SeniorTip

Biblické příběhy (14)

Úvaha nad mýty Starého zákona

„Na počátku bylo slovo, to slovo bylo u Boha, to slovo bylo Bůh.“ (J 1,1)

Dočetli jsme dějovou osnovu, zopakovali jsme si sled postav a událostí, které čas a bibličtí autoři navlékali za sebou do jedné šňůry jako korále. Čtenář má tedy možnost se zorientovat v časové posloupnosti, v historické úloze jednotlivých osobností Starého zákona. Kdybychom však zůstali u tohoto výčtu, došli bychom ke stejnému výsledku, jako kdybychom stručně zrekapitulovali čistý děj například skvělé Hemingwayovy novely Stařec a moře. Unavený stařec, který se dlouhý čas vrací z rybolovu bez úlovku, uloví posléze obrovskou rybu. Než se vrátí do rybářské osady, sežerou mu ji žraloci. Ejhle! Dílo zbavené smyslu, hodnoty a půvabu. A přece spousty našich současníků nejsou s to při četbě výtahů ze Starého zákona dojít dál než k takovéto povrchní dějové osnově biblického textu. (Ještě více je ovšem těch, jimž bible nestojí ani za prolistování stránek.)

Pozoruhodné ovšem je, že lpění na pouhém ději nalézáme i v knihách vyloženě odborných. Naše střízlivá doba nepřeje zázrakům a my všichni ztrácíme smysl pro hluboká tajemství kosmu. Jestliže tedy pisatelé biblických textů, říká si dnešní čtenář, popisovali pozoruhodné děje jako zázraky, stalo se tak jen proto, že celý starověk žil ve strachu a v tísni před nepoznanými přírodními procesy. A odborníci, kteří analyzují biblické texty, zase podkládají jeden zázrak za druhým pravděpodobnými vysvětlivkami „pod čarou“, vzatými vesměs z přírodních úkazů Blízkého východu. Nejhorší je, že toutéž metodou postupují i autoři protilehlého tábora. Církevní autority se totiž také nejednou pokusily potvrdit platnost téměř každého slova, které bylo v Písmu zapsáno, pravděpodobnými důkazy vědecké povahy. Kde nevystačil slovník teologický, pomohly civilní interpretace. Podívejme se nyní na tuto pracovní techniku poněkud blíže! Především se dozvíme, že setkání Mojžíše s Bohem v hořícím keři bylo výsledkem totální neznalosti místních přírodních kuriozit. Mohlo prý jít o výboj atmosférické elektřiny, který se projevil světélkováním, tzv. ohněm sv. Eliáše, anebo došlo ke vzplanutí prchavých silic vypařovaných rostlinami.

Tím méně bylo zázrakem deset ran egyptských: například k populační explozi žab dochází v Egyptě v září a nebýt ptáka ibise, dosáhly by žabí populace přímo biblické podoby. Na přemnožené a hynoucí žáby sedají pak komáři a mouchy (tedy další pohromy, které uvádí biblický text) a tato havěť pak přenáší nakažlivé choroby na lidi a dobytek. Biblická onemocnění, mokvavé boláky a hynutí dobytka lze podle některých symptomů diagnostikovat jako hlízový mor. Nil (zásluhou mikroorganismů) dostává v nejvyšším stavu hladiny opravdu červenou barvu, a voda se tedy může stát nepitnou z docela přirozených příčin. Kobylky jsou v těchto končinách pohromou zcela obvyklou a „tma po vší zemi“ nastává vždycky, když Egyptem vane horký vítr chamsín od pouště. Prudký van vzduchu zvedá prach a písek a ovzduší je zahlceno natolik, že mraky písku nepronikne sluneční svit. Tak tedy nastává přítmí, ale může dojít i k naprosté tmě.

