, ¾e pod pojmem politika chápe témìø veškerý ¾ivot, všechny problémy, od stále plných popelnic a¾ po usnesení vlády.

Také nadává na svoje narozeniny a otci zazlívá, ¾e se narodil u¾ v roce konèící svìtové krize. Vyèítal mu, proè nemohl ještì aspoò dva tøi roky poèkat, jak si to pøála maminka a¾ to všechno pøejde.

Zlobí ho, ¾e se jeho nìkterým volnìji vyprávìným vtipùm, kterými nás zásobuje nìkolikrát dennì, nesmìjeme a nepukáme smíchy. Kdy¾ pronáší prùpovídky z vojny, napøíklad, bez kundy a tabáèku, není štìstí v baráèku, doká¾eme to ocenit a horlivì mu pøisvìdèujeme. Kdy¾ vyprávìl o ¾ebrákovi, který stojí s èepicí v ruce pøed dveømi bytu, ve kterých stojí panièka s kula»ouèkým zadeèkem a klenutým poprsím a øíká: Milostivá, nezbylo vám nìco od vobìda? Já bych si tak rád šoustnul, tak ho vìtšinou maminka okøikuje: Fuj dìdo, jak to mluvíš pøed tìma dìtma. Tedy dìtma, nám u¾ je pøes dvacet, nebezpeèí ohro¾ení výchovy nehrozí, ale stejnì jsme pointì v tom to pøípadì moc nerozumìli. Buï mìl hlad, nebo tou¾il po nìèem zajímavìjším. On se tomu vtipu smál, a¾ se zajíkal a silnì se v¾dy rozkašlal.

Nemohli jsme pochopit, ¾e kdy¾ chodili tanèit byl jediný d¾ezový rytmus populární hudby Chaèaturjanùv Šavlový tanec. Ostatní západní, a tudí¾ škodlivá hudba byla zakázaná. Zahrát skladbu Chattanooga se ¾ádná kapela neodvá¾ila bez rizika, ¾e si zahrála naposledy. Proè ètvrté nejvìtší mìsto státu Tennessee bylo komunistùm tolik proti mysli, nám dìda sám vysvìtlit neumìl.

Øíká jednoduše, ¾e se proti tomu nedalo nic dìlat. Prostì rock and roll byl oznámkován za úpadkové umìní importované zahnívajícím kapitalismem ze západu. Opojení z tohoto rytmu se pøesto prosazovalo. Dìda byl frajer, poslouchal rádio Luxembourg a chodil do Reduty na Akord klub s Viktorem Sodomou. Sklízel za to velmi záporné hodnocení v ÈSM, z kterého byl nakonec vylouèen a ztratil mo¾nost studovat. Podle vysvìdèení, která nám s hrdostí ukazoval byl dìda nadané a talentované dítì. Pøesto skonèil jako uèeò brusiè kovù ve Škodovce.

Omlouvali jsme se mu za náš bláznivý øehot, pøi jeho vyprávìní, kdy¾ se poprvé dostal za hranice do NDR, kde si koupil polobotky Salamandry, které byly zakázané vyvá¾et a dojel domù do Prahy ve vlaku bos. Jednoduše mu je v Bad Schandau zabavili nìmeètí celníci. Igelitové pytlíky na nohy od nich pøezíravì odmítl.

Vyprávìl pøíhody o filcuòku na hranicích. Pøi cestì tam zabavovali nadmìrné mno¾ství východních marek, které neodpovídalo pøídìlu státní banky 80 DM na osobu.  Na cestì zpìt zase spotøební zbo¾í, kde byl zákaz nebo omezení vývozu z NDR. Marky si schovával do opìradla rukou v kupé, aby je nemìl u sebe, kdyby chtìli dìlat osobní prohlídku. O boty však tehdy pøišel.

Dnes se to zdá absurdní, ale dìda rád ¾ertoval. Jeho vtipu, který rád vyprávìl, ¾e nejvìtší nepøátelé socialismu byly jaro, léto, podzim, zima a imperialismus, jsme se moc nesmáli. Proè pro urèitá zamìstnání byl pøedepsán krátký úèes, respektive s dlouhými vlasy mohli lidé tak nejspíše vykládat vagony, nebo umývat výkladní skøínì jsme také pøíliš pochopení nemìli.

