Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Kateøina,
zítra Artur.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

ZAPOMENUTÉ OSUDY - 2
 
VEÈER S KRÁLEM LUPIÈÙ
 
Snad se to bude zdát neuvìøitelné, ale kolem ostravských Kovohutí vskutku obcházel v šedesátých letech dvacátého století v èerné uniformì strá¾ného a s pistolí na opasku král lupièù – Ladislav Kašpaøík. Nebo ještì lépe lupièský exkrál, který se dobrovolnì vzdal neblaze proslulé hodnosti, do ní¾ ho instalovaly pøed mnoha desítkami let soudní poroty, bulvární tisk a podsvìtí, které respektovalo osobnost tohoto mimoøádnì silného èlovìka.
 
Nejspíš tu však hrály svou roli i slo¾ité pomìry tìch dávných èasù, které velké individualitì nenabídly jinou ¾ivotní volbu. Ale to èlovìk pochopí nejspíš tenkrát, kdy¾ zalistuje svazky novin, na jejich¾ záhlaví defiluje 365 dat roku dvacátého sedmého.
 
"Nedaleko Pøíbora", vyprávìjí ¾luté stránky novin, "v olšinách podél potoka Sednièky, nalezena byla v tìchto dnech mrtvola staršího mu¾e, jeho¾ toto¾nost nemohla být zjištìna. Èetnictvo zahájilo pátrání a zjistilo následující: asi pøed týdnem byl v tìchto místech starší mu¾, který na otázku, proè se skrývá
v olšinách, odpovìdìl, ¾e cestuje z Bílovce, jak se prý zotaví, pùjde dál. U mrtvoly nebyly nalezeny dokumenty a v kapse se nacházelo 46 haléøù, který¾to obnos sice staèí k úmrtí hladem, nikoli však k ¾ivobytí." Na jiných místech té krvavé kroniky se vypráví o loupe¾i v bance, o okradeném, kterého obrali ve vlaku o 25 tisíc korun, o loupe¾ném pøepadení v prodejnì smíšeným zbo¾ím a o osudu èlovìka, který spáchal sebevra¾du s pìtikorunou v kapse. Tak tedy vypadal rok, v nìm¾ se Ladislav Kašpaøík stal králem lupièù ...
 
V novinách èlovìk najde vskutku témìø všechno – a¾ na ty utajené hybné momenty ¾ivota a na dlouhou prehistorii, která pøipravovala zloèin, postrádajíc ještì napìtí a sensaci. Ale tohle pochopí èlovìk jen tenkrát, kdy¾ získá dùvìru exkrále, který se sám i jen ve vzpomínkách nerad vrací zpátky. My mìli na jeho vzpomínky štìstí, kdy¾ jsme spolu s ním zasedli jednoho veèera u stejného stolu.
 
Ten román, který napsal Kašpaøíkùv ¾ivot, a který pøekonává ka¾dé science-fiction, zapoèal v prvních chvílích roku 1900. Tenkrát se toti¾ Ladislav Kašpaøík na Svatém Kopeèku u Olomouce narodil. Sourozencù bylo dohromady pìt, pøi porodu šestého Kašpaøíkova matka zemøela. Tehdy bylo Ladislavovi osm let a jeho otec, klempøíø a instalatér státních drah, se mìl co ohánìt, aby uhájil holou existenci tolika lidí ...
Malý Ladislav, netuše, jak s ním jednou ¾ivot zatoèí, tou¾il po povolání detektiva. A byla to pozdìji velká ironie osudu, ¾e stál nakonec na opaèné stranì proti mu¾ùm zákona s jejich bojem proti velké armádì podsvìtí.
 
Ta velká ¾ivotní køi¾ovatka, na ní¾ se zaèala ubírat Kašpaøíkova cesta jinam, ne¾ kam se upínaly mladistvé sny, se nacházela a¾ ve Vídeòském Prateru. Tady chlapec v bílé èíšnické uniformì uèòù mìl pochopit všechno, co na Svatém Kopeèku k vidìní nebylo. Defilovala kolem nìj rakouská šlechta, noblesní dùstojníci, dámská kapela a celé houfy prostitutek. Pracoval i v barech, v nich¾ vidìl a slyšel víc, ne¾ se pro mladého uènì slušelo a patøilo.
 
Odsud byl pak u¾ jen krok k útìku do Ostravy, ke špatné spoleènosti a k prvnímu konfliktu s paragrafy. Dnes u¾ ani on sám neví pøesnì, co ho postavilo poprvé pøed soud. Byla to snad jen nevelká suma penìz, kterou chlapec splatil krátkým pobytem ve vìzeòské cele. Jen¾e møí¾e znamenaly v tìch dobách témìø tolik, co odsouzení k do¾ivotí. Hoteliéøi, majitelé restaurací, ale i šéfové továren jen krèili rameny: "Trestán? Pak vás nemù¾eme zamìstnat." Anebo ještì hùøe: "Pro zloèince místo nemáme!"
 
