Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Artur,
zítra Xenie.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Jak jsem poslal kamaráda na èepici
 
Cyklistická hantýrka je neobyèejnì rozmanitá. Kdo na kole nikdy nezávodil, kdo koleèko vidìl z ponorky a navíc, kdy¾ byla kalná voda, by jen stì¾í rozumìl, o èem je øeè, kdy¾ po závodech dorvaný koleèkáø ještì pokrytý prachem smíšeným s nudlema a potem, kamarádùm na pokraji totálního vyèerpání vysvìtluje, proè jen s krajním sebezapøením dojel do cíle.
 
Díky tomu, ¾e se pøed závodem poøádnì nenajedl, tak si zkrátka a dobøe „ušil ¾aket“, dostal „hlaïáka“ a tím pádem si „švihnul válku“, mìl „blány“ a „sáhnul si na dno.“ (totální vyèerpání zpùsobeno hladem.) Jen tak tak, ¾e to „nezabalil.“ (nevzdal.) Ještì mìl štístko, ¾e mohl jet dost dlouho v „háku“ (za zadním kolem jiného závodníka.) Takto se nakonec udr¾el v „balíku“ (pelotonu), pøesto¾e se jely dìsný „dehy,“ „šišky,“ „pecky“ neboli „prdy.“ Málem ale šel na „èelist,“ na „hlavu“ nebo na „èepici,“ a „ustlal si na silnici,“ (co¾ znamená spadnout), proto¾e mu nìjaký „podágra“(závodník, který moc dobøe kolo neovládá) hodil „švengra,“ neboli vlnu (náhlé vyboèení z lajny.) Také se „hlaïák“ projevil døíve ne¾ s ním poèítal, proto¾e do „krpálù“ (kopcù) mìl jet lehèí pøevod a ne tak hroznou „pilu.“ (tì¾ký pøevod.) Navíc se mu v jednom kopci zasekl „šaltr“ (pøehazovaèka) a nepomohlo mu, ¾e mìl pøíliš krátký „forš»ák“ (pøedstavec na øídítka.)
 
To, ¾e jsem svojí nepozorností kamaráda poslal na èepici, tak¾e se vá¾nì zranil, si nikdy neodpustím.
 
Vojnu jsme s kamarádem, nadìjným sprintérem Pavlem S. zvaným Budha, pro¾ili v dresu cyklistického oddílu Dukla Louny. Díky tomu jsme se vyhnuli proslulé buzeraci a vymývání mozkù komunistickými papaláši. Místo výcviku jsme se vìnovali tvrdému tréningu a závodìní. I do spøátelených zemí jsme jako vojáci mohli vyjet na závody. V NDR jsme se stali terèem obdivu nadopovaných borcù, kdy¾ zjistili, ¾e v lahvích nemáme rozpuštìné bobule na zvýšení výkonu, ale pouze rum s èajem, který nám dodával sílu v závìreèných kilometrech závodù.
 
Ano, byly to doby, na které dodnes nostalgicky vzpomínám. Avšak na nehodu, kterou jsem svou nerozvá¾ností zavinil, radìji nevzpomínám.
 
V Lounech se po nekoneènì dlouhé zimì s pøíchodem jara probudila pøíroda a nám se hned zlepšila nálada. S teplejším poèasím jsme se s vervou zakousli do polykání kilometrù na silnici. Hned bylo èlovìku lépe. V ¾ilách nám proudila mladistvá krev a my, devatenáctiletí kluci, jsme plni touhy mysleli jen na to, jak svými výkony na kolech omámit lounské holky. Oproti obyèejným uhrovitým vojáèkùm v pøíliš velkých, nepadnoucích uniformách, jsme my, dukláci, byli v oèích místních dívek vrcholní sportovci, terno, pro kterém se ka¾dá holka pídila. Proto jsme si ka¾dý celkem snadno našel místní krasavici, která nejenom ¾e peèovala o naše tìlesné potøeby, ale podstrojovala nám rùznými pochoutkami, po kterých jsme naèerpali sílu. Vùbec se nedivím, ¾e mnì moje starostlivá Magda z Prahy k milostným dopisùm pøikládala zrníèka hypermanganu s láskyplným pouèením, abych peèlivì dbal na osobní hygienu...
 
„Co kdybysme místo tréningu dneska zajeli za holkama,“ navrhnul sprintér Budha, zatímco si, pobrukuje, holil po zimì nechutnì chlupaté nohy, tak jako to dìlají všichni cyklisté.
 
„Do tréningovýho deníèku si napíšem,  ¾e jsme najeli sto kilákù, zatímco si s holkama trochu u¾ijeme,“ dodal po sexu vyprahlý Budha a já, v pøedstavì mìkké náruèe kadeønice Jitky a teplé koupele posléze, jsem nadšenì souhlasil. Pøíští den jsme mìli odjet na mistrovství republiky do Plznì a kdo ví, kdy budeme mít na radostné laškování zase èas.
 