S naším sousedem, který je ji¾ také v dùchodu, se hádá èasto. A¾ tak, ¾e se poslali do prdele a týden se nepozdravili. Jednou chtìl soused dìdu omráèit argumentem, ¾e døív nebyla nezamìstnanost. S tím dìda souhlasil, ale mìl na to vtipnou odpovìï o sedmi divech ÈSSR. Nebyla nezamìstnanost. I kdy¾ nebyla nezamìstnanost, nikdo nic nedìlal. I kdy¾ nikdo nic nedìlal, plán se plnil. I kdy¾ se plán plnil, zbo¾í scházelo. I kdy¾ zbo¾í scházelo, všichni sehnali všechno. I kdy¾ všichni sehnali všechno, ka¾dý kradl. I kdy¾ ka¾dý kradl, nikde nic nescházelo.

Takovými prùpovídkami dokázal souseda rozpálit do bìla. Dìda mu mìl nejvíce za zlé, ¾e døíve byl komunista a¾ na pùdu, jak se vyjadøoval o své èinnosti za totality. Najednou obrátil, a do dneška mu bledne nápis na dveøích: „Strany jsou pro straníky, Obèanské fórum je pro všechny“.  

Dìda si povinnou vojenskou slu¾bu odbyl u strá¾ní jednotky ve vojenském skladu v Ruzyni. Dosáhl dokonce hodnosti desátníka, do které byl povýšen podle poøadí, které na nìho vyšlo. Také se nám pochlubil èestným uznáním ministra národní obrany u pøíle¾itosti oslav bitvy na Dukle. Nevadilo mu, ¾e tam nikdy nebyl, ale na tu poctu byl velmi hrdý. Mìl ho zarámované a povìšené nad poèítaèem. Tìch diplomù a uznání mìl plnou rouru. Kdyby si je všechny dal zarámovat, mìl by svoji pracovnu jako obrazovou galerii. Èetl nám jednou hodnocení a posudek svého vedoucího z roku 1957.  Jmenovaný je vnitønì urèitì uvìdomìlý obèan, ale navenek má vla¾ný postoj k lidovì demokratickému zøízení.

 

Uvìdomìlost. Chovat se uvìdomìle, i kdy¾ vla¾nì. Dìda se toti¾ zaèal veøejnì a kriticky projevovat a¾ po revoluci. Vìdìl, ¾e se mu nic nemù¾e stát, ani kdy¾ oznaèí prezidenta za alkoholika. Døíve by ho Jáchymov na uranu neminul. Jeho bratr tam byl pùl roku za facku pøíslušníkovi SNB. Mohl dopadnout ještì hùøe. Nevím, jestli si dìda z nás nevystøelil, kdy¾ vykládal, jak známkovali jednou pøi dìjepisu test, jestli mají rádi Sovìtský svaz. Za odpovìï ano byly dva body a za odpovìï ne prý byly dva roky. Asi nás chtìl pobavit.

Nejradìji si z nás dìda utahuje, kdy¾ øíká, ¾e pro maso a uzeniny nechodili do øeznictví, ale do Masny. Ani støíhat se nechodili ke kadeøníkovi, ale do Hygie. Na pivo, to mìl dìda nejradši, na pivo chodili do Ráje. Vùbec na tìch zkratkách sklízel nejvìtší úspìchy, kdy¾ nám vysvìtloval jejich význam na starých filmech a v kní¾kách.

My jsme ho pøekvapili zkratkou na»ák. To byl zase vedle on. ®e to je pøíslušník ozbrojených sil NATO, na to se jen ušklíbl. Triumfoval naopak výrazy vejtøaska, péhámák, péeška, politruk. Jako unikát nám ukazoval fotografii po nástupu do vojenské slu¾by, kde je ve skupinì holohlavých, ušatých klukù se zástìrami u polní kuchynì. Prý zrovna doškrábali brambory. Byli všichni ostøiháni do hola po vzoru vojákù Rudé armády.

