Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Xenie,
zítra René.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamìtníci, vzpomínejte!
 
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda  odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
 
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
 
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
 

Vzpomínka na pra¾ské jaro

Kdy¾ si všechny moje myšlenky vyšly na špacír, rozhodla jsem se jít na procházku také. Májové poèasí pøedvádìlo celou škálu ztøeštìných kouskù, ale my, co jsme opatøeni trekkingovou obuví z gore-texovou membránou, si s tím nedìláme hlavu.

Odhodlanì za sebou zamykám domovní dveøe. Vzápìtí shledávám, ¾e nebe dostalo zánìt deš»ového mìchýøe. Po troškách udeštívá na všechny bytosti vèetnì rostlinek, které nevlastní deštníky, ale zato koøeny, tak¾e nemají mo¾nost utéct a nìkde se schovat.
(Nìkteøí lidé mají podobný osud. Kdysi se díky svým koøenùm také nikam nevydali.)

Sotva jsem došla k ráji popelnic na konci domovního bloku, udeštívání pøidalo na razanci. Nebe zaèalo poøádnými chrstanci vody propleskávat ka¾dého, kdo vylezl ven.
Po chvíli pøestalo pršet. Mraky zaèaly dìlat legraèní oblièeje, vyplazovaly na sebe jazyky a pitvoøily se na slunce, které na okam¾ik vystrèilo paprsky. Dostalo bájeènou náladu, popadalo se za kulaté bøíško a jen tak pro legraci zaèalo ¾dímat rozdovádìné mraky a dìlat z nich lehounké obláèky. Pak pøivolalo vìtøík, aby natøásal to bìlostné nadìlení jako peøinky a já mìla nepøekonatelnou chu» se tam mezi nì polo¾it na modré prostìradlo oblohy.

Flakony rozkvetlých šeøíkù a støemch vonìly na plné pecky. Je jisté, ¾e tenhle parfém hned tak z módy nevyjde.

Aby obloha nezùstala navonìné pøírodì nic dlu¾na, hodila na sebe nový, elegantní šedý kostým, který si narychlo spíchla podle poslední nebeské módy.

Vzápìtí se opìt ochladilo a pro vìtší efekt zaburácel hrom - právì, kdy¾ jsem došla k rybníku.

Zábìhlickému rybníku se øíká Hamrák. Stal se cílem procházek pejskaøù, dosud spokojených man¾elských párù, milencù, maminek s koèárky, penzistù, sportovcù i osamìlých chodcù, jako jsem já. Všichni tu se zájmem pozorují sami sebe, vodní havì», a v pøilehlých restauracích vesele doplòují nadbyteèné kalorie.

 

Ten den nebyla u Hamráku ani noha. Kdo by také v té vodì chodil k vodì? A pøece všichni, kdo tu nejsou, mají smùlu. Rybníku to toti¾ náramnì sluší. Také vrbám - pamìtnicím, které si v nìm umývají vlasy, to sluší. Hladina s odrazem místního kostelíèka si pøisvojila šedou barvu nebe a tváøí se tajemnì. Právì ji rozbouøilo hejno divokých kachen, které od pøistání neodradilo ani neutuchající kvákání ¾ab.

®áby øvou, jako by jim šlo o ¾ivot. Ono jim vlastnì o ¾ivot jde. Dìlají všechno pro to, aby jim Pámbùh nevyèetl, ¾e je málo pulcù.

Je zøejmé, ¾e nastal èas ¾abího milování. Kuòky, ropušky, blatnice, ropuchy obecné, krátkonohé i zelené, rosnièky všech druhù, skokani hnìdí, skøehotaví, ostronosí, štíhlí a já nevím jací ještì, všichni ti koloraturní pìvci a pìvkynì se patrnì sna¾í pøetrumfnout Kammersängerin, paní Editu Gruberovou, èestnou èlenku Vídeòské Státní opery, která prakticky ve stejné chvíli pøimìla svým kouzelným zpìvem diváky v Rudolfinu na druhém konci Prahy, aby povstali a vzdali hold jejímu jedineènému umìní.

