Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Xenie,
zítra René.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Biblické pøíbìhy  (6)

®idé dostávají zákon

Vítìzný zástup dosahuje koneènì ji¾ního cípu Sinajského poloostrova, vlastní hory Sinaje èi Chorébu. Dva názvy nám zde splývají a historici si mohou být sotva jisti skuteèným místem setkání. Zdá se však, ¾e legendární hora Sinaj je nejvyšší vrchol skalnatého pohoøí Choréb, jemu¾ øíkají Arabové Hora Moj¾íšova èili D¾ebel Músa. Vrchol se zvedá z okolní krajiny do výše 2 244 metrù nad moøem. 

Tady je tedy dosa¾eno v izraelských dìjinách kruciálního bodu, v nìm¾ se ®idùm a svìtu dostává Zákona, zkoncentrovaného do struèných bodù Desatera. Bùh sestupuje pøed zraky celého Izraele na horu Sinaj v podobì velkého mraku. Z hory zakryté pøed oèima lidu oblakem se ozývá hromobití; pak vystupuje na svah Sinaje Moj¾íš... Dekalog, onìch deset bodù Zákona, pøedstavuje jakési mravní minimum vyvoleného národa. „Nebudeš mít jiného boha mimo mne,“ (Ex 20,3) zní první z bodù Desatera. Za druhé: „Èlovìku není dovoleno vytváøet si modly pohanských bo¾stev.“ Za tøetí: „Nevezmeš jméno svého Boha do svých úst.“ Za ètvrté: „Pomni, abys den sváteèní svìtil.“ A dále: „Cti svého otce i matku, abys byl dlouho ¾iv na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvùj Bùh. Nezabiješ. Nesesmilníš. Nepokradeš. Nevydáš proti svému bli¾nímu køivé svìdectví. Nebudeš dychtit po domu svého bli¾ního. Nebudeš dychtit po ¾enì svého bli¾ního... vùbec po nièem, co patøí tvému bli¾nímu.“ (Ex 20.12-17) 

Tak tedy první body vytváøejí normu pro vztahy èlovìka ke Stvoøiteli. V uctívání dne sváteèního se pøipomíná šest dní stvoøení se sedmým dnem, v nìm¾ Bùh odpoèíval. Pátý bod chrání rodièe – a tedy vlastnì všechny staré Izraele. Šestý bod vyjádøený lapidárním „nezabiješ“ zabezpeèuje lidské ¾ivoty. Sedmé pøikázání tabuizuje rodinu a man¾elství, osmý bod chrání lidské majetky a devátý bod – o køivém svìdectví – lidské vztahy, povìst a dùstojnost. Jinými slovy; volá k pravdivosti ve vztahu mezi lidmi. Koneènì desátý bod brání závisti a lakotì, poèátku všeho zlého...

Ètenáø, který se pohrou¾í do knih Starého zákona, pøejde vzápìtí od Desatera k trestùm, kterými spoleèenství Izraele stíhá jednotlivé pøestupky. Zdá se, jako by pozdìjší doba vkládala do slov Písma ještì svùj trestní, obèanský zákoník. Dlouhý výèet postihù se toti¾ vymyká duchovní rovinì Písma – a jestli¾e dnešní ètenáøi bible shledávají v nìkterých pasá¾ích (na rozdíl od ducha Nového zákona) pøílišnou tvrdost, není asi náhodou, ¾e se odvolávají právì na tyto statì izraelského civilního práva. ®ivotem se tu napøíklad platí za zloøeèení rodièùm, za prodání èlovìka do otroctví i za man¾elskou nevìru. Tím spíše to platí o vra¾dì, avšak pasá¾e vìnované trestním sazbám jasnì rozlišují promyšlenou vra¾du a neúmyslné zabití; spoleèenství dokonce poskytuje azyl tìm, kdo se pokoušejí uniknout krevní mstì. K tìmto pasá¾ím Starého zákona se však v jednotlivých kapitolách ještì vrátíme. 

