Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Xenie,
zítra René.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

ZATMÌNÍ  BOHA (1/2)

„Dejte mi pevný bod a já pohnu Zemí“.
Archimedes ze Syrakus (287-212 pø.Kr)

„Lidstvo se buï vrátí k Bohu, anebo se znièí“.
Albert Einstein 

„Mezi všemi mými pacienty, kteøí pøekroèili
støed ¾ivota, tj. 35 let, nebyl jediný, jeho¾
problém by nebyl nakonec nábo¾enské povahy. A ¾ádný z nich se doopravdy neuzdravil, dokud nenalezl nábo¾enskou orientaci.“
Psychiatr Carl Gustav Jung (1875-1961)
 
S pojetím „zatmìní Boha“ pøišel významný teolog minulého století, Martin Buber (1875-1965), tedy souèasník dnešních starcù, právì tak jako psychoterapeut Jung, anebo Albert Einstein. S Martinem Buberem jsme tedy pochopili, ¾e Bùh pøed námi skryl svou tváø, zatímco spousta lidí na planetì pøišla z tohoto hlediska o sluch i zrak. Není divu. Dáme-li ještì jednou slovo tomuto teologovi, který za našeho èasu zesnul na pravém místì, toti¾ v Jeruzalémì, tedy se dozvíme, proè se tak stalo:

„Bùh, ano, nejobtí¾nìjší ze všech lidských slov. ®ádné jiné nebylo tak špinìno, tak rváno. Lidská pokolení svalila tí¾i svého ¾ivota naplnìného úzkostmi na toto slovo a zatlaèilo je do zemì, le¾í v prachu a nese veškerou jejich tí¾i.“ Tak došlo k osudnému „zatmìní“. Co¾ bylo ovšem pozorováno ji¾ starozákonními proroky a jeden z nich, Izaiáš, ji¾ pøed dávnými èasy dumal právì nad skrytou tváøí Boha (Iz 45,15). V biblických textech se doèítáme, ¾e „v tìch dnech bylo slovo Hospodinovo vzácné, vidìní nebylo èasté“. (1.Sam.3,1)

Zapomínáme, ¾e naše planeta je soudem, který trestá provinìní, je¾ jsme si sami nadrobili. Indický duchovní svìt se svým pojetím reinkarnací a karmických trestù, opakovanými návraty na pozemské jevištì, s touto problematikou dovede poradit: platíme za vlastní nièemnosti, jich¾ jsme se dopustili v pøedchozím ¾ivotì.

Køes»anství nás sice vede k pojetí, ¾e jsme si, jako duchovní jednotky našeho svìta, rovni – svými základními právy ovšem. I kdy¾ pozorujeme, ¾e svým nadáním, svým zalo¾ením i tváøí si rovni zdaleka nejsme. Co¾ vìtšina z nás pøijímá jako samozøejmost, nikoli jako dar, spojený se zcela konkrétním posláním a zadáním. Indický duchovní okruh se s tímto tématem nerovnosti dávno vypoøádal opakováním nìkolika ¾ivotù. Tedy soubor nerovností a hrùz odehrávajících se na naší planetì, není ani pro nás, ani pro buddhismus dílem bo¾stev, pøed nimi¾ se tøásla celá antika, ale dílem nás, pozemš»anù, kteøí ztratili soudnost a míru.
Èlovìk ¾il ovšem dlouho ve skromných podmínkách, a tedy byl vírou zakotvený v nadìji, ¾e mu po pøejití bìd bude odmìnou úèast na Bo¾ím království. S novovìkem se ovšem zrodily jiné míry a zvýšené nároky – dali jsme pøednost všemu mìøitelnému a hmatatelnému a ve své fyzické bídì jsme (kdy¾ jsme technicky dospìli) vsadili na vlastní bohatou øíši – a to rovnou a hned na této pevné zemi. Boha jsme kupodivu najednou nepotøebovali, z víry se stala povìra, otroctví a blud. Jen v krajní úzkosti jsme si na tuto Výsost vzpomnìli, prosbami, náøkem nebo také výèitkami a prokletím.
Jeden z psychiatrù našeho vìku, ji¾ zmínìný Erich Fromm výsti¾nì poznamenal, ¾e „dnešní èlovìk se spíš podobá tøíletému dítìti, které volá otce, kdy¾ ho potøebuje, ale jinak, kdy¾ si hraje, je zcela sobìstaèné.“

Nicménì byla to vìda, která nám dala zrovna v pøedveèer našeho tøetího tisíciletí nahlédnout do hlubin vesmíru, jen¾ je jen souèástí nekoneèného mno¾ství dalších vesmírù. Naši jaderní badatelé se noøí do tajù struktury hmoty a do poèátkù naší existence, do tajù velkého tøesku. Dešifrovali také genetický kód a podívali se na zemìkouli z opaèné strany vesmíru. Nebylo divu, ¾e skoro všichni tváøí v tváø novému náhledu dospìli k víøe. Nebo» našli onen pevný bod, po nìm¾ kdysi marnì tou¾il slavný Archimedes dávno pøed Kristem.