Od kasáren do mìsta to bylo coby dup. Prudký sjezd do støedu mìsta byl pro nás hraèka. V¾dycky jsme mezi sebou soutì¾ili, kdo bude pøed cukrárnou v Lounech první. S kopce jsme se obyèejnì øítili kolem šedesáti kilometrové rychlosti.
 
Ten den, kdy jsme se s Budhou vydali za dívkami, byla vozovka pokryta jarním mokrem. My se øítili dlouhým kopcem nic nedbajíce na nebezpeèí kluzké silnice. A pak se to stalo! A nebyla to vina vody na asfaltu.
 
Budha, zalehnutý nad øídítky, zbìsile šlapal, aby náš obvyklý závod o to, kdo první projede lounskou branou, vyhrál. Já se ovšem nedal jen tak lehce porazit. Kamaráda jsem dohnal a mùj vítìzný køik mnì urval vítr od úst. Nevím, co mne napadlo, asi to jarní vlání, ale jakmile jsem se dostal na úroveò nejménì šedesátkou jedoucího Budhy, kamarádsky jsem ho jednou rukou vzal kolem ramen a zaøval mu do ucha „Tak kdo myslíš, ¾e bude u holek první?“

 

V tu ránu se to stalo! Zahákla se nám do sebe øídítka a v té rychlosti jsme oba šli pøes nì velkým obloukem tvrdì na zem. A to pøímo takovým zpùsobem, ¾e paní, která zrovna v druhém poschodí v domku vedle silnice zalévala kytièky, zdìšením vykøikla „Ó mùj bo¾e!“ naèe¾ hrùzou upustila konev, která navíc cákla do zkrvavené hlavy tì¾ce zranìného Budhy. Ten, le¾e uprostøed vozovky, jenom obrátil oèi v sloup a omdlel. Chudák babka zoufale zalomila rukama, pokøi¾ovala se a bolestnì vykøikla „Do prdele, já snad toho kluka fakt zabila.“
 
Slavný sprintér Budha se mezitím zmáto¾il, krev mu crèela z rozbitého rtu, z rukou a kolenou jako z podøíznutého prasete.
 
„Ty vole,“ zahuhlal kamarád, „Ty si mì snad zabil!“
 
Já ale také pádem utrpìl zranìní. Zrovna tak jako Budha jsem i já le¾el na silnici dr¾e si zkrvavené koleno. „ Au, moje èéška. Mám rozdrcenou èéšku,“ sténal jsem. Musím se pøiznat, ¾e navzdory svému zranìní jsem na tom nebyl tak špatnì jako Budha.
 
“To si dneska stì¾í zašukáme, “ procedil jsem køeèovitì mezi zuby sna¾e se o humor.
 
“To tedy díky tobì urèitì ne, “ témìø nezøetelnì odvìtil Budha a ze zkrvavené pusy vyplivnul zub.
 
Sanitka, která se na scénì nehody objevila bìhem nìkolika minut, nás s kvílející sirénou odlifrovala do lounské nemocnice, kde nás jak¾ tak¾ lékaøi dali dohromady. Budhovi zašili roztr¾ený ret a ránu na ruce. Hluboké odøeniny na oblièeji mu natøeli rudou jodovou tinkturou. Chudák Budha vypadal jako indián. Na sále øval bolestí jako lev!

 
 
Mnì koleno oteklo jako bakule, i kdy¾ èéška naštìstí rozdrcena nebyla. Prý otok odejde po ledovém zábalu, bylo mnì øeèeno. No, vypadali jsme strašnì. A to jsme pøíští den mìli jet mistrák na plzeòské dráze!
 
Do Plznì jsme se ještì toho samého dne vydali bez kol pøes Prahu autobusem. Bìhem jízdy Budhùv indiánský oblièej pìknì natekl, spolucestující se na nás útrpnì dívali a dohadovali se, jestli jsme k úrazu pøišli na motorce. Nemohli uvìøit, ¾e jsme se takhle mohli zøídit na kole.
 
Budha navrhnul, ¾e místo Plznì bychom se mìli jít na dva dny zotavit k nìmu domù. Rodièe jsou prý na chatì, tak¾e je volná jejich postel, ve které mù¾eme pøespat.
 
Souhlasil jsem s tím, ¾e se napøed budeme muset osvì¾it v místní hospodì, proto¾e po takovém pádu se pøe¾ití nutnì musí oslavit.
 
Nejdøíve jsme ale zajeli k nám. Kdy¾ nás vidìla moje maminka, tak jako správná narkomanka, která by neusnula bez silných spacích práškù, okam¾itì vtiskla Budhovi do dlanì nìkolik práškù s tím, ¾e se nám alespoò bude dobøe spát.
 
