Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Emílie,
zítra Kateøina.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Testudos

Byl takový normální letní èervencový den roku 1960, s teplotou blí¾ící se 25 °C.  Náš šéf projekèního studia se s námi louèil dùrazným napomenutím, ¾e ten teletník pro JZD Buš chce mít urèitì hotový, ne¾ se vrátí, jinak nebudou prémie.

In¾enýr Chmelík byl nejprve pøekvapen oznámením, ¾e byl vybrán svazáckým výborem jako úèastník Vlaku dru¾by na ètrnáctidenní zájezd pro dva do Bulharska, konkrétnì na Zlaté Písky u Varny. Proto¾e si myslel, ¾e je to odmìna za jeho úspìšné a nároèné vedení svého oddìlení, jeho sebevìdomí narostlo a cítili jsme, ¾e jeho nároènost  dostane urèitì vyšší úroveò.  

Makali jsme na teletníku usilovnì, hlavnì abychom mu dokázali, ¾e i bez jeho pøítomnosti a dohledu jde práce od ruky a termíny doká¾eme splnit. Dokonce si v tìchto ètrnácti dnech nikdo ani ¾ádnou letní dovolenou nedovolil.

Vrátil se zdravý, bronzovì opálený a hned se dotazoval, jak vypadá projekt pro JZD Buš. Projevil svoji spokojenost, kdy¾ zjistil, ¾e je projekt hotový a má celou slo¾ku na svém stole. Svolal poradu, vytáhl ze šuplíku láhev Plisky a po¾ádal Martu, aby všem nalila za úspìšnì splnìný úkol a na poèest jeho š»astného návratu.

Pøi pøípitku jsme se ho zvìdavì a trochu závistivì vyptávali, jak to s tím Vlakem dru¾by dopadlo a jak se tam u moøe mìli.
„Prosím vás, jak jsme se mìli?“ odpovìdìl ponìkud zdlouhavì a skoro neochotnì.
„Øekne se Vlak dru¾by,“ pokraèoval, „ale ona ¾ádná dru¾ba nebyla. Byl to opravdový zájezd, se vším všudy. ®ádné bratøení se nekonalo. U¾ na hranicích v Komárnì náš vlak obstoupili vojáci, museli jsme sedìt na svých místech, prokazovat se celníkùm a pasové kontrole, všude samý ostnatý drát a protitankové zátarasy. Toté¾, jen¾e navíc s tanky se opakovalo na hranici s Rumunskem. Pøi zastavení v Bukurešti bylo prázdné nástupištì u našeho vlaku uzavøeno. Nikdo nesmìl vystupovat.“

Odmlèel se a vypil plným douškem sklenièku s Pliskou.
„Jedinì a¾ v Bulharsku, kdy¾ vlak zastavil v Kaspièanu, jsme mohli pøes okno pohovoøit, kupodivu rusky, se dvìma dìvèaty, s kterými vymìnila man¾elka naše pøebyteèné èokoládové sachry za láhev vína. Stejnì je brzy vojáci odehnali i s dìtmi, které ¾ebraly oèka, sluneèní brýle.“

 

My jsme jen pokyvovali hlavami a skoro nevìøícnì sledovali, jak vypadá naše bratøení mezi národy tábora socialismu v praxi. Spokojenìjší jsme byli s historkami o ubytování na Zlatých Pískách v malých boudièkách po dvou, stravováním v hotelu, a hlavnì koupáním v moøi, které prý  bylo skuteènì slané.
Práce na dalších projektech pokraèovala celkem úspìšnì. Náš vedoucí, in¾enýr Chmelík chodil do práce nepochopitelnì mrzutý a roztr¾itý. Po ètrnácti dnech na poradì pøiznal, ¾e má doma problém.