Rovněž křepelky, které se snášejí na Mojžíšův tábor v poušti, jsou prý běžným úkazem – při přeletu Středozemního moře z Evropy do Arábie a Afriky jsou prý tito ptáci tak unaveni, že je lze chytit rukama. Také vodu získanou ze skály z pouště si lze dnes docela dobře vysvětlit: když domorodci udeří do skály, která ukrývá vodu, a je-li tato skála vápencovým útvarem, pak se prý hornina opravdu rozpadne a vydá pramen. Potvrdili to i britští koloniální vojáci – proč by tento jev neměl znát Mojžíš, který před cestou svých soukmenovců prožíval na této poušti „generální zkoušku“ trvající čtyřicet let.

Bouřící Sinaj zahalený mrakem a vůbec mrak, který ukazoval Židům cestu, nebyl ničím jiným než jevem čistě vulkanickým. Kóracha a 250 vzbouřenců, kteří se postavili proti Áronově velekněžství, pohltilo zemětřesení a zemětřesení snad pomohlo Židům překročit i Rudé moře. Sopečný výbuch zničil Sodomu a Gomoru a Jordán přešli poutníci suchou nohou jen proto, že kdesi na dolním toku řeky byly přerušeny proudy vod. Podle arabského podání došlo k podobnému jevu roku 1267 – podemletá skála se zřítila do řečiště a Jordánu trvalo celých deset hodin, než si vody prorazily novou cestu.

Legendárnímu proroku Elijášovi, který soutěžil v pohoří Karmel s pohanskými mágy, se vzňala oběť jen proto, že svého volka poléval nikoli vodou, ale naftou z některého blízkého zřídla. Nebudeme nyní polemizovat s těmito výklady, které se nám ostatně jeví velmi pravděpodobnými. Přejděme i fakt, že prorok Elijáš se nám bude v této souvislosti jevit jako pouhopouhý šarlatán. Nebudeme též diskutovat o principiální možnosti zázraků. Ostatně kdo, maje oči a uši, nevidí a neslyší, jak by napsal biblický autor, toho nepřesvědčíme. Kdo je však „vidoucí“, spatří zázraky v životě kolem nás; příroda sama je jedním velkým jevištěm divů, třebaže se materialisticky ladění přírodovědci dušují, že pronikli do hlubin všech tajemství. Co nám však v souvislosti s „přirozeným“ výkladem biblických zázraků vadí, je spíše fakt, že se interpreti nedokázali povznést nad psaný text, nad fakta Písma. A tak nejen civilní, ale i církevní vykladači těchto dějů mohou velmi snadno uvíznout v materialistickém podání. Ještě horší však je, že přílišné lpění na psaném textu zbaví bibli původního záměru. Z biblické pověsti se stane jen nepřesně zpracovaná, překroucená, ale přece jen logicky vysvětlitelná historie. A přes takto interpretované děje se už znalec Zákona sotva dostane k pátrání po smyslu, po hlubších vrstvách biblických příběhů.

Řekněme si tedy rovnou, že Starý zákon především není a ani nechce být dokumentárním archivem. Sami jsme si již v průběhu četby připomněli, že autoři někdy současně probíhající děje srovnali za sebou do podoby dynastického sledu postav – stalo se tak například v knize Soudců. Jindy, například v příbězích knihy Jozue, je zase dlouhá historie zkoncentrována do jediné krátké epizody, do jediné osobnosti. Ostatně starozákonní postavy jsou více než co jiného koncentrátem zkušeností, jimiž procházel v letech životních zkoušek celý Izrael. Prožitky mnohých se často kondenzují v jedné jediné postavě.

Tím nechceme říci, že by byla bible jakousi volnou fantazií nezávislou na dějinách. Historické jádro této zvěsti je naprosto nepochybné, dějinná fakta se však sama o sobě nestala literárním záměrem, ale jen jakousi kulisou, do níž byla vložena starozákonní zvěst. Historie tu tedy slouží jen jako prostředek k realizaci základního cíle, jímž byla výchova a orientace člověka. Jestliže se tedy v souvislosti s biblickými knihami mluví o historii, pak bychom měli upřesnit, že tu jde o historii víry a nevíry, o životní alternativy a zkoušky. Budeme-li se na text Písma dívat pod tímto zorným úhlem, snadno zpozorujeme, že toto nestárnoucí dílo popisuje dějinné souvislosti, které „čistým historikům“ unikají. Věnují-li se totiž dějepisci především sledu a interpretaci událostí, tak jak se v historii odehrály, pak bible míří k cíli, který dává řadě dějinných celků smysl, řád a směr.