Základem sinajské smlouvy se tedy stává Desatero – plyne to i z pøíkazu, aby Moj¾íš vystoupil na Sinaj a aby tu vytvoøil dvì kamenné desky, na nì¾ ruka Pánì vepíše deset bodù Zákona. Stane se tak a Moj¾íš na hoøe stráví ètyøicet dnù a ètyøicet nocí. Bìhem svého pobytu se dovídá o tom, jak by mìla vypadat schránka úmluvy, v ní¾ budou ulo¾eny desky s vepsaným dekalogem. Dovídáme se rovnì¾, v jakých rozmìrech má být zbudován chrám Pánì a jak má vypadat bohoslu¾ebné náèiní... Avšak, jak praví jeden z rabínù (v citátech Jiøího Langra), „kdyby nám Bùh nebyl zjevil svùj zákon, mohli bychom se mu nauèiti od zvíøat: èistotnosti od koèky, nezištnosti od mravence, od kohouta  dvornosti.“ 

Zatímco však Moj¾íš pøebíral dlouhá sdìlení, ®idé se dopustili šestého, tentokrát nejhrubšího pøestupku – porušili toti¾ druhý bod Desatera. Po¾ádali Árona, aby pro izraelské spoleèenství vytvoøil boha, který by šel s nimi. „V¾dy» nevíme, co se stalo s Moj¾íšem, s tím èlovìkem, který nás vyvedl z egyptské zemì.“ (Ex 32,1) Áron tedy posbíral zlaté šperky a vytvoøil sošku býka, v nìm¾ si izraelští chtìli symbolizovat bo¾stvo, které je vyvedlo z Egypta. Áron tomuto „zlatému teleti“ obìtoval a spoleèenství se dalo do halasného hodování právì ve chvíli, kdy se Moj¾íš vracel s deskami zákona. Kdy¾ prorok spatøil, co se v táboøe stalo za jeho nepøítomnosti, roztøíštil obì desky zákona, spálil býèka v ohni a svolal své vìrné. „Všichni si pøipnìte k boku meè,“ volal, „projdìte táborem tam i zpìt od brány k bránì a zabijte ka¾dý svého bratra, ka¾dý svého pøítele, ka¾dý svého bli¾ního.“ (Ex 32,27) Jak praví Písmo, padlo toho dne na tøi tisíce modloslu¾ebníkù... 

Pak se Moj¾íš znovu vrátil na Sinaj, aby prosil o milost pro svùj lid a aby vytvoøil nový pár desek zákona. ®idé pak podle Moj¾íšových pokynù zbudovali pøenosný chrám a schránu, v ní¾ byly vedle Desatera ulo¾eny i ostatky Josefovy a snad i nádoba s manou na dùkaz Bo¾í pomoci. 
Nìkteøí historici se domnívají, ¾e se popis chrámu, jak nám jej zachovaly knihy Moj¾íšovy, týkal vlastnì chrámu Šalamounova; v tom pøípadì by byl ovšem velechrám zbudovaný judskými králi snadno srovnatelný s mnohým venkovským kostelíkem. Tak èi onak se na stánku Bo¾ím pracovalo usilovnì sedm mìsícù, a jak vykazuje biblická statistika, spotøebovali Izraelští více ne¾ tøi tuny mìdi, pøes ètyøi tuny støíbra a bezmála jeden a pùl tuny zlata. Stánek byl pøibli¾nì 15 metrù dlouhý, 5 metrù široký a 5 metrù vysoký, jeho stìny byly pobity zlatým plechem a celá konstrukce byla zhotovena tak, aby ji bylo mo¾no za pochodu pøenášet. Ve svatyni stál stùl krytý zlatým plechem, na nìj¾ byly ukládány chleby, sedmiramenný svícen a oltáø o rozmìrech 2,50 x 2,5 x 1,5 metru. Chrámová opona uzavírala pøed oèima vìøících tak øeèenou velesvatyni, v ní¾ byla ulo¾ena archa úmluvy, schrána 130 centimetrù dlouhá, 80 centimetrù široká a 80 centimetrù vysoká. 

