Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz. Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
®ivot tropí hlouposti, aneb mé ¾ivotní paradoxy a renoncy (55)
Jsou ale i daleko menší a mo¾ná i zajímavìjší vìci, ne¾ automobil, které tu zpøíjemòují, tu naopak znepøíjemòují náš ¾ivot. Mezi nì patøí vìcièka zvaná telefon, nejlepší to prý to dárek pana Bella našim ¾enám! A kupodivu i k této vìcièce jsem našel jeden svùj krátký, u¾ novìjší pøíspìvek do ankety nìjakého èasopisu.
Èím je mi telefon? Tato krátká a na první pohled jednoduchá otázka mi byla polo¾ena velmi stylovì – telefonicky. Jak jinak – na osobní setkávání u¾ dávno není èas! Váhal jsem jen trochu, grafoman ve mnì zvítìzil nad leností, a tak jsem pøislíbil, ¾e na toto téma napíšu pár øádkù.
Tehdy jsem ještì nemìl poèítaè a tak to psaní bylo doslova ruèní a navíc jsem brzy zjistil, ¾e zodpovìdìt tuto otázku zodpovìdnì nebude snadné. Takovéto otázky toti¾ obvykle svádìjí ke chvále a oslavì podobných vynálezù, ale – zasluhují si to v¾dycky? A tak jsem nejdøíve zaèal pátrat v pamìti.
První telefon jsme si „vyrobili“ jako kluci v Jièínì koncem války z dvou víèek od krémù na boty a kusu re¾né nitì. Volali jsme si z pokoje do pokoje a hráli si na jakousi konspiraci. Další telefon, pracující u¾ na principu pana Bella, jsme poøídili našim dìtem jako hraèku nìkdy poèátkem sedmdesátých let. Opravdového telefonu jsme se však doèkali v našem sídlištním bytì a¾ teprve v roce 1985! Ten u¾ byl øádnì zaregistrován v oficiálním pra¾ském telefonním seznamu a snad to byl netušený dárek státních spojù k mým padesátinám!
Tímto jsem ovšem o více ne¾ tøicet let pøeskoèil dobu svých prvních telefonátù. Tehdy jsem pou¾íval veøejných telefonních budek a na druhém konci drátu bývali pøátelé a zejména pøítelkynì. Proto byl v té dobì telefon mým velkým a pøíjemným pøítelem, je¾to mì spojoval pouze s tìmi, s nimi¾ jsem chtìl mluvit. By» i tehdy nìkdy nebyla o pøekvapení nouze. Tento jednoznaènì kladný a vøelý vztah však léty trochu ochládal. Ve své profesi – více ne¾ ètyøicet let – jsem byl naopak volán a tázán já a hlas na druhém konci jsem si nevybíral. A vìøte, ¾e dotazy na poèasí byly mnohdy nejen ošemetné, ale nìkdy i velmi stupidní! Právì jejich zásluhou dodnes telefonuji dosti nerad a pro telefonní spoleènosti jsem velmi špatným klientem. Samozøejmì nefandím telefonním atrakcím typu „Zavolej mi!“, nejsem obdivovatelem mobilù, nakonec jsem si ho poøídil a¾ po své sedmdesátce, pou¾ívám ho minimálnì a vadí mi, kdy¾ vidím volající za volantem, co¾ je pro mne donebevolající! Také nejsem pøíliš rád, kdy¾ se mi ve sluchátku ozve záznamník, jen¾ je zosobnìním dalšího odosobnìní komunikace mezi lidmi.
Abych ale nebyl nespravedlivý, dobøe vím, ¾e tuto snùšku výèitek samozøejmì bohatì vyvá¾í nezastupitelnost telefonu ve všech pøedstavitelných i nepøestavitelných situacích. Tak¾e – telefonu zdar a jen samé co nejpøíjemnìjší hovory. A propos – tyto øádky byly tehdy samozøejmì paradoxnì namlouvány na záznamník!
Kdybych ještì intenzivnìji zapátral ve své pamìti, jistì bych našel celou øadu dalších mých soubojù s technickými vynálezy nejrùznìjších velkostí i tvarù. Pokud vá¾ení ètenáøi omluvíte jistou menší lascivnost, dovolím si uvést dva tak zvané „toiletové“ pøíklady.
Kdy¾ jsme se v roce 1967 pøed Vánocemi nastìhovali do panelového bytu, leccos bylo pro nás nové. A tak na našem „útulném“ WC zvící necelého metru ètvereèního jsem pøi prvním pou¾ití marnì tlaèil a bouchal do splachovacího tlaèítka na reservoáru, ne¾ jsem zjistil, ¾e ten èerný èudlík je tøeba povytáhnout nahoru!
Druhý pøípad z podobného intimního prostøedí jsem za¾il se svou tehdy témìø osmdesátiletou maminkou v pra¾ském Paláci kultury, brzy po jeho otevøení v roce 1981. Byli jsme tam spolu jen na krátké prohlídce a mamince se zachtìlo „nìkam“, kam jsem s ní bohu¾el nemohl. Èekal jsem venku na chodbì a to pomìrnì dlouho. Kdy¾ stále nešla, musel jsem vkroèit na zakázané území. Bylo to ve všední den dopoledne, naštìstí tam nikdo nebyl a jen jsem slyšel, jak nìkdo buší do jednìch dveøí. Chudák stará maminka se nejen lekla samoèinného splachovacího zaøízení, ale navíc se nemohla dostat ven a já musel hledat nìkoho, kdo by ji odemkl. Trochu jsem se pak na ten zámeènický vynález mrkl a zjistil, ¾e i mnì by mo¾ná trochu potrápil! Oba jsme tam byli poprvé a ona bohu¾el i naposled…
Pamìtníci, vzpomínejte!
vání u¾ dávno není èas! Váhal jsem jen trochu, grafoman ve mnì zvítìzil nad leností, a tak jsem pøislíbil, ¾e na toto téma napíšu pár øádkù.