Bible přesahuje časové rozměry staletí a epoch už tím, že všechno poměřuje sub specie aeternis, pod zorným úhlem věčnosti. A náhled věčnosti pak znamená vidět věci, lidi a epochy pod metrem historické a mravní pravdy, vidět všechny dějinné činitele ve správné velikosti a v patřičných proporcích. To, co se snad může jevit správným ve světle historické vědy a z hlediska okamžiku, nemusí být ještě pravdou ve světě mravních hodnot.
Církev se tedy dopouštěla osudné chyby tam, kde v zájmu vlastní dogmatiky trvala na doslovné platnosti Písma. Že uškodila sobě a své pověsti, je jiná věc. Daleko závažnější je skutečnost, že uškodila Písmu. Učinila totiž biblickou zvěst terčem, do něhož se mohl pohodlně strefovat každý polovzdělanec s polovičatými znalostmi historie a přírodních věd. Církev sama byla navíc chybným přístupem svedena k tomu, aby akcentovala fakta, jež byla irelevantní, nepodstatná pro orientaci v tomto pozemském životě. A tuto skutečnost pak již můžeme směle pokládat za podkopávání základního záměru biblické zvěsti.

Historické jádro Písma je evidentní od takzvané druhé knihy Mojžíšovy, totiž od vyjití Izraele z Egypta. Nejošidnější a také nejraději napadanou je takzvaná kniha Geneze, popisující děje od stvoření Adama přes Noema a Abrahama, Izáka a Jákoba až k dvanácti synům Izraele, kteří dali život kmenovému společenství na území Egypta. Vznik člověka z pouhé hlíny, zrod všech živočichů v jediném dni, zavěšení hvězd nad nebeskou klenbu a vyhnání z ráje – to jsou věru snadné objekty k útoku. Stačí k němu nejelementárnější plody výuky ve školních lavicích a letmá znalost geologických epoch a vývoje, který se počítá na miliony let. Mohl tedy vůbec vzniknout svět v pouhých šesti dnech? A lze vůbec věřit, že Adam vznikl jedním rázem z obyčejné hlíny?

Tady nám nezbývá než konstatovat přibližně totéž, co jsme si již řekli o vztahu dějin a Písma: že Bible, najmě kniha Geneze, nechce být učebnicí o geologických epochách a vůbec neaspiruje na to, aby se stala předepsanou literaturou pro lekce přírodopisu.

Ještě dříve, než se tímto tématem budeme zabývat hlouběji, pokládáme za nezbytné upozornit, že by bylo na místě trochu více pokory a poněkud méně pýchy na dosavadní znalosti o vzdálených dějinách naší planety. Uvedeme si opět příklad: věda dvacátého století se suverénní jistotou řadí do posledního milionu let naší planety člověka neandrtálského, jeho předky a potomky a přitom vůbec nemáme ani potuchy, jestli například naši epochu nepředcházelo jiné společenství. Na první lidi, na Adama a Evu, se možná budeme dívat poněkud jinak, ukáže-li se, že se Kordillery zvedly i se zbytky rybářských osad do výše 5 700 metrů před pouhými deseti tisíci lety. V této souvislosti nás možná bude zajímat i pozoruhodný fakt, že výchozím bodem indického měsíčního a slunečního kalendáře je rok 11 652, u amerických Mayů je to rok 11 653 a sluneční cyklus Egypťanů a Asyřanů nás dovádí k roku 11 542 před Kristem. I když tato fakta nejsou náhodná, nebudeme teď na nich stavět. Chceme vložit do naší úvahy jen jeden z bezpočtu možných otazníků, abychom otřásli předčasnou pýchou nad našimi polovičatými znalostmi Země a její minulosti.