Zkusil tenkrát štìstí i v Krakovì, ve Varšavì a ve Lvovì. Ale nikde neuspìl, nebudeme-li ovšem mluvit o dùkladném kasaøském vzdìlání, kterého se mu v Polsku dostalo od tehdy známých šampionù této profese. Pak pøišel povolávací rozkaz do prešovských kasáren, jim¾ tehdy vládl pozdìjší fašistický pøedák Gajda. A netrvalo dlouho a šikanovaný vojín Kašpaøík utekl poprvé pøes dráty. Zkusil na èas své noèní øemeslo v Polsku, byl donucen k novému útìku a vojenský tribunál, který ho nakonec dostal do rukou, mu vymìøil pìt let tì¾kého ¾aláøe v Terezínì.
 
Od té chvíle provázela Kašpaøíkùv ¾ivot vìèná vidina svobody. Sen, pro který dovedl spøádat nekoneèné plány tak dlouho, a¾ se zmocnil prvního úlomku ¾eleza, který by mo¾nost mohl zmìnit v jistotu. Jednou sehrál úlohu klíèe zrezavìlý høebík, který se pomalu pøetváøel v dokonalý paklíè k odemykání visacích zámkù. Tentokrát mìl neumìlý nástroj místo k majetku, otevøít cestu do páchnoucí kanálové spleti pod Terezínem. Pøes vstupní otvor byla toti¾ polo¾ena ¾elezná závora, uzamèená tì¾kým visacím zámkem. Vìzeòský knihovník obkreslil Kašpaøíkovi systém kanálového bludištì i se všemi slepými cestami a bývalý nìmecký námoøník ze Sudet nabídl pomocnou ruku pro rozhodující okam¾ik útìku.
 
A kdy¾ pak jedné soboty zaèal obvyklý den úklidu, postavil námoøník vydrhnutou desku vìzeòského stolu ke slunci tak, aby na její druhé stranì, tìsnì u zdi, mohl nastoupit cestu do podzemí Terezína Kašpaøík s kamarádem Hofmannem. "A¾ zmizíme tam dole", zašeptal, "musíš to za námi zase zavøít a stisknout zámek." Stalo se. Høebík neselhal, závora povolila a ti dva skoèili do hluboké ¾umpy vojenského vìzení. Ve štolách kolem zapištìly spousty potkanù, kteøí jim pøebíhali pøes shrbená záda ... Jedinou výzbrojí na cestu kanálem byla primitivní mapa a lojové svíèky, vyrobené ze zbytkù tuku, sbíraného dlouhé týdny na vychladlých vìzeòských miskách.
 
Bloudili tu hezkých pár hodin, ne¾ dorazili a¾ k ústí nekoneèné kanálové spleti.
A kdy¾ pak odbila na litomìøické vì¾i pùlnoc, vydali se promoèení vìzni na cestu. Na konci trasy, kterou mìli zdolat bìhem dvou nocí, byly Louny, v nich¾ mìl Kašpaøíkùv spoleèník pøíbuzného cukráøe. U nìj se pøevlékli do obnošených civilních šatù a vyrazili do mìsta, aby otipovali první objekty, nezbytné pro doplnìní základní výbavy. Hned první noc vybrali textilní obchod, v nìm¾ se ze štvancù stala bohatá honorace a v nedaleké prodejnì zbraní si vybrali dobré pistole. Krom toho si ovšem doplnili i svou mizivou finanèní hotovost. Ta poslou¾ila k cestì vlakem do Ostravy a k zaplacení kasaøského náèiní, které zakoupili u jakéhosi Kašpaøíkova známého. Ten ho staèil zhotovit takøka na poèkání. Jeden den dostal objednávku a druhý den u¾ byli oba uprchlíci vyzbrojeni.

Navštívili Rakovník, kde si pomohli z pokladny zemìdìlského statku. Tady se však Kašpaøíkùv pøítel Hofmann dopustil osudné chyby, kdy¾ se kvùli kterési dívèinì rozhodl zùstat ještì dva dny v místì. Správce statku, který si zapamatoval, ¾e dva neznámí mu¾i obhlí¾eli v pøedveèer kráde¾e budovu statku, nakonec poznal nic netušícího neopatrného Hofmanna, sedícího v kavárnì. Kašpaøík, èekající zatím marnì na svého komplice v Lounech, uslyšel u vedlejšího stolu civilisty hovoøící o tom, ¾e "toho jednoho u¾ mají a ¾e teï zbývá u¾ jen Kašpaøík ..."
 