Tak strávili Izraelité u hory Sinaj témìø rok, ne¾ vyrazili k dalšímu pochodu, k dalším pokušením a trestùm. Prostor nynìjšího ta¾ení le¾í mezi Sinají a zaslíbenou zemí, v konèinách, kde se nalézá poslední pøeká¾ka – pouš» Páran (Faran). Tady se Izraelci dopustili u¾ sedmé provokace vùèi Bohu, kdy¾ si stì¾ovali na obtí¾e cesty. Není divu, ¾e „vyšlehl mezi nimi Hospodinùv oheò a pohltil okraj tábora“. (Nu 11.1) Jen prosby Moj¾íšovy zabránily nejhoršímu... 

Lid se však nepouèil a poèal vzápìtí naøíkat znovu: „Kdo nám dá najíst masa? Vzpomínáme na ryby, které jsme mìli v Egyptì k jídlu zadarmo, na okurky a melouny, na pór, cibuli a èesnek. Jsme u¾ celí seschlí, nevidíme nic jiného ne¾ tu manu.“ (Nu 11,4-6) V té chvíli dochází trpìlivost i Moj¾íšovi, který naøíká na vlastní osudové bøímì: „Copak jsem všechen ten lid poèal já? Copak jsem ho porodil já, ¾e mi øíkáš: Nes jej v náruèi jako chùva nemluvòátko, do zemì, kterou jsi pøisáhl dát jeho otcùm? Kde vezmu maso, abych je dal všemu tomuto lidu?“ (Nu 11,12.13). Hltavost se však nemìla tentokrát Izraelským vyplatit. Bùh slíbil poskytnout repatriantùm na poušti ještì jedenkrát maso – a to v mno¾ství: „a¾ vám poleze z chøípí a zhnusí se vám“. (Nu 11,20) Vítr, který se pøihnal od moøe, pøinesl vzápìtí tolik køepelek, ¾e se navršily do metrové vrstvy. Stalo se, co mohli ®idé jen oèekávat – tì¾ko stravitelné køepelky, rychlá zkáza masa na tropickém slunci a nezkrotná laènost vykonaly své. Tisíce nespokojencù pøišlo vzápìtí o ¾ivot... Tak bylo ztrestáno osmé hoøekování poutníkù. 

Není divu, ¾e selhával prostý lid, kdy¾ se Moj¾íš nemohl spolehnout ani na vlastní sourozence. „Co¾ Hospodin mluví jenom prostøednictvím Moj¾íše?“ (Nu 12,2) protestovali Áron a Mirjam (Miriam) proti výjimeènému postavení Moj¾íše. Prorokova sestra vyvázla z této pøíhody s leprou; jen zásluhou Moj¾íšových pøímluv se malomocenství vyhojilo bìhem sedmidenní oèisty. 

Bouøe a náøky Izraele
Tak se tedy Moj¾íš za stálých tì¾kostí pøiblí¾il a¾ na práh pøíštího domova. Na Bo¾í pokyn vyslal vùdce výpravy k cíli cesty skupinu dvanácti zvìdù, po jednom z ka¾dého pokolení. Ti mìli vystoupit na pohoøí, prostudovat, jaký lid v této zemi ¾ije, je-li silný èi slabý, bydlí-li v opevnìných nebo otevøených mìstech a bude-li pùda v zemi úrodná èi nikoliv. Dvanáctero mu¾ù, vedených Jozuem se bìhem ètyøicetidenní výzvìdné výpravy dostalo a¾ do Chebrónu a v úvalu Eškol staèilo dokonce nasbírat i vzorky úrody, vinné hrozny, granátová jablka a fíky. Setkání s Moj¾íšem v oáze Kádeš (Kádes) nebylo však právì nejš»astnìjší. I kdy¾ všichni poslové souhlasnì tvrdili, ¾e tato zemì oplývá mlékem a medem, deset z dvanácti ztratilo odvahu k dalšímu putování. 