Kromě toho, sečítáme-li biblická data, zjistíme, že mezi Adamem a Mojžíšem leží zhruba dva a půl tisíce let, a tedy čas, který uběhl v biblické zvěsti od prvních lidí k narození Ježíše Krista, představuje zhruba čtyři tisíce roků. Nechceme přirozeně trvat na absolutní platnosti starozákonních letopočtů – naopak je víc než pravděpodobné, že kniha Geneze zpracovala do menšího časového úseku obrovský dějinný průběh planetárních dějin. Nicméně nelze přehlédnout fakt, že mezi událostmi a jejich napsáním uplynulo hodně vody a že se až do počátku posledního tisíciletí před Kristem všechna vyprávění udržovala v ústním podání. A tak tedy literární zpracování například tří tisíc let od Adama k prvním izraelským králům představovalo pro autory Starého zákona tak těžký úkol, jako bychom dnes chtěli z ústního podání zrekonstruovat dobývání Tróje. Člověk dvacátého století si tuto časovou propast ani nedovede představit – už proto ne, že prostě ústní podání člověk našeho věku de facto ani nezná. O to obtížnější byl úkol, jestliže se jednalo o daleko větší časovou propast!

A konečně je třeba připomenout, že mnozí publicisté a historici vyhledávají paralely mezi potopou v podání biblickém a mezi potopou v jiných dochovaných mýtech a legendách. Totéž se týká i osudu první lidské dvojice. Soudobí interpreti většinou předpokládají, že bibličtí autoři prostě jen opisovali v první knize Starého zákona z jiných předloh. Že snad mohlo jít o společný zážitek, který nám uchovávají nezávisle na sobě američtí indiáni stejně tak jako literáti indického kulturního okruhu i Blízký východ, nás většinou ani nenapadne. A i kdyby bible vskutku jen opisovala, co se její autoři dovídali odjinud, pak nám nesmí uniknout zásadní rozměr Písma: totiž co s daným tématem udělal Starý zákon a co je hlubším smyslem biblicky podaných zvěstí.

Než se zamyslíme nad osudy prvních biblických postav a nad hlubšími rovinami Písma, bude nutné si ještě uvědomit, že starozákonní texty jsou psány jiným jazykem a užívají docela jiného metru než takzvané pozitivní vědy, zvláště vědy přírodní. Alergie přírodovědců na mýty Starého zákona je zčásti pochopitelná – církev v dobách své dogmatické historie trvala na bibli jako na ideovém rámci a snažila se ve svém nepochopení do tohoto nepohodlného rámce vtěsnat i díla přírodních věd. Přírodovědci utrpěná příkoří vraceli i s úroky. Když se věda s obtížemi emancipovala od šablon Říma, byl každý nový objev (bez dalšího studia starých biblických pravd) prezentován jako důkaz pověrečnosti Starého zákona.

Z metodických důvodů bychom si tedy měli především uvědomit, kde leží mezní kameny vědy a víry, pozitivního poznání a starozákonního textu, a je-li vůbec na místě, aby přírodní a společenské vědy a Písmo stály proti sobě jako dvě souměřitelné koncepce. Dodnes totiž v obecném povědomí nezasvěcených přežívá mylná domněnka, že jen jeden z těchto dvou pólů lidského ducha může být v právu. Jestliže přijmeme pravdy přírodních věd, musíme přiznat, že se mýlil starozákonní text. A přece se přírodní vědy a Písmo, jejich pravdy a podání, liší v nejpodstatnějších principech. Přírodní vědy jsou svým způsobem amorální – tímto tvrzením se přirozeně nechceme dotknout ani vědců, ani vědeckých závěrů; chceme tím jen říci, že například Einsteinova teorie relativity bude platit nezávisle na tom, jak lidé s touto teorií naloží. Nebo ještě přesněji: Einstein nás touto teorií nenutí, abychom zaujímali mravní stanoviska a abychom trvali na určitém duchovním postoji. Jinak je tomu ve věcech víry: buď uznávám, že je nade mnou vyšší princip, jemuž se odpovídám za každý svůj prohřešek proti bližnímu; ne-li, pak se pokusím v titánské pýše – jako pramáti Eva – sáhnout po ovoci ze stromu poznání dobra a zla. Já sám se stanu soudcem a rozhodčím – a většinou mé osobní vyhlídky a okamžité situace budou volit mezi danými alternativami. Avšak tam, kde rozhodují lidé po svém, tam se vytratí lidská solidarita vedoucí až k obětování života ve prospěch bližního... proto tedy Písmo žádá, abychom zaujali zcela určité postoje a přijali společný mravní princip.

