Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Cecílie,
zítra Klement.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Ani nyní v dùchodu nemám lehké ¾ití...
 
Ráda bych vám pøedstavila èlovìka, jen¾ patøí mezi nejpilnìjší dopisovatele do Senior Tipu, právì tak pøispíval i do Pozitivních novin, kde lze najít 198! jeho èlánkù. Èlovìka, který má humor v krvi, rozdává ho kolem sebe, a navíc umí èíst v obloze. Nepova¾uje se za spisovatele, ale jeho èlánky dokazují spíše opak. Pøemýšlivé, vtipné úvahy nad èeskými slovy, bì¾nými i nebì¾nými vìcmi ¾ivota lidského, nás v¾dy potìší, rozesmìjí a dají nový pohled na svìt. Paradoxní slovíèkaøení je mu potìchou a dle jeho poètu textù také bájeèným koníèkem. Díky rozhovoru, který se mezi mnou „E“ a jím „V“ uskuteènil, teï mù¾ete nahlédnout do ¾ivota mého krajana, všestranného sportovce, trochu muzikanta, ale také autora mnoho psaného slova 
pana Vladimíra Vondráèka.

E – Zvou vás stále ještì do rozhlasu nebo do televize na rozhovory? Vím, ¾e jste pár rozhovorù dìlal.
V – Samozøejmì ne, své jsem si ale u¾ dávno „odrozhovoroval“.  Na pøelomu 80. a 90. let minulého  století nìkolik komoøanských meteorologù chodilo pravidelnì ve ètvrtek do tehdy ještì Èeskoslovenského rozhlasu na krátké, jen nìkolika minutové rozhory o víkendovém poèasí. V té dobì napø. nás tam zpovídali zaèínající dvacetiletí redaktoøi Daniel Takáè a Jakub ®elezný.  No a pak kdy¾ nastoupila první soukromá rádia, zaèal být o meteorology zájem. V jednom období jsme opìt ve ètvrtek mìli dokonce od tøinácti do šestnácti hodin dokonce „šòùru“ po tøech místech – nejprve v Ès. rozhlase na Vinohradech, pak uprostøed Václaváku v rádiu Zlatá Praha a pak v rádiu Alfa, které mìlo sídlo v paláci YMCA. Dalo se to ale stihnout pìšky. No a pár skuteènì velkých témìø hodinových rozhovorù jsem pak mìl u¾ v Èeském rozhlase naposledy asi nìkdy pøed deseti a¾ patnácti lety.

E – A v televizi?
V – Tam jsem povìstné „historické ukazovátko povìsil na høebík“ po tøiceti letech exhibování v roce 1993. To zaèala v ÈT vznikat meteorologická redakce v èele s Jánem Zákopèaníkem, který se louèil povìstným sloganem – „slunce v duši“. No a naši mladší televizní kolegové nás staré harcovníky obèas zvali na rozhory, napø. do poøadu Turbulence. To u¾ je ale také pomìrnì dávno.

 

E – Podaøilo se vám vydat nìkolik knih: Prima klima, Eliášùv pranostikon, Minimum o poèasí.  Kdy jste ale zaèal svou spisovatelskou dráhu?
V – Tak zde se musím hlasitì ohradit. Za spisovatele se nepova¾uji ani náhodou. Své upravené pranostiky jsem posílal do Veèerní Prahy ka¾dý týden u¾ nìkdy v druhé polovinì osmdesátých let. Po dvaceti letech jsem objevil v roce 2007 internetové Pozitivní noviny a seznámil jsem se s jejich hlavními „tahouny“ Pavlem Lou¾eckým a Václavem ®idkem, kteøí mì dali v Pozitivkách takový prostor, o nìm¾ se mi ani nesnilo. „Dodali“ mi skvìlého karikaturistu Františka FrKa Kratochvíla a pranostiky vycházely po celý rok 2008. No a ke konci roku vydalo Eliášùv pranostikon nakladatelství TeMi. ®ádnou díru do naší zemièky, nato¾ do svìta, tato kní¾eèka neudìlala. Prý se jí neprodalo ani 2000 kouskù a nevím, zda se nakladatelství vyplatila. Pøesto mi tam ještì vyšla další kní¾eèka Prima klima, a pøesto¾e ji ilustroval ještì známìjší Jiøí Slíva, prodej dopadl ještì mnohem hùøe! Tím mé snahy o „papírové spisovatelství“ skonèilo a zùstal jsem vìrný internetovým magazínùm.

