Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Kateøina,
zítra Artur.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Jean Auguste Dominique Ingres, francouzský neoklasicistní malíø

Francouzský neoklasicistní malíø Jean Auguste Dominique Ingres (29. srpna 1780 - 14. ledna 1867) prohlašoval za základní zákon opravdového malíøe následující: „Hlavní úvahou dobrého malíøe je, aby promyslel celek svého obrazu, aby ho mìl v hlavì jako celek... tak, aby ho pak mohl provést s vøelostí, a aby celé dílo bylo provedeno najednou.“ Dále tvrdil: „Kresba pøedstavuje tøi a pùl ètvrti obsahu obrazu... Kresba obsahuje všechno, s výjimkou barvy.“

Narodil 29. srpna 1780 se v mìstì Montaubanu v departementu Tan-et-Garonne v jihozápadní Francii. Byl prvorozený ze sedmi dìtí malíøe a všeumìla Jeana-Marii-Josepha Ingrese (1755 - 1814) a jeho man¾elky Anne, rozené Moulet. Z jeho sourozencù se dospìlosti do¾ili pouze ètyøi. Jeho tatínek maloval miniatury, byl sochaøem, kameníkem a nadšeným amatérským hudebníkem. Maminka byla témìø negramotná dcera parukáøského mistra. Od roku 1786 chodil do místní školy tehdejšího nábo¾enského systému škol - Écoles des Frères de l'Education Chrétienne (Školy bratøí køes»anské výchovy), ale jeho školní docházka byla pøerušována událostmi Velké francouzské revoluce a nakonec v roce 1791 byla škola úplnì uzavøena, èim¾ bylo nejzákladnìjší Ingresovo vzdìlání ukonèeno. Pro Ingrese nedostatek škol byl v¾dy zdrojem jeho vnitøní nejistoty. Od tatínka získal mladý Ingres první rady i povzbuzení ke kresbì i k hudbì. Jeho první známou kresbou je kresba jakéhosi antického odlitku, kterou provedl v devíti letech - v roce 1789.  Ostatnì antika Ingrese ovlivòovala po celý ¾ivot.

Hned v roce 1791 vzal otec svého syna do Toulouse, kde se Jean Auguste Dominique zapsal na Académie Royale de Peinture, Sculpture et Architecture (Královská akademie malby, sochaøství a architektury). Zde ho uèil sochaø Jean Pierre Vigan, krajináø Jean Briant a nejvíce ho ovlivnil neoklasicistní malíø Guillaume-Joseph Roques (1757 - 1847), velký obdivovatel Raphaela Santiho (1483 - 1520), co¾ od nìj Ingres pøevzal. Zároveò také Ingres studoval hudbu u houslisty Lejeuna a mezi svým tøináctým a ètrnáctým rokem dokonce úèinkoval v Orchestre du Capitole de Toulouse, v nìm¾ byl druhým houslistou. Hra na housle byla jeho zálibou po celý ¾ivot. Vzhledem ke svému vynikajícímu talentu a píli získal na toulouské akademii v roce 1797 hlavní cenu za kreslení a to mu umo¾nilo pøejít na studium do Paøí¾e, kde studoval u souèasného malíøe a pedagoga Jacquese-Louise Davida (1748 - 1825), který v tomto období patøil k pøedním malíøùm nejen francouzským, ale i evropským. Pod jeho vedením nastoupil v øíjnu 1799 na paøí¾skou akademii École des Beaux Arts (Škola výtvarných umìní), kde svá studia dokonèil. Jeho první byt v Paøí¾i byl v rue des Jeuneurs è. 29.

V roce 1800 získal druhé místo v soutì¾i o tzv. „øímskou cenu“, která výherci umo¾òovala studium v Øímì. V roce 1801 ale u¾ tuto cenu vyhrál za svùj obraz „Achilles pøijímá Agamemnonovy posly“ (Les ambassadeurs d´Agamemnon dans la tente d' Achilles).Kvùli napoleonským válkám, proto¾e Akademie nemohla peníze na jeho cestu hned dostat, nemohl studium v Øímì nastoupit hned, pracoval tedy v ateliéru Davidovì, ilustroval knihy a studoval v Louvru díla velkých umìlcù. Sna¾il se zdokonalit svùj umìlecký projev a rozvíjel styl, ve kterém dával dùraz na èistotu kontur. Opìt se vracel k Raphaelovi a obdivoval a studoval malby na etruských vázách. Zabýval se kresbami anglického kreslíøe a sochaøe Johna Flaxmana (1755 - 1826). Tehdy maloval i portrét svého otce.

