Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Kateøina,
zítra Artur.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Legionáøský deník Rudolfa Èmejly – 3
 
HISTORICKÉ POZNÁMKY
 
Nejprve bude na místì zmínit se o dlouhé historii 6. hanáckého pluku, v nìm¾ slou¾il náš Rudolf Èmejla – ta se zaèala datovat ji¾ na konci tøicetileté války. Z trosek vojsk, která opouštìla bojištì tohoto tøicetiletého konfliktu, vytvoøil toti¾  braniborský kurfiøt pluk o osmi rotách, schválený patentem z roku 1655, který se mìl úèastnit ta¾ení proti Polsku a Švédsku. O jedenáct let pozdìji (1661) pøešel tento útvar do císaøských slu¾eb – a jako takový se úèastnil váleèného ta¾ení proti Turkùm, zejména na Slovensku, v Uhrách a Bosnì. Bìhem staletí, v nich¾ si vyslou¾il ostruhy, se posouval po celém území monarchie, pùsobil i v Praze, prošel „køtem ohnìm“ i ve válkách s Friedrichem Velikým o Slezsko a nescházel ani v protinapoleonské koalici, dobýval mimo jiné i Vídeò, obsazenou  Francouzi roku 1809 a táhl i na válèištì  k Aspernu (1809), kde rakouská armáda Napoleona pøesvìdèivì porazila. O tehdejším konfliktu svìdèí mimo jiné i Napoleonùv komentáø: „Kdo nevidìl Rakušany u Aspernu, nevidìl nic velkolepého“.  Od roku 1830 verboval pluk nováèky na území olomouckého kraje a èas od èasu pobýval v Olomouci. V revoluèním roce 1848 byl nasazen v pádské ní¾inì a jeho podplukovník von Schützenal povzbuzoval své mu¾e slovy: „Hanáci dr¾te se!“ Toto zvolání bylo tedy v èeštinì vyšito na plukovní prapor. Tak bylo natrvalo tomuto pluku pøipsáno adjektivum „hanácký“. Na ruské frontì se stal tento vojenský útvar úèastníkem bojù u Bachmaèe (8.-13.3.1918) a u Charkova.
 
 
Krom konfliktu na stanici Marianovka se na dlouhé trati magistrály zapojil do bojù u Tlumenì, Kunhutu, u Jekatìrinburgu a u Irkutska a støe¾il èetné tunely na transsibiøské magistrále. Po pøíjezdu do Vladivostoku se nalodil na loï Prezident Grant a jeho pøíslušníci byli vyznamenáni Ès. Váleèným køí¾em 1914-1918 a Francouzským váleèným køí¾em. Pluk sídlící v Olomouci se zaslou¾il i o vybojování slovenských hranic na ji¾ním Slovensku – co¾ mu slovenští bratøi „nezapomnìli“. Právì tak jako ¾eleznièáøùm, kteøí nahradili na slovenských tratích sabotá¾níky maïarského pùvodu a uèitelùm, kteøí doplnili stav pouhých ètyø stovek pedagogù slovenského pùvodu, kteøí ovládali vlastní jazyk. Nebýt Èeskoslovenské republiky, staèila by jediná generace a takzvaná „Horní zemì“ by byla pomaïarštìna.                                                                        
 
Bitvy u Bachmaèe se støelec Èmejla dotkl jen letmo. Historická úloha udr¾ení ¾eleznièní stanice v Bachmaèi spoèívala zejména v tom, ¾e èeskoslovenským legionáøùm hrozilo z nìmecké strany obklíèení. Na Ukrajinì se toti¾ – vesmìs v okolí Kyjeva – nalézalo 42.000 mu¾ù, zejména první divize legií, které se mìly pøesunout na magistrálu. Sovìtské Rusko pøitom zradilo dohodové mocnosti, uzavøelo brestlitevský mír (3.3.1918), tak¾e si Nìmci poèínali v zemi sti¾ené revoluèními zmatky dle vlastní libovùle. Mimochodem nìmecké vojsko mohlo zabránit zamýšlenému pøesunu Èechoslovákù na francouzskou frontu. Pøitom obrana ¾eleznièního uzlu byla svìøena jen dvìma plukùm, zatímco Nìmci útoèili na stanici celým sborem, tedy poèetnì náramnou pøevahou. Za záchranu legií zaplatilo ¾ivotem– podle nìkterých pramenù – tøista mu¾ù a nìkolik stovek tu bylo více nebo ménì zranìno.
 