Jak se zdá, v obecné krizi, do ní¾ patøí i krize víry, nás v nejistotách zaèíná pøitahovat touha po „betonovém zakotvení“ a» ji¾ ¾ijeme kdekoli. Pochopili jsme toti¾, ¾e ¾ádná z konstant, na nich¾ je zalo¾en náš svìt, není nahodilá. I sám ¾ivot je velkým zázrakem. Tudí¾ i tak øeèení ateisté musí pøijmout základní fakt, ¾e nic se nedìje a nedálo náhodou, a prozíravìjší z nich usoudili, ¾e náhoda je jenom pseudonym Boha, který se (v èase svého zatmìní) nechce podepsat.

Vznikla také velmi poèetná „šedá zóna“ vìøících/nevìøících, kteøí nemohou ne¾ pøiznat, ¾e „nìco existuje“, ¾e cosi neznámého dává svìtu øád; ovšem tito „nìèisté“ (od vágní pøedstavy nìèeho nad námi), odmítají na toto klíèové místo jmenovat a dosadit tolikrát zatracovaného Boha.

Nezbývá, ne¾ se vìnovat onomu osudovému pevnému bodu, tušenému ji¾ dávnými civilizacemi. Tuto jistotu nesli v sobì indiáni, zcela výjimeèné místo zaujal ¾idovský národ se svým Jahvem, tedy starozákonním Bohem. Proto¾e antický svìt poznával Boha jako dárce moudrosti, dovednosti øemesel, úrody, odvahy na váleèném ta¾ení a rozhodèího v soudech, rozdrobili si Boha na jednotlivé bo¾í instance. Respektovali tedy témìø nespoèitatelné mno¾ství bohù, bohyò a hrdinù, coby jejich potomkù.

Opomenutím tìchto tradic, jsme se ovšem zbavili jistících kotev, a ztratili jsme duchovní nadhled. Z našeho ¾ivota se vytratily tak základní pojmy, jako je ticho, uctivá bázeò, slyšet, vyvolení, milost, høích, stud èi smlouva. Ty nejstarší smlouvy uzavøel Bùh s biblickými prominenty, tedy s Moj¾íšem i Abrahamem. Tak jsme se sami oloupili o pojetí smyslu a odpovìdnosti, i o zmínìný sluch. Kdy¾ nebyli naši pøedkové tolik pøetí¾eni technickým rámusem, slýchávali i utišující odpovìdi, nebyli v ¾ádném pøípadì sami, a tedy snáze odolávali úzkostem a stresu doby. I dnes ovšem dobøe jištìnému èlovìku pomù¾e trochu upravený citát nového zákona. Bùh tu byl - obraznì øeèeno – èasto svìtlem, pastýøem, dobrým hospodáøem nebo vinaøem, ale také dveømi. Aè je to k nevíøe, i autor tìchto textù v okam¾iku tì¾kých zkoušek, pøed vstupem do místnosti, v ní¾ se mìlo odehrát drama, si pøi stisku kliky s patøièným soustøedìním pomyslel: Pane, Ty jsi ty dveøe! A ji¾ v okam¾iku, kdy uchopil kliku, vnímal svou jistotu a nabil se duchovní pøevahou. 

V této souvislosti nelze nepøipomenout, ¾e se v biblických textech vyskytuje hodnì èasto právì slovo „brána“ – projít branou bylo toté¾ co absolvování ¾ivotní zkoušky, èasto byla ve høe promìna ¾ivotního stylu. Šlo poka¾dé o volbu, èi symbolický krok do nové ¾ivotní fáze. Tedy není nezajímavé, ¾e se brána vyskytuje v bibli na 217 místech.                                   
                                                                        