E – Èlánkù máte za sebou nepøeberné mno¾ství a na všechna mo¾ná témata. Necítíte se také tak trochu jako Filosof? Nìkde jste napsal: „Spìchej radìj pomalu, loudávej se rychle, hranatá je nìkdy koule, kulatá je krychle!“ Ani nevíte, jak moc s vámi souhlasím. Kdy¾ utíkám za nìjakou povinností zbrkle, v¾dycky nìco pokaòhám. Kdy¾ u¾ tedy lenivì nìco konám, vìtšinou promeškám správnou chvíli. Kostky pøi stolní høe mi v¾dy padají na zem a v kulièkách jsem absolutní nemehlo. Ještì, ¾e nejsem sám stvoøitel, to by byl konec nekoneèna, proto¾e bych já urèitì nìkde udìlala nedopatøením nìjakej konec. Máte taky nìjaké vìci, které vám nikdy nejdou, nešly nebo se nedaøily?
V – Sice vidím, ¾e mì máte docela zmapovaného, ale toho filosofa bych samozøejmì pøešel bez komentáøe. A co se týèe vìcí nebo dovedností, které mi nejdou, tìch je tolik, ¾e bych je urèitì nedokázal ani vyjmenovat. Napø. jsem manuálnì velmi nezruèný. A mimochodem, ten bezvadný citát o èase je od Izáka Newtona!

E – Ráda si obèas proèítám vaše paradoxy èeštiny na Pozitivních novinách. První vyšel v prosinci 2008, ještì jsem se nedostala na konec. Tak nìjak mi to evokuje vaši maminku, uèitelku. Vysvìtlujete tam význam slov. Baví mì to. Proè to baví vás?
V – Je to docela jednouché. Asi ka¾dý, kdo o nìco mého napsaného zavadil, tak jistì poznal, ¾e mám rád paradoxy a slovíèkaøení. Prostì mám rád humor, a mo¾ná ¾e slovní ještì více ne¾ situaèní. Za vrchol na tomto poli pova¾uji nesmrtelné forbíny Wericha s Voskovcem, kterého pak nahradil Horníèek.  Ideální ovšem je, kdy¾ se tìch humorù sejde více. Nedosti¾ným mù¾e být Jirotkùv Saturnin a jsem moc rád, ¾e tato kní¾ka pøed nìkolika lety vyhrála v anketì o nejlepší knihu, kdy¾ porazila i nejlepší svìtové bestselery! No – a má maminka s tím vším asi moc spoleèného nemìla…

E – Jezdím èasto do Jièína, pracovnì. U¾ z velké dálky nìkde od Konecchlumí na mì svítí bílá kaplièka Zebín. Vloni jsem se rozhodla tam zajít. Upøímnì to byl skoro horolezecký výkon, bydlím v rovinì, nejsem zvyklá na kopce. Ale ten výstup za to stál. Ten neskuteènì ú¾asný výhled, pøedstava, jak tam ti lidé nosili materiál a všechno, aby to postavili, uvedlo mnì to v ú¾as. Byl jste tam?

 

V – I kdy¾ budu stereotypní, musí m opìt øíci, vlastnì napsat, ¾e samozøejmì a mnohokrát.  Na zaèátku léta jsme tam chodili na tøešnì, se školou jsme tam byli na pochoïáku a jednou v zimì jsem tam dokonce na svých dìtských ly¾ích udìlal své první salto! To mi bylo kolem deseti let a našeho olympijského vítìze v ly¾aøské akrobacii Aleše Valentu jsem tak pøebìhl snad o dvì generace…

E – Ten Zebín má pro mì zvláštní význam, kdy¾ ho vidím. Poèasí. Sluneèný den rozzáøí jeho alabastrovou bìlostnou krásu do obdivuhodné záøe. Zamraèenou oblohu pøekryje svou slonovinovou bílou v ocelových oblacích, v dešti má nádech bìlounkého tušení v mlze a v mlze prostì není a mì se po duši rozlije stesk po jeho bílé. Proè vás tak baví poèasí?
V – Ó, to jste se roznì¾nila! Takový romantik bohu¾el nejsem. Na poèasí asi nejvíce obdivuji to, jak je komplexní. Rozdává teplo, chlad, sucho, vlhko, vítr i klid, a to na všechny strany. A nejvíce oceòuji, ¾e nezná hranic! A také mu musím podìkovat za to, ¾e mì jeho rozmary docela slušnì ¾ivily.

