Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Artur,
zítra Xenie.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

®ijme respektem 5/8

Odkud pramení respekt a nerespekt?
 
 Odkud se bere èastá neúcta a bezohlednost k druhým? Bohu¾el pramenù této kalné, páchnoucí a jedovaté øeky lze vystopovat v lidské spoleènosti velké mno¾ství. Jednak je to dáno naší výchovou a sociálním prostøedím, tedy tím, co nás obklopuje v nejcitlivìjším vìku našeho psychického zrání a formování. Pokud vyrùstáte v nerespektujícím prostøedí, je cesta k otevøení srdce a mysli respektu mnohem nároènìjší, mnohdy skoro a¾ na hranici vašich schopností. Jen¾e pokud se nerespektující jedinec v dospìlosti vlastním pøièinìním a úsilím nezmìní, zplodí další generaci, kterou bude vychovávat v tìch samých stereotypech, které odkojily jeho samého – a kolo neštìstí se bude toèit dál. Nerespektující názory do nás zasévají i všelijaké instituce, média, ideologické èi nábo¾enské systémy. Snad a¾ dokonalým prostøedkem pro rychlé, laciné, velmi pohodlné a nanejvýš efektivní šíøení nenávisti se v moderní dobì stal internet. Absence úcty rovnì¾ vyvìrá ze stereotypù, které jsou po generace zakoøenìné v kolektivním podvìdomí té èi oné civilizace a nesmírnì tì¾ko se tento hluboce uchycený plevel likviduje i s koøeny. Nìkteré naše pokøivené pøedstavy nabývají témìø archetypální podoby a jsou stejnì silné a trvalé jako obrovské pravìké megality. Èastým prùvodním jevem nerespektu je i veskrze obyèejná, zato velmi nebezpeèná, lidská hloupost a nevzdìlanost. A mluvím-li o nevzdìlanosti, netvaøme se, ¾e tato zále¾itost se nás, gramotných èlenù západní civilizace, netýká. Ba právì naopak!
 
Jistì, vzdìlaní jsme tak vrchovatou mírou, ¾e z nás znalosti doslova tryskají ven jak láva ze sopeèného vulkánu, ale drtivou vìtšinu jich v co nejkratší dobì zapomeneme, jen abychom si do pamìti doèasnì ulo¾ili jiné, stejnì málo pou¾itelné, nebo prostì jen proto, abychom se nezbláznili. Vìtšina z nich nepøedstavuje smysluplný vklad do naší budoucnosti, nýbr¾ jen zahlcuje naše mentální kapacity. Získáváme dokonalé vzdìlání v teoretických znalostech, které vyu¾ijeme v praktickém ¾ivotì zøídka, èi rovnou vùbec, pokud zrovna nepracujeme v daném oboru. Vzpomínám si, ¾e zatím jsem v ¾ivotì vyu¾il Pythagorovu vìtu hned dvakrát! A to pøedstavuje poøád ještì tu rozumnìjší èást z drilu všeobecného gymnázia, který jsem zakoušel dennì po osm let. Do ¾ivota vcelku promarnìný èas… Potøebujeme se ve vzdìlávání v mnohem vìtší míøe vìnovat psychickému a sociálnímu rozvoji, mravnosti, etiketì a etice, posilování komunikaèních dovedností, spolupráci, empatii a soucitu, musíme si osvojit úèinné metody øešení konfliktù, umìt zvládat stres, rozumìt èím dál tím slo¾itìjším spoleèenským fenoménùm, rozvíjet kritické myšlení, upevòovat si demokratické a obèanské postoje, umìt formulovat vlastní názory, diskutovat, jednat asertivnì, chránit se pøed psychickým onemocnìním, rozhodovat se zodpovìdnì a ekologicky… Z toho všeho pak vyroste respekt ve svých ètyøech podobách.
 
