Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Emílie,
zítra Kateøina.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pøedobraz všech pábitelù – Josef Hrabal
 
Chci vám vyprávìt pøíbìh èlovìka, který byl ve své skuteèné podstatì zcela neznámým, jako literární postava je ale jednou z nejslavnìjších nejen v èeské literatuøe. Obèanským jménem byl  - Josef Hrabal, literárním - strýc Pepin.
 
Josef Hrabal byl nejstarším synem Josefy a Františka Hrabalových z domu è. p. 125 v ulici Na Pøíhonech v Konici nedaleko Prostìjova. Narodil se 23. srpna 1882. Mìl ještì tøi sourozence: Adolfa (*29. listopadu 1884), Marii (*17. záøí 1887) a Františka (*17. listopadu 1889).
 
Rodina nemìla mezi sousedy zrovna nejlepší povìst. Josefa Hrabalová byla hádavá drbna, František Hrabal nebyl zrovna nejlepší sladovnický dìlník, mìl sklony k alkoholu a „ruce mu šly dozadu“. Tøeli bídu s nouzí. Chalupu mìli na spadnutí a kolem ní, mírnì øeèeno, nepoøádek.
 
Zdejší rodák František Továrek napsal ve svých vzpomínkách „Hrabalùv strýc Pepin a Konice“ v èasopise Prostìjovská štafeta (1/1982): „Na tìch Pøíhonech bývalo zpravidla rušno. Køik, váda, pìsti, koš»ata, vidle, lopaty… jen zaèít. Nezaèalo však nic, to jen my kluci jsme ještì dlouho mìli oèi navrch hlavy. Pøíèinou vády bylo zpravidla Hrabalovo hnojištì se „sociálním zaøízením“, všecko vystrèené do ulice. Sousedé vyvolali kvùli tomu i komisionelní øízení, ale kdepak na starou Hrabalku. Ukázala komisi to, co se normálnì neukazuje…“
 
Josef, obecnì zvaný Pepin, jediný bratr Francin ho oslovoval Jo¾ko, se vyuèil obuvníkem. Ve výuèním listì stojí: „Za pøedsednictví II. spoleèenstva obuvníkù, krejèích, ko¾eluhù, klobuèníkù, ko¾ešníkù, èepièáøù, sedláøù, øemenáøù, tkadlcù, faktorù a malíøù soudního a berního okresu Konického dosvìdèuje se, ¾e se Hrabal Josef, nar. 23. 8. 1882 v Konici, u pana Buriána Václava, mistra obuvnického v Konici a èlena tohoto spoleèenstva, po tøi roky, tj. od 1. èervence 1897 a¾ do 1. èervence 1900, øemeslo obuvnické uèil… za schopného tovaryše prohlášen.“

 
 
Byl tedy vyuèeným obuvníkem, jen¾e pøíštipkaøení ho neu¾ivilo – na konickém Starém mìstì byli ševci v ka¾dém tøetím baráku. Proto pøíle¾itostnì pracoval ve zdejším pivovaru (pozdìji prohlašoval, ¾e je vyuèeným obuvníkem a sladovníkem).
 
Stavení od staré Hrabalky, kdy¾ ovdovìla, koupil pantáta Spurný ze sousedství a zboøil ho.
 
Pamìtník Karel Outrata na to vzpomínal: „Hrabalovi tady nebyli milováni. Kdy¾ se stìhovali z té vykoupené „pastoušky“, tak jedna sousedka vzala buben a vyprovázela je bubnováním.“
Josefa Hrabalová, která tu zùstala po odchodu Pepina sama, se odstìhovala k provdané dceøi Maøce na Dùl (dnešní Vodní ulice v Konici), kde 1. února 1936 zemøela.
 
V roce 1916 Josef narukoval do armády. Pravdìpodobnì v bøeznu, nebo» tehdy posílá svému bratrovi do Polné, kde pracoval jako úèetní v pivovaru, pohlednici (Schónberg), na ní¾ píše: „…šaty neposílej u¾ mám komisní.“
 
V øíjnu 1916 posílá Francinovi Feldpostkartu z Krakova: „…jsem ji¾ na novém místì… já bych s tebou velice rád mluvil… orláby teï dávají tìm kdo má z domu ¾ádost od starosty a èetníkù potvrzenou a neb kdo nebyl 9 mìsícù na orlábì. Lénunku teï dostávám 3 K 60 hal… líbá tvùj vìrný Josef.“
 