Pro další vývoj událostí byl støet s nìmeckými vojsky jen základem všeho, co se mìlo odehrát v nejbli¾ších dnech. Došlo na 14. kvìten 1918 – a 6. pluk, v nìm¾ slou¾il Rudolf Èmejla, stál ve stanici Èeljabinsk. Od milého pisatele deníèku se toho mnoho nedozvíme – byl zranìn projí¾dìjícím transportem jeden legionáø, ale my jsme byli s Nìmci „brzy u konce.“ To staèilo na jedno namoèení pera v kalamáøi. Bodej» – kdy¾ milý Rudolf netušil, co se odehraje v nejbli¾ších dnech, týdnech a mìsících. Tímto okam¾ikem, jak uvidíme, bylo rozhodnuto, ¾e legie se do Francie nebudou vydávat, ale obsadí naopak 9288 kilometrù trati a zahájí, kdy¾ jim byla vnucena do ruky zbraò, boj o skuteènou republiku – nejen fyzicky, ale i mediálním prosazením myšlenky èeskoslovenského státu.
 
Tedy onoho kvìtnového dne postávaly na èeljabinské stanici hlouèky netrpìlivých legionáøù, nebo» ruská strana s pohybem vojsk po magistrále nepospíchala. Najednou dorazil z opaèné strany vlak plný zajatcù maïarského, rumunského a nìmeckého pùvodu – pospíchal pøirozenì na západ, aby se jeho osazenstvo pøipojilo k nekoneènému válèení na francouzské frontì. Souprava se zastavila a chlapci s èervenobílými stu¾kami vidìli do tváøí ubo¾ákù, kteøí s nimi ještì pøed èasem bojovali bok po boku. Tentokrát se nacházeli vojáci protivného tábora v dosti zubo¾eném stavu – a legionáøi se s nimi podìlili o chléb a tabák. Kdy¾ tedy obdarovaní nasedali do rozjí¾dìjícího se vlaku, kdosi z jednoho vagonu vyhodil kus ¾eleza a poranil jednoho z mu¾ù šesté roty – støelce Ducháèka, který patøil do stejné roty jako náš Èmejla. Chlapec se zhroutil s tì¾kým zranìním a v bezvìdomí. 
 
Èlovìk ani z mravního ani z vojenského hlediska toto chování nepochopí. Jak se ukázalo, šlo o maïarského zajatce, který si sliboval ještì pøed odjezdem, ¾e „vyøídí“ jednoho z Èechù. Strá¾ní pøirozenì nelenili, vlakovou soupravu zastavili a hoši se zbranìmi v rukou ¾ádali o vydání viníka. Zajatci se k výkonu spravedlnosti nemìli, chovali se, jak ukázalo následné šetøení, vyzývavì a vzpurnì, dokonce se chtìli s ozbrojenci prát – k duelu však nedošlo. Maïara nakonec vydali a legionáøi ho na místì „popravili“. Co¾ se nelíbilo místnímu sovìtu, který dal zatknout všech deset strá¾ných. Pro ešalony na nádra¾í to byla výzva k odplatì. Vyrazili tedy následujícího dne a obsadili nejen mìsto, ale i ¾eleznièní stanici. Nakonec místnímu sovìtu nezbylo, ne¾ škemrat o opuštìní ¾eleznièní stanice. Mimochodem neuplynulo víc ne¾ pár dní a legie se triumfálnì vrátily na místo èinu.

 



Sovìtská moc ovšem neškemrala – Lev Trockij odpovìdný za vojenské operace, po¾ádal o okam¾itì odzbrojení chlapù na magistrále, tedy dvou divizí dobøe vycvièených váleèníkù – a to v zemi de facto nikoho. Legie se tedy roztáhly po magistrále; telegram lidového komisaøe z 25. kvìtna naøizuje:
 
„Za ¾ádnou cenu nevyhovujte prosbám, ani dispozicím Èechoslovákù, zejména:
1. nedávejte jim parostroje,
2. kdyby si je brali násilím, nastrojujte èeskoslovenským vlakùm ¾eleznièní katastrofy,
3. nedovolte Èechoslovákùm u¾ívat k rozmluvám ani telefonních ani telegrafních aparátù,
4. nedová¾ejte Èechoslovákùm ¾ádných zásob,
5. upozoròuji, ¾e ka¾dý ¾eleznièáø, který proká¾e Èechoslovákùm jakoukoliv pomoc, bude vyhozen z øad ¾eleznièáøù a bude odevzdán soudu.“
 