 
Jen¾e kolik èasu a úsilí je vìnováno v našem souèasném èeském vzdìlávacím systému tìmto zásadním bodùm klíèovým pro zdravé fungování a pøe¾ití lidské spoleènosti a nás samotných? A kolik prostoru dostávají teoretické (èasto bohu¾el témìø nevyu¾itelné) znalosti, kolik èasu se vìnuje dnes takøka „zbo¾štìlé“ matematice, ze které se konají i pøijímací zkoušky na støední školy èi je èásteènì povinná u maturity (volba mezi matematikou a cizím jazykem)? Staèí si projít patøièné dokumenty ministerstva školství, mláde¾e a tìlovýchovy, nebo se podívat do rozvrhu našich dìtí… A co oproti tomu dennodennì všichni potøebujeme? Pøe¾ít v lidské spoleènosti. Komunikovat s druhými, øešit problémy, argumentovat, zvládat nároky dnešní doby, efektivnì èelit stresu… K èemu nám poslou¾í armáda skvìlých matematikù / fyzikù / chemikù / biologù / historikù atd.  (kterou ale beztak nemáme, ¾e?), pokud se polovina z nich nezvládne slušnì chovat k ostatním, vypìní pøi prvním náznaku nesouhlasu, zhroutí se pøi prvním problému èi neúspìchu a bude polykat tuny práškù od psychiatrù s ka¾dým druhým nádechem, v noci se pøevalovat z boku na bok a nesvede ani vysnìný protìjšek pozvat na schùzku? Musí tu existovat urèitá hierarchie, nejen ve vlèí smeèce, ale obecnì všude. A u lidského druhu musí na vrcholu této hierarchie stát respekt a cesty, jak si ho osvojit. Nejen z tohohle pohledu tedy lidstvu jistá úroveò klíèové vzdìlanosti stále citelnì chybí…
 
Jedním z faktorù, který zpùsobuje nerespekt ve vztazích k druhým lidem, je i naše pøecitlivìlost a navyknutí si na ¾ivot v blahobytu. Zvykli jsme si, øada lidí i vinou bezhranièní výchovy, ¾e musí být v¾dy po našem. Naše sobecké zájmy nestavíme nad zájmy druhých èi celku, proto¾e ty toti¾ u¾ nedoká¾eme ani rozeznat, jsou skoro a¾ automaticky ignorovány a nemají témìø šanci proniknout do našeho vìdomí! „Stát jsem já,“ pronesl král Slunce, francouzský Ludvík XIV. „Svìt jsem já,“ mohli bychom tento výrok parafrázovat do 20. let 21. století a vlo¾it ho do úst kde komu – ano, bohu¾el, kde komu. Cokoliv, co narušuje naši komfortní zónu, v nás vyvolává negativní emoce, pøípadnì dokonce pocity ohro¾ení. Pro mnoho lidí ovšem „ohro¾ení“ znamená u¾ jenom to, pokud si nìkdo dovolí mít pro nì nekomfortní názor, obrátit se èelem proti proudu, èi po nich ¾ádat, aby se v nìèem omezili èi zaèali nìco plnit. Jak troufalé! Jsme neuvìøitelnì pøecitlivìlí a souèasnì uvyklí vše a všechny porovnávat s námi samými a vynášet nad nimi kritické hodnotící soudy, co¾ ovšem dohromady tvoøí naprosto smrtící kombinaci. Dnes se ka¾dému druhému nìco nelíbí, na nìco si stì¾uje, nìco po¾aduje, nìco ho urá¾í, kvùli nìèemu se hodlá soudit…, proto¾e se vìc dotýká jeho práv. Ano, moje práva. Jen¾e pokud existují moje práva, existují i práva druhých. A musíme mezi nimi hledat rovnováhu a pomyslnou spravedlnost. Pokud nebudou udr¾ovány ve vyrovnaném, respektujícím vztahu, nemù¾e to fungovat.
 
Z opaèného úhlu pohledu, odkud se bere respekt ke druhým lidem kromì poznání, ¾e všichni jsou stejní jako my a tedy respektujeme-li sebe, neexistuje dùvod nerespektovat i je? ®e všichni jsme bytosti se stejným potenciálem, bytosti tou¾ící vyhnout se utrpení a dosáhnout štìstí?
 
