Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Kateøina,
zítra Artur.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Polštáøová anabáze
 
„Závist je zábava neschopných,“ slýchávala jsem doma. Utkvìlo mi to v hlavì, a tak – vìøte nevìøte – nikomu nic nezávidím.
 
Ta vìta mého moudrého tatínka však mìla ještì pokraèování: „Co nemù¾eš mít, to ti nebude chybìt.“
 
A mnì vlastnì nechybí nic. Obklopuji se vìcmi, co si mù¾u dovolit, a ty mi dìlají radost.
 
Asi jsem pøišla na svìt se š»astnou povahou. Jedna z mých vlastností se mi do ¾ivota obzvláš» hodí – a to, ¾e nejsem nijak nároèná. A tak mnì bohatì staèí, co mám. Na èem ovšem lpím, to je domov. Snad mi to tak urèily hvìzdy.
 
Podle keltského horoskopu jsem jabloò. Keltové vìøili, ¾e ka¾dý èlovìk je srovnatelný s urèitým stromem. Stromy jsou silné, slabé, voòavé, bez vùnì, krásné, pokøivené, osamìlé a jindy jsou jedním z mnoha v lese. Pøesnì jako lidé. U lidí – jabloní, nad ostatními vlastnostmi vyniká láska k domovu. Evropský horoskop mi pøisuzuje znamení raka. Tito lidé prý také upøednostòují svùj domov. Je pro nì útoèištìm, na který si nenechají nikdy sáhnout. Jsou fixováni na svùj domov souèasný, ale i ten, ve kterém vyrùstali.
 
V egyptském horoskopu je období mého narození pøisuzováno vládì boha Geb – boha zemì. Toto egyptské bo¾stvo dalo svým nositelùm do vínku touhu tvoøit si svùj svìt z vìcí a lidí pouze pozitivních a kladných. V¾dy lpí na svém domovì. Staøí indiáni zase na základì pozorování pøírody vytvoøili promyšlený horoskop, který vyøezali do totemu. Zvolili si dvanáct zvíøat a ta pro nì byla symbolem jednotlivých znamení. Mnì v indiánském horoskopu pøísluší datel. Ten, jak známo, si rád buduje hnízda v kmenech stromù a stále si je vylepšuje. I já si svùj byteèek èanèám. Však mi to pøedurèuje právì charakteristika datla. Lidé – datlové, milují krásný, útulný domov, ve kterém se cítí spokojeni. Tam nalézají svùj vnitøní klid a nabírají sílu do bì¾ného ¾ivota. Také podle cikánského horoskopu mám podobný pohled na svìt. Mým znamením je kolo od vozu. V tomto znamení jsou prý lidé, kteøí mají rádi krásné staré vìci, které jim pøipomínají rodinu a domov jejich dìtství.
 
Asi proto mám plný byt vzpomínek na toto období a ani za nejvìtší luxus bych ho nevymìnila.
 
Zdálo se mi, ¾e v té mé malé soukromé oáze nic nepostrádám. Ovšem a¾ do chvíle, ne¾ jsem vstoupila do pøíbytku kamarádky Jiøinky, které øíkám Inuška. Pozvala mì do svého budoáru a já, v pohodlném ušáku, který byl prostorný málem jako Václavské námìstí, jsem si hovìla a mìla pøed oèima pohovku ještì prostornìjší, co byla zarovnána barevnými naducanými polštáøky. A tu jsem si vzpomnìla, ¾e i mé dìtství bylo vystláno mnoha takovými bulíèky. Maminka i obì mé babièky, neustále nìjaké polštáøe patchworkovaly, vyšívaly, háèkovaly, pletly a šily. Pak jimi vylo¾ily kanape, gauèe a køesla, aby si o nì návštìvy pohodlnì opøely záda, aby se jim u nás líbilo.
 
„Tu vadu na kráse mého domova musím odstranit,“ napadlo mì a hned druhý den jsem šla na obhlídku obchodù. Ale ruèní práce z dob mých babièek nebyly nikde k mání. U¾ jsem málem odešla domù s dlouhým nosem, kdy¾ tu mi vstoupil do cesty zastrèený malý obchùdek s velkými poklady.
 
Vonìl heømánkem, mateøídouškou a levandulí.
 
Vybrala jsem tu dva vyšívané polštáøky a celá spokojená bì¾ela domù. Ale moje nadšení mì opustilo hned, jak jsem je urovnala na sedaèku.
 
„Abych je málem hledala lupou,“ mraèila jsem se.
 
Nic nepomohlo, ¾e jsem je popadla za cípky a natøásala v nich peøí a rovnala jeden pøes druhý.

