Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Kateøina,
zítra Artur.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

„Nìkdy staèila kapka, kapièka štìstí. Takové ale vìtšina nemìla.
 

KAPKY ŠTÌSTÍ A NADÌJE

Ukázka z bestselleru Blanky Kubešové, který vyšel k 70. výroèí konce války v nakladatelství Brána a zachycuje autentické pøíbìhy ¾idovské rodiny z doby nìmecké okupace v Polsku.

* * *
 
7. kap.
 

DÌLENÍ KOØISTI
 
            (...) Carmela naposled vymetla pár lopatek mouru, všechnu uhelnou dr», která zbyla ve sklepì od minulé zimy. Topili u¾ jenom v kuchyni, pøesto ani to nestaèilo. A to se nejvìtší mrazy teprve èekaly! Podle pøedpovìdi mìly trvat nejménì do konce února.
 
„Kdyby se to mìlo vyplnit, pomrznou ovocné stromy... A chudáci ptáci,“ povzdychla si. Narovnala bolavá záda a procvièila èervené a ztuhlé prsty, teprve pak mohla rozštípat starou kredenc, na zátop bude ještì dobrá.
 
Zpráva o zemìtøesení v Turecku, která by jindy docela jistì vyvolala vlnu solidarity, teï  byla zcela pøehlušena drastickými zmìnami, které se sebou konec devìtatøicátého roku pøinesl. Ka¾dý den vešel ve známost nìjaký nový obì¾ník, tøeba jen proto, aby jim oznámil, ¾e v tramvajích smìjí jezdit u¾ jen na zadní plošinì a ve vlaku se zdr¾ovat pouze v zadním vagonì. Na domech se ka¾dý den objevovaly plakáty v nìmeckém a polském jazyce s novými zákazy a naøízeními. Témìø všechny obce byly pøejmenovány a nová jména dostaly i ulice a námìstí. Všechny nápisy, symboly a pomníky pøipomínající polskou minulost a významné osobnosti nebo události z polské historie byly odstranìny.  
 
U¾ koncem øíjna bylo zalo¾eno první ¾idovské ghetto v Piotrkowì a vstoupil v platnost zákon o ochranì nìmecké cti a nìmecké krve. Lidé vydávali mnoho penìz, aby si obstarali rodokmeny na dùkaz, ¾e se do jejich krve nevloudila ani kapièka té neèisté. Celá ®idovská obec byla vystavena neustále se zvyšujícímu tlaku. Byla povìøena vyhotovením podrobných jmenných seznamù a povinna nahlásit veškerá úmrtí a porody. Zatímco jednoho dne museli ®idé odevzdat hudební nástroje, druhý den u¾ k tomu pøibylo zlato a veškeré ko¾ešiny, vèetnì ko¾ešinových límeèkù. Pøedat do nìmeckého vlastnictví se musela dokonce i kronika mìsta. 
 
Za poslech zahranièního rozhlasu byly tì¾ké tresty, jestli¾e se jednalo o ®ida, trest smrti. Gestapo neustále pátralo po domech po radiopøijímaèích, ze kterých byli povinni nejdøíve odstranit krátkovlnné cívky, a proto¾e nepomohlo ani to, rádia odevzdat. Pozdìji k tomu pøibyly dokonce i telefony. Na území Polska zaèalo fungovat konspiraèní vysílání a z Francie a Velké Británie i vysílání v polském jazyce.
 
Oficiální propaganda zatím vyzývala polské obyvatelstvo ke klidu a loayalitì, naøízení a zákazy se mìly týkat jen a jen ®idù. Šíøení podobných oznámení neslo ovoce. Lidi zajímalo, co koupit milým za pár mìsícù k Vánocùm a namlouvali si, ¾e se nic nejí tak horké. ®e prostì nebude hned tak zle. Však válka nepotrvá tak dlouho, utìšovali se.
 
Ariel zachumlaná ve svetrech a šátku sedìla na stolièce, kterou u¾ nazítøí mìly spolknout plameny, párala svùj první ko¾ešinový límeèek na dívèím kabátku a hoøké, vzdorné slzy jí kapaly a máèely hebkou králièí ko¾ešinku. Ani ji neu¾ila, ale musela pryè stejnì jako široké efektní man¾ety. A co je mìlo nahradit? ®lutá páska na rukávu! Taková ostuda! Pálila jako oheò! Znaèkovali je jako dobytèata!
 
„Pýcha vyvolává pohromu, chceš, aby nás všechny zavøeli?“ varovala ji s povzdechem Carmela. Krutosti gestapa nemìly hranice, nesmìla pomyslet, co by se stalo, kdyby nedejbùh nìco zatajily a pøišlo se na to.
 
