Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Kateøina,
zítra Artur.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamìtníci, vzpomínejte!
 
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda  odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
 
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
 
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
 

Pøesná malorá¾ka
 
„Táto, vstávej! Co to tam je?“ Nemilosrdnì burcuje maminka. Je desátého ledna, pùl sedmé ráno. Den se rodí velmi pomalu. Vše je zastøeno šerem.
 
Skrz okno pokojíku, které tvoøí nevýslovnì ostrou hranici mezi pohodou vytopené svìtnice a slotou venku, je vidìt vzadu u Prosovic lesíka míhání neurèitých, šedých stínù. Tì¾ko se dá rozeznat, co se to tam dìje. Ale chybí mi nìco v tom, co si myslím, ¾e vidím. Tohle nejdou zajíci. Úskoky a klièky vidím, ale také rovné høbety, bìhy sotva viditelné a to, co je záhadou, není stín. Je to urèitì ozdoba lišek. Jejich oháòka. Tak to tedy je!
 
Nejprotivnìjší je chlad od vèerejška ještì nevyschlých filcákù. Nabral jsem si na Zelené aleji. Není však èas na rozmazlenosti. Tady se chystá lesní svatba a na té je tøeba støílet!
 
Nedávno jsem si zrovna koupil v Èáslavi nový puškohled na malorá¾ku a dalo to dost starostí jej nastøelit. Na Skalném byla støelnice a povedlo se to. Na dvì stì metrù se dal zasáhnout malý talíøek docela bezpeènì.
 
U prahu hájenky sedí Dan. „Ty, co blázníš? Je zima, seï doma!“ Jen¾e mùj kalup s ním pøece jen trochu zamával. „Sedni a èekej!“ Tak nìjak se mi zdá, ¾e místo zklamání vidím spíš úlevu v psí tváøi. Znechucenì se otoèil a zalezl do boudy. „Di si kam chceš, divochu!“
 
Obejít po hlavní aleji Prosovic lesík trvá chvilièku. Jde se nádhernì. Na povrchu je prašan, který dokonale tlumí kroky. Pomalu zastavuji na kraji lesíka. Stíny dovádí na zasnì¾eném poli dál. Tak teï je u¾ úplnì jasné, je svatba! A já nezvaný svìdek. Za svìdka bych ale do této kopulace šel rád.
 
Malorá¾ka opøená o kraják dává lépe nahlédnout do soukromí rezavých svatebèanù. Pøes dalekohled je vše vidìt mnohem jasnìji. Ta menší postavièka je urèitì nevìsta. A tak jako kdy¾ se na návsi potkají dva psíci, i lišky poskakují kolem sebe. Nìkolik rychlých krokù dopøedu, rejdìní v kruzích a zase pøímka v úprku. To se vše se pak nìkolikrát opakuje. A¾ to ve mnì budí dojem jakéhosi rituálu, kterému èlovìk nemù¾e rozumìt. Sem, tam se do toho vlo¾í kotrmelec. A¾ sníh létá na všechny strany. Vpøedu ona. Vida, i tady je ¾enské pokolení dispeèerem ve vìcech lásky. A za ní poslušnì pøívìsek mu¾ství.

 
 
Snad pìtkrát se lišák pokusil o krytí. Celé dìní jsem sledoval v dalekohledu. A¾ pøece jen pøišla chvilka lásky. Tu jsem ale pøerušil! Byl jsem si jistý, kdo je kdo. Na øadu pøišla má nesmlouvavá kalkulace. Jeden lišák je jeden lišák. Ale jedna lišèí dáma mù¾e být zpropadenì moc lištièek. Je svatba, tak se bude støílet.
 