V tom okam¾iku pronásledovaný kasaø zaplatil s pøedstíraným klidem útratu a vydal se do Duchcova, kde ho vábila  zámecká pokladna. Prošel za denního svìtla budovou, v ní¾ kdysi poøádal šlechtický archiv proslulý dobrodruh Casanova, Kašpaøíkovu srdci u¾ dávno blízký. Postál uctivì pøed pamìtní deskou a pak si ovìøil všechny pøístupové a únikové cesty, aby v noci vyrazil najisto. Kdy¾ skonèil svou noèní práci na zámku, natáhl si budíka na tøetí hodinu ranní, ulehl na místì èinu do pohodlného fotelu a na chvíli se prospal. Kdy¾ budík zazvonil, vstal a spustil se potemnìlou nocí na lanì, zavìšeném v oknì. Ten budík pocházel mimochnodem z jednoho opavského klenotnictví, které se u¾ také seznámilo s jistotou Kašpaøíkovoých rukou.
 
V Duchcovì pak vybral pronásledovaný štvanec ještì pivovar. Pak pokraèoval na své cestì od mìsta k mìstu a¾ k zákonitému kruhu ocelových pout. Zaèalo se nové vyšetøování a došlo i na cestu do olomoucké vìznice; tentokrát cestoval Kašpaøík pod vojenskou eskortou. V Olomouci sehrál Kašpaøík dokonalou úlohu blázna, která by jistì zaslou¾ila zvláštní ocenìní za herecký výkon. Zavøeli ho pro jistotu do cely, v ní¾ sedìlo dohromady šestnáct lidí. Snad proto, aby rukou spoleènou a nerozdílnou uhlídali èlovìka, který nemìl k novému útìku nikdy daleko. Aspoò tak to vyprávìl Kašpaøíkovi jeden ze spoluvìzòù, kerý pøiznal, ¾e velitel vìznice promluvil v tomto smyslu s celým osazenstvem.
 
Tenkrát se však stalo nìco, s èím nikdo v cele ani na velitelství nepoèítal. Kašpaøík znenadání vyvrátil umyvadlo, strhl se sebe šaty, vytáhl nù¾, který mu kdosi propašoval mezi møí¾e a šikovnì se poøezal na prsou tak, aby si krom velkého úniku krve jinak neublí¾il. Strá¾ní se nejdøív ani neodvá¾ili vstoupit do cely, z ní¾ se ozýval vydìšený jekot vìzòù, kteøí se strachy krèili v koutì mimo dosah Kašpaøíkova no¾e. Nakonec celu ovládlo absolutní ticho, Kašpaøík se v køeèovitém záchvatu svalil na zem.
 
Kdy¾ pak celu dozorci otevøeli, dlouho uva¾ovali nad svíjejícím se Kašpaøíkem, zda  pou¾ít obušek, nebo obvazy. Nakonec ho pøevezli do vìzeòského oddìlení civilní nemocnice, na pokoj urèený magorùm, kteøí mìli být delší dobu pozorováni peèlivým okem tajných i støízlivým pohledem lékaøù. Kašpaøík se nevzdával ani teï. Dovedl sedìt celé hodiny na jednom místì a dívat se upøenì do rohu.
 
"Ty, poslyš, on je opravdu magor", naslouchal s nehybnou tváøí. "Ale kde¾, to on jen tak simuluje", mínil kdosi. "Prosím tì, kdo by vydr¾el èumìt celé dni na jeden flek na zdi", mínil jiný.
Nìkdo nabídl Kašpaøíkovi, kterému se touhou po cigaretovém kouøi stahovalo hrdlo, cigaretu, ale on i potom neteènì koukal mimo skuteèné i domnìlé blázny pod vojenskou ochranou.
 
Pak zaèal odmítat jídlo. Nevzal do úst celých patnáct dní jediné sousto. Nakonec ošetøovatelùm nezbylo, ne¾ krmit vyhladovìlého Kašpaøíka tekutou potravou, která putovala do jeho ¾aludku gumovou hadicí. A to ještì spousta pomocníkù musela bránícího se vìznì dr¾et. Vojenský lékaø, plukovník Mizera ho tu a tam vzal na vyšetøení do své kanceláøe. Ale èím déle Kašpaøíkovu chorobu studoval, tím byla diagnoza zmatenìjší. Neupøesnilo ji ani píchání do chodidel, ani svícení ¾árovkou do oèních zornièek. Nìkdy hovoøil vìzeò s panem plukovníkem docela rozumnì, jindy bláznil i na vyšetøovacím lù¾ku. Poka¾dé však pøedvedl kleptomanii, tak¾e po ka¾dé jeho návštìvì plukovníkovi nìco scházelo.
 
Ale nejvìtší výstup pøedstavil Kašpaøík celé nemocnici ve chvíli, kdy ho pustili k malé procházce na peèlivì støe¾ený nemocnièní dvùr. Ne¾ se ozbrojení strá¾ci vzpamatovali, vyšplhal Kašpaøík do koruny vysokého kaštanu. Okna kuchynì a ordinací se zaplnila zvìdavým ¾enským personálem, zatímco vìzeò shazoval z houpající se vìtve jednu èást svého odìvu za druhou. Nakonec za kvikotu ¾enského publika visel na stromì docela nahý.
 