To ji¾ bylo vyhlášení války. I došlo k útoku dvou vlakù na stanici Marianovka, v ní¾ stál tý¾ ešalon, který vyvolal trestní stíhání – tedy 6. hanácký pluk. Ani tehdy ještì Rudolf Èmejla nedomyslel záva¾nost událostí, k nim¾ v tomto okam¾iku došlo. I spokojil se s pouhým  konstatováním, ¾e nás „dnes“ ve stanici Marianovka napadli bolševici – jen na nádra¾í jsme napoèítali 150 jejich mrtvých  tìl. Mimochodem tento vlak napadly rovnou dvì bolševické vlakové soupravy, s vysloveným pokynem, aby dali našim legiím „za vyuèenou“. Ve vlakové soupravì sovìtù byli ovšem zejména nìmeètí a maïarští zbolševizovaní váleèníci. Jak se píše v historických dokumentech, sotva¾e rudé vlaky dorazily ke stanici, zaèaly zfanatizované jednotky postøelovat kulomety. Legionáøské kulomety ovšem vykonaly své – likvidovaly houfy kolem trati, døíve ne¾ se staèily rozvíjet do rojnic. Na 250 bylo oficiálnì padlých, 128 upadlo do zajetí, zbytek uprchl do okolních lesù. Jak nalo¾ili legionáøi se zajatými  nìmeckými a maïarskými bolševiky si dovedeme domyslet. Èechoslováci platili za vítìzství 28 ¾ivoty a 15 ranìnými.

 
    
 
Není nezajímavé, ¾e po dvou desetiletích bolševici odmìnili Lva Trockého ranami sekyrou  v mexickém exilu. Krom toho pùsobila v této høe prodlou¾ená Trockého ruka  - èlen Vojenského revoluèního výboru – V.A. Antonov Ovsejenko. Pozoruhodná postava ji¾ od èasù øíjnové revoluce – byl organizátorem pøevratu z 25. øíjna, nebo chceme-li 7. listopadu. Mìl toti¾, jak bylo dohodnuto, vyslat lodi Aurora signál èervenou lampou z Petropavlovské  pevnosti. Dostavil se sice vèas  na místo, ale nejprve nenašel pøíslušnou petrolejku, kdy¾ ji objevili, nebyla èervená, a kdy¾ našli èervenou, nebyl v ní petrolej. Aurora tedy bezhlavì vystøelila k Zimnímu paláci bez signálu. Antonov Ovsejenko se tudí¾ vydal k Zimnímu paláci, aby pozatýkal Kerenského vládu. Kerenskij ovšem uprchl vèas a emigroval, Ovsejenko tedy pozatýkal zbytek vlády, sestoupil s ní do pøízemí – zpozoroval ovšem cestou znásilòování ¾en, a otevírání baterií lahví s alkoholem. Chtìl uèinit poøádek, vrátil se na místo èinu, podnapilí strá¾ci paláce byli vymìnìni, ale jejich nástupci rovnou míøili do sklepù s alkoholem a zatím se zatýkaní ministøi vypaøili.
 
Èili, kdyby mìli pùvodci pøevratu dostatek rozumu a zhodnotili první okam¾iky velké revoluce, mohli si prolongováním prvopoèáteèních revoluèních malérù pøedstavit i konec tohoto dìjství. Návratu ovšem nebylo – a Antonov Ovsejenko pracoval po válce v sovìtských diplomatických slu¾bách (shodou okolností) v Praze, (1924-1928) kde o významných událostech mohl potkávat èeské legionáøe v uniformách. Pracoval tu  co by obchodní pøidìlenec. Podíval se i do Litvy a do Španìlska, roku 1937 se stal lidovým komisaøem pro justici, aby byl v následujícím roce sám odsouzen pro pøátelství s Trockým a 10. února roku 1938 popraven.
 
