Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Kateøina,
zítra Artur.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Jak jsem pøišel o panictví (málem)
 
Díky starostlivé mamince, která, abych snad o nìco nepøišel, mnì v 22 letech podstrèila populární pøíruèku “Kdy¾ dospíváte v mu¾e”, jsem si umínil, ¾e je na èase, abych zjistil, jestli ztrátou panictví se podstatnì zmìní mùj pohled na ¾ivot. Pouèná kní¾ka mnì podala patøièné informace o pohlavní zdravovìdì. Tomuto námìtu se rodièe vyhýbali jako èert køí¾i. Do svých 22 let jsem vìøil, ¾e dìti nosí èáp a ¾e mám kladélko jenom na èurání. Z omylu mne vyvedla nejen kní¾ka, ale hlavnì ¾ivotem protøelí kamarádi, kteøí o panictví bì¾nì pøicházeli v 15 letech. I o pìt let starší brácha se zaèal koneènì o mne v tomto smìru starat. Nemusím zdùrazòovat, ¾e jsem nikomu dlouho nevìøil. Myslel jsem si, ¾e si ze mne dìlají špr»ouchlata a vytahují se.
 
Nicménì, po získání patøièných informací, jsem posléze dospìl k názoru, ¾e ke ztrátì panictví by byla dobrá další osoba, pokud mo¾no ¾enského pohlaví, proto¾e kluci pøece jenom postrádají všechny ty ke ztrátì potøebné vìci, tak výsti¾nì popsané a ilustrované v mojí pøíruèce.
 
Proradní kamarádi, kterým jsem dùvìøoval, ¾e mnì v mojí probuzené touze se stát chlapem pomohou, mne však hanebnì zradili. Všechno o mnì toti¾ vykecali známým holkám. Ty pak na mne ukazovaly prsty a typicky vysokým ¾enským smíchem se hihòaly. Bylo mnì stydno. Chodil jsem ze sklopenou hlavou dìlaje, ¾e posmìšky nevidím a nevnímám. Nakonec mnì pomohla hodná Anièka. Dobrá to duše, která slíbila, ze mne seznámí s dobrou kamarádkou, která zrovna tak ještì nemìla v milostném objetí ¾ádného kluka.
 
“Hele, Anièko”, zaškemral jsem. “Tebe znám, ty jsi hodná holka. Ty bys mnì tøeba sama nepomohla místo nìjaký kamarádky, kterou vùbec neznám?” zeptal jsem se nesmìle.
“Tak to tedy tùhle,” øekla a dodala, ¾e bych mìl být rád, kdy¾ mnì dojedná rande s kamarádkou Martou.
 
Slib splnila. Rande pro nás sjednala v restauraci U Milencù v Košíøích.
 
Kamarádi, ve snaze, abych se na nì u¾ nezlobil, mnì dali patøièné rady, jak holku ulovit.
 
“Bez šus»áku, d¾ínsù a klobouku Tyroláku vyšperkovanýho odznáèky budeš mít smùlu a ani si neškrtneš,” znìly chlapské rady, které jsem vzal na vìdomí.
 
Na schùzku jsem se dostavil obleèen podle rad kámošù s pugétem karafiátù a zpocenými dlanìmi o pùl hodiny døíve. Marta, která pøišla na èas, ze mne vyrazila dech. Krásná, štíhlá brunetka se smutnýma oèima. Navíc ú¾asnì vyvinutá, z èeho¾ se mnì udìlaly barevné kruhy pøed mýma oèima. Od první chvíle jsme si padli do noty. Marta byla sice ponìkud zdr¾enlivá, ale u sklenky vína jsme si povídali nìkolik hodin.
 
Na rande jsme chodili nìkolikrát týdnì. Ale rande to byla docela zvláštní, proto¾e jsem nešli vedle sebe tak, jak se to obyèejnì dìlá, ale Marta, která se bála, ¾e by se dostala do øeèí a mìla potí¾e s pøísným otcem, šla na jedné stranì ulice a já musel jít na stranì protìjší. Konverzace se odbývala tím, ¾e jsme na sebe hulákali banální holé vìty pøes ulici a pøes hukot aut. Jen jednou se mi podaøilo Martu vylákat do kina, kde pod rouškou tmy jsem ¾ádostivì uchopil její ruku, èím¾ jsem jí dal výraznì najevo, ¾e ji hluboce miluji.