Velitel strá¾e bìhal bezradnì kolem kmene stromu a vykøikoval: "Vojíne Kašpaøíku, vyzývám vás, slezte dolù, nebo pou¾ijeme zbranì!" Zatímco strá¾ní nabíjeli, spustilo civilní publikum vydìšený pokøik. Vìzni ze zamøí¾ovaných oken skandovali "Láïo, nedej se!" Kašpaøík, který dobøe vìdìl, ¾e po bláznovi se støílet nemù¾e, vysadil proti namíøeným puškám pøíslušné partie. Tak povyk pøihlí¾ejících i nervozita strá¾í utìšenì vzrùstaly. Nakonec vjela do nemocnince ¾enijní jednotka, která roztáhla pod stromem velké plachty a do Kašpaøíkova tìla se opøely tøi proudy hasièských støíkaèek. To u¾ bylo i na zkušeného kriminálníka moc a tak se vìtve pøece jen pustil.
 
Zabaleného v plachtì ho odtáhli zpìt na svìtnici. S tím ovšem, ¾e od té chvíle byl jeho ¾ivotní prostor omezen lù¾kem, izolovaným od svìta hustým pletivem špagátù. Tam ten èlovìk, snící o volném svìtì, promýšlel své další plány na útìk. Kolem této klece obcházel štábní rotmistr, omezený primitiv, který ho drá¾dil jako opici ukazováèkem, prostrèeným skrze pletivo. "Šlapal jsem po Bulharech", øíkal Kašpaøíkovi, "šlapal jsem po Germánech a po tobì, ty kurvo, budu šlapat taky".
Kašpaøík nereagoval ani mrknutím oka. Trpìlivì èekal øadu dní na okam¾ik, kdy se postøeh rotmistra otupí. Stalo se: a tu se zmìnil dosud neteèný Kašpaøík v šelmu, která skoèila rychleji, ne¾ mohl ukazováèek uniknout zpìt mezi špagáty. Stiskl nata¾ený prst mezi zuby a zatímco se osazenstvo pokoje neskrývanì bavilo a štábní rotmistr vyl bolestí jako pominutý, nenašel uprostøed bezradné paniky nikdo východisko. A tak se stalo, ¾e tenkrát Ladislav Kašpaøík panu štábnímu rotmistrovi nata¾ený ukazováèek ukousl!
 
Vyzkoušeli na nìm všechny metody. Plukovník Sklenáø, jinak vojenský prokurátor, se tváøil, jakoby s Kašpaøíkem sympatizoval. "Neblbni, Láïo", šeptal. "Jenom se nièíš. Nezapomeò, ¾e ještì není všem dnùm konec. Poslouchej, nemáš nìjakou prosbu?" Kašpaøík mlèel dál. Uvìøil nakonec jen jedinému èlovìku, koòskému øezníkovi, kterého o samotì po¾ádal o bílý nemocnièní pláš» a o dùstojnickiou èepici s kapitánskými hvìzdami. Této výzbroje se doèkal a tu  vyu¾il jedné hodiny v poledne, kdy se u brány støídaly strá¾e a kdy spoluvìzni v pokoji usínali. Navlékl si pláš», èerné brýle a brigadýrku a prošel chodbou, na ní¾ stály kbelíky, primitivní latriny pro nemocné vìznì. Koòský øezník na jednu z nich usedl a kdy¾ ho Kašpaøík míjel, zavolal smluvenou vìtu: "Prosím vás, pane kapitáne, hoïte mi toho vajgla!"
To staèilo, aby vzdal strá¾ný èest domnìlému dùstojníkovi a Kašpaøík se tak znovu ocitl na svobodì. Ta tentokrát trvala celých osmnáct mìsícù, ne¾ mu znovu nasadili pouta.
 
V olomoucké vìznici pak coby nekorunovaný "král lupièù", jak o nìm psaly noviny, poznal mnohonásobného vraha Leciána, odsouzeného k trestu smrti povìšením. Lecián sedìl v sousední cele a Kašpaøík se s ním domlouval motáky anebo vzkazy, posílanými v cigaretì. Nakonec se jim spoleènou silou podaøilo za slib vysokého výkupného podplatit jednoho ze dvou strá¾ných. Ve smluvenou dobu jim voják otevøel celu a Kašpaøík s Leciánem ho okam¾itì svázali, aby, jak bylo domluveno, vypadl z okruhu podezøelých.
Zbývalo zlikvidovat ještì druhého strá¾ného, který stál na konci chodby, která tvoøila písmeno T a který nemìl o incidentu za rohem ani potuchy. Èekali hezky dlouho ne¾ se objevil ... Lecian na nìj mlèky namíøil pušku v domnìní, ¾e strá¾ný bez hlesu odlo¾í zbraò a ¾e oba uprchlíci sehrají toté¾ pøedstavení ještì jednou na hlavní strá¾nici.
 