V øíjnu 1919 píše Pepin Francinovi ji¾ z domova a na adresu do Nymburka: „…my se máme poøád stejnì. Teï kopeme zemáky. Nového tak zvláštního nic. Ty vajíèka Maøka se¾ene co nejdøív. Piš mì také kdy zaènete sladovat, abych vìdìl jak se mám øídit.“
 
V dalším, nedatovaném dopise píše: „…co se týèe tìch vajec nejsou k dostání. Chtìjí po obchodnících 52 krejcarù. To víš kdyby to bylo k dostání tak bych tì to hned poslal… Boty u¾ jsou hotové a¾ na dva páry tvých podrá¾ek… kù¾i jsem vzal bez penìz ponìváè ¾ádné na hotovosti nemám. Teï jsem nic nedìlal do továrny a kdyby tak teï se nic nezùstane. Je to horší jak loni. Jak ty boty budou hotové tak ti jich hned pošlu. Jak se mì lépe povede tak udìlám nové boty. Vrchové kù¾e je dost, ale stojí 36 zl… Byl bych se k tobì pøijel podívat ale nemám penìz na cestu. Maøena byla moc dlu¾na tak to platila a zase nemá nic. Teï jsme ¾ivi jenom tìmi zemáky…“
 
Následuje dopis: „…zasílám ti ten balík s tìmi boty… odepiš jak to štìkne… Co øíkáš na ten lak ten tì pošlu zvláš», jak budu mít peníze ale kdyby na to byla nìjaká plechová nádoba aby se to nerozlilo.“

 
 
Dne 24. bøezna 1920 ¾ádá bratra, jestli by pro nìj nesehnal nìjakou práci: „Práci jsem teï nedostal, proto¾e je málo práce. Teï dìlám šindel na kùlnu. Tak buï laskav a obstarej mi místo jinde… Co je s tima botama co máš na zprávu tak si to pošli.“
 
®ádosti o práci se potom opakují i v dalších dopisech, nakonec zøejmì pro nìho Francin nìco našel, nebo» nìkdy z kraje roku 1924 mu Pepin sdìluje: „Srdeènì Tì dìkuji za dopis který mì velice potìšil. Zároveò Tì zdìluji ¾e, souhlasím s Tvojí nabídkou na hlídaèe.“
 
Kdy pøesnì v roce 1924 pøijel Pepin Hrabal ke svému bratrovi Francinovi Hrabalovi, správci nymburského pivovaru, nevíme. Jak píše spisovatel v Postøi¾inách „na krátkou návštìvu“, z ní¾ se u¾ do Konice nevrátil.
 
„To¾ sakra, já jsem k vám pøijel na návštìvu, nebudu tady dýl ne¾ ètrnáct dní…“ sdìlil tehdy bratrovi a švagrové Maryšce na uvítanou.
 
V Klièkách na kapesníku se doèteme: „Kdy¾ mi bylo deset let, pøijel strýc Pepin, u nás bydlel, jedl, pracoval v pivovaøe, tak¾e celá rodina byla jako kolotoè, a ten sloup, kolem kterého se otáèí, to byl strýc Pepin a my jsme mu kladli otázky, které byly nìkdy velice nesmyslné, tak¾e i já si z dìtství pamatuji jenom strýce Pepina a všechno, co strýc vyprávìl a èím my jsme ho provokovali k hovoru, u nás v pivovaøe byl neustále køik strýce Pepina, náš smích, zmatené hovory… Pepin byl vyslovenì ta figura jako Chaplin, jako Lupino Lane, jako Frigo. Frigo byl melancholický a intelektuální, strýc Pepin je toté¾ jako Charie.“
 
Kdy¾ si pøeètete následující historku, jakoby se pøed vámi objevila scéna s nìjakého komického èernobílého filmu:
 
„Jednou, v sobotu veèer, sedìla na šalandì nymburského pivovaru veselá spoleènost pivovarských dìlníkù – ten den dostali pøidáno, tak slavili. Kdy¾ u¾ se notnì pøipozdilo, došly jim cigarety. O pivo samosebou nouzi nemìli. Strýc Pepin se nabídl, ¾e dojde nìjaká „retka“ opatøit. Jeden ze sladovníkù mu nabídl, aby si vzal jeho kolo, které stojí opøené o strom pøed kotelnou, ¾e bude døív zpìt.
 
Pepin odešel… a velmi dlouho se nevracel. Hodinu po pùlnoci se zaèali rozjaøení kumpáni rozcházet a mezi vraty pivovaru potkali Pepina. Pomalu kráèel, opøen o kolo, obèas se zastavil, potáhl z cigarety…
 
„Kde jsi byl tak dlouho?“ osopili se na nìj.
 
