Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Kateøina,
zítra Artur.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Malostranský fízl
 
Vyprávìní o tom, co mù¾e zpùsobit jedna celkem nevinná vìta, aneb jak slepý k houslím pøišel.
 
Zašel jsem po dobré veèeøi na své pravidelné posezení u výteèného piva, èepovaného v útulné, starodávné malostranské restauraci v podloubí U Glaubicù. Ke stolu štamgastù nesmìle, a tak trochu váhavì pøišel jeden známý. Kdy¾ pøísedící souhlasnì zamruèeli, posadil se a po nìkolika sklenicích chutného moku se zapojil svým vyprávìním do debaty. Zaèal vyprávìt, jak díky jedné dùvìøivé šatnáøce z Malostranské kavárny se z nìho stal malostranský fízl. Spoleènost u stolu zpozornìla a hovor se ztišil. Slovo fízl v pøítomných vyvolalo stísnìné pocity opatrnosti, která v tìchto letech byla patrná témìø všude. Vypravìè, vida napjatou a¾ zvìdavou pozornost hostù,
pokraèoval ve svém pøíbìhu.

Slou¾il tehdy u vojenského velitelství jako civilní øidiè a ve chvílích volna spolu s dalšími kolegy vysedávali pravidelnì v Malostranské kavárnì. Byli dokonce domluveni, ¾e v pøípadì potøeby pøistavit auto, nebo odjet, je slu¾ba pøivolala telefonem do kavárny a vrchní, velice ochotný pan Josef, jim vzkaz vyøídil. Takto posedávali a vyprávìli si své pøíhody celé dny, zejména veèery. V prùbìhu dne pøicházeli a odcházeli v rùznou dobu a scházeli se tak i po pracovní dobì. Pan Josef nabízel výbornou kávu a mimo jiné i americké cigarety. Byl to zkušený profík, a pro koho celá krabièka Pal Mal, nebo Camel byla pøíliš drahá, ji nabízel tak, ¾e si ji s hostem koupí na polovic. Pochopitelnì tu druhou polovinu zase nabídl dalšímu. A mìl v¾dy úspìch. Koneckoncù sám jsem se rád obèas nechal tímto zpùsobem pøemluvit a tu polovièku jsem si koupil. Tu tehdejší poklidnou atmosféru Malostranské kavárny jsem sám velmi dobøe znal, a proto jsem byl velice zvìdav co, nebo kdo mu dopomohl k takovému hanlivému titulu. Z jeho dalšího vyprávìní však vyplynulo, ¾e toto hanlivé oslovení mu vlastnì bylo ku prospìchu a dokázal z nìho jistou dobu i tì¾it.
 
Chodil tehdy obleèen do ko¾eného kabátu, který nosili dùstojníci a ji¾ svým zjevem tedy pùsobil jako tajný z nìjakého filmu. Jednou pøišel opìt jako obvykle do své kavárny a dával ko¾ený kabát do šatny, kde byla shodou okolností nová šatnáøka. Kdy¾ ho takto obsluhovala po nìkolikátý den, v¾dy s ním prohodila pár slov o poèasí, nebo tì¾kých kabátech, pøièem¾ nenápadnì vyzvídala, co je to za štamgasta, kdy¾ má ka¾dý den tolik èasu vysedávat v kavárnì. Tehdy jí øekl ta památná slova:
„To víte, matko, to je tady mùj rajón.“
A to bylo pravdìpodobnì to, co chtìla slyšet. Je to tajný. Je to jasné. Je to fízl. Ko¾ený kabát, jeho pøiznání a ka¾dodenní posezení ji v tom neodvolatelnì pøesvìdèilo. On sám té odpovìdi nepøikládal jiný význam ne¾ ten, ¾e sem chodí mezi svoji partu øidièù vypít své dvì tøi kávy pana Josefa, k tomu sníst nìjaký zákusek.

 
 
Tamtamy však zapracovaly. Tak nastalo jeho velké pøekvapení, kdy¾ krátce potom náhodnì zašel i jinam ne¾ do své Malostranské. Poprvé to bylo v restauraci U Schnellù. Hned po vstupu do chodby byl uvítán pozdravem èíšníka:  „Á pan inšpektor! Dobrý veèer.  Fando, jednoho turka na osmièku!“. Uctivì se klanìl, a dokonce nabídl i malý rum. Pøekvapenì mu pøisvìdèil, nezmohl se v první chvíli ani na protest, ale ten by mu nebyl asi ani nic platný, proto¾e èíšník pokraèoval: „Já vím, pane inšpektor, já vím, ale tady je to v rychtyku, na mnì se mù¾ete spolehnout, kabátek dáme na vìšáèek, áno prosím, dìkuji.“

Co mu zbývalo, pøiznat se, to bylo v tu chvíli nemo¾né a kdy¾ se o to pokusil pøi snaze zaplatit, bylo to ještì nesnadnìjší. Získal pocit, ¾e toho èíšníka by nepøesvìdèil ani, kdyby se svlékl do naha, aby dokázal, ¾e není tetován.  Vypil tedy turka s malým rumem, nechal si pomoci do ko¾eného kabátu a rozlouèil se témìø mlèky, ale s významným záklonem hlavy, jako by chtìl naznaèit, ¾e byl se svojí inspekcí spokojen.
 