Jen¾e voják zaøval, Lecian vystøelil a zezdola vybíhala do patra celá strá¾ s odjištìnými puškami. Kašpaøík s Leciánem, ka¾dý za jiným rohem, vedli bezhlavou palbu tak dlouho, a¾ jim došly náboje. Pak se zdvi¾enýma rukama prošli chodbou vstøíc ozbrojeným strá¾ným.
Ten postøelený voják tenkrát zemøel. Kašpaøík dnes u¾ ani neví, jestli ho tenkrát v tom bezhlavém zmatku také škrábl bodákem anebo uhodil pa¾bou. V ka¾dém pøípadì mu to soud pøipsal na konto. Kašpaøík svou spoluvinu ani nepopíral, proto¾e u¾ vzápìtí nedovedl krátké okam¾iky na chodbì plné støel a ztmatku dost dobøe rekonstruovat. Dostal tenkrát v síni plné plaèících dùstojnických panièek trest smrti zastøelením. Kašpaøík trest pøijal, obhájce se však pøece jen ohradil, podal zmateèní stí¾nost a president republiky ¾ádosti vyhovìl. Trest smrti byl zmìnìn na do¾ivotní ¾aláø v terezínské pevnosti.
 
K Terezínu se vá¾í ještì další dva útìky Ladislava Kašpaøíka. Jednou mu propašovali známí do cely dláto a Kašpaøík se okam¾itì pustil do bourání stropu. Nejdøív však prostrèil otvorem do trouby od kamen kus motouzu do sousední cely. Jeden konec si uvázal na nohu, druhý dr¾el v ruce soused za zdí. Ten pak naslouchal krokùm vojenských baganèat a v pøípadì nebezpeèí zaškubal motouzem, aby Kašpaøík vèas pøestal s bouraèkou. Snad by byl tenkrát Kašpaøík skuteènì utekl, netušil ovšem, ¾e v bezprostøedním sousedství jeho cely strá¾ní, kteøí byli právì mimo slu¾bu, vyhlí¾ejí ¾eny, svlékající se v oknech protìjšího baráku. Proto¾e diváci mìli na nohou papuèe, nemohl je Kašpaøíkùv soused slyšet, zatímco oni zøetelnì slyšeli ka¾dý úder. Ozval se hvizd píš»alky, vyhlásili poplach a vìzeò, krom toho, ¾e se stìhoval, pøišel také o své drahocenné náøadí.
 
Jindy si Kašpaøík zaimprovizoval na dvoøe, kdy¾ pøi pravidelném pùlroèním vyklepávání kavalcù vyhazovali vìzni starou slámu. Parta jeho pøátel ji odvá¾ela na haldy; skoèil tedy nepozorovanì do vozíku, zatímco ostatní vìzni odvedli pozornost strá¾ného jinam. Pak se vozík s Kašpaøíkem pohnul k hradbì, naivní strá¾ný skoèil na špek ještì jednou a zatímco ho ostatní vìzni zamìstnali, vypadl on do hromady prole¾elé slámy.
Sotva¾e však pohlédl z okraje hradby do desetimetrové hloubky pod pevností, zatoèila se mu hlava. Ale nezbývalo ne¾ skoèit: vymkl si kotník a po tøech se pak plazil pryè od Terezína. Tam ho v zorném poli svého dalekohledu zpozoroval strá¾ný kteréhosi vojenského objektu a vydal se hned s odjištìnou zbraní vstøíc uprchlíkovi. Tak Kašpaøík opìt skonèil za møí¾emi.
 
Nakonec mu nekoneèné útìky znemo¾nili nadobro a to, kdy¾ byl odsouzen na do¾ivotí. Umístili Kašpaøíka do ¾elezobetonové kobky a pøikovali v ní vìznì ke stìnì. Na nohou mìl chudák dvì dvacetikilové koule, pøièem¾ jedním øetìzem byla pøipoutána levá ruka k pravé noze, druhým øetìzem pravá ruka k noze levé! To musel vydr¾et tøi dlouhé roky. A kdy¾ mu nakonec sòali øetìzy, chodil ještì sedm let s koulemi na nolhou.
Takøka po celou tu dobu sedìl vìzeò v cele s malým okénkem u stropu docela sám. To byla léta, pøed jakými se smeká, mìøítko velikosti lidské vùle, káznì a intelektu. Proto¾e tichá válka s tyranií velitele tábora mohla být vedena vítìznì jen s tìmito tøemi velièinami.
"Jen klid a trpìlivost", opakoval si Kašpaøík dennì Kutuzovova slova, pronesená ve chvíli, kdy stál Napoleon pod Moskvou.
 