V r. 1802 poprvé vystavoval v Salonu „Portrét ¾eny“ (La femme), o nìm¾ souèasní umìleètí historikové tvrdí, ¾e se jedná o portrét Madame Riviere. V roce 1803 získal, jako jeden z pìti dalších malíøù, presti¾ní zakázku na portrét Napoleona Bonaparta, tehdy prvního konzula, v ¾ivotní velikosti. Napoleonovy portréty od tìchto malíøù mìly být zaslány do Lutychu, Antverp, Dunkerku, Bruselu a Gentu, které byly na základì Smlouvy v Lunéville v roce 1801 postoupeny Francii. Ingresùv obraz byl urèen pro Lutych.

V létì 1806 se zamiloval do malíøky a hudebnice Marie-Anne-Julie Forestier (1782 - po 1820) a zasnoubil se s ní. Umìlci si vzájemnì namalovali své portréty.

I v roce 1806 zadal nìkteré své malby do salonu a doufal, ¾e jeho odjezd bude pozdìji, ne¾ výstava probìhne. Byly to „Vlastní podobizna“, „Rodina Riviérových“ a „Napoleon I. na svém císaøském trùnì“. Nakonec ale odjel døíve a kritika ho po zahájení Salonu nešetøila, nešetøil ho ani jeho uèitel David, hlavnì pro formu, kterou obrazy pojednal, pøedevším Napoleonùv portrét po vzoru karolínských pøedstav, ale i pro urèitý nesoulad barev, chladnost kontur a archaismus. Dokonce se kritikové ptali, zda tak vynikající malíø, který vystavuje špatné obrazy, nezamýšlel pøi jejich malbì nìco mimoøádného, zvláštního. Kritikové mu také vytýkali, ¾e si pùjèuje z minulosti, ba dokonce, ¾e ji plení.

Podobné osudy mìla i jeho další díla zasílaná opakovanì na výstavy dalších Salonù.
Souèasní výtvarní kritici uvádìjí jako pøíèinu jeho neúspìchù i v tom, ¾e v¾dy byla jakási disproporce mezi jeho povahou a jeho vzdìláním, mezi jeho schopnostmi a jeho teoriemi, mezi jeho uskuteènitelnými touhami a idealistickým pøesvìdèením. U¾ ve škole, jako Davidùv ¾ák, byl pova¾ován za excentrika a revoluèního individualistu. Byl velice ovlivnìn renesancí, ale také obrazy holandského malíøe Jana van Eycka (1385 - 1441). Dostával oznaèení, ¾e je „gotický“. Miloval archaické pøíbìhy a s potìšením je èetl a pak i maloval, co¾ jeho souèasníkùm v dobì rozvíjejícího se romantismu pøipadalo podivínské.

Pøátelé poslali v roce 1806 Ingresovi do Øíma výstøi¾ky s kritikami jeho obrazù na Salonu a Ingres, od pøírody velmi vznìtlivý, se rozzlobil natolik, ¾e prohlásil, ¾e se nikdy do Paøí¾e nevrátí, pøesto, ¾e to znamenalo rozchod a zrušení zasnoubení se sleènou Forestierovou. Dokonce své nepøátele podezíral z toho, ¾e èekali s kritikou, a¾ on bude daleko. Julie Forestier se nikdy nevdala a v¾dy prý prohlašovala, ¾e pokud nìkdo mìl tu èest být zamilován do pana Ingrese, u¾ se nikdy nevdá. V Øímì si Ingres zaøídil ve vile Medici, která byla sídlem francouzské akademie v Øímì, nazývané Scuola Francese (Škola Francie), ateliér, ve kterém pokraèoval ve svých studiích. Bylo také obvyklé, ¾e ka¾dý z výhercù této ceny z Francie posílal pravidelnì své výtvory na francouzskou akademii do Paøí¾e k posouzení, jak pokraèuje. V roce 1808 poslal Ingres do Paøí¾e obrazy „Oidipus a sfinga“ (Oedipus et Sphinx) a „Valpinçonova lázeò“ (La Baigneuse de Valpinçon). Obraz „Valpinçonova lázeò“ má název podle pozdìjšího majitele tohoto obrazu, ale nemá nic spoleèného s námìtem. - Ingres doufal, ¾e tìmito obrazy proká¾e své mistrovství, ale jeho obrazy byly velmi chladnì pøijaty. V dalších letech maloval Ingres varianty tìchto obrazù, pøedevším s ohledem na zobrazení nahého tìla. Byl to v roce 1807 zaèatý obraz „Venuše Anadyomené“ (Venus Anadyomene), co¾ znamená nahou Venuši vynoøující se z moøské pìny. Tento obraz dlouhá léta Ingres nedokonèoval. Dokonèení se obraz doèkal a¾ v roce 1855.