 
           
Po urèité dobì se mnì Martièka svìøila, ¾e jí také nejsem lhostejný. Brácha mnì poradil, ¾e nastala chvíle kout ¾elezo dokud je ¾havé. Jak ale podat návrh slušné sedmnáctileté dívce, ¾e po mìsíèní známosti by bylo dobré zpeèetit naši lásku tak jak se sluší a patøí a nejenom v kinì ¾molíce si za tmy ruce. Samozøejmì, ¾e se mnì Martièka nesvìøila, ¾e je ještì panna. To mnì prozradila Anièka. Té jsem se také svìøil, ¾e bych se hroznì rád u¾ koneènì pomiloval, ale ¾e nevìøím, ¾e k tomu dojde, proto¾e je Martièka tak stydlivá.
 
Anièka opìt nezklamala.
 
“Všechno jsem s Martou sjednala. Vysvìtlila jsem jí, jak je ú¾asnì krásné se jemnì pomilovat a ¾e láska bez pomilovaní není ¾ádná láska. Taky jsem jí øekla, ¾e ty samozøejmì nejsi ¾ádnej zvrhlík, který by ji dostal a pak ji opustil. Marta mnì slíbila, ¾e tedy jo, ¾e to pro tebe udìlá.”
 
“Co pro mne? Snad taky pro sebe!”
 
“To já nevím, to u¾ je mezi váma,” øekla Anièka a popøála mnì mnoho zdaru. Šibalsky na mne mrkla a dodala, ¾e doufá, ¾e nezklamu, co¾ se prý dost èasto mu¾ským, kdy¾ se milují poprvé, stává.
 
To jsem se tak vylekal, ¾e jsem se svìøil ostøíleným kamarádùm.
 
“No jo, kámo, to je potí¾. To musíš v tu chvíli myslet úplnì na nìco jinýho ne¾ na sex. Nejlepší je myslet na fotbal,” øekl Vašek, který u¾ mìl nìco za sebou
 
“A moc nechlastej. Dej si jenom na kurá¾. Jinak usneš a uøízneš si vostudu jako trám,” dodal Martin.
 
Kluci mnì pak dali ještì moøe dalších rad, o kterých se zde nelze zmiòovat. Ale všechny byly zøejmì vyzkoušené, a tudí¾ u¾iteèné, a já si je zapamatoval.
 
Ten osudný veèer byl Marty táta na odpolední šichtì v Motorletu a mìl se vrátit a¾ veèer. Tak¾e skrovný byt v mezaninu byl prázdný a jenom èekal na naše vášnì.
 
Já se u mojí Martièky objevil v šus»áku a Tyroláèku. Pod d¾ínsami jsem mìl nové èervené trenky s bílým lampasem. To abych uèinil pøíznivý dojem, a¾ je ze sebe budu servávat.
 
Martièka mne pøivítala jen tak v rù¾ovém ¾upánku, na stole oblo¾ené chlebíèky a flaška Hoøèáku. Hrozného vína jsem se ani nedotknul, snìdli jsme nìco chlebíèkù, vedli zadrhávající øeèi, proto¾e jsme byli celí nervózní z toho, co nás èeká.
 
Martièka stále pošilhávala po hodinkách a nakonec navrhla, ¾e bychom nemìli dále otálet, proto¾e by se mohl vrátit táta a ten by nás zabil. Tedy hlavnì mne.
 
Nakonec si bez dalších øeèí Martièka lehla do duchen, podívala se na mne a slabým hláskem zakníkala “Tak pojï tedy ke mnì, miláèku, a» to máme za sebou!”
 
Nemusela mne, holka pobízet. Kdy¾ jsem ze sebe, poskakuje na jedné noze, nervóznì sundaval d¾ínsy, pøemýšleje kolik to minulou nedìli hrála Sparta se Slávii a u¾ u¾ jsem se na Martièku vrhal, ta najednou zaèala argumentovat.
 
“A proè mnì to chceš dìlat, co na tom vy kluci vidíte. Já vlastnì nechci. Já se bojím.”
 
To byla ledová sprcha. To vám nemusím øíkat.
 
“Dobrá, Martièko, kdy¾ nechceš, tak nechceš. Nutit tì nebudu. Ale budeš litovat a to u¾ bude pozdì. Ahoj, jdu domu.” A oblíknul jsem se, na hlavu jsem si dal Tyroláèek a byl jsem na odchodu.
 
“Nechoï, miláèku, nechoï pryè,” úpìnlivì ¾adonila Martièka a témìø tragickým hlasem dodala “Pojï ke mnì, pojï.”
 