Všechno, co od první chvíle Kašpaøík ve své cele podnikal, smìøovalo k vítìznému cíli. Den mìl svùj vnitøní poøádek, svùj rozvrh, v nìm¾ patøily chvíle rodinì, otci i druhé matce, která postavila ve své svìtnici malý oltáø, u nìho¾ se den co den modlila za krutì pøipoutaného vìznì. Pak to byly sny o svobodì a fantastické plány útìku. A také myšlenky na pomstu, které nabývaly stále obludnìjších forem. Konèily nakonec podminováním celého dùstojnického pavilonu. Svùj èas mìly v Kašpaøíkovì cele i úvahy o kasách, které by bylo tøeba vybourat.
 
Jedinou Kašpaøíkovu spoleènost tvoøili po jistou dobu pavouk a pìt myší. Ten pavouk se veèer co veèer spouštìl se stropu nad hlavu pøipoutaného vìznì. Tìsnì u oblièeje Kašpaøík lehce cvrnkl prstem a pavouk bleskovì vyšplhal po svém pøedivu zpìt na strop, kde opatrnì vyèkával dalších ètyøiadvacet hodin. A pøece se jednoho veèera ke Kašpaøíkovi nespustil. Snad bylo poslední »uknutí prstem pøíliš silné, ¾e ho pavouk, ten tichý spoleèník v cele, nepøe¾il.
Jen pìt myší se poøád pohybovalo celou jako doma. Kašpaøík je vydr¾el strašit øinèením øetìzu celé hodiny. Anebo zase nehnutì stál, aby se bavil pozorováním té havìti, která se nakonec zaèala stìhovat i pod vìzeòské hounì. A proto¾e jejich chování na pryènì neodpovídalo Kašpaøíkovým hygienickým normám, byl nad všemi myškami vynesen ortel smrti. Staèilo plivátko podlo¾ené sirkou a kousek chleba uprostøed pasti. Jakmile vbìhla myška pod plivátko, uvolnila zápalku a ráno vyhodila slu¾ba, vyklízející celu, dalšího nebo¾tíka. "Neblbni Láïo", domlouvali mu kamarádi, odnášející další popravenou myš, "dy» ti tady bude samotnému smutno."
 
Velitel pevnosti, podplukovník Vlach, který si vybral Kašpaøíka jako hlavní obì» svých šikan, nechával celá léta, ka¾dé tøi hodiny ve dne i v noci, kontrolovat Kašpaøíkova pouta. U¾ ve chvíli, kdy pøevezli vìznì do Terezína v doprovodu aut s kulomety na støeše, nechal pod podlahu cely nalít dvacetpìt kbelíkù vody. To bylo ještì v cele atentátníka Principa, kterého tu rakouské mocnáøství uvìznilo krátce poté, co vystøelil na následníka trùnu Ferdinanda de Este. Nebyla toti¾ ještì hotova ji¾ zmínìná ¾elezobetonová kobka. Na èas zpestøil podplukovník Vlach Kašpaøíkùv ¾ivot i spoleèností blázna, který se tu bavil celé dny chytáním sluneèního svitu do prázdného kbelíku. Maso, které tu dostávali dvakrát týdnì, shroma¾ïoval blázen v posteli tak dlouho, a¾ nashromá¾dil dvacet hnijících kouskù, které pak spoøádal najednou. Prùjem, který byl po takovém hodování spolehlivý, jen ještì znepøíjemnil ¾ivot vìznì spoutaného u zdi.
 
Kdy¾ zaèala válka a pana Vlacha uvìznili v kriminále pro dùstojníky, stal se z nìj konfident. V prvních pováleèných dnech se pak obìsil v cele èeskobudìjovického vìzení. Kašpaøík ve dnech mobilizace, kdy¾ od Terezína na sever znìla provokativnì Horst Wesel Lied, po¾ádal o zbraò k hájení zemì. Ovšem¾e marnì. Kdy¾ pøišli za války do vìznice na Borech mu¾i v uniformách SS, aby si vybrali mezi tì¾kými zloèinci tøi katy, zavolali do øeditelské kanceláøe také Kašpaøíka. Vá¾il tenkrát ètyøicetpìt kilo. Nabídli mu všechno o èem dlouho snil  celá dvì desetiletí v terezínské cele: svobodu, peníze, ¾eny i dostatek jídla.
 
"Zakuø si", øekl mu jeden z esesákù a podal mu pouzdro plné cigaret. "Víme, ¾e jsi byl ve Vídni, v Polsku i v Nìmecku a uvìdomujeme si, ¾e jsi inteligentní èlovìk. Utekl jsi prý i z Terezína, musíš být tedy také šikovný. Podívej, budeme mluvit pøísnì dùvìrnì. V pøípadì, ¾e bys o našem rozhovoru øekl ostatním vìzòùm jediné slovo, víš, jak bychom se s tebou vyrovnali. Máme pro tebe práci."
"Oè se jedná, prosím?"
"Máme pro tebe místo popravèího."
"Ne", prohlásil Kašpaøík rezolutnì, "to dìlat nebudu za ¾ádnou cenu!"
"Jsi nepolepšitelný lump", vykøikl jeden z Nìmcù. "Budeš ve vìzení tak dlouho, a¾ zdechneš!"
 