Aby však byly paradoxy dìjin úplné, nezbývá ne¾ pøipomenout vrchního velitele legií na Rusi – generála Jana Syrového. Ten dospìl v Èechách k postu ministra obrany. Stal se do jisté míry ikonou dìjin, proto¾e s èernou páskou pøes oko pøipomínal národu Jana ®i¾ku. Armáda byla sice pøed Mnichovem ve stavu plném odhodlanosti a stateènosti – ale ¾ádné pøekvapení se nekonalo. Po válce byl tedy generál Syrový odsouzen, proto¾e ka¾dá doba vy¾aduje své obìtní beránky. Jeho zapomenutý hrob se nachází na hlavní cestì napøíè Olšanskými høbitovy v Praze.
 
 
O TOM, CO PØIŠLO POTOM
 
Teprve 30. listopadu 1920 byla ukonèena evakuace 56 tisíc legionáøù ze sibiøské magistrály.  Národ ji¾ ¾il jinými problémy, byl ji¾ dva roky obèanstvem samostatného státu – a chlapci (Rudolfovi ji¾ bylo 23 let) se vraceli, tak øíkají "po sezónì". Jejich kolegové s francouzskými modrými uniformami a rudými barety obsazovali ji¾ roku 1919 Bratislavu, válèili na ji¾ním Slovensku, kde obsazovali typicky uherský ®itný ostrov, proto¾e hranice, vymìøená ve Versailles, vedla podél toku Dunaje. Další prapory obsazovaly Tìšínsko, jeho¾ se polské ozbrojené síly odmítaly vzdát. Jeden z našich pøedkù, karvinský zahradník a hrobník bìhem bojù o tuto oblast ukrýval zbranì v jedné z hrobek høbitova v Karviné. Nevyzradil ani pod namíøenými flintami  místo tajemného úkrytu.
 
Celé Slovensko mìlo k dispozici jen 430 uèitelù, kteøí ovládali slovenštinu, a nebýt pomoci èeských dobrovolníkù, bìhem jediné generace by maïarizace tohoto území byla triumfálnì ukonèena. Ministr povìøený správou Slovenska, Vavro Šrobár, cestou do Bratislavi uvízl v Jablunkovském prùsmyku; nebýt razantního vystoupení èeských ajznboòákù, kteøí obsadili slovenské tratì, nejspíš by pan ministr èekal kdesi pøed Èadcou dodnes.
 
Rudolfa ovšem doma nikdo neèekal – pekaøská firma v Roudnici pøišla "na buben" a z dívèin na Rusi zùstaly mladému støelci jen vzpomínky. Dozajista ze sebou zanechal i nejednoho potomka èeského rodu. Tehdy, pøi reorganizaci státu, se vláda nejspíše nemohla ne¾ spolehnout na pøíchozí hrdiny – obsazovala jimi posty ve státní slu¾bì, marodùm s nenávratným poškozením  poskytovala trafiky. Tedy na všechny pøíchozí se nahlí¾elo pojednou jako na "trafikanty", zprvu s pocitem naplnìné spravedlnosti, pozdìji se závistí, co¾ v citlivém mládeneèkovi vyvolalo smutnou odezvu. Tak i Rudolf Èmejla byl povolán do Finanèní slu¾by coby strá¾ce hranic a zároveò jako ochránce celního prostoru. Pro nìho to platilo v prostoru od Bohumína po Èeský Tìšín.
 
Rudolf se brzy o¾enil s Annou, rozenou Bukovèanovou, kultivovanou to paní, pùvodním povoláním modistkou. Ta brzy pochopila, ¾e mladý mu¾ bude vy¾adovat tolerantnost, trpìlivost a pro sebe dostatek volnosti. Na druhé stranì, jak potvrzovali osobní svìdkové, nepostrádal mladý financ ani šarm a kouzlo osobnosti.  Tedy ve slu¾ebním pomìru i v rodinì mu mnohdy procházelo mnohem víc ne¾ ostatním jeho vrstevníkùm. Po váleèných pro¾itcích se jednou za ètvrt roku "utrhl", pominul slu¾bu a na týden èi deset dní se vytratil. Po návratu "zpráskaného psa" docházely pak paní domu upomínky, dlu¾ní úpisy za taxíky èi útraty v ostravských putykách nejrùznìjšího kalibru.  Pak nastal pro høíšníka ètvrtletní pùst, plný pokory u rodinného krbu, zatímco Andulka se podle adres vìøitelù dozvídala, kde její man¾el demoloval rodinný rozpoèet.
 