Bylo urèitou záhadou, jak personál malostranských hospod, kaváren a bufetù pøišel na to, ¾e nejlepší závdavek panu inšpektórovi je turek s rumem. Patrnì proto, ¾e tu pøekvapivou nabídku zøejmì neodmítl hned napoprvé U Schnellù. Malostranské tamtamy byly spolehlivé a rychlé, a proto mu byla tato pozornost nabízena ve všech podnicích, kam vstoupil.
 
Zpoèátku chodil jen ke Schnellùm nebo do podloubí ke Glaubicùm, nìkdy také do Valdštejnské hospody. Jeho zvìdavost však rostla a zaèal své návštìvy rozšiøovat o další malostranské provozovny. Je pravda, ¾e ne všude ho oslovovali pane inšpektóre a chovali se k nìmu tak podlézavì, ale všude mìl urèitý zdvoøilý úspìch. V bufetu v Mostecké ho dokonce nìkdy zvali a¾ dozadu do kuchynì, kde si mohl nezávaznì popovídat s postaršími kuchaøkami. Èasto dostal i chutný zákusek nebo èerstvý chlebíèek. Nejradìji však chodil posedìt do své Malostranské, kde ta jeho povìst úplatného neškodného fízla vznikla, ani¾ sám tušil jak.
 
U rohového stolu štamgastù sedìl také host, bývalý uèitel, ji¾ dùchodce Váša, kouøící dýmku s voòavou Amforou. Pøíchozího vypravìèe si velmi pozornì prohlí¾el. Vypadalo to, jako by jeho vyprávìní sledoval, jestli není nic vynecháno anebo nesprávnì podáno. Kdy¾ se vypravìè chvilku odmlèel, vypustil z  úst voòavý obláèek dýmu a pøidal se k vyprávìní ponìkud zvláštním dotazem. Zeptal se ho, kdy¾ tedy chodil také ke Schnellùm, jestli znal Slepici. U stolu ta otázka vzbudila usmìvavou pozornost. Nikdo z hostù nechápal souvislost s jeho pøíbìhem. Vypravìè se však pousmál, lehce povzdychl a po chvilce váhání pøisvìdèil. Zaváháním dal najevo, ¾e není rád, ¾e se zmínka o Slepici u stolu ozvala.
 
„Kdy¾ je to tak,“ øekl pan Váša vyzývavì, „tak nám vyprávìjte, jak jste s ní hrál karty.“ To vypravìèe viditelnì udivilo a vzrušilo. Zeptal se, jak ví, ¾e se Slepicí hrál karty. Ostatní civìli a do¾adovali se vysvìtlení, co, nebo kdo byla Slepice.
 
„Ale pánové, Slepice, to byla dobrá duše. Jmenovala se myslím, Maruška. Holka, co vám mám povídat. Nic jiného se nenauèila, ¾ila se svojí starší sestrou, která pracovala v Uhelných skladech. ®ivila se formálnì tím, ¾e uklízela, ale ve skuteènosti obš»astòovala pány za pøíslušnou odmìnu.“
 
Obrátil se znovu na vypravìèe a opìt ho vyzval, aby se svìøil se svým zá¾itkem, jak hrál se Slepicí karty. Kdy¾ se vypravìè dlouze napil ze svého pùllitru, utøel rty, chtìl zaèít svùj pøíbìh. Nedalo mu to a zeptal se znovu, odkud pan Váša ví, ¾e se Slepicí hrál karty.
 
Pan Váša s dobráckým úsmìvem pøiznal, ¾e se Slepicí také hrával obèas karty a ¾e si mu pøi jedné pøíle¾itosti postì¾ovala na jednoho kunèofta, kterému øíkali malostranský fízl. Z jeho vyprávìní tedy usoudil, ¾e se jedná o nìho.

Po tomto vysvìtlení se náš vypravìè uklidnil a ujal slova. Kdy¾ byl opìt jednou u Schnellù, dostal svého turka s malým rumem, sklonil se k nìmu vrchní a šeptem mu nabídl, jestli si nechce zahrát karty s príma holkou. Pøitom významnì mrkal oèima a gestikuloval palcem. Nabídka byla lákavá, karty sice pøíliš hrát neumìl, ale pøikývl. Kdy¾ tedy dopil kávu a rum, zvedl se a u dveøí na nìho ji¾ èekal vrchní s tím dìvèetem. Maruška zvaná štamgasty Slepice byla hezké dìvèe, asi pìtadvacetiletá bruneta s velkýma hnìdýma oèima. Seznámil je krátce a vyprovodil pøed restauraci.  Zøejmì se mu ty úplatky v podobì turka s rumem buï zdály ji¾ ménì úèinné, nebo se chtìl tohoto bøemene zbavit tím, ¾e ho pøedá do péèe Slepice.
 