Cestou do Strašnic, kde Budha bydlel, si lidé od nás v elektrice odsedávali.
 
„To se, chuligáni, urèitì nìkde porvali,“ konstatovala jedna paní neznámým lidem okolo.
 
„A eštì k tomu sou jistì vo¾ralí a budou tady dìlat výtr¾nosti,“ pøidal se jeden dìda v baloòáku.
 
Nakonec jsme byli rádi, kdy¾ jsme vystoupili a zamíøili do Budhovy oblíbené restaurace, kde ho všichni, vèetnì personálu, znali jako falešnou pìtku.
 
Teï ho však nikdo nepoznal.
 
„Pani vedoucí,“ zamumlal nateklý Budha. „To jsem pøece já, cyklista Budha. Vy mnì øíkáte Budhín.“
 
„A pro pána krále, zdìšenì vyjekla paní v nálevnì. Co jsi to dìlal, ¾e ses takhle zøídil?“ „To bude mít z tebe paneèku máma radost,“ dodala a naèepovala nám zdarma pivo, proto¾e s náma mìla slitování.
 
Do postele jsme zalezli smrtelnì znaveni kolem pùlnoci. Najednou se zranìný Budha v posteli vztyèil a zaèal se se smíchem tahat za ten sešitý ret a cvrnkat se prstem do zkrvaveného fáèe na ruce.
 
„Hele, mì to u¾ vùbec nebolí. Já sem hrdina, koukej, jak jsem se náhle uzdravil!“ Já doopravdy tomu zázraku nemohl vìøit. V tu ránu i mì èéška pøestala bolet a øíkali jsme si, ¾e se nám to jenom zdá.
 
Nevím, jestli se nám nìco zdálo, ale vím pøesnì, ¾e kdy¾ se ráno nad námi sklánìla zakabonìná tváø Budovýho táty, nešlo o zlý sen, ale o tvrdou realitu. Budha se jenom zmohl na oznámení, ¾e se rodièe zøejmì vrátili pøedèasnì z chaty a ¾e nás nachytali jako milence v jejich posteli.
 
„Prùser, Ivane, velikej prùser,“ konstatoval Budha.
 
„Táto, je tam náš Pavlíèek?“ zeptala se maminka s kuchynì.
 
„Je, maminko, a není sám,“ oznámil nasupenì Budhùv táta. „ A prosím tì sem nechoï.“
 
„A copak je?“ zeptala se starostlivì maminka. „Snad tam ten kluk mizerná nemá nìjakou holku. To bych mu nandala jen co by se do nìj vešlo.“
 
„Ten náš kluk spadnul zase s kola a vypadá hroznì,“ suše man¾elce oznámil tatínek. A dodal, ¾e je s ním taky ještì jeden rozbitý cyklista.
 
Já se rychle oblékl, nìco jsem zamumlal jako na omluvu a vypadl jsem jako cukráø. Pak jsem ještì za dveømi slyšel štkaní Budhovy maminky, která si nezvykla, ¾e k cyklistice nezbytnì patøí chodit na èepici. Chudáci maminky. V¾dycky trpí víc ne¾ my.
 
Dùvod, proè my jsme vlastnì tu noc netrpìli bolestí, byl brzo vysvìtlen. Moje maminka prášky v rozrušení toti¾ popletla. Místo spacích práškù nám dala silné prášky na utišení bolesti. Pøíští den se u¾ Budha netahal za zašitý ret a já ještì nìjaký èas nesednul na kolo kvùli té témìø rozdrcené èéšce.
 
To, ¾e si mùj nejlepší kamarád mojí vinou ustlal na silnici, mnì bylo dávno odpuštìno. Dnes, padesát pìt let po té nehodì, zbyly jenom vzpomínky a jizvy na Budhovì rtu a ruce. A mezera mezi zuby. Kamarád øíká, ¾e se kvùli svému zhmo¾dìnému zjevu nikdy neo¾enil.
 
Bìhem návštìv si mistr sprintér nikdy neodpustí pøidat do vínku historku o tom, jak jsem ho srazil, a to, co jsem tady popsal, ještì nále¾itì opepøí a vypráví ohromeným kamarádùm.
 
Ivan Kolaøík
 
* * *
Kolá¾e Marie Zieglerová

Zobrazit všechny èlánky autora
 


Komentáøe
Poslední komentáø: 10.07.2017  11:34
 Datum
Jméno
Téma
 10.07.  11:34 ferbl
 09.07.  21:05 Jarmila Vzpomínky, vzpomínky...
 09.07.  13:36 Václav Díky, Ivane Kolaøíku!
 09.07.  11:36 Marta U.
 09.07.  11:01 Blanka K.