Kulovnièka sedìla pevnì v pa¾dí spodních vìtví smrku, a tak nebyl problém nasadit hrot køí¾e na komoru fenky právì v okam¾iku, kdy se krytí zaèínalo rozbíhat naplno. Mírné nadskoèení malorá¾ky ukázalo, ¾e kulièka vykroèila s posláním smrti. Avšak ouha! Hezký kousek za milujícím se párkem vylétl do vzduchu malý obláèek snìhu. To kulièka, která narazila na zem, zapracovala. Dobrých tøicet metrù za cílem! Zde se ukázalo, jak kdo na èem je. Já koukal jako výr, lišák zùstal stát jako socha. Jediný kdo pochopil, co je v tu chvilku dùle¾ité, byla liška. Zmizela pøitisknutá ke snìhu jako blesk za kopeèek. Kdepak jí byl konec?
 
Ne bìlostné pláni stále záøila rezavá skvrna. Mozek lišáka byl v naprostém útlumu. Stál a vùbec nevnímal, o co ¾e jde. Pøebil jsem flintièku, znova zamíøil a u¾ ménì jistì vypálil. Úèinek byl stejný, snad ještì horší, ne¾ døíve. Lišák se koneènì vzpamatoval a vybìhl za fenkou do hráze Starého rybníka. Zdrchaný na tìle, ale hlavnì na duchu, jsem se táhl mrazivým ránem domù. S ostudou!
 
U dvíøek èekal Dan. „Hele, èekám.“ Pøevislé pysky psí tlamy se poklepávají. Nejsem si jistý, zda je to zimou nebo škodolibostí. „Hodnej Daneèek, hodnej!“ Sna¾il jsem si našplhat. On tomu asi rozumìl. Vstal, ušklíbl se a zalezl opìt do boudy. Obvykle se v té boudì po psím mravu otoèil, ale tentokrát ne. Nahrnul seno do vchodu a z nìho vyèuhoval jen pahýl prutu. Nejhorší bylo, ¾e ten pahýlek chodil zprava doleva a zpìt – mysli si co chceš!
 
Kdy¾ jsem si sedl ke stolu se snídaní, napadlo mì, ¾e to staré pøísloví a d¾bánku, vodì a pivu má hluboko co do sebe. Malorá¾ka le¾ela zahanbenì na kanapi. Tam bývala dosti èasto.

Pod nohama se mi pletl malý Honzík, tehdy pískle asi tøíleté. Nevšímal si ¾ádné mé zbranì, aby se pokusil, jak støílí. Aby mohl dìlat myslivce jako táta, na to jsme mìli doma malou vzduchovku. Po lese jsme chodili spolu, on se vzduchovkou a já s brokovnicí. Kdy¾ nám pøišel do cesty paøez nebo bedla, natáhl jsem vzduchovku a kluk støelil. Kdy¾ se netrefil, bylo to flintou a nìco se muselo poštelovat, kdy¾ se trefil, tak to umìl!
 

Na samotì jsme k sobì mìli všichni tak nìjak blí¾. A tak jsem se zkusil pøiznat. „Honzíku, chybil jsem! Nevíš, co by s tím šlo dìlat?“ A okam¾itì mám malorá¾ku na kolenou a odbornou radu na svìtì. „Táto, to nevíš, ¾e tady se to šteluje, jak to má støílet? Veš Skalným jsi mi to ukazoval. Heleï, tady sis škrabal èárky no¾em. To koleèko se pøece toèí!“ Klik to mìl zmáknuté!
 
Kdyby ti tak tehdá pøišel ten párek lištièek pofoukat ta místa, kam jsi nevinnì dostal. Kdy¾ èlovìk neví kudy kam, bývá pøinejmenším nesoudný. Vzduchovka zùstala delší dobu ve skøíni a malorá¾ka vedle ní. Ne v¾dy se všemu uèí dìti od rodièù. Nìkdy se stane, ¾e to bývá úplnì naopak!
 
Antonín Suk
* * *
Foto: http://pixabay.com
Kolá¾ Marie Zieglerová
Zobrazit všechny èlánky autora


Komentáøe
Poslední komentáø: 16.05.2018  13:03
 Datum
Jméno
Téma
 16.05.  13:03 Vendula
 16.05.  07:08 Bobo :-)))