Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Xenie,
zítra René.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Zrychlený tep dìjin
 
Pøi likvidování hromady papírù, které se za léta v mém bytì usídlily, jsem pøišel na kopii èlánku, který jsem spáchal o své návštìvì v rodné zemi v létì 1994. Ten rok mìl nìco do sebe. Cvièil jsem na sokolském sletu, zúèastnil se kongresu SVU, tøídní schùzky ve Slaném, navštívil svou rodinu ve Skurách. Byl to také rok, kdy se vzpomínalo osmdesátého výroèí zaèátku první svìtové války, rok, kdy Ba»ùv obuvnický koncern oslavil 150. výroèí svého vzniku a Tomáš Bata, ml. svou osmdesátku. A také jsem dostal od mladého pra¾ského pøítele, advokáta Bohumila Hubálka, který byl – jako student – v listopadu 1989 zmlácen na Národní tøídì dárek, kní¾ku Vladimíra Hanzela (v roce 1989 osobního tajemníka Václava Havla), “Zrychlený tep dìjin”. Kní¾ka má být skoro pøesný pøepis jednání mezi delegací Obèanského fóra a pøedstaviteli moci, komunistické vlády a strany. Pøi èetbì jsem valil oèi. Vybral jsem si pro svùj shora zmínìný èlánek nìkolik citátù ze schùze konané 5. prosince 1989 v úøadu pøedsednictva vlády, jí¾ se zúèastnili -mimo jiné – vedle Václava Havla a ministerského pøedsedy Ladislava Adamce, Petr Pitthart (pozdìjší pøedseda vlády ÈR), Jiøí Køi¾an, scenárista a autor kní¾ky, hudební publicista Vladimír Hanzel. Pøi schùzi se zástupci fóra sna¾ili pøesvìdèit tehdejšího komunistického ministerského pøedsedu, aby pøekonstruoval vládu a zùstal jejím pøedsedou. Pak jsem kní¾ku buï nìkomu pùjèil, nebo ji nìkam zašantroèil, co¾ se mi skoro podaøilo i s kopií citátù z ní.
 
Hanzelovu kní¾ku mi pøipomnìla vzpomínka na Václava Havla, uspoøádaná pøed Vánoci Zuzanou Hahnovou, pøi ní¾ byl promítán film “The Velvet Revolution” za úèasti re¾isérky Fern Levitt. O událostech koncem roku 1989 (kromì uspokojení z konce komunistického re¾imu) jsem toho nikdy moc nevìdìl a z toho, co jsem vìdìl, jsem hodnì zapomnìl. Aktivita prezidenta Václava Havla pøi jeho torontské návštìvì v únoru 1990 mnì v luštìní sametové rovnice nepomohla. Ve filmu Fern Levittové jsem vyjevenì pozoroval, jak se èlenové Havlovy vlády pøedstavovali odstupujícímu prezidentu Husákovi (já se ve své jednoduchosti domníval, ¾e Husák pøedstavoval vládu zla, proti ní¾ se národ pozdvihl (alespoò studenti to udìlali) a tyrana smetl. A pak jsem ve filmu vidìl Václava Havla pøísahat vìrnost socialistickému Èeskoslovensku (aèkoliv politologové a historici dìlají rozdíl mezi komunizmem a socializmem, komunisté a krajní pravice je zamìòují). Tak¾e zaèínám pomalouèku chápat, co se v mé rodné zemi dìlo. Pomohly mi i zmínìné citáty z knihy “Zrychlený tep dìjin”, o které – jak jsem èetnými dotazy zjistil – prakticky nikdo neví:

 
 
Hanzel : Máme to chápat, ¾e vy nebudete…?
Adamec : Ne, nebudu (plácnutí dlaní do stolu).
Havel: Vy nebudete ministerským pøedsedou?
Adamec (rezolutnì): Ne!!!
Hanzel: To bylo tím øeèeno.
Havel: No, to ovšem jsme nepochopili, aspoò já teda.
Adamec: Tak to musíte pochopit.
Havel: Vy jste to pochopili?
Køi¾an a Hanzel: Ano.
Havel: Já jsem to nepochopil. To mìní ovšem celou situaci.
Adamec:  No tak se nedá nic dìlat. ®ijeme ve zmìnách.
Havel: Ano…
 
Havel: …My jsme se domnívali, ¾e vládu budete pøekonstruovávat vy.
Adamec : Ne.
 
Havel: My bychom to aspoò… s panem premiérem jsme se domlouvali na formulaci, ¾e my jsme pøedlo¾ili své návrhy na rekonstrukci vlády. Panu premiérovi se zdálo, ¾e s tìmito lidmi a s takto strukturovanou vládou nemù¾e pracovat, a proto podal demisi. Je to tak?
Adamec: Ano.
Pithart: V¾dy» já jsem se vás ptal, jestli jsou to urèitá jména nebo poèet lidí.
Adamec: Ne, já neuhnu od toho – podmínky, které vy dáváte, jsou pro mne nepøijatelné. (Bouchnutí kávovým šálkem do stolu).
Hanzel: Pane pøedsedo, v èem jsou nepøijatelné?
Adamec: Ve všem.
Havel: Ve všem?
Adamec: Ve všem.
Havel: Ve všem?
Adamec: I v lidech, i v systému. Pøedseda vlády musí mít právo si vládu sestavit podle svých pøedstav. Nemù¾e dìlat vlády podle toho, jaké jsou nátlaky. To nejde. A» to dìlá nìkdo jiný, kdo to bude tolerovat. Já to bohu¾el tolerovat nemohu.
 