„No pøeci byl jsem koupit cigarety!“ odpovìdìl.
„A kde, prosím tì, v¾dy» jsi byl pryè tøi hodiny!“ køièel na nìj sladovník. „Pùjèil jsem ti, Josefe, kolo, na ®ofín a zpátky to trvá deset minut!“
 
„Já byl na hlavním nádra¾í, proto¾e tam mám známou kelnerku Helenku…“
 
„A proè jdeš pìšky?“ ptá se majitel bicyklu.
 
„No proto¾e já na kole neumím jezdit!“ vysvìtlil Pepin.
 
Jestli¾e vìtšina obyvatel Nymburka pova¾ovala Josefa Hrabala pøinejmenším za podivína, v lokálech patøíval k nejzábavnìjším hostùm. Jeho hlasitì rozprávìné historky, jim¾ ovšem nikdo ani za mák nevìøil, sklízely ovace pøichmelených par»ákù i lehkých holek. Ty patøily k personálu napøíklad v hotelu U Sadílkù, pozdìji Slávie, v hotelu Horák u nádra¾í, U Havrdù na námìstí, v Avionu na Boleslavské ulici, v Drahelicích Na Cejpovnì, na zálabské stranì Na ®ofínì.
 
„Se sleènou Vlastou u Havrdù, – øekl strýc Pepin, – to tanèíme taky tak, ale trochu jináè, rychleji, Vlasta mi naleje martel a pak øekne, Tak pane Josef, co vám mám zahrát? A já øeknu: Zahrajte mi nìjaký tøapec! A Vlasta øekne: A jakej tøapec? Povídám: Od skladatele Bundy, takzvanýho Gobelinka…“ (Postøi¾iny)
 
„Josef Hrabal byl velmi zvláštní èlovìk,“ vzpomínala na tuto nymburskou figurku pamìtnice paní Hafenscherová. „On ¾il v jakémsi svém, zvláštním svìtì. Neustále si nìco sám pro sebe vyprávìl a nebo hovoøil k lidem, s nimi¾ se potkával, kladl jim otázky, ani¾ však èekal odpovìï.“
 
Malíø a grafik Milan Albich, pøítel Bohumila Hrabala, zavzpomínal na jedno setkání s Pepinem: „Øíkal mi – pane profesore, a man¾elce – milostivá paní, a líbal jí ruku. Byl silnì nahluchlý a zaèal zpívat „Ó vy lípy…“. Hroznì øval a my jsme se tøásli ještì nìkolik dní, ¾e nás vystìhujou.“
 

Poslední roky mìl Pepin potí¾e s chùzí, byl témìø hluchý. Pro velmi špatný zdravotní stav byl 23. srpna 1966 umístìn v domovì dùchodcù v Lysé nad Labem, kde 21. bøezna 1967 zemøel.
 
„…Francin se naklonil nad bratrem a øekl… Jo¾ko, naè myslíš? Sestøièka pøistoupila k posteli a dívala se na fialové rty strýce, které zašeptaly… Co bude s tó láskó… Zvuk listí zesílil, pohybovalo se v otevøeném oknì jako pomatený vèelí roj… Co¾e, optal se znovu Francin a pøilo¾il ucho ke strýcovým rtùm, které zašeptaly… Co bude s tó láskó… Francin mi opakoval a díval se na mne polekán… Co bude s tó láskó? Sestøièka se sklonila, lehce se dotkla Francinova rukávu a sladce pøikývla, Francin pochopil a zvedl se, couval od postele, couvala jsem i já, sestøièka otevøela dveøe a vycouvali jsme na chodbu.“ (Harlekýnovy milióny)
 
Ostatky zemøelého byly ulo¾eny v rodinném hrobì è. 1476/IV na høbitovì v Nymburce. Prvního dubna 1980 Bohumil Hrabal pøenesl urny s popelem Pepina, Maryšky a Francina do hrobu, který „koupil od tety Herclovy své ¾enì k narozeninám za pìt set korun, aby jí udìlal radost“, na høbitovì v Hradištku.
 
Josef Hrabal se stal literární inspirací svého nevlastního synovce a bezesporu i prototypem a pøedobrazem všech pábitelù. Kdy¾ Bohumil Hrabal napsal následující slova, jistì mìl pøed oèima strýce Pepina: „Pábitel, kdy¾ se nedává do øeèi s lidmi, baví hovorem sám sebe, podává informace o pøípadech, jejich¾ význam je zvelièen, pøesunut, zpøeházen, proto¾e pábitel cedí skuteènost pøes diamantové oèko inspirace.“
 
Josef Hrabal byl toti¾ pøesnì takový – na ulici, v hospodì, v podstatì kdekoliv oslovoval známé i neznámé lidi, nepøetr¾itým proudem øeèi jim vyprávìl neuvìøitelné pøíbìhy èi nesouvislé myšlenky, zahrnoval je otázkami a, ani¾ èekal na odpovìï, pospíchal dál, aby vzápìtí svým naléhavým sdìlením pøekvapil dalšího kolemjdoucího.
 