Nejvìtší zka¾enost mladejch cucákù, jak øíkal s oblibou, jsou mobilní telefony. Sám vyprávìl, ¾e poprvé dr¾el sluchátko v ruce a¾ na vojnì u polního telefonu TP 25, kdy¾ mìl slu¾bu dozorèího setniny, a to mu bylo dvacet let. Rozèilovalo ho, ¾e si voláme, i kdy¾ tøeba sedíme ne záchodì. Jeho nejèastìjší povzdech je: Kam to povede! K tomu dodává Troškovo: „Velebnosti já bliju!“. Ovšem, sám mobilní telefon pou¾ívá také. Vy¾aduje od nás stálou slu¾bu pøi jeho seøizování a nastavení, proto¾e v¾dy klikne na nìjakou ikonku a mobil zasekne. Jednou ho hodil z okna. Naštìstí dopadl do otevøeného kontejneru na starý papír. Po chvíli hledání, jsme ho mezi kartony od sýrù z Madety našli.

Velká zmìna s dìdeèkem nastala v dobì, kdy¾ pøestal kouøit. Bojoval s tím dlouho a nìkolikrát. Nikdy nevydr¾el. Jeho tvrzení, ¾e sto procent lidí, který nikdy nekouøili, všichni umøeli, byla laciná prùpovídka, která mu mìla omlouvat jeho neøest. Najednou ze dne na den konec. Pro pøípad první záchrany, jak tvrdil, si v noèním stolku schoval krabièku šestrfíldek se zapalovaèem. Opravdu ji nìkolik let neotevøel. Cítil se dobøe, a¾ na to, ¾e nabral deset kilo a narostlo mu bøicho a nevešel se do ¾ádných kalhot.

Co zpùsobilo, ¾e tak snadno s kouøením pøestal? Strach o zdraví, mo¾ná a¾ strach o ¾ivot. Uchvátili ho do svých spárù doktoøi a honili ho na CTéèko, laryngoskopii a biopsii a PETku. Dìda chodil a smutnì se s námi louèil, ¾e je konec. Vyšel z toho jen potrápen, ale zdravý. Nic mu nenašli. Naštìstí kouøit znovu nezaèal. Co však zkoušel, ovšem neúspìšnì, sní¾it váhu na pùvodních devadesát šest kilo.
Trápil se s tím, ale kdy¾ jsme mu øíkali, ¾e by mìl více chodit, tak se zlobil a nìjaké pochody pova¾oval za blbost, nehledì na to, ¾e špatnì dýchá a bolí ho kyèle. Tehdy naše máma pøišla na geniální nápad, jak dìdu dostat na jiné myšlenky ne¾ na vymýšlení rùzných diet, polykání rùzných humánních léèivých pøípravkù, tobolek a kapslí. Navedla ho, aby nìco o svém mládí a dìtství napsal, ¾e by nás hroznì zajímalo, jak se tehdy ¾ilo.
A dìdu to chytlo. Nemohli jsme ho dostat od poèítaèe. Mìl perfektnì nastudovaný Word a zaèal psát. Stránky pøibývaly, text rostl den za dnem. Dìda chodil zamyšlený, hlavu sklonìnou, odbíhal od snídanì k poèítaèi, nebo si psal struèné poznámky na okraj novin. Èasto se tam objevovala jména, Marta, Kvìta, Líba. U nìkterých byla teèka, nebo i více teèek.

Radìji jsme se ho neptali. Prozrazovala to moje sestra, která dìdovi dìlala trpìlivou korektorku. Poèet teèek znamenal úspìšné schùzky zakonèené milováním. Øíkali jsme si, jestli si dìda nevymýšlí a nepøidává. Nakonec se pøiznal, ¾e si teèek spíše ubral.

Kdy¾ poèet stránek dosáhl pìti set ètyøiceti, rozhodl se dìda svoje dílo vydat jako knihu. Skuteènì se dìdovi podaøilo knihu vytisknout a rozdat nám všem a celému pøíbuzenstvu, které bylo šokováno. Dìda do knihy vlo¾il veškeré zá¾itky a skuteènosti, o kterých nikdo ani nevìdìl. Kniha byla ukonèena datem jeho prvního rozvodu. Dál dìda pokraèovat nechtìl, proto¾e by se nerad pøiznával k vìcem, které bychom asi nepochopili a mo¾ná ho i odsoudili.