Už v tomto elementárním bodě se pohled, metody, předmět zájmu i jazyk Zákona podstatně liší od principů, na nichž byly vytvořeny pozitivní vědy. Zatímco si například přírodovědci žádají důkazů, Písmo nám dává životní koncepci a otevírá nám kosmické perspektivy, svět víry, který nemůže být prokázán cestou měřitelných a važitelných důkazů. A co víc – bible zpracovala tisíciletou lidskou zkušenost o Božích mlýnech, které sice melou pomalu, ale s nimiž je třeba v životě počítat. Ukázala nám tolikrát, že zlo se obrací proti tomu, kdo je vyvolal.

Tato témata nejsou přirozeně předmětem vědeckého výzkumu – když už pro nic jiného, tedy proto, že subjektivní prožitek nemůže procházet metrem vědeckých důkazů. A přece jsou tíživé výčitky svědomí, jakkoliv je nemůžeme poměřit analytickými vahami, právě tak reálné jako gravitační zákon.

A je tu ještě jeden rozdíl: zatímco vědy se v toku času zpřesňují, normy lidskosti jsou platné pro všechny společenské systémy a pro všechny historické epochy. Platí bez ohledu na čas a prostor. To, že nemáme činit nikomu, co bychom neradi pociťovali na vlastní kůži, je nezrušitelným zákonem, který v dějinách neprochází zpřesněním.

Právě proto v krizových okamžicích života hledáme spíše smysl než fakta a sáhneme spíše po bibli než po učebnicích napsaných vynikajícími přírodovědci. Tím nechceme snižovat zásluhy vědy, která lidem usnadnila život, ale jen podtrhujeme odlišnost dvou sfér lidského ducha, které věru mají pramálo důvodů ke vzájemnému klání. Texty Písma jsou pak nejméně vhodným bitevním polem dvou naprosto nesouměřitelných sfér lidského ducha. To však pochopíme teprve tehdy, podaří-li se nám proniknout až za formální stránku starozákonních knih.

Konečně zbývá, pohovořit o jazyku Zákona – liší-li se totiž předmět, obsah a cíl vědeckých a biblických záměrů, liší se obě sféry také ve stylu a formě svého podání. Tam, kde jedna strana užívá lapidárních matematických vzorců, tam druhá užívá podobenství, obrazů, které se snaží opisnou formou přiblížit čtenáři tajemné, nepochopitelné a těžko postižitelné.

Jazyk biblické zvěsti je symbolický – a jestliže je nebo byl některý světový jazyk vskutku univerzální, platný pro všechny národy této planety, pak to byla tato řeč, zrcadlící se na stránkách biblických textů, v našich snech a snad i v lidových báchorkách a pověstech. Kdysi, na jiném místě, ve studii o životě Kristově, jsme užili porovnání starozákonního textu s pohádkami. Pokusíme-li se převést všechny pohádky na jednoho společného jmenovatele, zjistíme, že snad ve všech těchto vyprávěnkách, starých tisíce let, je zakódovaná společná lidská zkušenost.

Připomeňme si například pohádku o Červené Karkulce. Kdybychom měli použít měřítek konzumního člověka dvacátého století, zajímali bychom se nejspíše o to, co holčička nesla v košíčku své babičce. Přírodovědci by se snad zeptali, kde se ve středoevropském prostoru vzal vlk, a rozhodně by je rozhořčilo, že tu máme vlka mluvícího a že babička i Karkulka mohou být pozřeny docela bez úhony. Nechceme zde urážet přírodovědu; je přirozené, že se populátoři přírodních věd a ateisté nepouštějí do útoku proti stylovému podání pohádek. Nemají však žádné zábrany, jakmile otevřou knihu Geneze.