Kašpaøík tak vysokou cenu za svou svobodu zaplatit odmítl. Tøi ostatní spoluvìzni, odsouzení za daleko menší delikty, nabídku pøijali. Jmenovali se Holík, Hradil a Trávníèek. Kdy¾ pozdìji stanuli pøed lidovým soudem pro vra¾dìní èeskoslovenských obèanù, vystoupil pøed porotou v úloze korunního svìdka èlovìk v pruhovaných hadrech vìznì, Ladislav Kašpaøík. Všichni obvinìní dostali tenkrát trest smrti provazem.
Kašpaøík stál uprostøed sálu, bloudil oèima hledištìm, které pøedstavovalo civilní ¾ivot, tu druhou stranu svìta, která pohledem z vìzeòské cely pøipadala Kašpaøíkovi velmi cizí a nedostupnì vzdálená. Byla tak daleko, ¾e jí mu¾, který si násilný návrat na druhý bøeh tolikrát marnì plánoval, ani nerozumìl.
 
Sedìl tenkrát v Kartouzích a èeské osazenstvo u¾ dávno vymìnili vlasovci, nìmeètí fašisté a èeští kolaboranti. Kašpaøík povýšil na vedoucího dílny a pøedstava volného svìta jakoby se nadobro scvrkávala mezi stìny vìzení, z nìho¾ u¾ exkrál èeských lupièù pøestal hledat únikové cesty. A pak se mu jedné noci zdál sen o velké zasnì¾ené pláni, na jejím¾ konci stál bernardýn ... "Èlovìèe, dy» ty pùjdeš na svobodu", pokoušel se mu vylo¾it ruský emigrant, který mu v cele dìlal v tìch dnech spoleèníka.
Kdoví – snad to byla jen náhoda – ale kdy¾ se ráno vìznice probudila, pøedvedli Kašpaøíka do øeditelské kanceláøe. Nìkolik lidí kolem, na stole svazek osobních spisù, v nich¾ byly zaznamenány všechny ty zapomenuté historie a za stolem trochu slavnostnì naladìný øeditel.  "Zakuøte si, Kašpaøíku, jste volný ..."
 
Po dvaceti letech tedy pøišel ten okam¾ik, k nìmu¾ smìøovaly nekoneèné sny. Kašpaøíkovi zmìkla kolena a lidé kolem ho podepøeli. "Prosím vás, chtìl bych zùstat ještì týden, abych se rozlouèil s kamarády, kteøí tu ještì zùstanou."  Povolili mu tedy ještì jeden den. Kašpaøík usedl do prázdné cely a v myšlenkách se louèil se vším co tady pro¾il, i s lidmi, kteøí ¾ili v tìchto zdech. Na atentátníka Šoupala, který vystøelil na ministra financí Rašína a kterého tu nakonec zlomili. Na kapitána zpravodajské slu¾by Fralouta, který pracoval pro nìmeckou rozvìdku a který na cestì za svým rezidentem do Drá¾ïan zanechal aktovku s osudnými dokumenty na pra¾ském letišti.  Jako dùstojuník nemusel vynášet z cely kbelíky výkalù; Kašpaøík tenkrát prohlásil, ¾e za zrádce republiky to dìlat nebude a vyhrál ... Zvítìzil i tenkrát, kdy¾ zorganizoval hromadný odpor terezínských vìzòù proti úlevám pánù dùstojníkù, kteøí se vyhýbali škrábání brambor.
 
Myslel na starého hlídaèe kunèického zámku, kterého propustili, kdy¾ tam tenkrát on sám vybral co by exkrál pokladnu. Toho èlovìka mu bylo v dlouhých letech vìzení líto nejvíc.  A vzpomínal i na prota¾ené oblièeje party, která se chystala na zámek v okam¾iku, kdy¾ u¾ Kašpaøík s kufrem místo èinu opouštìl.
Pøipomínal si i bachaøe, kteøí nahlí¾eli do jeho cely. "Ta svinì je poøád stejná", šeptali skoro v posvátné hrùze. Myslel na strá¾ného, kterého obelstil na útìku z nemocnice. Kdy¾ ho pozdìji konfrontovali s obìma vojáky, kteøí tenkrát støe¾ili vojenské oddìlení nemocnice a kterým hrozilo vìzení, prohlásil Kašpaøík suverénnì, ¾e ho nepustil ani jeden z tìch dvou.
 