Jo, kdyby tu byl mu¾, bylo by jim všem líp... povzdychávala. Teprve teï mìla pocit, ¾e Ayala chápe víc a lépe ne¾ kdy pøedtím, ¾e teprve teï by ho dokázala plnì ocenit a milovat, jak si zaslou¾il. Noc co noc poslouchala, zda neuslyší jeho kroky, noc co noc ji budilo bouchání na dveøe. To ja, otwórz drzwi! Obèas se probouzela zvukem svého jména, Ayalùv hlas znìl jako ¾ivý, a pak dlouho nemohla znovu usnout. 
 
Jen¾e zprávy od mu¾e nepøicházely. Proslýchalo se, ¾e lidé ze zemí porobených nacisty, jsou totálnì nasazováni na práci do Nìmecka. Jedni mysleli, ¾e radní skonèili právì tam, v nìjaké zbrojovce, která pomáhala udr¾ovat v chodu váleènou mašinerii, jiní byli pøesvìdèeni, ¾e ji¾ ne¾ijí, ¾e je postavili jako kanonenfutter do první bitevní øady. Mohli ale skonèit i nìkde poblí¾, tøeba hned u Pruszkowa, utìšovala se. Tady se opravovaly ¾eleznièní vagóny a jejich dílny dobøe poslou¾ily i Nìmcùm.
 
Carmela se zachvìla chladem. Také ona mìla na hlavì vlnìný šátek a na sobì všechno nejteplejší, ale nic platné, zima se do hladového tìla snadno zakousla a jak se jednou uhnízdila, u¾ nepustila. A hlad, na ten si bylo tøeba zvyknout! 
 
„Shánìl se po tobì bratr. Taky Hubert chce poøád vìdìt, zda o tobì vím nìco nového... U nich v Krakovì se zdá líp, ale ne o mnoho. Zato z naší Varšavy je mìsto trosek. Je tu jako po vymøení, Ayali. Auta nejezdí, musely se odevzdat i pneumatiky. A autobusy nemají benzín, stojí v závìjích za mìstem a¾ po nápravu.“ Carmela pomalu prošla bytem.
 
„Kdyby ses objevil, ani bys to u nás nepoznal,“ povzdychla si s pohledem na poloprázdnou, studenou kuchyò. Ve špajzce, kde døív stály pytlíky se zásobou hrachu, èoèky i rý¾e a øádkou zavaøovaèky plné marmelády i kompotù, a tøeba i ¾ejdlíky kuøecího sádla, teï nic ne¾ prázdné regály. 
 
„Tvùj no¾ík na dopisy, ten s ebenovou rukojetí, však víš... Smìnila jsem ho za pár kostek mýdla, odpus» mi to, “ šeptla a prošla zvolna z jednoho pokoje do druhého. V ka¾dém to vypadlo podobnì. Obrazy ze stìn zmizely. Jen v Ayalovì pracovnì visel plakát, COME TO PALESTINE, ten byl neprodejný. ®e by o nìèem takovém uva¾oval? Jestli¾e ano, pak s ní o tom nemluvil, stejnì by nesouhlasila. Všechno ostatní, støíbrné pøíbory, obsah Ayalova psacího stolu, vèetnì jeho sbírky zlatých per a mincí, všechno, co se dalo smìnit za jídlo, to zmizelo. Èerný obchod jen kvetl, boty, odìvy a textil se prodávaly pod rukou stejnì jako šperky a ko¾ené a umìlecké pøedmìty... Peníze ztrácely cenu, všechno se smìòovalo za margarín, mouku, brambory a rý¾i. Byl vydán zákaz košer pøípravy masa a mnohé koloniály musely zavøít, prodávat nebylo co, jiné u¾ ®idy ani neobsluhovaly.
 
Celé dny shánìla sùl, hrách a èoèku a taky brambory, vlastnì cokoli. Nemohla pochopit, proè s ní prodavaè nemluví, a kdy¾ jí koneènì došlo, ¾e nesmí, pøemohl ji pocit, ¾e jí zchromly nohy, ¾e na místì upadne. Vypotácela se ven, ale i tady nohy vyhro¾ovaly, ¾e ji neunesou. Pøed spoøitelnou o kousek dál ji to pøinutilo usednout. Budovu hlídali policisté, ale nìco v jejích oèích zpùsobilo, ¾e ji hned nevyhnali a nechali odpoèinout. Odpoledne pøišla sousedka s tím, ¾e na rohu v krámì dostali sirky a svíèky, jestli chce nìjaké, ¾e si musí pospíšit. Tyhle vìci pøes noc vymizely, kdy¾ se objevily, bylo tøeba vystát frontu. Jenom pokrèila rameny. Co se sirkami? To mìla snad ohøívat ten zbytek jableèných slupek?
 