V této dobì ho uznával snad pouze francouzský malíø Eugène Delacroix (1768 - 1863), ¾ák Pierre-Narcisse Guérina (1774 - 1833), kterého ale i s jeho uèitelem naopak zase neuznával Ingres.
Ingres se tehdy ¾ivil malbami portrétù, co¾ ho pøíliš nenaplòovalo. Z této doby pocházejí portréty Madame Duvauçay, Françoise-Maria Graneta, Edmea-Françoise-Josepha Bocheta, Madame Panckoucke a Madame la Comtesse de Tournon. Jeden z jeho pozdìjších ¾ákù popisoval, jak Ingres portrétoval. Obvykle mu vyhotovení portrétu trvalo ètyøi hodiny. Jeden a pùl hodiny ráno, pak dvì a pùl odpoledne. Prý pøi obìdì s modelem, který se uvolnil, získal Ingres další poznatky pro dokonèení obrazu. Portréty kreslíval, aby dosáhl jemnosti pleti zobrazovaného, na hladký, psací papír bez textury nebo vodoznaku. Málokdy se potøeboval k portrétu vrátit ještì na druhý den.

V roce 1810 ukonèil Ingres svùj pobyt ve vile Medici, ale v Øímì zùstal a hledal podporu u tehdejší napoleonské okupaèní vlády. Jako výsledek svých studií namaloval Ingres velikánský obraz „Jupiter a Thétis“ , který byl v Paøí¾i zase krutì zkritizován; znovu ho to vùèi kolegùm malíøùm popíchlo. K velkým obrazùm dìlal Ingres znaèný poèet studií a náèrtkù; pokud se jednalo o krajinu, pak èasto v plenéru. V roce 1812 získal zakázku od francouzského guvernéra v Øímì. Guvernér ho po¾ádal o namalování Vergila, který ète Éneadu, pro svùj dùm. V roce 1812 maloval pro francouzského guvernéra také další kolosální obraz „Romulovo vítìzství nad Acronem“ (Romulus vaingueur d´Acron) a v roce 1813 rovnì¾ obraz velkých rozmìrù „Ossianùv sen“ (Le rêve d´ Ossian) pro døívìjší pape¾ské sídlo v Monte Cavallu, co¾ mìl být Napoleonùv Italský palác.

Pøes jistou finanèní nejistotu, proto¾e se nìjaké zakázky na obzoru neukazovaly, se Ingres v roce 1813 o¾enil. Vzal si modistku Madeleine Chapelle (1782 - 1849), kterou mu doporuèily její pøítelkynì v Øímì. Ani ji pøed svatbou nevidìl, pouze si s ní dopisoval. Pøes to bylo jejich man¾elství velmi š»astné; ona ho ve všem podporovala, vìøila mu a povzbuzovala ho. Potøeboval to velmi, proto¾e podceòování a urá¾ky jeho umìní se kupily také kolem jeho obrazù, které poslal na paøí¾ský Salon v r. 1814. Byly to : „Don Pedro z Toleda líbající meè Jindøicha IV.“ (Don Pedro de Tolède baisant l´ épée d´Henri IV), „Rafael a Fornarina“, podobizna jeho pøítele Marcotta d´Argenteuila, narvaná „Marcottova podobizna (Portrait de Marcott) a „Vnitøek Sixtinské kaple“ (Interieur de la Chapelle Sixtine).
Namaloval asi deset portrétù své man¾elky, jeden z nich následuje. Madeleine mu byla v ¾ivotì velkou podporou a v¾dy vìøila v jeho úspìchy, co¾ Ingresovi pomáhalo dál neúnavnì malovat. Kvùli nedostatku oficiálních zakázek se Ingres v Øímì neochotnì ¾ivil kreslením a malováním malých portrétù a skic, pøedevším anglických turistù, kteøí Øímem procházeli. Pova¾oval to za otrockou práci, za zneuctìní svého poslání malíøe a tou¾il malovat velkolepé historické námìty. Tyto malé portréty ho však v Øímì velmi proslavily a nakonec vedly i k jeho slávì ve Francii.