Vytáhl ze šuplíku další láhev Plisky, poprosil Martu, která se hned chopila obsluhy.
„Prosím vás, víte nìkdo, jak se starat o ¾elvu?“ takovým zoufalým hlasem zaèal debatu. Všichni ztuhli, nejmladší Jitka si škytla.
„Man¾elka dostala od jedné kamarádky, co s námi byla v Bulharsku, malou ¾elvièku. Prý  ji doma mít nemù¾e a neví, co s ní má dìlat. Dostala ji od místního doktora Velika, za tøi man¾elovy bílé dederonové košile. Teï ji máme doma. Ani nevíme, jestli je to on, nebo ona. Jde o vejce. Aby nakonec ještì nesnášela vejce.“
Tak na to jsme si všichni pøi»ukli, vypili do dna a povzdechli. Nikdo z nás ¾elvy nechoval, ani o tìchto milých zvíøátkách nikdo nic nevìdìl. Dokonce Marta se podivila, ¾e ¾elvy snášejí vejce. Katastrofa. Jak teï s vedoucím vydr¾íme.
„Co je to za sortu,“ zeptal se odvá¾nì statik Venda, „slyšel jsem, ¾e nìkteré jsou maso¾ravé. To bych neriskoval, tøeba budete mít jednou dìti.“

Na to se Marta nepatøiènì uchichtla a nalila všem další sklenièku. Lahev se pová¾livì vyprazdòovala.
„Já vidìl ¾elvu v jednom leporelu, které dostal náš Mireèek od babièky. ®elva plavala v moøi. Kde ji doma máte vy, v koupelnì?“ ozval se opatrnì rozpoètáø Knobloch.
„Jestli je maso¾ravá, to nevím, ale veèer ji do koupelny zavíráme, abych na ni náhodou v noci nešlápnul.“

 

„Já myslím, ¾e by o chovu ¾elv mohli nìco vìdìt ve Zverexu. Tam mají veškerou havì», hady, a urèitì budou mít i ¾elvy,“ velmi moudøe navrhl Venda, za co¾ sklidil vdìèný pohled in¾enýra Chmelíka.
Po tøetím pøípitku se lahev vyprázdnila a porada skonèila.
Následující dny se in¾enýr Chmelík po obìdì z projekce èasto ztrácel z dùvodù porady na vedení podniku. Starostlivý výraz se mu z oblièeje neztrácel. Všichni jsme èekali, jak se jeho nevy¾ádaný domácí chov ¾elvy vyvine.

Náš kresliè Benda byl na svùj vìk velmi iniciativní. Doplòoval si vzdìlání veèerním studiem na Støední prùmyslové škole stavební a od jedné spolu¾aèky získal za jednu choulostivou slu¾bu knihu o ¾elvách. Školil i nás a pøednášel u svého prkna pøekvapivé skuteènosti o ¾ivotì ¾elv a mo¾nostech jejich chovu v domácím prostøedí.
„Byl bych zvìdav,“ pronesl dùle¾itì, „jestli šéf u¾ vùbec ví, jestli má samièku, nebo sameèka.“
„Prosím tì Bendo, jak se to pozná,“ dotazovala se Marta nedoèkavì, „v¾dy» jsou zastrèený v tom krunýøi a kouká jim jen hlava a nohy.“
„To je právì vono,“ stavìl se dùle¾itì Benda, „u mláïat to zjistit nejde, nebo velmi tì¾ko, ale u dospìlých je to snadný, kdy¾ se ví, jak na to.“
„Asi to bude mít nìkde vzadu, na konci krunýøe, ¾e,“ sna¾ila se napovìdìt kreslièka Jiøinka, skromné, nevinné dìvèe, které se pøi tom mírnì zaèervenalo.  
„Jistì, správnì Jiøinko,“ s úsmìvem pøisvìdèil Benda, „je to vzadu, opravdu to tam je.“
Jiøinka svou poznámkou podnítila všeobecnou zvìdavost, kterou Benda s radostí zaèal uspokojovat. Vytáhl dokonce svou ¾elví knihu a zaèal nám ukazovat co je to karapax, høbetní èást krunýøe a plastron, spodní èást krunýøe, tvoøeného štítky. Všichni jsme se kolem Bendy seskupili a on peèlivì ukazoval, ¾e štítkù je šest párù.