Pra¾ské jaro je pra¾ské jaro, ve mìstì i v pøírodì je koncertní sezóna. A» jsi na koncertì nebo u rybníka, Praha svùj hudební festival nezapøe.

Nevím nic o hudebním zalo¾ení kachen, ale zdá se mi, ¾e pro ¾abí zpìv pochopení nemají. Zacpávají si pøi nìm køídly uši, aby nepøišly o rozum a nezapomnìly, proè sem vlastnì pøilétly. Aby v létì nelétaly na jih a v zimì na sever, aby rozeznaly kaèera od housera a nezapomnìly ani jiné zásadní kaèeèí schopnosti, jako tøeba plavat nebo potápìt se.

Z tìchto bohulibých úvah mì vytrhl další liják. Kapky deštì zaèaly dopadat na hladinu jako pøistávající parašutisté. Kolem ka¾dé se vytvoøil kruh. Ten se rozšiøoval, rozšiøoval, a¾ se nakonec všechny kruhy spojily.

Nad Zahradním Mìstem se zablesklo, rybník ovìnèily lou¾e, v kterých se zrcadlí vše, co se do nich vejde. Nemohou se doèkat, a¾ je metamorfóza v bláto promìní v detektivy. A¾ budou odhalovat, podle otiskù podrá¾ek, podpatkù a tlapek, jací lidé tudy prošli a jaké psí rasy zvedly poblí¾ no¾ièku.

Bouøka nechtìla zùstat pozadu za jarním rámusem a já, aè bych se, coby nadšený, i kdy¾ promoklý posluchaè a dívaè, ještì ráda zdr¾ela, beru nohy na ramena. ®enu úprkem kolem tenisového kurtu, bì¾ím po svahu spoøilovské Tøešòovky k nejbli¾ší telefonní budce.

O kovovou støechu mého doèasného azylu bubnují kroupy velké jak holubí vejce. Hned jak se všechny vysypaly na zem, vyrá¾ím na poslední úsek cesty. Taktak, ¾e jsem nezašlápla kopulující brouèky, kteøí se, bouøka nebouøka, zapomnìli pøi té bohulibé èinnosti na betonovém chodníku. Míjím pár zamilovaných promáèencù, kteøí chrání jeden druhého pøed deštìm dlanìmi a stojí tu jako model pro fontánu.

Na chodbì našeho domu div neporazím tøi dámy, které právì mají v prádle jednoho z našich pøedních politikù, a jak je slyšet na celé kolo, jejich valchy nemají slitování.

V bytì pak házím šaty na šòùru, suchý ¾upan na tìlo, horké bombardýno do ¾aludku. Právì jsem stihla zprávy. Hašteøení a povyk jako na rybníku. Všechno, co ¾ije, dává o sobì slyšet.

Mlèím.

Pøemýšlím o tom, ¾e èlovìk, který jde pøírodou sám, nìkdy vidí i neviditelné. Jde-li s pøítelem, vidí všechno dvakrát. Jde-li se svou láskou, nevidí nic, jen toho druhého.

Jen Lásku.
Ludmila Lojdová
 
* * *
Ilustrace: https://www.piqsels.com/cs, https://www.geocaching.com/

Zobrazit všechny èlánky autorky


Komentáøe
Poslední komentáø: 21.05.2022  11:12
 Datum
Jméno
Téma
 21.05.  11:12 Barbara Javùrková a Ludmila Lojdová Podìkování
 16.05.  21:42 Pøemek
 15.05.  16:35 Jaroslava
 15.05.  14:44 Mara
 15.05.  13:00 Pøemek
 15.05.  10:50 Vesuviana díky
 15.05.  08:18 Von
 15.05.  04:16 Ivan