V roce 1814 odcestoval do Neapole, aby namaloval podobiznu Napoleonovy mladší sestry, královny Caroline Murat (1782 - 1839), a Muratova rodina si od nìj objednala další tøi obrazy: „Zasnoubení Rafaelovo“ (Betrothal de Raphael), „Velká odaliska“ (La grande Odalisque) a „Pavel a Francesca“ (Paolo et Francesca), ale nikdy za svou práci nedostal odmìnu, proto¾e Murattova vláda skonèila v roce 1815 s pádem Napoleonovy dynastie. Maloval drobnìjší obrázky s historickými námìty, napøíklad „Aretino a vyslanec krále Karla V.“ (L´Aretin et Charles-Quint) a „Aretino a Tintoretto“. Také v té dobì maloval dva obrazy pro francouzského velvyslance u Svatého stolce - hrabìte Blacese „Jindøich IV. pøijímá španìlského vyslance“ (Henri IV receivant l´ambassadeur d´Espagne) a „Smrt Leonarda da Vinci“ (La Mort de Léonard da Vinci). Døíve u¾ pro nìj maloval „Kristus dává klíèe od ráje svatému Petrovi“ (Jésus remettant les clefs du paradis a saint Pierre).

V roce 1817 maloval „Jindøich IV. hrající si se svými dìtmi“ (Henri IV jouant avec ses enfants). V letech 1816 a 1817 se patrnì z nutnosti zabýval objednávkou od potomkù a pøíbuzných krutého španìlského vévody Fernanda Alvareze de Toledo, vìvody z Alby, který za španìlské nadvlády nad Nizozemskem konal za své panovníky - císaøe Karla V. (1500 - 1885) a krále Filipa II. (1527 - 1598) všechnu krutou a špinavou práci v Nizozemsku. Namaloval však pouze skicu, proto¾e se mu z této práce dìlalo a¾ špatnì. V této dobì se Ingres spøátelil s významnými souèasnými hudebníky - vèetnì Nicolla Paganininiho (1782 - 1840), kterého taky portrétoval - a hrával s nimi kusy Mozartovy, Haydnovy, Gluckovy a Beethovenovy.

V roce 1819 poslal na paøí¾ský salon svùj významný obraz „Velká odaliska“ (La Grande Odalisque), „Filip V. a maršál de Berwick“ a „Roger osvobozující Angeliku“ (Roger délivrant Angélique) - viz další obrázek. Poslední z jmenovaných obrazù pøedstavuje scénu z epické básnì italského renesanèního básníka Ludovica Ariosta (1475 - 1533) „Zuøivý Roland“ (Orlando furioso). Roland jede na bájném zvíøeti hipogryfovi, se kterým se v dnešní literatuøe setkáváme v pøíbìzích mladého kouzelníka Harryho Pottera. - Obrazy opìt neprošly paøí¾skou kritikou a byly oznaèeny jako „gotické“.

Ingresùv pøítel ještì z dob paøí¾ských studií - sochaø Lorenzo Bartolini (1777 - 1850) na Ingrese naléhal, aby se pøestìhoval k nìmu do Florencie. Bartolini doufal, ¾e se tam Ingres spíše dostane k velkým historickým plátnùm, ale on se stejnì jako v Øimì musel ¾ivit malováním portrétù turistù. Bylo dost problematické i to, ¾e Bartolini, který zakázky mìl, byl zámo¾ný a Ingres s man¾elkou se pohybovali na hranici bídy. Vztahy zaèaly být napjaté a Ingresovi se pøestìhovali.