Myslel i na polského rabína, který odkupoval naloupené zlato, které ve ètyøiadvaceti hodinách opatøil dokumenty k nerozeznání od pravých. I pan faráø, který mu v Terezínì pùjèoval nábo¾enské knihy, tu mìl své místo. Kašpaøík mu jednou sebral v kanceláøi zlaté pouzdro s cigaretami. "Kašpaøíku", øekl mu druhý den neš»astný pastýø. "Vèera jsem tu mìl zlaté pouzdro – nevíte, kam jsem ho polo¾il? Pokuste se ho, prosím, najít." A Kašpaøík usilovnì hledal, aby ho nakonec vylovil mezi knihami. "Ale cigarety v nìm nejsou, viïte?"  "Ne", usmál se provinile Kašpaøík. "Poslyšte, mìl byste chodit do kostela," opáèil pan faráø. "Dobrá, já tam budu chodit – ale mìl bych také jednu prosbu, pane faráøi. Vy chodíte jistì do Katolického domu. Pøinášejte mi odtud špaèky." Pan faráø slíbil a slovo dodr¾el. Ka¾dý týden mu vrchní z Katolického domu odevzdal pùlkilový balík nedopalkù.
 
K pobytu v cele patøila i náklonnost man¾elky øeditele olomoucké vìznice, která do Kašpaøíkovy cely posílala beletrii, v jejích¾ høbetech byl malý sklad cigaret. Vzpomínal i na mu¾e, který mu v nejhorších chvílích samovazby propašoval do cely nù¾. Kašpaøík ulomil špièku a upevnil ji do kartáèe na drhnutí podlahy. Dlouhé týdny pak otloukal ulomenou špièkou ostøí no¾e, a¾ ho postupnì pøemìnil na pilník, který se stal na èas mámivým pøíslibem svobody.
Vzpomínal na uèòovská léta, v nich¾ se teprve cvièil v rozdìlávání ohnì ocelovým knoflíkem a køemínkem. Kolik týdnù to trvalo, ne¾ vykøesal první plamínek v klubku nití, vypletených z košile!
 
Myslel i na porcelánku v Ledvicích, kde celou noc marnì dobýval pokladnu. Netušil, ¾e peníze, jak vyplynulo z novinových zpráv, le¾ely v obyèejné døevìné skøíni. S úctou si pak pøipomínal tváø pøedsedy soudu Poplera, který ho odsoudil k trestu smrti. Snad si získal Kašpaøíkovo srdce tím, ¾e ho odmítl soudit v okovech, které mu na ruce a nohy povìsil podplukovník Vlach. A dìkoval v duchu majoru justièní slu¾by dr Faráøovi, který mu ve chvíli, kdy váhal mezi do¾ivotím a smrtí, rozmlouval volbu definitivního konce. Vracel se v myšlenkách k obuvnické dynastii Ba»ù, kteøí vypsali na jeho hlavu nejvìtší odmìnu, osmdesát tisíc korun. Kašpaøík se louèil se vším, co se vázalo k tìm tì¾kým letùm ¾ivota. A kdy¾ se pak za oknem vlaku objevila scenerie volného kraje, stekla po Kašpaøíkovì tváøi první slza. První po dvaceti letech za møí¾emi.
 
Šestašedesátiletý exkrál dovyprávìl. Všechno to, co následovalo od chvíle, ve které vystoupil mu¾ s kufrem na ostravském nádra¾í z vlaku, pøedstavovalo jen docela obyèejnou prózu u lisovacího stroje, prózu s trochou obyèejného lidského štìstí. A kdybychom ho neznali, asi sotva bychom z jeho tváøe vyèetli tìch 66 let. Snad proto, ¾e se do ní nezapsal kriminál, který obvykkle ve vizá¾i vìzòù zanechá svou hlubokou stopu. Neznat osudy tohoto pøepeèlivì upraveného mu¾e, asi bychom mìli chu» pokládat ho spíš za generálního øeditele nìjaké banky.
 
Teï ten bývalý exkrál obchází s pistolí na opasku ostravské Kovohutì. Pro¾il tu nových dvacet let ¾ivota, v nich¾ se tu mnohokrát ztratily peníze èi hodinky a v nich¾ Kašpaøík v¾dy strnul napìtím, ¾e budou podezírat v prvé øadì jeho. V té chvíli by, jak øíká, mo¾ná utekl daleko odsud a snad by zaèal znovu útoèit na obsah trezorù. Jen¾e za tìch dvacet let ho nikdo ani jedinkrát nepodezíral a všichni, kdo ho znali, nechali dávnou historii terezínské pevnosti zapadnout v hloubce zapomnìní.
 
V šedesátých letech dvacátého století vedl rozhovor s exkrálem Kašpaøíkem a spolehlivì ho zaznamenal Slavomír Ravik. Po padesáti letech textovou korekturu provedla Olga Janíèková.
 
Zapomenuté osudy (1)
 
Slavomír Pejèoch-Ravik
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora


Komentáøe
Poslední komentáø: 17.12.2017  16:42
 Datum
Jméno
Téma
 17.12.  16:42 ferbl
 15.12.  15:00 Václav ®. Mnoho díkù Vám, pane Raviku, posílám!
 15.12.  13:39 olga janíèková
 15.12.  11:54 Von