Na osamìlé strá¾nici nedaleko Bohumína, kde hospodaøili a bydleli všichni "financi", se vìnoval dìtem, pøinesl z Ruska hru zvanou "gorodky", u nás "špaèky". Šlo a jde o prapodivnou hru, spoèívající v ostøelování nejrùznìjších klacíkù, odpálených døevìným špaèkem. Na samotì, ponìkud izolované od ostatní vsi, se odbývaly spoleèenské radovánky. Rudolf zplodil tøi dcery a ještì pozdìji se mu narodil nedonošený, ale tou¾ebnì oèekávaný synek, který bohu¾el zemøel po nìkolika hodinách marného lapání po dechu. Milý Rudolf nesl tuto ztrátu velmi tì¾ce. S rakvièkou v náruèí putoval sám na høbitov a tuto cestu mu nejspíš nikdo nezávidìl.
 
Ani dohled nad státní hranicí se neobešel bez rizika. Tlupy pašerákù pøevá¾ely odjak¾iva pøes zelenou hranici – a ve velkém – zbo¾í všeho druhu, vìtšinou  potraviny. Sí» zvìdù zaznamenávala, kdy a kudy pojedou a financové, tedy èasto právì náš Rudolf, nastra¾ovali léèky. Nejednou došlo i k pøestøelkám, ne nepodobným filmovým dìjùm z divokého západu. Kdy¾ se tedy odkudsi ze zelených cest ozvalo hromobití jako o benátské noci, rodiny celníkù trnuly, kdopak to "chytí" zrovna dnes. Jindy, kdy¾ se kolem dvacátých let prostøílel mnohonásobný vrah Lecián, bylo zahájeno celostátní pátrání a do obecné mobilizace povolali i našeho Rudolfa. Jak dokládají pamìtníci, byl Rudolf veskrze té¾ grand a kvalír. Kdy¾ ve tøicátých letech su¾ovala národ krize, bída a nezamìstnanost, zoufalci, kteøí mìli hluboko do kapsy, nakupovali "chléb náš vezdejší" v sousedním Polsku. A tu se z našeho celníka stala nevidoucí a neslyšící bytost.
 
První republika ale netrvala vìènì. První dvacetiletí, pro Rudolfa vlastnì jen osmnáct let, uplynulo jako voda. Èeši museli vyklízet po mnichovských dohodách Tìšínsko. Zprvu pro Polsko, vzápìtí pro nìmecké sousedy a finanèní strá¾, která hranici dr¾ela do posledního okam¾iku, se musela stìhovat do vnitrozemí bìhem nìkolika hodin. Nová hranièní èára probíhala v novém prostoru  Èmejlova ¾ivota poblí¾ Frýdku-Místku a Janáèkových Hukvald, kde našla rodina nový domov. Urèitou dobu sídlili man¾elé s dìtmi dokonce v sále hospody, kde malá dítka zvládala mistrovství kuleèníku. V té dobì se Rudolfovi povedl zcela výjimeèný kousek; slou¾il na hranièní èáøe nedaleko Hukvald, kdy¾ v tichosti té samoty zaslechl vzdálenou muziku. V nedaleké vsi toti¾ poøádali candrbál a náš kvartální piják toto pokušení nezvládl. Aby neztratil nic ze svého šarmu, jal se ¾ehlit kalhoty a v nastalém spìchu zapomnìl vypnout ¾ehlièku. Opustil slu¾ební prostor, za jeho¾ hranicí se nacházela Velkonìmecká øíše a a¾ s notným zpo¾dìním se tu dostali ke slovu hasièi. Slu¾ební bouda vzplála jasným plamenem. Milého Rudolfa pøivolaní policisté nalezli v mírnì podroušeném stavu v kole stejnì spoleèensky unavených tanèících párù. To se ji¾ milý financ zbavil i slu¾ebního kabátu a jeho pistole s opaskem visela na vìšáku. Èlovìk, který pamatuje protektorátní pomìry, jistì shledává, ¾e došlo k maléru neskuteèného dosahu.
 
Díky obecné oblíbenosti – i u nadøízených finanèních orgánù – nebyl trest a¾ tak velký. Na jeden rok dostal "dištanc" ve slu¾ebním pomìru a celý rok bez uniformy musel milý Rudi slou¾it na výkopových pracech. Na tento èas vzpomínala jeho paní do svých posledních dnù jako na nejskvìlejší etapu vzájemného sou¾ití. Milý kopáè se ani jednou nenapil, trpìlivì si odpracoval zaslou¾ený údìl a¾ do okam¾iku, kdy mu byla znovu vrácena èest i uniforma. Toho dne se vrátil domù ve vší parádì, ovšem, jaksepatøí unavený.
 
