Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Cecílie,
zítra Klement.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Na kafíèku v Americe (17)

Jedna, dvì, tøi…
 
Dnešní veèer nás s Joem èekalo nemilé pøekvapení. Hans byl slu¾ebnì mimo a Mike, který  pøi vìtším náporu zde si z hotelu Landhaus mohl odskoèit na výpomoc, byl dnes plnì vytí¾en švýcarskou skupinou. Zùstalo jen na nás dvou zvládnout ten  veèerní nápor hostù. Nejvìtší starost mìl sám Joe. Pøi vìtším  kšeftu v¾dy trochu znervóznìl a dnes nemìl k ruce ¾ádného ze svých kolegù, spíš naopak, pomocníka, s kterým se nedokázal domluvit. Bylo mi jasné,  ¾e mu budu muset udìlat vše, “co mu na oèích uvidím”. Po šesté  hodinì se rozjel kolotoè. Tiskárnièka v kuchyni chrlila jednu objednávku za druhou. Joe podle diktátu poèítaèe vybíral z lednicových zásuvek rùzné druhy naporcovaných mas a podle druhu jídel je pokládal buï na gril, pánev, nebo tálový sporák. Na mì  u¾ nevystaèil s pantomimou a musel vydávat potøebné pokyny: “D¾aný, pìtkrát sma¾ené  hranolky… Dvakrát sma¾ený sýr… Dej tam upéct jednu porci ryby… Obra» ty øízky… Dej zapéci tøi brambory… Pøiprav oblohu na šest talíøù…”

Byla to nekoneèná sprška pro mì naprosto neznámých výrazù a pojmenování. Z mého “dlouhého vedení”, jak mu to jistì muselo pøipadat, byl úpnì neš»astný. Nervozita z takového kolegy, jakým jsem byl dnes pro nìj já, by se musela projevit u ka¾dého. Sna¾il se to nést stateènì, nezvyšoval hlas, ani se na mne ošklivì nepodíval. V mnoha pøípadech, ne¾ by mi blí¾e vysvìtlil, co právì potøebuje, bì¾el a udìlal si sám. Oba jsme mìli vztek na jednu osobu – a to jsem byl já. Mnì vadilo, ¾e mu nemohu pomoci tak podle jeho potøeb, a on, proto¾e nevìdìl od svých kolegù, ¾e jsem se takovéto práce nikdy nezúèastnil, musel být zákonitì nazloben,  ¾e se mu tam víc pletu, ne¾ pomáhám. Kdy¾ jsme se pøiblí¾ili do “kritického bodu”, kdy byly sporáky plné rozvaøených minutek a z poèítaèe visel nìkolikadecimetrový  pás dalších objednávek, napadla mì spásná  myšlenka: “Ty, Joe, bì¾ dìlat to, co já, a já budu dìlat to, co ty… Ty budeš dávat maso podle objednávky a já vše dokonèím a vyexpeduji.” Koukal na mì  nedùvìøivì, ale asi nevidìl jiné øešení. Situace v kuchyni se pomalu zaèala stabilizovat. Pak pøišlo uvolnìní, co¾  se u nìho projevilo pøi ètení objednávek vzteklým nadáváním. Slova si asi pøíliš nevybíral. V¾dy, kdy¾ si takto ulevil, se mi zaèal omlouvat: “Promiò, D¾aný, já nechtìl, omluv mì.”

Setkal jsem se s takovýmto projevem emocí zde poprvé. Mnì to u nìj nijak nevadilo. U nás pøi vzteku vše pìknì vyventilujeme, zanadáváme si od plic a za chvíli o nièem zase nevíme. Na nìm bylo patrné, ¾e ho to mrzí, a tak jsem se mu sna¾il poradit:
“Joe, kdy¾ tì  nìco nazlobí… dívej se na mì… poèítej, jedna, dvì, tøi, ètyøi,… a¾  do deseti, a pak odpovìz nebo jdi pracovat. Rozumíš mi?”

Pochopil a pøi nejbli¾ší  pøíle¾itosti si to vyzkoušel. Plnì zabráni do práce, v propocených trièkách, najednou slyším od stolu: “Jedna, dvì, tøi,..” – kouknu na Joea, ten se usmívá a pokraèuje v poèítání  a¾ do deseti. Pak vítìzoslavnì, jak malý kluk zajásá: “Pomáhá  to, D¾aný, je to super! Je to O.K.! Dìkuji ti.”

