Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Kateøina,
zítra Artur.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Jak jsem poznal Josefa Hlinomaze 

Dovolte, abych se pøedstavil jako první - psal se rok 1971, já jsem po krátkém anga¾má ve vládì zakotvil ve Svìtì v obrazech, zrovna v èase, kdy nás ji¾ tlaèili k normalizaèním tématùm. Tudí¾ jsem se sna¾il zaplnit noviny zábavnými tématy, abych, tak øíkajíc, nemìl èas na anga¾ované materiály. 

Vyprávìl jsem o staro¾itnostech, psal jsem o zajímavých interiérech, o klikatých cestách naší ekonomiky, které byly volným pokraèováním textù, je¾ jsem pøedtím psával pro Otu Šika. A také, a pøedevším, jsem se scházíval s Josefem Hlinomazem, malíøem, hercem, klavíristou a také svérázným a obèas nevypoèitatelným spoleèníkem. 

Vídávali jsme se v domì hercù ve Velvarské ulici v Dejvicích. 
Ta ulice tu existuje dodnes a bývala soubì¾nou s tøídou Leninovou, tohoto èasu tuším Evropskou. Vídávali jsme se vìtšinou dvakrát týdnì, celý rok, tak¾e tìch zastavení bylo 104. Zprvu jsme si povídali, komponovali rozhovor, pak Josef napsal pár øádek, vìtšinou tu¾kou, a nakonec jsme procházeli spoleènì text, který dostal výslednou  podobu v redakci. 

Proto¾e jsem byl pøed "vyhazovem", a redakce se za mì "ideologicky" stydìla, nebylo v textu uvedeno moje jméno - podepsat se smìl k fotografiím jen Bedøich Kocek. Setkání bývala v podstatì ve stejné kostýmní re¾ii. Pan Hlinomaz byl vìtšinou v teplácích a v trièku. Ta trika byla dvojí - jedno námoønické, které si Mistr pøivezl odkudsi z Balkánu, druhé bylo reklamní trièko s nápisem MFP, co¾ mìlo znamenat, ¾e pochází z Mezinárodního festivalu pracujících. Hlinomaz mu dal ovšem své svérázné pojmenování: 
"Mezinárodní festival "prcajících". 

Tak¾e se ji¾ úvodem musím omlouvat, ¾e v Mistrovì stylu se nebudu vyjadøovat v¾dycky spisovnì. Jinak by to nebyl Hlinomaz.
 
Také servis býval standardní - byly to hoøèièné sklenice, do nich¾ jsme si navaøili kávu. A zatímco jsme vedli øeè, Bedøich Kocek fotografoval Mistrova nová díla. Kdy¾ jsme dávali onehdy s Kockem, majitelem dvou zlatých medailí ze svìtových výstav, dohromady negativy a obrázky, nemohli jsme nevzpomenout na naše  èastá rendez-vous a ještì po tolika letech jsme se bavili  jako za mlada. Tìch vzpomínek na Josefa Hlinomaze máme toti¾ oba bezpoèet, a obèas se divíme, co všechno Pepíkovi prošlo. 

Kdy¾  doznìly výstøely srpnové okupace, zeptali se jej napøíklad v rozhlase, copak soudí o socialismu. Pan Hlinomaz rozšafnì a uvá¾livì pravil: 
"Já nevím, jakej socialismus máte na mysli. Já znám socialismy dva - ten nacionální a pak ten internacionální. Oba dva stojí, dle mého soudu, za pìkný hovno a obou nebude jednou ¾ádná škoda". 
Vida - a prošlo mu to. 

Kdy¾ pak vzpomínáme na výroèí, poprvé jsem s Josefem Hlinomazem natáèel pro rozhlas rozhovor pøed ètyøiceti lety.V tomto èase je to ji¾ tøicet let (1978), co milý spoleèník zemøel ve Splitu. Ponìkud pøedèasnì, vezmeme-li v úvahu, ¾e mu bylo teprve 64 let. 
Škoda ho - mohl nás obš»astòovat svým humorem, historkami a obrázky ještì dnes. Ale teï (ne¾ se dostaneme k dalším vzpomínkám), dejme slovo samotnému Mistrovi. On náš tehdejší roèní maratón zahájil nevšedním entrée. 
 