Dìdovi se psaní zalíbilo a v krátké dobì vydal vlastním nákladem další ètyøi knihy povídek ve svém vymyšleném Studiu. To se nám líbilo a k jeho nápisu na dveøích pokoje Re¾isér, pøibyl nápis Spisovatel. Dìdu jsme rádi vidìli s kamerou, proto¾e natáèel filmy a ukládal je na web. Od té doby, co odešel do dùchodu jako vrchní rada, to byl jeho veliký koníèek. Stal se z nìho jakýsi rodinný dokumentarista. Bez dìdovy kamery se neobešly ¾ádné oslavy narozenin a rodinných setkání.

Nìkteré zmìny dìda nemohl pochopit a zlobilo ho to tak, a¾ se trápil. Vyprávìl, jak byl hrdý na to, ¾e skládal v roce 1950 slavnostní vojenskou pøísahu na námìstí pøed radnicí v Liberci, kdysi hnízdo henlajnovcù a náckù. Pozdìji, po zmìnì ústavy v roce 1960 novou pøísahu jen podepsal na obvodní vojenské správì a v postoji pozor v jednostupu øekl, pøísahám.

Nìco se v nìm muselo obrátit a pro¾íval to tì¾ce. Líèil nám jejich vojenská cvièení jako váleèné filmy. Smáli jsme se mu, kdy¾ øíkal, já se z toho poseru. Útoèili jsme podél hranic neutrála a ètvrtý den jsme byli v Biskajském zálivu. Teï najednou bojujeme opaèným smìrem od Biskajského zálivu smìrem na východ. S tìma samejma lidma, co pøísahali Èeskoslovenské federativní republice. Takový pøevleky a l¾i snad svìt nevidìl.

Mìli jsme nìkdy o nìho obavy, aby nezaèal pít, nebo znovu kouøit. Jeho rozhoøèení, klení a nadávky jsme trpìlivì snášeli. Leccos jsme vidìli sami a dìlali jsme si vlastní závìry. Najednou byli všichni disidenti a poškozený totalitou. Základním hýbatelem hospodaøení se stali veksláci, kteøí za pomoci sešvindlované privatizace zbohatli a šup, byl tu kapitalismus.

Nìkdy dìda mudroval nad obsahem mnohaletých školení marxismu a leninismu a dokonce stalinismu. Marx, podle dìdy, na jednu stranu objevil, ¾e za kapitalismu je proletariát vykoøis»ovaný a na druhou stranu potvrdil, ¾e jsme lidé omylní. Dìda mìl za to, ¾e nejvíce se Marx mýlil v tom, ¾e kapitalismu zahnívá a spìje k revoluènímu konci. Øíkal nám: „Vidíte holomci? Vy si nièeho nevá¾íte, zatímco máte zahnívat a chcípat, máte všichni auta, byty, lítáte na plá¾e po celým svìtì a máte bankovní konta.“

V tomhle jsme se dìdovì rozhoøèení nedivili. Jeho ¾ivot byl pro nás vzdálený a mohli jsme se jen divit, ¾e to pøe¾il a neskonèil v Jáchymovì. Kdy¾ prý jednou stál Na Pøíkopech ve ètvrtek u prodejny knih ve frontì, rozšíøil tam informaci, ¾e ke ka¾dé knize Hanzelky a Zikmunda si musí všichni koupit šestý díl „Vybraných spisù Klementa Gottwalda“, zaèali nìkteøí lidé odcházet. Rázem postoupil v poøadí ve frontì na desáté místo a knihu Hanzelky se Zikmundem mìl jistou.

Co jsme se zdráhali uvìøit byly jeho zkazky, ¾e pøedseda ÚV SSM se stal majitelem firmy Tesla Karlín, nebo funkcionáø obvodního výboru KSÈ si koupil v malé privatizaci obchod s obuví se ètyømi zamìstnankynìmi. Ejhle ta zmìna.
    