Ještì mnohokráte jsme se pøi spoleèných smìnách nasmáli, kdykoliv Joe zaèal poèítat. Nejvìtší legraci jsme mìli z ostatních kolegù, kteøí vydìšenì hledìli na Joea, jak se snad uèí èíslovky do deseti, proto¾e nemìli vùbec ponìtí, co bylo pøíèinou jeho poèínání. Jemu to opravdu pomáhalo. A dokonce, kdy¾ se se mnou se slzami v oèích naposledy louèil, zaèal hlasitì: “Jedna, dvì, tøi…” Veèer po slu¾bì, kdy¾  jsme zašli do baru na pivo, mi vylíèil dùvody svého obèasného vztekání  a nervozity. Joe si vlastnì nikdy nedal pivo. V¾dy si pøinesl konev kávy a pøi ní diskutoval s ostatními o prùbìhu uplynulé  smìny. Nechtìl bych se jej nìjak dotknout, ale okolnostmi, proè  nepije alkohol a proè bývá obèas nervák, se kterými mì seznámil, u mì ještì více stoupl v cenì. “D¾aný, já byl alkoholik. Pil jsem všechno a hlavnì martini ve velkém mno¾ství. Pøed rokem jsem se rozhodl, ¾e toho nechám. Hodnì mi pomohl Hans, který  mi dal jako podmínku pro nastoupení k nìmu do práce skoncovat s alkoholem. U¾ rok jsem se jej ani nedotkl. Nahrazuji si to kávou a cigaretami. Proto jsem býval obèas nervózní a rozzlobený. Teï u¾ to bude jiné, to ti slibuji. Budu v¾dy, jak jsi mì uèil, poèítat do deseti.”

Skuteènì se zmìnil. Alespoò  po dobu mého pobytu byl z nìho v práci najednou usmìvavý a veselý kluk – jako vymìnìný.

Cestou k domovu jsem si toho krásného letního veèera hlasitì vyzpìvoval pìknì do pochodu. Pøekrásné ticho, kdy všichni jsou zalezlí jak krtkové, kdy nepotkáš ¾iváèka a neuslyšíš štìknout psa, mì k tomu pøímo svádìlo. “A helemese. Nový obchùdek se nám zde objevil,” pøerušil jsem svùj zpìv a zaèal zkoumat pøízemními okny, co¾e tu nabízejí. Ještì vèera zde byla veliká  cedule: K pronajmutí. Dnes je z bytu obchod s indiánskými suvenýry. Kdyby mì nepraštil do hlavy cíp tøepetající se americké  vlajky s pøetiskem velkého portrétu indiána, asi bych jej dnes veèer pøehlédl. “Jó, tahle vlajka by se mi líbila na víkendové  chatì.” Mohl bych toti¾ nejen soupeøit pøi vztyèování se svým sousedem, který ka¾dou sobotu vyvìsí “ji¾anskou vlajku”, ale navíc bych se mohl chlubit, ¾e jsem si ji osobnì pøivezl ze severského státu USA. Témìø dvakrát dennì jsem zbývající dva mìsíce kolem ní procházel. Zmocòovala se mì stále vìtší a vìtší touha si ji odvézt s sebou. Zda se mi to podaøilo, se zmíním a¾ v závìru.

“Honzo, dnes odpoledne, a¾  pùjdeš z práce, zajdi za mnou k “Roberts” a rovnou odtud pojedeme na nákup. Tentokrát do Monroe, abys poznal další mìsto v naší blízkosti. Potøebuji udìlat nákup, proto¾e na sobotu a nedìli pøijedou dìti – David se svou ¾enou.”

A já se mám zase na co tìšit. Poznám Bròaèku, která pøed dvìma roky dobrovolnì odcestovala za svou láskou.
“A proto¾e bude mít narozeniny, pokusím se upéci nìjaký dort. Nebo to svedeš ty?… Dobøe, spadl mi kámen ze srdce. Mám však ještì jednu prosbu na tebe. Miluje slepici na paprice, ale vùbec nejí maso. Hlavnì se tìší na tu omáèku, kterou jí pøi stìhování vychvaloval David.”
“Nic z toho není problém. Èasu mám dost, ale dobrou omáèku bez slepice neudìlám.”