Lid je tu prý mocný, mìsta velká, opevnìná. Jen Jozue a Káleb z Judova pokolení byli ochotni pokraèovat v pochodu. Vìtšina zvìdù tedy podìsila lid zprávami, ¾e nepøátelé byli obrovské postavy, doslova zrùdy, a tak „zdálo se nám, ¾e jsme nepatrní jako kobylky, vskutku jsme v jejich oèích byli takoví“. (Nu13,33) Izraelci pobouøení dìsivými zprávami se rozhodli vrátit se do Egypta. „Ké¾ bychom byli zemøeli v egyptské zemi nebo na této poušti,“ (Nu 14,2) naøíkali. „Proè nás Hospodin pøivedl do této zemì?“ (Nu 14,3) Tak se stalo, ¾e Bùh zasáhl svým osudným rozhodnutím, které odlo¾ilo zaslíbenou zemi o jednu další generaci. Za jeden den nepodaøeného prùzkumu bude celé spoleèenství trpìt bloudìním na poušti jeden rok. Za ètyøicet dní zaplatí ®idé ètyøiceti lety. „Proto ¾ádný z mu¾ù, kteøí vidìli mou slávu a má znamení, je¾ jsem èinil v Egyptì i na poušti, a pokoušeli mì u¾ aspoò desetkrát a neposlouchali mì, nespatøí zemi, kterou jsem pøíse¾nì zaslíbil jejich otcùm; nespatøí ji ¾ádný, kdo mì zneva¾oval.“ (Nu 14,22.23) Pouze Káleb a Jozue budou výjimkou. 

Všichni repatrianti bez výjimky zaplatili ještì tím, ¾e se jim vyplnilo vlastní pošetilé pøání navrátit se na pouš». V té chvíli mnozí zalitovali svých slov; dopustili se však další pošetilosti, kdy¾ se pokusili dobýt zaslíbené zemì vlastními silami a proti vùli Bo¾í. Marnì je Moj¾íš od tohoto úmyslu zrazoval – a tak byli tito mu¾i vzápìtí pobiti domorodci, kteøí stáli v cestì k zaslíbené zemi... Izraelci i potom vršili dál vinu na vinu. Pøedevším povstalo 250 mu¾ù – vesmìs z knì¾ského rodu Lévi. Pod vedením Kóracha se sna¾ili uzmout èást moci Áronovi a Moj¾íšovi. „Pøíliš mnoho si osobujete,“ (Nu 16,3) vykøikovali – a Moj¾íš pøenechal rozhodnutí Bohu; vybídl povstalce, aby pøíštího rána nastoupili s kadidelnicemi. Nech» Bùh dýmem zapálených kadidelnic rozhodne, kdo je vyvolen pro slu¾bu ve svatyni. Avšak døíve ne¾ se revoltující Lévijci podrobili zkoušce, rozevøela se zemì a Kórach se svými pøíznivci byl za¾iva pohøben v hlubinách. 

V té chvíli však nastala další vzpoura – lid poèal vinit Moj¾íše a Árona, ¾e byli pøíèinou smrti svých sokù. V tom okam¾ení se pøenesl trest na celou reptající pospolitost a jen díky tomu, ¾e se Áron postavil s kadidelnicí mezi mrtvé a ¾ivé, aby vykonal obøad usmíøení, byla vìtšina Izraelských zachována pøi ¾ivotì. Aby však napøíštì nemohlo být sporu o výjimeèném poslání Árona a jeho následovníkù, vyzval Bùh všechny kmeny, aby ulo¾ily po jedné holi do stanu setkání, do chrámu Pánì. Majitel té, která rozkvete, bude Bohem vyvolen ke slu¾bám v chrámu. Ji¾ nazítøí se kvìty obalila hùl Áronova. V ten èas se Izraelští dostali z oázy Kádeš na pouš» Sín, kde ještì jednou zahoøekovali. Tato epizoda stojí za naši zmínku pøedevším proto, ¾e zde selhal i Moj¾íš s Áronem, a tedy ani tuto dvojici neminul trest, jím¾ Bùh stíhal celou pospolitost. 