No a „brána“ se stává akutním pojmem právì v tomto èase, kdy pøecházíme ze ètvrtohor do pìtihor, kdy se stáváme škùdcem èi predátorem na této planetì, a kdy se uzavírá zase jednou minulost. Ji¾ zmínìný futurolog naší doby, Alvin Toffler shledává, ¾e jsme poslední generací staré civilizace a první generací nové civilizace. Konèí éra prùmyslového vývoje a vstupujeme na pùdu nového spoleèenství, v nìm¾ zmizí lidská døina. Tato epocha ještì nemá jméno, zaèíná však, jako ka¾dá historická promìna hlubokou krizí – ve všech sférách našeho bytí. Od zastaralých myšlenkových šablon, pøes sociální nouzi, tì¾ce poškozenou pøírodu k nesmyslnému mocenskému uspoøádání. Navíc s potøebou odpovìdných osobností, které se musí ujmout øízení zrovna v tak významném okam¾iku, kdy nemáme ani srozumitelné vize. Spoleènost se øítí samospádem, u kormidla našeho plavidla se strkají vylo¾ení psychopati.

Pøitom, vzpomeneme-li si na slova nìkdejšího pape¾e Benedikta XVI., se v našich duších rozhostila pouš». Prázdná to pustina, v ní¾ se obèas objeví fata morgana, tedy laciná iluze. Nìkdy – jako ®idé, kteøí putovali pouští do své „zaslíbené zemì“ hoøekujeme nad plnými stoly zemì, kterou opouštíme, nebo budeme muset opustit. Nicménì byla to kdysi velká ¾ivotní uèebnice, v ní¾ si ®idé srovnávali své stupnice hodnot. Nicménì lid pøi ètyøicetiletém putování mìl alespoò jednu jistotu, zvykl si toti¾ „chodit s Bohem“ (Mich. 6,8) .

Tady bude na místì pøipomenout francouzského myslitele René Voillauma, (1905-2003), dle nìho¾ „pouš» je více ne¾ ústraní, proto¾e ve své rozloze a ve své prázdnotì pøivádí èlovìka k hranici jeho slabosti a jeho bezmoci a nutí ho hledat sílu jen v Bohu. Nese v sobì znamení chudoby, strohosti, krajní jednoduchosti, úplné bezmocnosti èlovìka, který objevuje svou slabost, proto¾e èlovìk není s to jen svými silami obstát tváøí v tváø poušti…“

V tomto smyslu je Izrael svým zpùsobem unikátní zkušeností dìjin, proto¾e nám zanechal na stránkách Starého zákona popis didaktické výchovy ¾idovského národa na Sinajské poušti. Trasou, kterou by ®idé zvládli za dva týdny, museli putovat ètyøicet let, samozøejmì cestou selhávali, koøili se pohanským bù¾kùm, bouøili se, a proto¾e ani Moj¾íš svou roli nezvládl bez chyb, sám nakonec do „zaslíbené zemì“ nevstoupil. Mohl tìsnì pøed cílem alespoò nahlédnout do zasvìcených konèin s hory Nebó, dvacet kilometrù od ústí Jordánu do Mrtvého moøe. Tam tedy také skonèily jeho útrapy, a jak se psávalo na biblických stránkách, „odešel, sytý svých dnù…“ 

Co se jiných bo¾stev týèe, stojí za pozornost malá pøipomínka, kterou nám zanechal náš souèasník R. La Valle (ve Spirituálním slovníku str.698): Citovaný autor napsal, ¾e náš svìt je „plný uchazeèù o roli Boha. Ka¾dý se chce vydávat za absolutní mìøítko. Moc, zákon, øád, peníze, majetek, obchod, produktivita, spotøeba, svoboda, vìda, strana, stát, církev, ideologie, svìtový názor. Ka¾dá vìc, i dobrá, v míøe, v jaké usiluje pøevýšit èlovìka a usadit se nad ním jako poslední instance, se zvrhla v modlu, ve svìtáckého bù¾ka, ve l¾ivou a èasto vra¾ednou velmoc.“ A to je první nauèení – èas nakonec zpochybnil všechny uvedené pojmy, jak jsme shledali pøi lámání peèetí apokalypsy. Zdánlivá bo¾stva, o nich¾ se hovoøí v tomto odstavci, nám zaml¾ovala skuteèný pomìr lidstva a jednoho ka¾dého z nás k vìènosti.                                                              

Pokraèování zítra ...

 
Slavomír Pejèoch-Ravik
 * * *
Zobrazit všechny èlánky autora


Komentáøe
Poslední komentáø: 27.11.2018  10:14
 Datum
Jméno
Téma
 27.11.  10:14 ferbl