E – Tak to je zajímavý pohled, ale tím vaším zebínským saltem mi docela nahráváte na další otázku. Copak ze sportu je blízké vašemu tìlu a který sport radìji sledujete z pohodlí ušáka v obyváku? Prý jste chtìl tìlocvik uèit.
V – Tady je také odpovìï jednoduchá. Od svých asi šesti let jsem postupnì a èasto i souèasnì provozoval a¾ asi do tøiceti nejménì deset sportù. Lehkou atletiku, sportovní gymnastiku a volejbal pak na dosti slušné úrovni. Na rùzné balóny byly „zno¾né“ nejen mé dolní konèetiny, ale kupodivu zruèné i ty horní. Na vysvìtlení – v jazyku rád pou¾ívám blbùstky jako tøeba dvojice oèividný – ušislyšný a podobnì tedy i zruèný a zno¾ný.  Na volejbal, fotbálek i nohejbal, a také na ly¾ování jsem nezanevøel ani v pozdìjších letech témìø a¾ do dùchodu, ale nyní u¾ pìstuju pouze „gauèing“ a procházky. A to tìlocvièné uèitelování jsem kupodivu s lehkým srdcem po maturitì zavrhl a snad jsem neprohloupil. Ale s tím Jièínem jste mì pøekvapila. V¾dy» my jsme vlastnì krajané, oba máme své koøeny ve Východoèeském kraji.  Vy na krásném Broumovsku a v Hradci Královì, já pak v krásném Èeském ráji a v Krkonoších. I kdy¾ jsem na tìchto místech mìl trvalé bydlištì pouze necelou tøetinu svého ¾ivota, nebo» po svatbì se ze mne stal „trvalý“ Pra¾an, nebo jak øíkají všichni ostatní – Pra¾ák!

E – No vidíte, to mì ani nenapadlo. A máte tedy nìjaký vztah i k mému Hradci?
V – Budete se divit, ale mám.  A¾ do roku 1948 jsme pravidelnì alespoò jednou za rok jezdili do Hradce na návštìvu strýèka, tatínkova mladšího bratra. A z tìchto návštìv mám dvì zajímavé vzpomínky.  Ta první je zejména èichová. Tuším, ¾e v roce 1948 jsme se dívali na motocyklové závody, z okna strýèkova bytu v druhém patøe. Tra» vedla mìstem a velké boje tu svádìl „náš“ krajan Antonín Vitvar z Nové Paky na Jawì s Pra¾ákem Františkem Juhanem, který „sedlal“ Velocette. Kdo vyhrál, to si nepamatuji, ale „zajímavý“ zápach benzinu a ricinového oleje jsem si pamatoval velmi dlouho. No a teta musela hned veèer prát všechny záclony! Druhá vzpomínka je pak plavecko-kulturní. Jednou jsme navštívili známý hradecký bazén, kde ka¾dou pùlhodinu (nebo hodinu?) zahoukala siréna a na nìkolik minut se spustily umìlé vlny. A s pøekvapením jsem poznal, ¾e právì u tohoto bazénu byla natáèena scéna z filmu Mu¾i nestárnou, v ní¾ Jan Pivec okouzluje skokem z prkna u¾ tøetí generaci ¾enské èásti jedné rodiny! Pro pamìtníky – Zita Kabátová si støihla v tom filmu „pouze“ roli maminky a babièky, vnuèku u¾ jí re¾isér Slavínský nesvìøil… Hernajs, pardon, to jsem se zakecal…

 