Slyšíme tu nejdøíve staré náøky: „Proè jste zavedli Hospodinovo shromá¾dìní na tuto pouš»? Abychom tu pomøeli, my i náš dobytek?“ (Nu 20,4) Stí¾nost se tentokrát týkala zase nedostatku vody, která byla a je v této geografické oblasti otázkou ¾ivota a smrti. Moj¾íš dostal pokyn, aby s bratrem Áronem – jako ji¾ tolikrát – udeøil holí do skály. Jenom¾e Moj¾íš a Áron tentokrát o úèinku sami zapochybovali. „To mám z tohoto skaliska vyvést vodu? (Nu 20,10) zeptal se Moj¾íš pochybovaènì. A Bùh vzápìtí rozhodl: „Proto¾e jste mi neuvìøili, kdy¾ jste mìli pøed syny Izraele dosvìdèit mou svatost, neuvedete toto shromá¾dìní do zemì, kterou jim dám.“ ( Nu 20,12) 

Nyní se však vra»me ke sledu cesty, kterou Izraelci zdolali v pouštích Sinajského poloostrova. Oáza Kádeš, k ní¾ dospìli od hory Sinaj, byla u¾ vzdálena od ji¾ních hranic Kanaanu nìkolik desítek kilometrù. Je-li touto oázou místo, kde se i dnes nacházejí vodní prameny, pak to nebylo dále ne¾ 75 kilometrù od Beer-šeby (Ber-saby), místa nìkdejšího Abrahamova pobytu. 

Lid se zèásti usadil zde, zèásti koèoval pouští – dokud se nenaplnil jeho èas. Koneènì, jak praví Písmo, vyslal Moj¾íš z Kádeše poselstvo k edómskému králi, který svùj pùvod odvozoval od nám ji¾ známého Ezaua. Edómci ¾ili nyní ji¾nì od Mrtvého moøe a stáli Izraelským v cestì do zaslíbené zemì. Jako kdysi Jákob i Izraelští se nyní pokusili obnovit pøerušený bratrský svazek slovy: „Toto praví tvùj bratr Izrael: Ty znáš všechny útrapy, které nás potkaly.“ (Nu 20,14) Ji¾ úvodní vìty nasvìdèují, ¾e se Izraelci chtìli dostat do vlasti edómským územím po dobrém. Slíbili, ¾e pùjdou královskou cestou, ¾e nikde neodboèí, nepoškodí pole a vinice, ba ¾e se nedotknou ani studní. Edóm však zatvrzele odpovídal: „Neprojdeš!“ a hrozil vojenskou srá¾kou. Tak tedy místo dvou a¾ tøídenního pochodu severním smìrem vyrazili Izraelští na jih, aby Edóm obešli. Jejich cesty smìøovaly a¾ k Akabskému zálivu a odsud na sever mimo Edóm a také mimo území moábské, nebo» Moábci, jak ji¾ víme, byli kmenem odvozeným od Abrahamova pøíbuzného Lota. Cestou míjeli horu Hór, kterou dnes nelze v onìch konèinách pøesnìji urèit. Víme jen, ¾e tam dostal Áron Bo¾í pøíkaz vystoupit na vrchol, pøedat veleknì¾ské roucho synovi Elezarovi a pøipravit se na temnou cestu do konèin smrti. Tehdy se ještì jednou ozvalo tradièní reptání proti vìèné cestì pouští, a Bùh tedy seslal na svùj lid „ohnivé hady“, kteøí tisíce nespokojencù zahubili. Proto¾e lid škemral o slitování u svého tlumoèníka Moj¾íše, ten se opìt obrátil s bezradnou prosbou k Bohu. Pokyn znìl: Vytvoø si mìdìného hada a umísti jej na ¾erï. „Kdy¾ na nìj pohlédne ka¾dý uštknutý, zùstane na¾ivu.“ (Nu 21,8) Ne náhodou byl pozdìji podobný mìdìný had umístìn i v jeruzalémském chrámu a èasem se stal i pøedmìtem modloslu¾ebného uctívání. Tento motiv se pozdìji objevuje i v Janovì evangeliu, kde byl ukøi¾ovaný Je¾íš pøirovnáván k hadu „povýšenému na poušti“. Nepøedbíhejme však událostem.