V té dobì vyøizoval objednávku od známého z dìtství - hrabìte de Pastoret, který objednal obraz „Vstup následníka trùnu (pozdìjšího Karla V.) do Paøí¾e“ (L´entrée du Dauphin, futur Charles V à Paris). Do roku 1824 mìl hodnì práce a tímto obrazem mìl pøíle¾itost pøedvést se jako malíø historických obrazù. Ale nejvýznamnìjší zakázkou tohoto období, ke které mu dopomohl Pastoret, byl obraz „Pøísaha Ludvíka XIII“ (Le Voeu de Louis XIII.), urèený pro katedrálu v Mantaubanu. I na paøí¾ském Salonu 1824 se Ingres poprvé doèkal úspìchu. V tomto roce se do Paøí¾e vrátil.- Èekal ho úspìch i v podobì vyznamenání køí¾em Èestné legie a zaèal být vyhledávaným malíøem. V èervnu roku 1825 se mu dostalo dalšího ocenìní, kdy¾ byl zvolen do Francouzského institutu (Institut de France), co¾ je zastøešující organizace francouzských akademií. Rozšíøila se i litografie jeho obrazu „Velká odaliska“, kterou na rozdíl od renomovaných umìlcù vìøejnost pøijala nadšenì. Èasté Ingresovy obrazy odalisek mají pùvod v jeho èetbì tehdy oblíbených dopisù man¾elky britského velvyslance v Turecku - lady Mary Wortley Montagu (1689 - 1762), která vr své zveøejnìné korespondenci „Lettres d'ailleurs Domaine“ (Dopisy z jiné oblasti) nebo anglicky „Turkish Embassy Letters“ (Dopisy z tureckého velvyslanectví ) popsala své zá¾itky z Turecka. Lady Montagu byla také tou dámou, která se ještì pøed Edwardem Jennerem (1749 - 1823) jako první zabývala oèkováním proti èerným neštovicím.

Vládní komise objednala monumentální obraz „Apotheóza Homéra“ (L Ápotheose d´Homére), který Ingres maloval velmi rychle bìhem roku 1827. Jeho ateliér byl stále plný zájemcù a veøejností byl uznáván i jeho styl a pojetí malby. Uèil na paøí¾ské akademii École des Beaux-Arts a byl i zde znáván, proto¾e uèil rozvá¾nì a byl svými ¾áky ctìn. V roce 1832 se stal viceprezidentem školy a v roce 1833 byl na jeden rok jejím prezidentem. Kritici ho brali jako nositele neoklasicismu oproti tehdy oblíbené romantické škole. Maloval v té dobì èasto podobizny, nejznámìjší z té doby je asi podobizna novináøe Louise-Françoise Bertina (1766 - 1841 - Portrait de monsieus Bertin) z roku 1832, který byl pova¾ován za jakýsi symbol rozkvétající bur¾oazie. Ovšem na dalším Salonu se opìt doèkal urá¾ky za svùj obraz „Muèednictví svatého Symforiana“ (Martyre de Saint Symphorien), urèený pro katedrálu v Autunu, i kvùli dalším obrazùm. - Svatý Symforian je svìtec, patøící právì do Autumnu, proto¾e v roce 178, jako syn vá¾ené senátorské rodiny z tohoto mìsta, ale i køes»an, pohanìl obraz bohynì Kybelé a byl za to odsouzen a s»at.

Proto¾e Ingres byl znaènì nedùtklivý i prchlivý, jak se to velkým umìlcùm èasto i stává, rozmrzelý a znechucený se rozhodl u¾ nikdy pro veøejnost nemalovat a vrátil se znovu do Øíma, kde se stal øeditelem Scuola Francese di Roma (Francouzská škola v Øímì), co¾ byla vlastnì ona škola, ve které v mládí studoval po obdr¾ení „øímské ceny“. Po dobu sedmi let tam byl uèitelem, ale zabýval se hlavnì administrativními otázkami spojenými s vedením školy. Ve škole se za jeho vedení zlepšily její mo¾nosti. V té dobì ale také namaloval nìkolik velkých obrazù, mezi nimi „Antiochos a Stratonika“ (Antiochus et Stratonice), portrét hudebního skladatele Luigiho Cherubiniho (1760 - 1842) a „Odaliska s otrokem“ (Odalisque à l´eslave). Nakreslil také portrét Franze Liszta (1811 - 1886).

V roce 1841 se Ingres opìt vrátil do Paøí¾e a vystavoval v Palais Royal (Královském paláci) svùj obraz Antiocha a Stratoniky. Koneènì byl v Paøí¾i pøijat s úctou.
Vyuèoval opìt na École des Beaux-Arts. Vytvoøil podobiznu posledního francouzského krále Ludvíka Filipa III., vévody Orleánského (1773 - 1850), který zemøel tìsnì pøed dokonèením obrazu, co¾ vzhledem k velkému smutku nad jeho smrtí, pøineslo Ingresovi zakázky dalších kopií tohoto obrazu. Další velkou zakázkou byla nástìnná výzdoba zámku Chateau de Dampierre v západní Francii, kterou Ingres zaèal v roce 1843, ale kterou nakonec, kvùli velkému smutku ze smrti man¾elky 27. èervence 1849, nedokonèil a musel i zrušit smlouvu s majitelem zámku, vévodou de Luynes. Námìtem výzdoby byl „zlatý vìk“ a „¾elezný vìk“.