Rituál rychlého svlékání opìt zaèal, zrovna tak jako opìtovné Martièky bìdování, co z toho mám, co na tom vidím a proè to chci mermomocí dìlat!
Co následovalo bylo rychlé oblékání, nasazování Tyroláèku a øíkání “Ahoj, jdu domù.”
 
Za kliku dveøí jsem ale nechytil, proto¾e náhle zazvonil zvonek. Do krve by se do mne nedoøezali. Ztuhnul jsem zrovna jako Martièka, která, celá rozohnìná, vstala z postele a šla otevøít.
 
“Honem bì¾ a schovej se ve spí¾i”, zašeptala Martièka a strèila mne do temné, mròavé spí¾ièky, kde jsem na jedné noze a s jednou rukou v láhvi s okurkama poslouchal scénu, která se pøede mnou odvíjela.
 
V místnosti stanula tetièka, která si pøišla s neteøí popovídat. Podivila se nad neupraveným vzhledem Martièky, která se vymluvila, ¾e se necítí dobøe, tak¾e si šla lehnout. Tetku zøejmì pojalo podezøení, proto¾e si sedla na zadek a sedìla a sedìla, ne a ne jít domù. Já se jenom s hrùzou koukal na hodinky. Za pùl hodiny se mìl vrátit otec z odpolední smìny!
 
Nakonec se pøece jenom nìjakou ¾enskou lstí podaøilo Martièce tetku dostat z bytu ven.
 
Já se vyklopýtal ze spí¾e, padnul jsem Martièce kolem krku a dìkoval Bohu, ¾e to tak ještì dobøe dopadlo. Alas!! Proradná a nedùvìøivá teta zaujala místo na chodbì nad schody od mezaninového bytu, kde èíhala a èekala na Martièky otce.
 
V tu ránu jsem vidìl všechno opìt velice èernì. Ano, mohl jsem oknem vylézt ven z bytu a nìjakým zpùsobem se dostat pøes pavlaèe z domu, ale jak? Martièka panikaøila zrovna tak jako já a po tváøích jí tekly rozmazané èerné slzy.
 
“Jestli tì tu táta nachytá, tak je konec,” prohlásila skrz slzièky a já vìdìl, ¾e to myslí vá¾nì.
 
Mìl jsem tenkrát více štìstí ne¾ rozumu. Tetka toti¾ na chvíli opustila svoje stanovištì pøed vchodem, èeho¾ jsem vyu¾il k potupnému úprku z baráku. Jen drahý Tyroláèek po mnì zùstal viset na vìšáku.
 
S Martièkou jsem se setkal po delší dobì. Vrátila mnì klobouèek, smutnì se na mne podívala a konstatovala, ¾e jsme mìli tenkrát štìstí.
 
“A víš, ¾e mne ani nemrzí, ¾e jsem ještì poèestná,” øekla.
 
“A víš, ¾e mne dìsnì štve, ¾e já jsem furt ještì panic,” odvìtil jsem lakonicky a rozlouèili jsem se.
 
Martièku jsem ji¾ nikdy v ¾ivotì nevidìl. Jako správný chlap jsem klukùm tenkrát nalhal, jak jsem pøišel o panictví, jaký to bylo bájeèný. a ¾e teï po sexu pøímo dnes a dennì prahnu.
 
Nakonec jsem pozdìji pøece jenom o panictví pøišel. Ano, ¾ivot se tím pádem zmìnil k lepšímu. Ale to u¾ by bylo na pøíliš dlouhé povídání….
 
Ivan Kolaøík
* * *
Zvukový záznam Ivana Kolaøíka - Vyprávìní v ÈR 2  v poøadu Tisíce pøíbìhù
Zobrazit všechny èlánky autora


Komentáøe
Poslední komentáø: 04.05.2018  18:01
 Datum
Jméno
Téma
 04.05.  18:01 Ludìk «opka
 04.05.  05:13 Václav DOPORUÈENÍ
 03.05.  08:15 Von Zejména pro Ivana
 03.05.  06:18 Mara
 03.05.  00:46 Jaroslava
 02.05.  23:59 Ivan
 02.05.  19:04 Mara oprava
 02.05.  19:01 Mara co je správnì
 02.05.  17:32 Von
 02.05.  17:30 václav
 02.05.  17:24 ferbl
 02.05.  16:28 Von
 02.05.  15:57 Ludìk
 02.05.  14:55 zdenekJ