V èase, o nìm¾ hovoøíme, byl ji¾ Izrael v bezprostøedním kontaktu s pøíští vlastí. Bezejmenný aradský král, Kanaanec (Kenaanec) z Negebu, se marnì pokoušel zatarasit poutníkùm cestu – byl pora¾en. Edóm zùstal stranou a ®idé prošli bez boje i pomezím Moábských, kteøí dr¾eli krajinu na východ od Mrtvého moøe. Zbývali ještì Emorejští za severní hranicí Moábska. I jim byla ponechána šance klidného sou¾ití v pøípadì, bude-li král Síchon souhlasit s prùchodem jeho zemí. Aèkoliv se Izraelští zavázali, ¾e se netknou polí, vinic a studní a ¾e nesejdou z královské cesty, Síchon proti vyvolenému národu vytáhl se svým vojskem. Pøišel tedy o vládu i o zemi, právì tak jako další emorejský vladaø Óg /Oga). Tak se tedy Izrael ocitl ve výchozím prostoru pro vstup do zaslíbené zemì, na bøezích Jordánu proti Jerichu. Moábský král Balák se novì pøíchozích sousedù obával, tøeba¾e ®idé projevili dostatek dobré vùle. Proto¾e si však netroufal postavit se Izraeli v poli, poslal své lidi k vìštci Bileámovi do poøíèí horního Eufratu, tedy zhruba do míst, odkud kdysi vyšla rodina Abrahamova. „Pojï nyní, prosím a proklej mi tento lid, nebo» je zdatnìjší ne¾ já. Snad ho pak porazím a vy¾enu ze zemì,“ vzkázal moábský vladaø. „Vím, ¾e komu po¾ehnáš, je po¾ehnán, koho ty prokleješ, je proklet.“ (Nu 22,6). Bileáma však v noci navštívil Bùh a vydal zákaz prokletí. Balákovo poselstvo odešlo tedy s nepoøízenou. Nakonec se poslové ještì jednou vrátili se slibem vyšší odmìny. Bileám se pøece jen vydal na cestu; tu mu však odmítla poslušnost i vlastní oslice. Bùh mu pak dal výslovný pøíkaz: 
„Jdi s tìmi mu¾i, ale nebudeš mluvit nic ne¾ to, co já budu mluvit k tobì.“ (Nu 22.35) Stalo se – a Bileám místo prokletí tøikrát po¾ehnal Izraelským a slíbil porá¾ku Moábu. Jak se však ukázalo, byla i jiná cesta, jak si podmanit Izraelské – vlákat je do kulturní sféry Moábu, pøipravit je o duchovní dìdictví Izraele. A mnozí Izraelci se vskutku dali zlákat do osidel pohanských modloslu¾eb moábskými a midjánskými ¾enami. Moj¾íš tedy postavil do pole dvanáct tisíc mu¾ù a rozbil Midjánce, pøíbuzné vlastní ¾eny Sefory. Tehdy se ji¾ naplnil i èas Moj¾íšùv. Velký prorok izraelského národa má pøedat štafetu své dìjinné úlohy vojevùdci Jozuovi. „Pak,“ praví Bùh, „vystup zde na pohoøí Abarím, na horu Nebó, která je v moábské zemi naproti Jerichu, a pohleï na kanaanskou zemi, kterou dávám Izraelcùm do vlastnictví. Vystup na tu horu, na ní zemøeš a budeš pøipojen ke svému lidu, jako zemøel tvùj bratr Áron na hoøe Hóru...“ (Dt 32,49.50) Zdá se, ¾e onou legendární horou Nebó byl vrch le¾ící dvacet kilometrù východnì od ústí Jordánu do Mrtvého moøe. Z výšky 806 metrù je tu skuteènì dobrý rozhled po širé krajinì od Chebrónu a¾ k pohoøím severu. 