Jindy Bohumil Hrabal øekl: „Je zaujat svým vnitøním monologem, se kterým chodí po svìte jako páv se svým krásným peøím.“
 
Zcela nenapodobitelný zpùsob ve vyjadøování – proud hovorové øeèi strýce Pepina – pøejal Bohumil Hrabal do své tvorby a povýšil jej na tvùrèí metodu, kterou Milan Jankoviè oznaèuje jako „nevšední hru s všedností“.
 
„…a tak chodili a høímali o samé lásce, ne jak objímat holku, ale kdy¾ ubo¾ák nemá, tak mu dá ten, co má nadbytek. To je ta láska pravá a ne kotrmelec na kanapi, a kdybyste celý svìt získali, nic to neprospìje, to je ta duše èistá a tu u¾ musí ta renesance pìstovat odmlada….“ (Protokol aneb pøíspìvek k renesanci sepsaný s mým strýcem Josefem v kvìtnu 1952)
 
Autentické hovory strýce Pepina soustøedil do souboru Protokoly, pozdìji je upravil do svazku Utrpení starého Werthera.
 
„…to je ten proud ten blábol ta hospodská historka tu kterou ovládal na poèátku mého psaní strýc Pepin ten který je zakladatelem èeského pábení toho hovorem odkrývání a dobírání se podstaty která ale neustále se odsouvá toho dna které se vzdaluje…“ napsal v èervnu roku 2001 v dopise Vladimíru Sainerovi.
 
V knihách Bohumila Hrabala se strýc Pepin stal nesmrtelným.
 
Od roku 2006 poøádají ochotníci v Polné na Vysoèinì divadelní pøehlídku Ostøe sledovaná Hrabalova Polná. Na podkladì fiktivního pøíbìhu „v duchu pábení“ o návštìvì Josefa Hrabala v Polné zvolili figuru strýce Pepina za maskota pøehlídky, dokonce tuto figuru v nad¾ivotní velikosti vyrobili. Je k vidìní v polenském divadle.

 
 
Na závìr si dovolím pøidat jednu osobní vzpomínku na Josefa Hrabala:
Bylo to nìkdy tak kolem roku 1962 èi 1963, ve všední den odpoledne, kdy nymburské námìstí pulzovalo ¾ivotem. Na rohu domu è. p. 14 „u Novákù“ stál Josef Hrabal a upøenì se se zaklonìnou hlavou díval na støechu protìjšího domu pøes Mosteckou ulici, v nìm¾ bývala Havrdova hospoda. Obèas si zaclonil oèi rukou, ukázal vytrèeným ukazovákem…
 
Pochopitelnì, mnì – dvanáctiletého kluka – to zaujalo, nebo» strýc Pepin byl pro nás kluky svým chováním zajímavý. A navíc: on byl potichu! Nemluvil! Šel jsem se podívat, co to tam sleduje, ale kdy¾ jsem zjistil, ¾e tam nic zajímavého není, pøešel jsem ulici, sedl si na obrubník a sledoval, co se bude dít.
 
Chvilku stál Pepin sám, pak se o dva metry dál zastavil jakýsi starší èlovìk se zájmem, co¾e to tam ten Pepin vidí. Pøidal se další… ètvrtý… pátý… ka¾dý se ale ostýchal zeptat se, o co tu vlastnì bì¾í. Jeden z nich dokonce „cosi“ na té støeše uvidìl. „Vidíte to, tam, mezi tìma dvìma komíny!“ Neupøesnil to, co¾ samozøejmì podnítilo zájem ostatních.
 
Kdy¾ u¾ se chodník i oblouk podloubí pøed prodejnou potravin zaplnil, Pepin rozpøáhl ruce a vykøikl „Ty lidi sou blázni!“ a odešel.
 
Jan Øehounek
* * *
Fotografie  © archív Jana Øehounka

Zobrazit všechny èlánky autora


Komentáøe
Poslední komentáø: 16.11.2018  15:50
 Datum
Jméno
Téma
 16.11.  15:50 ferbl
 16.11.  15:44 Marta
 16.11.  15:22 Von