„Tvému kamarádovi Jacobovi sebrali obchod a nasadili tam správce. Øíkají tomu arizace, ale je to prachobyèejná kráde¾, no rozumíš tomu? A naše pøídìlové kní¾ky jsou plné pøedem zrušených lístkù, jen se podívej,“ vzdychla Carmela u¾ skoro s výèitkou.
 
Šatenky, a pøedevším potravinové lístky vydávané úøady nestaèily, a jak by taky mohly! ®idùm dávaly právo nakoupit jen omezený pøídìl potravin, „asi ¾e máme menší ¾aludky“, povzdychla Carmela zlostnì a otøela si zarudlé oèi do zástìry. Nárok mìli jen dvì tøetiny pøídìlu masa a sotva na polovinu másla, ne¾ polští obèané. ®ádný ®id nemìl dostat ani o sousto víc, ne¾ bylo k pøe¾ití nezbytnì nutné. Kakao a mnohé další zbo¾í vymizelo úplnì. Kdo mìl nìkoho na venkovì, mìl štìstí. Jen¾e i tam docházelo k exekuci polských rolníkù a k rabování jejich majetku i zabírání zemìdìlské pùdy. Z domovù bylo vyhnáno nìkolik stovek tisíc Polákù a v celé zemi zavládl krutý teror.
 
„Øíká se, ¾e v ka¾dé vesnici byl jmenován vùdce sedlákù, který musí táhnout s nimi... Kdybys mi aspoò poradil, co mám dìlat? Mám zajet k sestøenici do Zielonky? Ale jak? Pøedstav si, ¾e je málo koní. Tady v Polsku, chápeš to? Kdyby nebyl benzín, ale konì? Napsala jsem Magdì - a vidíš, neozvala se. Ale abych jí nekøivdila, tøeba se bojí. Trýzní je vysoké dodávky. Na maso, mléko i vejce, na všechno jsou pøedpisy a nad sebou mají kontroly a vysoké pokuty. Objevily se prý pøípady, kdy lidé byli upálení za¾iva, bojím se tomu uvìøit. Nìkteøí pøesto na venkov jezdí, ale je to o strach. Neustále prohledávají nádra¾í i vagóny a hledají potraviny. Nejradìji by nás všechny nechali pomøít, pak by mìli po starosti.“
 
Carmela znovu vytøela slzu a pevnìji utáhla šátek. Donedávna pekla kukuøièné placky, ale u¾ nebylo z èeho. Namísto másla jen umìlý tuk a nekvatlitní margarín, místo kávy cikorka... Všichni neustále obcházeli vybombardované domy i sklepy, ale zbytky zásob, pakli¾e tu nìjaké zùstaly, byly pryè.
 
„Máme hlad, Ayali. Zjistila jsem, ¾e polévka se dá vaøit i z bramborých slupek, vìøíš? Prý obsahují vitamíny... Vèera jsem upekla buchty z brambor jen s trochou mouky, do poslední chvilky jsem nevìdìla, zda to pùjde a tìsto bude dr¾et pohromadì. Mìl jsi vidìt, jak našim girlz chutnalo. U¾ pøes týden nevidìly jediný kousek masa. Teï u¾ nemám v zásobì nic ne¾ tu trochu jableèných šlupek.“ Ztichla. Proè pøidìlávat Ayalovi tì¾kou hlavu! V¾dy» jistì nehladoví o nic ménì. Jen¾e nosit to jen v sobì taky nevydr¾ela.  
 
„Kdybys mi aspoò poradil! Vaøím holkám polévky, jsou vodové, ale zahøejí. A ovšem èaj z køí¾al, na jak dlouho  ještì vystaèej zásoby, to nevím... “ Vyèerpanì si sedla. „Nevím, jak dál, Ayali, “ šeptla a bezhlese se rozplakala.
 
Blanka Kubešová

* * *
Román KAPKY ŠTÌSTÍ A NADÌJE získal v hodnocení ètenáøù nejvyšší mo¾né ocenìní a je ho mo¾né objednat v nabídce internetového knihkupectví.
Zobrazit všechny èlánky autorky


Komentáøe
Poslední komentáø: 20.01.2017  20:23
 Datum
Jméno
Téma
 20.01.  20:23 Von