Moj¾íše – podle Písma – pochovali v moábské zemi. Nikdo a¾ dodnes nezná jeho hrob.“(St 34,6) Pouze v Talmudu si ®idé vyprávìli o detailech pohøbu. „Hlas nebeský ukonejšil ho: Upokoj se, já sám obstarám pohøeb tvùj. Hospodin sestoupil a tøi andìlé doprovázeli jej. Michael vykopal hrob, Gabriel rozprostøel prostìradlo v hlavách, Sagsagel v nohách. I pravil Hospodin k Moj¾íšovi: Zavøi oèi! A Moj¾íš je zavøel; pøitiskni ruku na srdce – a Moj¾íš tak uèinil; narovnej nohy – a Moj¾íš uposlechl. Svatá duše, dcero má, pravil Bùh, od 120 rokù oduševòuješ neposkvrnìnou tuto schránku tìlesnou, avšak nadešla hodina; opus» tìlo a vra» se do nebes...! Tu poceloval Hospodin Moj¾íše a polibkem tímto odletìla duše Moj¾íšova do nebes“. A kdy¾ se Jozue zajímal, „jaký pomník oznaèí hrob tvùj?“ dozvìdìl se, ¾e „všichni smrtelníci obdr¾í hroby podle významu svého. Veškerý svìt jest hrobem tvým.“ (Tolik citáty J. Hirsche.) 

Na Moj¾íše ovšem nezapomnìli umìlci v ¾ádné dobì. Jednu z nejkrásnìjších plastik vytvoøil pro prostranství pøed Staronovou synagogou v Praze František Bílek. Leè nejslavnìjší je Moj¾íš Michelangelùv, nalézající se v øímském chrámu sv. Petra v okovech. Tento pùvabný kostel, zalo¾ený na památku okovù svatého Petra ji¾ v pátém století, prošel èetnými úpravami. Krom okovù, které jsou ulo¾eny pod  baldachýnem, je v kryptì pohøbeno sedm bratøí Makabejských, hrdinù ¾idovského povstání proti Øímu. A tady tedy, stranou hlavního oltáøe trùní Moj¾íš, kterého Michelangelo vytvoøil ve svých 39 a¾ 41 letech (1514-1516). 

Ještì v dobì, kdy dílo tesal velký tvùrce, pøicházeli ka¾dou sobotu ®idé, aby se v pøítomnosti tohoto velmistra Starého zákona pomodlili. Staèí ostatnì, ¾e sochaø zajel pro vyhledávání vhodného kamene do Carrary, kde setrval celých osm mìsícù. G.Vasari, který dílo popisoval, poznamenal, ¾e Michelangelo „dokonèil mramorovou sochu Moj¾íše, velkou pìt loktù, ji¾ v kráse nedostihne ¾ádné moderní dílo. Postava sedící, s pevným dr¾ením tìla, rámì na deskách desatera, ruka dotýkající se dlouhých vousù, které jsou jako vlasy provedeny z mramoru s nejjemnìjší mìkkostí a hebkostí. Výraz tváøe toho skuteènì svatého a zároveò strašného kní¾ete, vznešený a tak jasný, vyjadøuje bo¾ství. Záhyby šatù, svaly pa¾í, tepny, vše je nejkrásnìji a nejdokonaleji provedeno.“ S Moj¾íšem jsme se v Øímì potkali – i shledal jsem, ¾e G. Vasari vùbec nepøehánìl. 

Pøíštì: VSTUP DO ZEMÌ ZASLÍBENÉ
Pøipravil Slavomír Pejèoch-Ravik
* * *
Pùvodní grafiku nazarénské školy upravila pro tisk  © Olga Janíèková

Zobrazit všechny èlánky autora


Komentáøe
Poslední komentáø: 26.05.2019  11:46
 Datum
Jméno
Téma
 26.05.  11:46 Jana
 26.05.  08:12 Von
 26.05.  04:57 Jitka
 25.05.  16:57 KarlaA