Nebydlela daleko, prakticky pøešli jen pøes Valdštejnskou ulici naproti do podloubí. Prošli silnými zdobenými vraty do klenutého prùchodu. Po levé stranì, nad dvìma schùdky byly tmavé døevìné dveøe s malými okénky v horní èásti. Slepice rychle odemkla a vešli do prostorného pokoje s klenutým stropem. Bylo tam èisto, uklizeno. U jedné stìny stála rozlo¾itá postel, zastlaná peøinami a krytá bé¾ovým pøehozem s tøásnìmi. Pøed èelem postele stál starodávný stolek se tøemi ¾idlemi. Proti dvoudílnému oknu byla protìjší stìna po celé délce zakrytá tmavoèerveným tì¾kým závìsem. Po stranì u dveøí byl vìšák z ohýbaného døeva, na který si oba odlo¾ili.
 
Slepice pøedpokládala, ¾e host je zasvìcen do místního rituálu a tak si odlo¾ila halenku, která zakrývala mohutná kulatá prsa ponìkud pøetékající z èerné krajkové podprsenky. Ze zásuvky stolku vyndala balíèek ohraných  karet a ujala se rozdávání na kanastu, jak bylo dohodnuto. Malostranský fízl však nevìdìl podstatnou vìc, ¾e hraní karet je vlastnì jen zástìrkou pro zaplacení poskytnutých slu¾eb tím, ¾e prohraje.
 
Z rozdání dostal vynikající kartu, jakou pøedtím snad nikdy nemìl. Dokonce sestavil brzy èistou kanastu ze ¾olíkù. Štìstí se ho dr¾elo vytrvale a brzy vyhrával slušnou sumièku. Slepice jen vrtìla hlavou, dokonce prohlásila, ¾e je jí horko a sundala si sukni. Objevila se v èerných kalhotkách, nad kterými se klenulo oblé bøíško s hebkou bílou pletí. Významnì rozhoupala své poprsí a upøenì se pøi rozdávání dalšího kola zadívala na podivného hosta. Pøedpokládala, ¾e se snad situace obrátí a host zaène, jak bylo zvykem, prohrávat.
 
To se ovšem zmýlila. Hned další hru opìt prohrála a bylo jí jasné, ¾e tady není nìco v poøádku. Vypjala svá prsa, jak mohla nejvíce a dùrazným hlasem se hosta zeptala: „Tak miláèku, kdy se u¾ koneènì pomilujeme?“. Nestaèil ani odpovìdìt, kdy¾ se v pozadí rozhrnul tmavoèervený závìs a z nìho vystoupilo nìco ohromujícího. Byla to její sestra. To nebyla ¾ena, to byl kolos vá¾ící minimálnì sto tøicet kilo. Kypré tvary tvoøily jednu velikou kouli. Hrozivì vypadající tváø s knírkem pod nosem dávala tušit, ¾e bude zle. Její hlas tomu vzápìtí nasvìdèil.
 
„Ty holomku,“ vyhrkla chraptivým tónem, „tak ty si myslíš, ¾e ti ještì bude Maøka za to platit. Tak koukej a» si venku ty pacholku a víckrát sem nepáchni!“
 
Štìstí bylo, øekl vypravìè, ¾e jsem zùstal celou dobu obleèen. Praštil jsem s kartami, popadl svùj ko¾ený kabát a vyrazil ze dveøí, prolétl chodbou a zastavil se a¾ na Malostranském námìstí. Netušil jsem, ¾e moje návštìva u Slepice se stane u Schnelù pøedmìtem populární zábavy štamgastù, kterým se Slepice se svou hrou v kanastu dobrácky svìøila.
 
Vyprávìní hosta pøítomné rozveselilo a pivo chutnalo o nìco lépe. Pan Váša pøiznal, ¾e je velice spokojen, ¾e mohl na vlastní oèi spatøit a posedìt s tím malostranským fantómem u jednoho stolu. Ještì dlouho do noci pak hodnotili lidskou nevìdomost a podlézavost, které byli z vyprávìní svìdky.
      
Pøemysl Èasar

* * *
Kresby a kolá¾e Eva Rydrychová
Ilustrace: https://www.tripadvisor.com/
Zobrazit všechny èlánky autora


 


Komentáøe
Poslední komentáø: 07.02.2022  23:26
 Datum
Jméno
Téma
 07.02.  23:26 Pøemek
 07.02.  09:25 Ivan
 06.02.  14:57 Von
 06.02.  11:33 Vesuviana díky