V roce 1850 se Ingres o¾enil podruhé s pøíbuznou svého dávného pøítele Marcotta d´Argenteuila, kterého portrétoval u¾ v roce 1814, Delphine Ramel, která byla o dvacet sedm let mladší, ale stejnì jako jeho první ¾ena mu byla velkou oporou. Její portrét je na dalším obrázku.

V roce 1851 namaloval menší obraz „Jupiter a Antiopé“, který vìnoval jako dárek svému rodišti Montaubanu. V øíjnu tohoto roku se vzdal místa profesora na École des Beaux-Arts.

V roce 1853 namaloval „Apotheózu Napoleona I.“ jako nástropní malbu v paøí¾ské radnici Hotel de Ville; malba ale byla znièena v dobì paøí¾ské Komuny v roce 1871.

V roce 1854 pøedstavil své dílo „Jeane d´Arc pøi korunovaci krále Karla VII.“ (Jeane d´Arc au sacre du roi Charles VII). Podle nìkterých pramenù mu pro Johanku z Arku byla modelem jeho man¾elka Delphine a sám sebe pøedstavil jako rytíøe témìø na kraji obrazu za ní.

Další práce provádìl Ingres se svými asistenty, jejich¾ úkolem bylo namalování pozadí obrazù. V roce 1855 byl francouzským císaøem Napoleonem III. (1808 - 1873) jmenován dùstojníkem Èestné legie. Bìhem Svìtové výstavy v Paøí¾i (Exposition Universelle) v roce 1855 byla pro jeho díla vyhrazena jedna místnost a získal za své dílo zlatou medaili. V této dobì, nadšen úspìchem, dokonèoval své dílo „Pramen“ (La Source). Hlavnì za toto dílo byl v roce 1862 jmenován senátorem císaøské vlády.

V roce 1857 maloval portrét Ludvíka IV. a v letech 1858 a 1859 namaloval nìkolik mariánských obrazù. Pro zámeckou kapli na zámku v Bizy objednala kdysi man¾elka Ludvíka Filipa Orleánského obraz „Je¾íš mezi lékaøi“ (Jésus chez les docteurs) a Ingres ho a¾ v této dobì dokonèil. V té dobì se zabýval øadou portrétù, mezi nimi i své man¾elky. V roce 1859 namaloval „Tureckou lázeò“ (Le Bain Turc), kterou ještì v následujícím roce ještì upravil jako tondo, co¾ jest pùvodnì kulatý obraz z období renesance, a dokonèil ho v r. 1863. Obraz udivuje pøi nejmenším tím, ¾e je to dílo více ne¾ osmdesátiletého umìlce. Pracoval neúnavnì a¾ do zaèátku roku 1867, kdy 17. ledna 1867 v Paøí¾i podlehl zápalu plic. Byl pochován na høbitovì Père Lachaise. Náhrobek vytvoøil v roce 1868 jeho ¾ák Jean-Marie Bonnasieux (1810 - 1892).

Obsah jeho ateliéru, vèetnì mno¾ství velkých obrazù a pøes ètyøi tisíce kreseb a náèrtkù zdìdilo muzeum v Mantaubanu, které je nyní nazváno na jeho poèest Ingresovo muzeum (Musée Ingres). Zde jsou také vystaveny Ingresovy housle.

Mìl znaèný poèet ¾ákù, ale jejich jména nejsou u nás pøíliš známá, proto je neuvádím. Z malíøù, kteøí Ingrese za svého ¾ivota nemohli potkat, ale na nìj navazovali, byli Edgar Degas (1834 - 1917) a Henri Matisse (1869 - 1954).
  

Jeho rodné mìsto Montauban s Ingresovým muzeem bývá nazýváno Ingresovým mìstem. 
Dobromila Lebrová
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky


Komentáøe
Poslední komentáø: 29.08.2022  20:16
 Datum
Jméno
Téma
 29.08.  20:16 Vesuviana
 29.08.  11:10 Jaroslava
 29.08.  08:42 von
 29.08.  03:12 olga janíèková