Leè i finanèní slu¾ba v tìchto èasech mìla jednoho dne skonèit. Financ Èmejla byl jednoho dne pøeveden na obecní úøad a bylo mu svìøeno vydávání potravinových lístkù. Mu¾, který byl zvyklý pohybovat se na hranì mezi ¾ivotem a smrtí, se tedy pøizpùsobil svým zvyklostem a zaèal si pohrávat s hazardem, do nìho¾ vsadil vlastní ¾ivot. Pøipsal si do obce rodiny, které tu jak¾iv nebyly a nejspíše ani neexistovaly. Vybíral potravinové lístky a pøedával  je osobám, které znal a jejich¾ pøíbuzní trpìli v koncentraèních táborech. Z celého souboru si nejspíš ponechal jen takzvané "tabaèenky", proto¾e milý Rudolf byl a¾ do posledního dechu silným kuøákem. Starou pravdu, ¾e dobrý èin musí být po zásluze potrestán, si ovìøil a¾ po skonèení války. Nastal toti¾ èas "vymítání zla", pátrání po kolaboraci s nacismem, kdekdo leckoho podezíral; najmì na Tìšínsku, kde obèané byli víceménì donuceni pøijmout takzvanou "volksliste", tedy nìmecké obèanství tøetí kategorie. ®ili toti¾ v Øíši, ale takøeèená "trojka" znamenala tolik co genetický odpad. Tehdy si chtìl milý Rudolf nechat pro èistotu své povìsti potvrdit, ¾e vy¾ivoval rodiny stíhané nacisty. Nikdo z tìch, kdo¾ se mìli i v protektorátu lépe ne¾ sousedi, nebyl ochoten stvrdit dary nìkdejšího finance, který tehdy ¾il dennì pod Damoklovým meèem trestu smrti.
 
S obnovením hranic první republiky se tedy znovu vynoøila dávná státní hranice, pøirozenì i s financi. Rudolf se vrátil do Èeského Tìšína, i kdy¾ svìtlo nadìje Únorem 1948 pohaslo. Rudolf si tedy poøídil mandl a jal se vìnovat ¾ehlení velkého prádla široširého okolí. Ovšem jen do momentu, ne¾ stát poèal likvidovat šmelináøe, podnikatele a zbohatlíky. Tak došlo i na mandlovnu, její¾ zaøízení, pøirozenì za pár švestek, zakoupily slu¾by mìsta Tìšína. To se ji¾ v nouzi jala i paní Èmejlová pøivydìlávat malými obnosy provozováním trafiky. Jednoho dne roku 1961, pøi zastávce na místní poštì, padla jako pod»atá. Srdce vypovìdìlo slu¾bu a smrt byla okam¾itá.  Nìjaký èas se milý Rudolf potloukal mìstem, dokonce pracoval i jako vychovatel v internátu a posléze opustil svùj rodinný byt a pøestìhoval se k velmi prosté, jednoduché paní, ¾ijící v suterénním bytì. Tam si Rudolf u¾ jen vzpomínal na mladá léta, na magistrálu, na ušlechtilost své zesnulé Anny. Jeho ¾ivot ztratil horizont, byl fakticky bezdomovcem v péèi ¾eny, která se pohybovala mimo jeho obzory. A odsud také putoval na poslední pou» do domova dùchodcù,  kde jednoho dne nadobro usnul... Jako ostatnì všichni hrdinové magistrály, tak¾e o romantice a dalekých cestách u¾ vydávají svìdectví jen opuštìné koleje èi "bájná vyprávìní starcù", jak by napsal Kosmas. A také deníky, z nich¾ jeden po rovných sto letech jsme právì uzavøeli.
 
Zapsal Slavomír Ravik, jen¾ se s Rudolfem osobnì poznal a z jeho  vlastních rukou legionáøský deník pøevzal.
 
Pokraèování pøíštì...
Deník legionáøe Rudolfa Èmejly - 1
Deník legionáøe Rudolfa Èmejly - 2

 
Slavomír Pejèoch-Ravik

* * *
Zobrazit všechny èlánky autora


Komentáøe
 
 Datum
Jméno
Téma