E – Myslím, ¾e to nevadí, trochu vás doplním. Ten rok vyhrál právì Vitvar, byl to druhý pováleèný roèník. Mám ráda motorky, tak¾e tento závod po mìstì znám. Vlnobití je stále funkèní a je technickou památkou mìsta. Chodím tam i já. Ale pojïme dál. Kdy¾ mi je ouvej, zpívám si. Vìøte, ¾e kdybyste mì slyšel, bude i vám. Nemám talent. Zpívám si Juditu Èeøovskou, Nedvìdy, nìjaké ty rockové balady a jiné. Kdy¾ je ouvej vám, co dìláte? Jaká muzika vám je blízká?
V – Splínu se sna¾ím vyhýbat ze všech svých slábnoucích sil, a tak v si duchu broukám nìjakou melodii témìø neustále, tedy zejména pokud jsem sám. Co se týèe hudebních stylù, mám rád jazz a zasekl jsem u swingu slavných svìtových i našich velkých orchestrù a zpìvákù. Ty si broukám nejèastìji.

E – Na co umíte zahrát? Aspoò trochu... Nìkde jste se zmínil o písni Letí šíp savanou... zpíváte si ji?
V– Proto¾e jste v této otázce pou¾ila slùvko trochu, tak mohu odpovìdìt, ¾e ano. Tak¾e, na piano a na kytaru hraju tak, ¾e jsem si to párkrát troufnul i na veøejnosti. Konkrétnì, jednou pøed drahnì lety na Dni rozhlasu a tisku v parku „JuldyFuldy“ jsem zpíval na ¾ivé nahrávce pøed publikem svou poèasovou verzi Holek z naší školky a drze jsem se i doprovázel na kytaru. Umím i trochu na foukací harmoniku a v naprostém odlehlém soukromí jsem se koncem gymplu nauèil vyfoukat na klapkovém trombonu asi jeden a pùl oktávy. A co se týèe letícího šípu, mám také jednu velmi starou vzpomínku. Nìkdy koncem války o prázdninách na Hájích u Pøíbrami mì ji nauèila o pár let starší hezká dcera místního sedláka a hospodského, kterou jsem asi dìtsky „miloval“, proto¾e se mi nelíbilo, ¾e spíše pokukovala po mém o devìt let starším bratrovi.  Ani z téhle lásky ale nic nebylo a oba se mo¾ná setkali a¾ na vìènosti. A další zajímavost. Kdy¾ jsem si nyní našel tu písnièku na internetu, byl jsem zklamán. Sice ji krásnì zpíval R.A. Dvorský, ale jen refrén, a hezká, docela poetická verze na nahrávce chybìla. Posuïte sami: „Zeptej se dìvèe skály, modravých lesù v dáli, ozvìna Tobì øekne, jak rád Tì mám. Tam kde se peøej tøíští, tam najdem štìstí pøíští, svým šípem k nìmu cestu si vyhledám.“ Nemusíte tomu vìøit, ale píšu to z hlavy…

 

E – Krásné… text „šípu“ znám témìø celý. Je neskuteèná. Tak¾e to byla vaše první láska? Já milovala uèitele tìlocviku. Jako všechny holky ze tøídy. Nevyboèovala jsem. Co vy?
V – Kdepak, u¾ ve školce v Jièínì jsem „miloval“ hned dvì holèièky. Na vánoèní veøejné besídce mateøské školky jsme se my všichni klouèkové, kteøí tvoøili kompars, „zamilovali do jedné holèièky, která „hrála“ královnu zimy a já navíc ještì do další – do jarního sluníèka. Jinak jsem v tom dìtském i pubertálním zamilování také nijak nevyboèoval, proto¾e nikdo z klukù se do ¾ádného uèitele „nezamiloval“…

E – Smìji se!!! … já zas nemilovala holèièky... Tak radìji pøejdìme k obyèejnìjším zále¾itostem. Mám moc ráda k jídlu èoèku s vejci a uzeným, dal byste si ji se mnou? Máte taky nìjaké takové jídlo kterého se nepøejíte? A copak si tak rád dáte k pití, kdy¾ chcete posedìt s pøáteli?
V – Koneènì trochu lehèí otázky, tak popoøadì. Èoèku bych si s vámi klidnì dal, mám ji docela rád. Máme ji pravidelnì na Nový rok a pak i nìkolikrát do roka, s uzeným, nebo i jen s volským okem a domácí sladkokyselou okurkou. Bohu¾el jsem pak vìtšinou nejménì na pùl dne jaksi vyøazen ze spoleènosti… Jinak mým favoritem je samozøejmì domácí svíèková a pak jakékoliv sladké peèivo, zejména vánoèky, ty mám radìji ne¾ vánoèní cukroví. A mám i mìl jsem štìstí, proto¾e má první man¾elka byla, a ta druhá stále je v kuchyni kulináøsky nadprùmìrná. A co se tekutin pøi posezení s pøáteli týèe, tak bývávaly èasy, kdy jsem mohl odpovìdìt – pivo, víno, likéry, nejlépe v uvedeném poøadí. V souèasnosti ale jen to první a sporadicky to druhé.