Zbývá však najít podstatnou stránku pohádky, o níž jsme hovořili: nevybírá si totiž prostředky boje a tam, kde by neproniklo otevřeně, užívá lsti. Nejprve přestrojený vlk polkne babičku a pak v babiččině čepci spořádá Karkulku. Jenomže zlo se obrátí i tentokrát proti svému autorovi. Lačného vlka rozpárá myslivec a čerstvě vyprázdněný žaludek babička s Karkulkou vlkovi naplní kamením.

Tento boj dobra a zla, v němž dobro po dlouhém a vysilujícím boji nakonec vyhraje, je podtextem všech pohádek, ale také trvalým doprovodem celé starozákonní zvěsti. Styl Starého zákona je právě tak jako projevy našich snů formulován jinak, než jsme zvyklí v běžném životě. Pokusme se ostatně vzpomenout na formulaci našich snů. Jakmile usneme, všechno, co bylo předtím, v bdělém stavu, je ignorováno. Vymykáme se i svým vlastním znalostem o přírodních zákonech, čas a prostor se nám ztrácejí, můžeme se pohybovat do budoucnosti i zpět, pohovoříme s mrtvými, prožijeme totální samotu, zdoláváme horské velikány a přežijeme pády do hlubokých propastí. Uvědomíme-li si nyní, že například většina starozákonních prorockých zvěstí, varování a povzbuzení, se biblickým lidem dostávala ve snu, budeme již blíže pochopení oné tajemné, mýtické symboliky.

Připomeňme si ostatně některé symboly, které se nám objevují v biblických sděleních: je to například strom života a smrti, u něhož hned na počátku Geneze hovoří k pramáti Evě had. Kdybychom chtěli pochopit skutkovou podstatu těchto obrazů, pak se nesmíme ptát, je-li vůbec možné, aby zvířata hovořila, ale koho asi had v biblickém ráji představuje a co říká. A především, co nám chtěli říci autoři biblické zvěsti a jak museli promlouvat ke svým současníkům, aby je pochopili.

Právě tak se při zrodu prvního člověka, Adama, nesmíme tuze zajímat o stavební materiál a lidskou fyziologii. Jestliže totiž budeme ulpívat na doslovném textu, odložíme Starý zákon, aniž bychom jej vůbec pochopili. Pouhopouhé slůvko jak nás povede falešnými stezkami. Podstatnější je: kdo je tvůrcem, kdo to člověk vůbec je a k čemu jej Stvořitel přivedl na svět. A tu nás okamžitě začne zajímat ona pasáž Geneze, v níž se praví doslova: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují... nad zvířaty a nad celou zemí...“ (Gn 1,26) tady je pojednou na člověka vržen odlesk věčnosti, která se stává naší potenciální možností; záleží jen na tom, je-li tato potence realizována v našem všedním životě. V každém případě lze říci, že možnou věčností v nás začíná pozemský život najednou dostávat svou hodnotu a vznešenost. A právě tak vznešený může být i život našeho bližního, napadne nás, a před námi se otevřou široké prostory biblické etiky.

Z toho, co jsme si doposud řekli, tedy vyplývá, že v Písmu nemůžeme hledat ani historickou faktografii, ani statistické výčty nebo vědecké teorie o geologických obdobích planety. Ostatně kdyby nebylo vyhnutí, žít by se dalo i bez těchto znalostí. Člověk by však sotva mohl řešit otázku smyslu vlastního života a objevovat pro sebe nekonečno, kdyby se musel obejít bez duchovní výzbroje Zákona.