To bylo Danì jasné, a tak mìla u¾ naplánovány další speciality z americké kuchynì, pochopitelnì  bezmasé, které si zde Danèa zamilovala. Bylo tedy nezbytné  udìlat potøebný nákup. Pøed tøetí jsme vyrazili, tentokrát opaèným smìrem, ne¾ le¾el Medison – na jih.
“Tady vpravo, co vidíš, je státní park.”
“Mnì to jako park moc nepøipadá. Spíš špatnì udr¾ovaný les, v kterém sem tam nìkdo táboøí pod stanem.”

Hned se mi dostalo nále¾itého vysvìtlení a cesta do Monroe pøíjemnì utíkala. V Americe se tomu prostì øíká park. Zde mù¾eš stanovat nebo si sem zajet jenom na piknik a na pevnì rozmístìných grilech si udìlat obìd. Nìco, jako je u nás kemp.

Nesetkal jsem se zde s jiným, a proto to nemohu zobecòovat. Ale tento mìl do vybavenosti a úpravy našich kempinkù velice daleko. Park mi spíš pøipomínal jakési stanování v divoké pøírodì ve vymezeném prostoru. Cesta do Monroe byla typická naše okreska. Byla však úplnì rovná, kopírovala pøesnì krajinu, která v tìchto místech byla dosti èlenitá, a to tak pravidelnì, ¾e mi pøipomínala starou valchu na praní. Výškové rozdíly mezi úboèím a vrcholem dosahovaly nìkdy a¾  tøiceti metrù.
“Tonda jezdí nejradìji nakupovat do Monroe. Právì kvùli této cestì, která mu v mnohém pøipomíná jeho rodištì v severozápadních Èechách. On si pro ni vymyslel specifický název – lochneska.”

Já bych ji, po absolvování  tohoto úseku, spíše nazval “cestou pøekvapení”. Nikdy jsi nemohl pøedpokládat, kdy¾ se ocitneš na vrcholu stoupání, co se v dalším, pøímo se propadajícím úseku pøed tebou objeví. Z vrcholu jsi vidìl “na dno propasti” a pìt šest dalších vrcholkù pøed sebou, ale co se za nimi skrývalo, bylo i tobì utajeno. Dana však byla øidièka, která sázela na jistotu a plnì respektovala pravidla. A já jsem mìl mo¾nost vychutnat si jízdu na americké  lochnesce a¾ pøi další návštìvì Medisonu, tentokráte za volantem s Tondou. Do mìsteèka jsme dorazili za necelých dvacet minut. Bylo o nìco vìtší ne¾ New Glarus (asi pìt tisíc obyvatel), ale hlavnì postaveno v trochu jiném slohu.

“Brácho, sleduj! Teï  vjí¾díme na námìstí. To je v Americe rarita. Dívej se, jak je stavìné do ètverce a uprostøed velký kostel s parèíkem. Nepøipomíná  ti to trochu naše mìsteèka? Budeš se asi ptát proè? Proto¾e zakladateli Monroe byli pøistìhovalci z Norska a ti vtiskli tomuto mìstu prvopoèáteèní  ráz. Dál u¾ se rozšiøovalo v americkém duchu.”

Námìstím jsme projeli dvakrát dokola. Buï proto, abych si vše vychutnal, nebo spíš proto, aby si sestra mohla nostalgicky zavzpomínat na domov.
“Víš, jezdíváme sem obèas za nákupy, ale v¾dy jenom na okraj do nákupního centra a pak zase honem domù. Ráda jsem sem s tebou dnes zajela.”

S nákupem jsme se pak k domovu vraceli jinou cestou. Chtìla mi ještì ukázat kino v pøírodì. Známe je doma z rùzných amerických filmù. Mnì se naskytla mo¾nost se projít po hledišti, navštívit bufet a projekèní kabinu. Byl to velký parkovací prostor, asi pro jedno sto osobních aut. Ka¾dé  stanovištì bylo vybaveno stojanem, do kterého se zapojovala sluchátka a bylo vzdálené od sousedního natolik, aby se diváci vzájemnì  nerušili. Jednotlivá stání rozmístìná v kruhových výseèích, vytváøela øady. Ve støedu tìchto pomyslných kruhù bylo umístìno panoramatické plátno a uprostøed hledištì budova s bufetem a projekèní kabinou. I kdy¾ do pùl desáté, kdy mìlo zaèít promítání, zbývaly ještì tøi hodiny, stála zde u¾ tøi auta, v ka¾dém jedna mladá dvojice a byl u¾ té¾ otevøen bufet.