 

„Podívejte se, jak jdou za sebou,“ pyšnì se rozhlédl, jestli se všichni soustøedìnì dívají a pokraèoval, „chytací, konèetinový, prsní, bøišní, stehenní a pozor, to je dùle¾itý, šestý pár je anální. Tam je mo¾né najít jeden ze znakù, jestli jde o kluka nebo holku. Kluci mají štítek rozdìlený.“
„No jó,“ ozvala se Marta, „abyste pánové v¾dycky nemìli nìco jinak!“
„Dùle¾itý je zadeèek,“ nenechal se rušit Benda, „délka ocásku. Tady vidíte, ¾e kluci mají ocásek delší, tlustší, zakonèený trnem.“
„To je celkem jasný,“ pøidal svou poznámku projektant Bøíza, „kdy¾ uvá¾ím skuteènost, ¾e místo tìlo na tìlo, zde musí být krunýø na krunýøi, vy¾aduje to ocásek dosti prodlou¾ený.“

Bendovu pøednášku pøerušil pøíchod in¾enýra Chmelíka. Pochopil, ¾e projekce probírala dùle¾itý problém, a tak se zeptal, co øešili. Pøiznali, ¾e Benda je pouèoval o pohlaví ¾elv, a mo¾ná, ¾e by to mohlo zajímat i jeho. Pøisvìdèil, ¾e by ho to zajímalo, proto¾e si není docela jistý, jestli darovaná ¾elvièka je kluk nebo holka.
„Man¾elka nìkde zjistila, ¾e bulharsky se øekne ¾elva kostìnurka. Mnì to pøišlo dlouhý, tak mu øíkáme Kos»a. Doufám, ¾e je to kluk. On na to dokonce poslouchá. Hele, dr¾ím pampelišku a zavolám Kos»o! Máte vidìt, jak uhání ke mnì.
“Já se vám divím, ¾e je podle vás tak dùle¾itý znát pohlaví,“ projevila svùj nesouhlas projektantka Musilová, „v¾dy» ty ¾elvièky jsou tak roztomilý a nemotorný a dìti je mají velmi rády. Mnì by to bylo úplnì fuk, jestli je to holka nebo kluk!“

 

„Paní in¾enýrko, máte pravdu,“ pøipojil se Chmelík, „koupili jsme mu velký terárium s nahøívací ¾árovkou a prolézaèkou. Na podestýlku a podlo¾ku pro krmení u¾ si zvykl. Je to na nìm vidìt, jak zvìdavì kouká a zvedá hlavièku.“
Jak se mìnila ¾elva Kos»a, mìnil se i in¾enýr Chmelík. Mìnil své chování den za dnem. Jestli lze vìøit klasikùm, ¾e teprve sou¾ití se zvíøátkem z nás udìlá èlovìka, pak u Chmelíka mìlo toto rèení plnou platnost. Byl se sice stále nároèný k plnìní úkolù, ale byl shovívavý, vlídný a starostlivý a nikdy nikoho nešikanoval ani nesni¾oval. Èasem pøikoupili Kos»ovi partnerku a pojmenovali ji Nurka. Proto, aby bulharský název byl úplný, kostìnurka. Latinsky testudo.

Jak dopadlo rodinné sou¾ití Kosti a Nurky, jestli snesla vejce, jsem se ji¾ nedozvìdìl. V roce 1968 jsme s man¾elkou úspìšnì emigrovali pøes rakouský Flüchtingslager Traiskirchen do Austrálie a ¾ádné kontakty se ji¾ navázat nepodaøilo. Pøesto na partu z projekce rád vzpomínám, zejména kdy¾ se podívám na našeho Kos»u, který bìhá po zahrádce s vnouèaty na Seven Hills v Brisban.

 
Pøemysl Èasar
 
* * *
Fotografie https://www.piqsels.com/cs
Anotaèní obrázek https://aukro.cz/vlak-druzby-7008207840
 WIKIMEDIA COMMONS https://commons.wikimedia

Zobrazit všechny èlánky autora


Komentáøe
Poslední komentáø: 09.08.2022  19:31
 Datum
Jméno
Téma
 09.08.  19:31 Pøemek
 09.08.  10:36 von
 09.08.  09:47 olga janíèková
 09.08.  09:11 Vesuviana