E – Tak trochu mi to pøipomíná zakázané vìci. Dìláte rád to, co se nesmí? Mít maminku uèitelku a tatínka výpravèího vám moc prostoru pro zakázané èiny patrnì nedávalo. A co je podle vás, to nejvíc zakázané, co jste udìlal?
V – Ach to je záludná otázka, proto¾e jsem toho zakázaného asi napáchal dost. Je ale známo, ¾e ve stáøí si spíše pamatujeme pøíhody z mládí, ne¾ to jsme mìli vèera k obìdu, ale z minulosti si více pamatujeme pøíhody pøíjemné a ty nepøíjemné zapomínáme. Tak¾e jsem se to nepøíjemné v¾dy sna¾il z pamìti vytìsòovat a ono se povedlo. Tak¾e bych asi odpovìdìl moderním – no comment!

E – To je škoda, já bych tak ráda vìdìla, jaké lumpárny jste dìlal. Nicménì chápu, zaèínám ji¾ také pøicházet do tìchto èasù. No, nic. Teï je listopad. Èas barevné pøírody, hub, vlhka, a ještì høejícího sluníèka. Mám ráda všechna roèní období. Neumím øíci, ¾e nìkteré víc, jiné ménì. Jak to máte vy?
V – Jsem spíše teplomil, ne¾ zimomil, tak¾e mám mnohem radìji teplou polovinu roku, ne¾ tu studenou. V mládí bych to vymezil na dobu od chvíle, kdy na jaøe oschnou meze, do chvíle kdy na podzim zaènou chladit. Meteorologicky bych to popsal jako období od prùmìrných denních teplot asi 13°C. v kvìtnu do stejných 13°C. v záøí. A pocitovì pro své staré tìlo bych z toho pochopitelnì vyòal období tropických veder s maximálními teplotami nad 30°C.  Ovšem myslím, ¾e oèi ka¾dého z nás se mohou kochat na pøírodních krásách po celý rok, snad s krátkými výjimkami blátivých dnù na pøelomu zimy a jara a pak pošmourných podzimních dnù, zejména právì v listopadu. A s tím høejivých listopadovým sluníèkem bych to nepøehánìl. Naši pøedkové øíkali v pranostice, ¾e - „bøeznové slunce má krátké ruce“ a já si myslím, ¾e to platí i pro to sluníèko listopadové.

E – Jako øidiè vím, ¾e listopadové slunce umí oslnit. Ale vy máte radost ze ¾ivota v¾dy. Napoèítala jsem 73 èlánkù "Chvály". Jsou to èasto obyèejné vìci, které ka¾dý zná. Jak mù¾ete pøijít na všechny ty pøednosti, ka¾dého jednotlivého problému? Kde berete nápady, inspiraci?
V – Dìkuji za dùvìru, uvidíme. V¾dycky jsem se pøiznával, ¾e rùzné definice kradu ve Wikipedii, co¾ se snad smí. No a ty pøednosti hledám po vzoru Bohumila Hrabala jako perlièky na dnì, na všem mo¾ném a mo¾ná i nemo¾ném.  Jestli je to vtipné, nevím…

E – Je. To vìøte. A pouèné, kdy¾ umíte vnímat. Jestli existuje na svìtì nìco, co byste nejradìji vymazal ze svìta, copak to je?
V – Krátká otázka, krátká odpovìï. Lidskou blbost. Bohu¾el je to prý nemo¾né a celý ¾ivot si lámu hlavu proè! Jan Werich to ale vyøešil geniálnì, kdy¾ øekl: „Nad lidskou blbostí nelze zvítìzit, ale nikdy se nesmí pøestat proti ní bojovat!“