“Brácho, co tomu øíkáš? Mìl bys chu» si sem zajet na nìjaký film?… Asi ne, viï? Je to hlavnì  pro omladinu, která se zde mù¾e vyøádit. Jeden èas to vypadalo, ¾e tato kina pøestanou prosperovat. Teï zase tomu ti mladí pøicházejí na chu» a jsou dny, kdy je i vyprodáno.”

Po pøíjezdu jsme všechny tašky s nákupem vynosili pøes gará¾ do kuchynì a mezitím, co si Dana vše tøídila, já se pøesunul do pokojíku a pokraèoval v rozepsaném dopise domù. Domluvili jsme se, ¾e kdy¾ Tonda nebude doma, nebudeme vyváøet nic teplého. Odbyli jsme se obvykle nìjakou peèenou buchtou èi koláèem a já s velkou oblibou nìkolikrát v týdnu konzumoval vynikající opeèené uzenky. Já, coby rodilý  Pra¾ák, který pro¾il své mládí v centru velkomìsta, jsem miloval opeèené  klobásy ji¾ od útlého vìku. Vlastnì babièka mì  v tom tajnì podporovala. V¾dy kdy¾ uvaøila k obìdu èoèku nebo hrách, pøišla tajnì za mnou, aby o tom mé sestøièky nevìdìly, vtiskla mi do ruky tøi koruny se slovy:”Jdi si na Václavák na buøta, já vím, ¾e ti tohle jídlo moc nejede.” Jaké pøekvapení však pro mì bylo, kdy¾ zde v Americe mì Dana oslovila podobnì, to si vùbec nikdo nedovede pøedstavit. Stalo se tak asi druhý nebo tøetí  den po mém pøíjezdu: “Pøinesla jsem ti dobré klobásy, kdybych uvaøila nìco, co ti moc nepojede, mù¾eš se dorazit. Jistì jimi nepohrdneš.” Buï to byla náhoda, nebo se o tom pøed více ne¾ ètyøiceti lety nìjak dozvìdìla. A proto¾e se dál nešíøila, i já si dál zachovávám toto tajemství, které  bylo mezi mnou a naší babièkou. 
 
“A na zítra jsem ti naplánovala, bratøe, další výlet. Objevila jsem v turistických prospektech “èeskou vesnici” Hillsboroo, le¾ící sto mil severnì  od nás. Zajedeme si tam na obìd, co øíkáš?” Ta otázka, co¾e tomu øíkám, byla úplnì zbyteèná. Ráno jsem u¾ nemohl dospat. V sedm hodin byla uvaøená káva, která svou vùní probrala ze spánku sestøièku. V devìt jsme vyrazili.
“Dano, øíkala jsi, ¾e vìtšina tìch názvù vesnièek a mìst, které se mi zdají být “neanglické”, pøevzali Amerièané od indiánských kmenù, které zde na severu sídlily.

Nemohli bychom cestou zavítat do nìjaké rezervace nebo na nìjakou atrakci, kde bych se s nimi mohl setkat?”
“No, v rezervaci se zastavit mù¾eme, tìch je zde dost. Ale jestli uvidíš nìjakého indiána v jeho typickém úboru, ti slíbit nemohu. Ještì mám pro tebe jedno pøekvapení.
Kousek za vesnicí Hillsboroo je hezká atrakce. Jezdí  zde a na hodinovém okruhu vozí turisty starý  historický vlak, který døíve spojoval východ se západem – a my se tam pùjdeme svézt.”

Pøipadal jsem si, ¾e sestra se mnou zaèíná objevovat Ameriku. Nebylo to tak doslova, ale díky mé pøítomnosti a zvìdavosti se spolu se mnou tìšila stále na nové a nové pozoruhodnosti tohoto státu. Propadla té touze cestovat stejnì jako já a u¾ pøi absolvování jednoho výletu plánovala další.