Pøednì se domnívám, ¾e základ tvoøí osobní slušnost a charakterové kvality jedince, kterého blí¾e poznáme. Èlovìk èestný, pravdomluvný, upøímný a férový, èlovìk, jeho¾ slib má váhu, to je nìkdo, ke komu lze pøirozenì pocítit respekt, vá¾it si ho. Respekt vzniká velmi snadno i vùèi lidem, u kterých poznáte, ¾e jsou odborníky ve svém oboru. Pøirozenì – pokud nìkdo nìèemu rozumí více ne¾ druzí, znamená to, ¾e vynalo¾il znaèné úsilí a prostøedky k tomu, aby dosáhl úrovnì, na jaké se nyní nachází, co¾ vyvolává úctu. Upøímný respekt se ve vztazích projevuje jaksi pøirozenì, neznatelnì, pøesto všudypøítomnì. Nepotøebujete ¾ádné formální projevy – tøeba jako vykání. Respekt buïto existuje na základì oboustranné vzájemné úcty, nebo ne. A nevynutíte si ho strachem, køikem, tituly majetkem ani silou z pozice své moci – pokud neumíte èi nechcete respektovat druhé, nikdy se od nich respektu nazpátek nedoèkáte.
 
 
Pravdìpodobnì ka¾dý z nás narazil nìkdy na èlovìka, pøi vzpomínce na kterého si øíkáte, ¾e ne všechny lidi lze respektovat. Existují pøece lidé tak nemorální, neèestní, lidé odpornì zlí, kteøí ubli¾ují druhým a páchají jen tì¾ko uvìøitelné skutky. Ano, existují. A není jich zrovna málo, ¾e? Kladu si však otázku, kolik z tìchto jedincù je skuteènì v jádru zlých a nenapravitelných, a u kolika z nich by se daly vypátrat motivy jejich nevhodného chování, odstranit tyto pøíèiny a ergo tím zamezit jejich negativnímu jednání? Je to velká filosofická otázka, kterou jsem se pokusil nastínit i ve svém utopickém románu Krysí requiem – Je v ka¾dém z nás a priori obsa¾eno zlo? Mo¾ná. Ale u spousty nerespektujících lidí, s nimi¾ jsem mìl co doèinìní, se daly vypátrat (a mnohdy pøekvapivì lehce) pohnutky jejich nerespektu. Jako kdyby zlo znamenalo jakýsi bludný prokletý dar, který jakmile nìkdo dostane, pošle ho dál, i kdy¾ kus mu zùstane. A další èlovìk ho pošle zase o kus dál… a dál… a jsme zpátky u negativních emocí. Pøipomíná to nemoc, kterou potøebujeme léèit, ale proto¾e se nablízku nenachází ¾ádný doktor, roste a za chvíli se u¾ šíøí jako smrtící epidemie. Jsme-li respektující, nemìli bychom nikdy nikoho zavrhovat, dokud nevyèerpáme všechny mo¾nosti, jak ho poznat a pomoci mu.
 
 
Prošli jsme první dvì stádia respektu – respekt k sobì samému a respekt ke druhým lidem. Je zøejmé, ¾e nìkterým lidem se nepodaøí vstoupit ani do prvního stádia a vytvoøit si zdravý postoj k vlastnímu omezenému „já“. Z výše uvedených øádkù také vyplývá, ¾e kdyby se lidské populaci podaøilo dostat se alespoò do druhého stádia, znamenalo by to obrovskou pozitivní zmìnu a ponejvíce asi úlevu od desítek palèivých problémù, které vznikají jen na základì lidských l¾í, nenávisti, hlouposti èi sebestøednosti. U¾ ¾ádné dobyvaèné války, pustošící teroristické útoky, nenávistné støety polarizovaných skupin, bestiální genocidy, potlaèování lidských a obèanských práv, autokratické a totalitní re¾imy na mapì svìta, rasistické, xenofobní a další odpudivé ideologie jako svìtonázor milionù lidí… Jen ticho, klid a bezpeèí. Proto¾e respekt znamená mír.

Pokraèování pøíštì.
Tomáš Záøecký
 
* * *
Anotaèní foto: https://www.otvoroci.com/blogcard.html
Zdroj foto: pixabay.com 
Kolá¾e Eva Rydrychová a Marie Zieglerová

Zobrazit všechny èlánky autora


Komentáøe
Poslední komentáø: 04.03.2022  02:24
 Datum
Jméno
Téma
 04.03.  02:24 Stanislav Vanìk
 03.03.  16:16 Vesuviana díky
 03.03.  12:27 Von