Pøekvapil nás velice, kdy¾ jsme mu pøehráli CD s projevem Jakeše v Èerveném Hrádku o bojlerech o hodné holce Zagorové. Vyjádøil se trefnì. To byl poslední vùl, kterej na sebe vzal všechny høíchy jako Je¾íš.

Dìda nás èasto chtìl pobavit, ale spíše nás polekal. Jednou vyu¾il pozvání kamaráda a odletìl s ním na týden do Øecka. Mìli jsme o nìho starost, ale jeho pøítel se nám zaruèil, ¾e na nìho bude dávat pozor. Neuplynuly ani dva dny a dostali jsme SMS zprávu s fotografií, ¾e tam v Kerkyøe na Korfu potkal svoji utajenou dceru s krásnou vnuèkou a ¾e je mo¾né, ¾e se tam zdr¾í déle.

Na fotografii byla krásná ¾ena v plá¾ovém obleèení, která dr¾ela v náruèí asi dvouletou roztomilou holèièku. My jsme ovšem nevìdìli, ¾e je to snímek z èasopisu, na kterém je mistrynì svìta v aerobiku Olga Šípková.

V rodinì to zpùsobila velké rozpaky a roztr¾ku. Nìkteøí tomu uvìøili a dìdovi fandili, mìli ho za frajera. Ti, co na nápad s fotografií pøišli, se na nìho rozzlobili. Mìli to dìdovi za zlé, zejména tím, ¾e tam chtìl zùstat. Místo toho, aby to vypadalo na vtip, nás opravdu vystrašil. Dlouho jsme mu to nemohli odpustit.

Pøiblí¾ila se jeho devadesátka. Samozøejmì, vzhledem k vìku, mìl nìjaké zdravotní potí¾e, na které polykal spoustu práškù. Stále se s námi hádal, ¾e u¾ nic nemù¾e, a kdoví jestli se do¾ije vnouèat. Pøitom u¾ mìl nìkolik pravnouèat, které všechny ani neznal.

Zaèal si vymýšlet rùzné choroby, v¾dy kdy¾ si pøeèetl nìjakou kní¾ku o zdraví, dlouhovìkosti, dietách, zejména o cukrovce, Alzheimerovi a Parkinsonovi. Opatøil si pøístroj na mìøení krevního tlaku, na cukrovku mìl glukometr, na tep a saturaci kyslíkem si koupil pulzní oxymetr. Od zakoupení kavitaèního pøístroje na mìøení INR ho odradila cena a tester na mìøení alkoholu nepotøeboval, proto¾e kupodivu na svých dvanáct piv za rok ho nepotøeboval.

Namìøené údaje peèlivì zaznamenával do tabulek, které si sám vygeneroval na Excelu. Pøi kontrolách u praktického lékaøe mu tabulky hrdì pøedával. Nadšení z takového sledování lékaø patrnì skrýval, proto¾e dìda tvrdil, ¾e je to jako házení perel. Nikdy to nedoøekl, proto¾e se prý nechtìl rouhat.

Dokonce nás ¾ádal, abychom mu po smrti na hrobeèek postavili malý obelisk s nápisem: „Vše, co jsem dìlal, dìlal jsem rád. Vše, co jsem musel dìlat, dìlal jsem nerad.“ Nevìdìli jsme, kde na to pøišel, ale obelisk jsme mu slíbili. Mìli jsme ho rádi a pøáli jsme mu ještì dlouhá léta ve zdraví a dobré mysli.

 
Pøemysl Èasar
* * *
Portrét: Ivana Kulczycka

Zobrazit všechny èlánky autora


Komentáøe
Poslední komentáø: 07.01.2023  13:14
 Datum
Jméno
Téma
 07.01.  13:14 Pøemek
 06.01.  04:01 Ivan
 05.01.  23:15 Pøemek
 05.01.  21:44 Vesuviana obrázek...
 05.01.  15:51 Pøemek
 05.01.  12:51 Vesuviana
 05.01.  12:03 von