E – Naprosto souhlasím. Mám tuchy, ¾e jste také ¾il ve Vrchlabí, opìt mùj kraj. Odtud je i pár umìlcù, nìkolik sportovcù a jiné významné osobnosti. Copak byste øekl o Vrchlabí?
V – Je to moc zajímavé. Trvale jsem ¾il ve Vrchlabí pouze necelých šest let, ale byla to vyhlášená léta padesátá! Pro¾íval jsem tu pubertu, a docela bezproblémovì. Sportoval jsem doslova dennì a naši vrchlabští kantoøi mì formovali v rámci tehdejších mo¾ností a nasmìrovali tak, ¾e jsem dopadl, jak jsem dopadl. Jsem jim za to moc vdìèný a bohu¾el u¾ mohu všechny pozdravit pouze tam nahoru…

E – A jestli¾e dovolíte, tak teï bych mìla pár všeteèných rodinných otázek. Co si myslíte o vztahu postavení zemì v souhvìzdích a narozených lidech v tìch situacích. Myslíte, ¾e existuje nìjaké spojení mezi vlastnostmi lidí a postavením naší Zemì ve vesmíru? Respektive, jak se díváte na dávné, a tøeba i souèasné hvìzdopravce a na horoskopy. Vìøíte jim?
V – Nevìøím, howgh!

E – Dobøe, kratèeji by odpovìdìt nešlo. Tak¾e teï otázka mého syna. Ten by rád vìdìl, jestli kdy¾ pøedpovídáte poèasí, dáte na nìjaké tušení, nebo vnuknutí vnitøních pocitù, èi poznatkù, nebo jen na výpoèty.
V – Bohu¾el zejména pouze na to poslední.  Mapy, grafy, meteogramy, dlouhé teplotní a srá¾kové øady atd. To bohu¾el øíkám proto, ¾e znám nìkolik lidí, kteøí si s vlastním poèasím rozumìjí víc ne¾ já. Tøeba staøí zkušení lesníci a zemìdìlci, kteøí mají poèasí ve svém rajonì tak perfektnì zmapované, ¾e jejich místní pøedpovìdi bývají èasto lepší, ne¾ pøedpovìdi profesionální. A ještì nìco bych mohl pøipomenout. Existuje tzv. meteorosenzibilita, co¾ je zvýšená vnímavost organismu na poèasí. A to u velké èásti ¾ivoèichù a také asi u dvaceti procent lidí. Ti reagují s jistým pøedstihem zejména rùzné kombinace zmìn tlaku, teploty a vlhkosti vzduchu. A pøedstavte si, ¾e mezi nì patøí i moje man¾elka. Èasto ji pøi poklesu tlaku vzduchu pøed nìjakou frontou výraznì bolí hlava a poleví to, kdy¾ fronta pøejde, co¾ jsem si nìkdy provìøil na barografu. Teï však to nejdùle¾itìjší, u¾ témìø dvacet let poèasí nepøedpovídám a konzumuji ho jako ka¾dý normální èlovìk.

E – Tak to je opravdu zajímavé. Velmi zajímavá informace, senzibilní vnímání poèasí… tak¾e nejsem blázen, kdy¾ poznám pøedem, ¾e bude, co bude. Ale moje dcera by ráda znala pravdu o tom, zda vìtry pøinášejí písek ze Sahary, nemoce z Èíny a horko od moøe. 
V – Vìtry opravdu pøinášejí ledacos, písek ze Sahary tøeba i nìkolikrát za rok, viry naštìstí tak èasto asi ne, ale co víme, ¾e?... Také se ale mù¾e se stát, ¾e vodní smrš» vyzvedne z moøe nebo z vìtšího jezera hejno ryb èi ¾ab, odnese je hluboko do vnitrozemí a tam se pak tyto tvorové doslova vyprší! Horko k nám ale v létì pøináší suchý kontinentální vzduch a moøský vzduch spíš mírné ochlazení. V zimì je to ovšem naopak. Mrazivý vzduch ze Sibiøe vymete od nás vzduch proudící od Atlantiku, který samozøejmì nepøinese horko, ale pouze oblevu. Ale pardon, v rozvoru se nemá pouèovat.