Hanzel: Pova¾ujeme to opravdu za nedorozumìní. Neberte to tak, ¾e jsme vám pøinesli, jak má vláda vypadat.
Pithart (tiše): Ne.
Hanzel: To jenom naše ochota, kdybyste nevìdìl tøeba v urèitém resortu a po¾ádal nás o to, jestli nìkoho mù¾eme dodat, tak jsme schopni ho dodat.
 
Adamec: V tomto parlamentì je dvaasedmdesát procent komunistù a kde já mám jistotu, ¾e mne zvolí? Po vèerejšku, kdy¾ jsem v Moskvì podepsal osmašedesátý rok. Kdo mne zvolí?
Havel: Kdy¾ dostanete naším prostøednictvím podporu veøejnosti…
Adamec: Tam, prosím vás, oni budou volit, ne vy!
 
Havel: Ale parlament, budete-li mít širokou podporu veøejnosti, zvolí spíš vás, ne¾ nìkoho jiného. Ne¾ nìkoho, kdo vùbec nebyl v mocenských strukturách.
 
Havel: Kdy¾ bude mít alternativu tøeba Adamec – Dubèek nebo já nevím kdo, tak zvolí vás pøece.
Pithart: Ano.
Havel: A takovou alternativu my pøece mù¾eme vytvoøit.
 
Havel: Dobøe, pova¾ujete teda za reálnou – já mám pocit, ¾e øešení s tím, ¾e vy byste byl prezidentem a Sacher pøedsedou vlády a mìl volnou ruku pracovat – to je mladý, dynamický èlovìk, kterej je navíc náš kamarád. Je z Národní fronty, ústøední tajemník lidové strany. Je to pøesnì prùseèík –
Adamec: Podívej se, pro mne je nejlepší – já vám to øeknu upøímnì – zítra podepsat demisi a ahoj.
Pithart: To jistì, jistì.
Adamec (rozšafnì): sednout si s váma na pivo, tam v šenku U Sojkù a vypít si pivko –
Havel: Na rybárnì.
Adamec: a diskutovat spolu. Budeme se bavit o literatuøe, já se rád o ní bavím, o divadle, o èem chcete.
Havel: Já chodím na Rybárnu.
Adamec: Já nejsem debílek, abych se nemohl s vámi bavit o tìchto vìcech. Já dokonce to mám velice rád. My jsme se u¾ o ledasèem bavili. Èili pro mne je to nejkrásnìjší.
Havel: Já u¾ to nemohu vydr¾et v té vysoké politice, já u¾ se také tìším do své hospody Na rybárnì, ale zdá se –
Adamec: Vidíte. Èili mnì o nic nejde. Jestli máte nìkdo z vás tady pocit, ¾e Adamcovi jde o køeslo nebo o stùl, prosím vás, jste na ohromném omylu.”

 
 
Evropa v prosinci 1989: i berlínská zeï u¾ patøila historii, jen Rumunsko ještì tøímalo (i kdy¾ roztøesenì) dùkladnì roztøepaný praporec sovìtského komunizmu. Ti z nás (rozhodnì já), kteøí odešli po únoru a dìj ve své rodné zemi sledovali z ciziny, si obèas pøedstavovali hrdinný boj na pomyslných barikádách a slavné vítìzství po vyhrané bitvì, která zaèala  porá¾kou mé generace v únoru 1948. (Jak to opravdu vypadalo, napovídají citáty z Hanzalovy kní¾ky). Havel byl (“na jedno období”) zvolen prezidentem (“rozhodnì se mu nedá vytknout, ¾e by se v té dobì o prezidentství rval”), pøijel do Kanady, kde v únoru 1990 pronesl projev, který pro mne vyznìl jako pozvání k rozdìlení Èeskoslovenska (viz sérii èlánkù Josefa Klímy v Reflexu, a zvláš» 5. èlánek v èísle z 11. èervna 1991), k nìmu¾ došlo o necelé dva roky pozdìji. Neèekali jsme (a ani si to nepøáli), ¾e se komunisté budou houpat na kandelábrech, ale domnívali jsme se, ¾e budou souzeni pøedstavitelé komunistické strany a její pochopové, kteøí se nejvíc provinili proti lidskosti (to jsme ovšem nevìdìli, ¾e Václav Havel nabízel komunistickému ministerskému pøedsedovi Adamcovi nejvyšší úøad v zemi).
 
A» jakkoliv, to u¾ je všecko dávná minulost a nijak netou¾ím Havlovì památce ubli¾ovat. Konec koncù øada lidí, kterých si vá¾ím, mi v rozhovoru o Havlovì dìdictví: nepotrestané komunistické zloèiny a rozdìlení Èeskoslovenska øekli, ¾e všecko dobøe dopadlo (I kdyby tomu tak bylo, svìtí výsledek zpùsob, jakým byl dosa¾en – zapomenutí obìtí re¾imu; rozhodnutí o rozdìlení  státu, ani¾ by byl vzat v potaz hlas jeho obèanù? Ale to je nezmìnitelná minulost a co mne do ní vrací, je zvìdavost – a také snad ¾ádostivost pravdy: jak to vlastnì tehdy bylo? Vìdìli napøíklad studenti, kteøí (Jako Bohouš Hubálek) byli policií mláceni na Národní tøídì, ¾e nejviditelnìjší pøedstavitel jejich hnutí nabízí komunistickému ministerskému pøedsedovi prezidentský stolec? Je to, co se tam tehdy dìlo, skuteèností, nebo jen divadelní hrou psanou dramatikem z absurdní školy?
 
Josef Èermák
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora


Komentáøe
Poslední komentáø: 19.03.2018  09:39
 Datum
Jméno
Téma
 19.03.  09:39 Bohumil Díky, pane Èermáku!
 17.03.  13:28 Václav Je to podobnost èistì náhodná?
 17.03.  12:04 oga janíèková
 17.03.  09:36 Von