Teï poslouchej, co ti povím o indiánech. ®e ¾ijí v rezervacích, víš z domova. Ale asi nevíš, ¾e tyto pozemky, kdysi dávno pøidìlené státem nebo dnes u¾ jimi odkupované, slou¾í celé americké veøejnosti. Nejsou, jak by sis mo¾ná pøedstavoval, nìjakým le¾ením, kde za nìjaké  vstupné by turistùm pøedvádìli své staré zvyky, boje s pøistìhovalci, pøepadání vlakù a potrestání viníkù obratným skalpováním. Na tìchto územích stojí obrovská kasina, na která se nevztahují  americké zákony zakazující ve vìtšinì státù hazardní  hry. Sem, z blízkého i vzdáleného okolí se pak sjí¾dìjí všichni ti, co by chtìli bezpracnì a rychle zbohatnout. A k této rezervaci, jak jsem teï na reklamní tabuli èetla, se asi za patnáct minut pøiblí¾íme.”

Byla to rozsáhlá budova kruhovitého tvaru, pøipomínající svou velikostí vìtší sportovní  areál. Prostorem, kde jsme odstavili naše auto, neustálým pendlováním pøevá¾ely malé mikrobusy návštìvníky mezi parkovištìm a hernou. Ta nejvzdálenìjší parkovací místa (více jak sto metrù) by mohla mnoho hráèù od návštìvy kasina odradit. Navìsil jsem na sebe fotoaparát, videokameru a v duchu jsem si ji¾  pøedstavoval, jak si uvnitø nare¾íruji zábìry o svém “hráèském umìní” s obrovskou hromadou ¾etonù pøed sebou.
“Ne! S kamerou a fotoaparátem dovnitø nesmíte!” S pøísnými a asi s pøekvapenými pohledy nás od dveøí vyprovázeli dva policisté. Proto¾e ani Dana, ani já  jsme v ¾ivotì takovéto “doupì” nikdy nenavštívili, byli jsme tímto vykázáním jaksi zaskoèeni. A Dana tomu jako obvykle “dala korunu”: “Aby se nám neopupínkovali. Mají strach, ¾e jim tam odhalíme nìjaké podvody.”

Oba jsme se však nakonec shodli na tom, ¾e tento zákaz je naprosto logický.
“Prachy nemáme a na kukaèku tam nechci,” odmítl jsem další nabídku sestry.
“Nu¾e dobrá. Indiána jsi nevidìl. Zkusíme se zastavit ještì v nìjakém obchodì a poptáme se po nich. Nìkde tu pøece musí ¾ít, kdy¾ zde vlastní takové  kasino.”
“Chceš vidìt indiána? zareagovala jedna z nakupujících ¾en v krámku s potravinami na dotaz mé sestry, “tady se podívej, to je mùj indián – man¾el,” a pochlubila se fotografií snìdého mu¾e v prvotøídním obleku. Pak v další rozmluvì Danì vysvìtlila, ¾e je jí líto, kdy¾ jsem pøijel a¾ z takové dálky, abych se setkal s indiány, ale nadìje je velmi malá. Ve svých charakteristických úborech vystupují pouze jednou roènì na rùzných festivalech ve vìtších mìstech. Mo¾ná  ¾e nìkde existují nìjaké skanzeny, ale ani ona, ani její mu¾, by»  indián, o nich nic nevìdìli.

Asi dvacet mil za kasinem se èlenitìjší terén promìnil v rovinatou úrodnou krajinu. Tou jsme nyní smìøovali dále k severu, do èeské vesnièky.
“Podívej, Honzo, na ty hory v dáli na obzoru. A tady vlevo, ten kopec, který vypadá  jako buøinka. Nemáš, brácho, pocit, ¾e projí¾díme polabskou ní¾inou, vlevo máme horu Øíp a pøed sebou Krkonoše?”

Tak, teï tomu srovnávání  s Èeskou republikou zaèíná propadat i ona, pomyslel jsem si v duchu a po nahlédnutí do mapy jsem ji vrátil rychle do reality: “Pøed námi jsou Blue Mountains.“ „Modré hory,” tiše zašeptala, jako by byla zklamaná, ¾e jsem jí pøerušil její snìní.

Pokraèování pøíštì...
Jan Kurka
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora


Komentáøe
Poslední komentáø: 04.04.2021  20:22
 Datum
Jméno
Téma
 04.04.  20:22 polarka
 02.04.  18:28 Evussa