TAK TEDY HOVOØÍ JOSEF HLINOMAZ
 
Jako odpovídatel na dotazy, které mi budete klást, musím se pøedevším omluvit a taky pøedstavit. Mám na cokoliv odpovìdìt, nebo o èemkoliv psát. Je to pøedevším pokus uplatnit se jako bavitel a pobavitel. Na pouèování nejsem fundován a jsem daleko ménì ne¾ polovzdìlán. Neumím ¾ádný cizí jazyk a mateøštinu ovládám taktak - kdoví jestli. A pokud to jde, dìlám si ze všeho legraci. Všechno všecièko má svoji legraèní stránku. Ale ka¾dá legrace je taky smutná. To ví dneska u¾ ka¾dý dítì.

®ivím se pøevá¾nì herectvím. Nechal jsem divadla, proto¾e je to drak. Místo princezen ale ¾ere èas. A èas, to je ¾ivot. Sehrál jsem nìkolik rolí ve filmu a namaloval nìkolik obrazù (asi sto). Napsal jsem nìkolik úvah a nìkolik vzpomínek a pøeèetl je v rozhlasu. Lidi mi píšou a telefonují. Nìkteré role, nìkteré obrazy a nìkteré písemnosti pùsobily na nìkteré lidi tak, jak jsem si pøedstavoval, ¾e by mìly pùsobit.

Jen¾e nejen Sokrates, i já vím, ¾e nic nevím. A proto jsem bez rozmýšlení pøistoupil na tuto listárnu. A tu, milé ètenáøstvo, mám prosbu. Neberte mì vá¾nì. Cokoliv napíšu, opak je taky pravdou. Co jsem? Idiot, vá¾ení. A proè ne? V¾dy» vrozená mi skromnost naplòuje mì obavami, aby cokoliv napíšu, bylo cokoliv, jen ne pouèný, ¾e ano? Dovoluji si nìkteré poznatky ponìkud zobecòovat, nebo» všechno, co víme, víme odjinud. Proto všechno, co se ví, se popularizuje. 

A všechno bylo a je ustaviènì dále a dále popularizováno, a co víme my, bylo pro nás zpopularizováno, a hlavnì popularizují se vìci nepochopitelné tak, aby jiní, ještì hloupìjší ne¾ popularizující populáøi z toho mála, co pochopili popularizátoøi, mohli dále popularizátorovat. 

A tedy i já všechno, co vím, dozvìdìl jsem z pramenù u¾ dvacetkrát a¾ tøicetkrát zøedìných.
 
Kde bych vzal tøeba tu drzost psát o Einsteinovi a jeho relativitì? Ka¾dý, kdo ví alespoò zpovzdálí, o co kráèí, ví velmi dobøe, ¾e já, jako ka¾dý, nemohu z Einsteina nikdy pochopit ani tisícinu. Avšak to, ¾e vyplázl jazyk na fotografa, pøiblí¾ilo mi ho daleko víc, ne¾ jeho teorie. 

Mnì toti¾ u¾ seèítání dìlá veliké potí¾e, odèítat a násobit je daleko t쾚í. Dìlit ale jsem se nikdy nenauèil. Absolvoval jsem reálku, ustaviènì jsem propadal a dìlal postupky a reparáty. Hlavnì z matematiky. Vím, co je odvìsna a pøepona a podaøilo se mi pochopit, øeknìme, Pythagorovu vìtu nebo Archimedùv zákon. Nikdy mi ale nedošlo, na co je sinus a cosinus a popotahování logaritmickým pravítkem sem a tam a koukání na ty èáreèky a èíslice mi pøipadá jako cvokárna. 

A proto¾e tøeba jízdní øád mi pøipomíná logaritmický tabulky, mám k nìmu takový odpor, ¾e jsem rozhodnut nikdy ho nepochopit. A tak docela drze napíšu, ¾e Sokrates byl vlastnì básník, proto¾e øekl, ¾e ví, ¾e nic neví. Jen¾e Sokrates básníky nemìl rád. A u¾ jsme u poezie.
Tím slovem myslím nìco úplnì jiného ne¾ verše. Devadesátidevíti procentùm veršù nerozumím. A ani se nesna¾ím, zajímají mì jiné vìci. Ano, jsem ochuzen, jsem na to blbej. Mohl bych do toho proniknout, jako do jízdního øádu.