Především se ovšem na stránkách Písma dovídáme, že Bůh je a že nás na naší cestě předchází mravní řád. Otevírá se tu také před lidmi nový rozměr, věčnost, která prodlužuje naše omezené síly a perspektivy za horizont vlastního života. V tomto novém rozměru můžeme zpozorovat i vzestupný pohyb, který by nám v malých rozměrech lidského putování unikl. A člověk, který pochopí, že naše kroky povedou s věčností za obzor, bude pojednou ochoten obětovat se i tam, kde plody svého úsilí nebude s to prožít během vymezeného času pozemské existence. Tento metafyzický rozměr mimoděk přijali i nevěřící, neboť všichni bez výjimky pokládáme za velikány dějin především ony osobnosti, které se dokázaly postavit proti zvůli a doslova spálit život v boji se zlem světa. A přece – kdyby nebylo nic než krátkodobé putování, kdybychom všechno měli měřit rozměrem dané chvíle, pak bychom museli mučedníky, hrdiny světa, pokládat za šílence. A jestliže tedy člověka něco vede k zoufalé odvaze, je to právě tato dlouhodobá perspektiva, v níž se nic neztratí...

Za věčným rozměrem Zákona se však ukrývá i nové měřítko pro posuzování světa: to, co se pro memento jeví silné a velké, bledne, stává se malým, ba ztrácí se ve velké perspektivě lidstva. A naopak.

Za proroky Zákona, kteří byli drceni svou dobou, se rozplynuli jejich trýznitelé. Mojžíšova osobnost (ať již byla skutková podstata a reálná fakta jakákoli) zastínila největší egyptské faraóny. Život je prostě víc než jen hra o moc a o pozemské požitky – a to je základní tajemství, které se ukrývá za symbolikou, za sledem postav a dějů (někdy i vykonstruovaných dějů) Starého zákona.

A z tohoto hlediska vzato je skutečně absurdní trvat na liteře Písma jako na neomylném dogmatu a ještě absurdnější jsou pokusy o polemiku vedenou moderními poznatky světové vědy. Ostatně věda sama může právě biblickému pojetí poděkovat za starozákonní pohyb, který udal směr všem vývojovým teoriím a z nějž se zrodila naše představa světového vzestupu a pokroku. Řekové měli svět jednou pro vždy daný a jejich vývoj byl jen věčným koloběhem čtyř živlů – země, vody, vzduchu a ohně... Descartes a ostatní zakladatelé mechaniky se soustředili na pohyb, který vedl k prosté změně místa. Bible však již před tisíci lety vidí obraz stromu, zrna, které vydají své plody. Zachycuje vzestup generací po linii času. Kruh, v němž se nic nemění, Židé rozlomili a roztáhli dějiny do stoupavé křivky, provázené životním smyslem a nadějí v pokrok, který je na této ose trvale přítomný. V tomto smyslu slova Starý zákon pro nás objevil dějiny, neboť dějiny existují pouze tam, kde se naplňuje smysl životů, začínající prvním bodem přímky směřující k věčnosti.

Avšak ještě jedno tajemství ukrývá text Písma. Když Bůh stvořil živé tvory, přivedl všechno živé „k člověku, aby viděl, jak je nazve. Každý živý tvor se měl jmenovat podle toho, jak jej nazve. Člověk tedy pojmenoval všechna zvířata a nebeské ptactvo i všechnu polní zvěř.“ (Gn 2,19.20) Teprve pojmenováním se všechno živé začleňuje do lidského života a člověk sám se tak stává účastníkem Božího stvoření. Vstupuje do dějin lidstva jako aktivní činitel, jako partner, spolupracovník Boha – stvořitele. A od této chvíle se také dějiny v podání Starého zákona stávají souvislým předivem lidské aktivity.

Jestliže tedy chceme po více než dvou tisíciletích pochopit autory starozákonních zvěstí, budeme muset pátrat po skrytém obsahu biblických pasáží. Kdybychom setrvávali pouze na povrchu děje a kdybychom měřili celé Písmo jen měrou pravděpodobnosti sepsaných událostí, nedostali bychom se nikam a mohli bychom si pročítání stovek stran v podstatě ušetřit.

Původní ilustrace nazarénské školy připravila pro tisk © Olga Janíčková

Slavomír Pejčoch-Ravik

***
Zobrazit všechny články autora

Navigace

Svátek

Klub

Anketa

Statistika

Podporují nás