E – Pouèovat se musí poøád, obzvláštì, kdy¾ víte, co nevìdí druzí. To je v poøádku, dcera pøišla ještì s mnoha otázkami. Odkázala jsem jí na internet. Ale o všem mo¾ném jste psal ve svých fejetonech, èláncích. Nedoká¾u všechno pøeèíst, je toho opravdu hodnì a všechno ètu ráda. Ale oblíbenec ke ètení byl pro mì pan Werich, Èapek, Nezval….  Co vùbec ètete rád vy? A máte nebo mìl jste nìjaké vzory, idoly a své hrdiny?
V – Nejvìtší „ètecí období“ jsem pro¾íval od svých patnácti do tøiceti let a bohu¾el nyní u¾ ètu knihy velmi málo, z nejrùznìjších dùvodù. Zejména mých oblíbencù by se našlo mnoho, nìco o svých idolech a hrdinech jsem prozradil v ®ivotních paradoxech i v nìkolika svých Chválách, které u¾ na SeniorTipu buï vyšly, nebo brzo vyjdou. Opravdu bych se nerad opakoval.

E – Tak dobøe, budeme hledat. Pomalu ale jistì spìjme k závìru. Poslal jste mi zajímavá selfíèka, a tak mì napadá, co vidí Vaše brýle na lepší èasy?

 

V – “Obrýlené fotky“ jsou staré asi patnáct let a bohu¾el se zdá, ¾e ty lepší èasy generace nás hodnì døíve narozených u¾ tøikrát tak nìjak pøehlédla. Poprvé pár let tìsnì po 2. Svìtové válce, podruhé pár mìsícù v roce 1968 a potøetí opìt pouze pár let v poslední dekádì XX. století. Dùkazem je pak fotka úvodní. Mìli bychom ale zakonèit alespoò trochu optimisticky. Mezi škvírami tìch modrých brýlí se sna¾ím zahlédnout lepší svìt. Stále doufám, ¾e naše hodnì vzdálené generace se jednou doèkají svého Nebe na Zemi. K tomu ale bude zapotøebí, aby našli spoleènou øeè a spoleèné hodnoty nejen všichni lidé Svìta, ale nejprve všichni jejich Bohové! A tak si opìt dovolím bez dovolení zakonèit tento náš rozhovor závìrem krásné písnièky JV +JW +JJ: Ka¾dý z nás nìco má, co obèas tlaèívá, co mu dìlá na tváø vrásky. Ka¾dý svou starost má, v sobì ji ukrývá, pro peníze, nebo z lásky. Rozdìlme bolesti rovným dílem a pak se dejme za jedním cílem! Všichni se sejdeme, a¾ svou zem najdeme, na shledanou v lepších èasech! Snad si ještì nìkdo pamatuje, ¾e melodií této písnièky zaèínaly i konèily zaèátkem devadesátých let rozhlasové Hovory z Lán.

E - Pamatuju. Lépe to zakonèit asi nelze. Velmi dìkuji za neskuteènì pestrý rozhovor. Dìkuji, ¾e jste, ¾e píšete, ¾e jsem mìla tu èest s vámi pohovoøit.
V - A já dìkuji Vám i Václavovi ®idkovi, který tento náš rozhovor inicioval. Doufám, ¾e moc nevadilo, kdy¾ byl pouze virtuálnì internetový.

 
S Vladimírem Vondráèkem rozmlouvala Eva Rydrychová
 
* * *
Zdroj ilustrací: Kolá¾e Vladimír Vondráèek, František Kratochvíl Frk
a foto https://radiozurnal.rozhlas.cz/
Zobrazit všechny èlánky autorky
 
 
 


Komentáøe
Poslední komentáø: 20.11.2021  20:02
 Datum
Jméno
Téma
 20.11.  20:02 Evussa Jsem potì¹ena
 20.11.  16:35 Von
 20.11.  13:39 Václav Rád bych podìkoval...
 20.11.  04:41 Ludìk Horký podìkování
 20.11.  02:59 sv
 19.11.  10:11 Kvìta
 19.11.  10:07 ÈÁRYFUK
 19.11.  10:00 olga janíèková
 19.11.  09:55 Vesuviana díky
 19.11.  09:26 Mara
 19.11.  08:14 Ivan