Ale ne¾ bych pronikal do tajemství jízdního øádu, raèi se desetkrát zeptám, a kdy¾ to jinak nepùjde, pojedu omylem nìkam jinam a najdu nìco, co bych jinak nenašel. A tak s oblibou, kdy¾ je nedìlní chvilka poezie, vypínám zvuk a ohromnì se bavím. Napjatý recitátor velice zarputile pohybuje ústy a vykøikuje na mne cosi. Recitátor bez hlasu je ze všech nejzajímavìjší. 
Rozumím sice básníkùm. Nìkolika. A dávno mrtvým. 
A pøece vím, ¾e slova nemusí být jen slova slova.

V lidských mo¾nostech není ¾ít ve všech støedech vìci. Ve vìtšinì je pouze na okrajích. 
Jiný pøíklad. Otevøete obrazovku nebo tlampaè a ejhle nìjaký pán tam právì øve jako bejk, anebo dáma vyje a jeèí, jako pøi muèení. A mù¾e to být supermoderní anebo starobylý zpìv. 

Anebo vlasatec kotletáø øve a zmítá se v køeèích a trpí a huláká a trpí a trpí. Snad nechcete, aby ka¾dý všemu rozumìl? Èili on posluchaè a divák má v¾dy nìkolik mo¾ností. Mù¾e se dát uchvátit poezií Radúze a Mahuleny, ale mù¾e si i pomyslet, kdy¾ Runa proklíná: 
"Ty vochechule, moc mi tady neøvi, a ty Radúzi s Mahulenou zalezte si nìkam do roští nebo do jeskynì, vyfláknìte se na perverzní matinku, udìlejte si pohodlí, nedá se nic dìlat, jste jiná generace.!" 

Lidovì øeèeno, ka¾dej jsme jinak blbej. A tento názor bych ti rád, milý ètenáøi, vnutil. Ale to je taky to jediné. Nebo» ze všeho nejmíò chci pouèovat. Na to nemám glejt. Mnì staèí trochu rozveselit a najde-li se nìkdo, kdo nìkteré vìci cítí aspoò pøibli¾nì trošièku stejnì, jako já, tím líp. A to se najde, proto¾e je dost lidí, kterým nejsem na plátnì protivnej, a dost lidí, kterým se líbí semtam nìkterá z mých malovánek. Aspoò to øíkají. Na pouèování jsou vìdci. A tak dìkuji za trpìlivost a zároveò - prosím!   
 
 Slavomír Pejèoch Ravik
 
PhDr. Slavomír Pejèoch-Ravik, narozený roku 1932, strávil t쾚í èást ¾ivota v podniku invalidù META (jako cenový znalec). V pøíznivých politických obdobích se však anga¾oval i jako poradce Úøadu vlády a politický a ekonomický analytik premiéra. Studoval historii na UK, z píle se vìnoval i archeologii a filozofii a v obtí¾ných èasech vydával literaturu o Bibli, svìtcích a o Bohu a pøírodních vìdách (zprvu ji zveøejòoval na vývìskách v chrámu sv. Ignáce na Karlovì námìstí v Praze, pozdìji kni¾nì). V souboru zhruba stovky titulù se té¾ vìnoval staro¾itnostem a u¾itému umìní. Kromì zmínìných oborù se anga¾oval v postgraduálním studiu na VŠE (obor financování a ceny), pracoval jako odborník pro sdìlovací prostøedky („research fellow“) v NATO a na College of Arts si své rozsáhlé jazykové znalosti obohatil postgraduálnì v Bagdádu o arabštinu.
 
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora


Komentáøe
Poslední komentáø: 12.12.2016  05:31
 Datum
Jméno
Téma
 12.12.  05:31 Slavomír Podìkování ...
 11.12.  09:15 Václav Biblické pøíbìhy ...
 10.12.  08:58 Bohumil Tì¹ím se na dal¹í pøíspìvky ...
 10.12.  06:17 Bobo :-)))
 09.12.  16:31 ferbl
 09.12.  15:29 Von
 09.12.  14:31 Magda