 
 
„Musím ještì dva pøikoupit,“ rozhodla jsem se a zamíøila znovu do obchùdku plného vùní a vzpomínek. Zacinkal zvonek nad dveømi a já mezi policemi s vìcmi z dob, které byly a u¾ nebudou, vybrala ka¾dému polštáøi bratøíèka. Doma jsem ty dva páry vyšívané krásy zkoumala kritickým pohledem, ale zase se mi zdálo, ¾e to není ono. Stále jsem mìla pøed oèima ten Inušèin gauè, vrchovatý polštáøi, co dával na celý pokoj najevo, jaké nabízí pohodlí.
 
„Vezmu si, prosím, ještì dva polštáøky,“ øekla jsem druhý den prodavaèce ve voòavém obchùdku.
 
U¾ mì znala líp ne¾ své boty, a tak se na mne sladce usmála, jako by olízla l¾ièku medu z kameninového bucláèku, co stál na pultì.
 
„Kdy¾ vám je prodám, zbude mi tu jeden jediný,“ ukázala na polštáø v proutìném košíku na prádlo. „Vezmìte si i ten, a» mu tu není smutno.“
 
Asi jsem pøíliš outlocitná, proto¾e mì nemusela vùbec pøemlouvat, a hned jsem zaplatila i ten poslední.
 
Koneènì i má sedaèka byla vrchovatá naducanými polštáøky. Sedìly ve vyrovnané øadì na pohovce, pìknì jeden vedle druhého, a pestrobarevnì prozáøily celý pokoj.
 
Kdykoli jsem kolem nich prošla, pohladila jsem je oèima a to podívání zase pohladilo na oplátku moji duši.
 
®ili jsme spolu v náramné shodì pøesnì týden.
 
Já byla od rána do veèera nìkde v luftu a vracela jsem se domù a¾ pozdì veèer. Pøivítal mì poka¾dé tichý byt, ve kterém vonìla na celé kolo rozkvetlá Hoya carnosa, zvaná voskovka. Z kvìtináèe na skøíni tìsnì u záclony padala jako mohutný zelený vodopád a¾ skoro na zem. Je mojí favoritkou mezi všemi kvìtinami, s kterými bydlím, proto¾e obzvláš» bohatì kvete a voní omamnou vùní nejen na celý pokoj, celou pøedsíò, celý byt, ale voní pøes polstrované dveøe i na chodbì, na schodech a také u výtahu. Sousedé se vyptávají, co¾e to tak voní z mého bytu a nevìøí, ¾e je to tahle kvìtina, co má nejdøíve poupata jako porcelánové knoflíèky a pak kvìtenství porcelánových hvìzdièek s medovou krùpìjí uprostøed. Nejspíš mì obyvatelé sousedních bytù podezøívají, ¾e tajnì destiluji a míchám na kolenì parfémy z rù¾í, jasmínu, lilií, kosatcù èi fialek. Asi jsou pøesvìdèeni, ¾e znám tajné francouzské recepty na parfémy z doby Kateøiny Medicejské, man¾elky krále Jindøicha Orleánského, která v 16. století udìlala z parfémù módní novinku v Evropì. Tøeba vìøí, ¾e mé vìdomosti sahají a¾ ke starým Èíòanùm, Egyp»anùm, Peršanùm, Øekùm a Øímanùm, ale snad ještì dál, a¾ do starovìké Mezopotámie, kde umìní vyrábìt parfémy vzniklo.
 
Vùnì v mém bytì se dala opravdu krájet. Pøes tøicet kvìtù, to u¾ je vá¾nì síla. Já si však myslím, ¾e na grády té vùni pøispìly i rozkvetlé kvìty na polštáøích, vyšitých barevnými nitkami rukama babièek a prababièek. U¾ tu dávno nejsou mezi námi, ale jejich ruèní práce, ty tady po nich zùstaly a lahodí oku i srdci. Vyšívané kvìty vypadají, jako by je právì nìkdo utrhl na zahrádce ještì døív, ne¾ se z nich skutálí rosa, ještì pøed tím, ne¾ vyjde slunce a ne¾ jim sluneèním ¾árem povadnou okvìtní lístky. Jsem pøesvìdèená, ¾e kdy¾ k nim pøivoním, z jejich silné vùnì se mi zatoèí hlava.
 
Sedmý den byla sobota a já pøišla domù døíve ne¾ obvykle.
 
„Koneènì se zas jednou podívám, co se dìje ve svìtì,“ hodlala jsem se posadit k televizi.
 
Na pohovce u¾ sedìly polštáøe. Naparovaly se na všechny strany a zabíraly celou plochu k sezení. Sedla jsem si tedy na volný cípeèek pohovky, jen tak, na pùl jedné pùlky, a dívala se spoleènì s nimi na televizní noviny.
 
Vùbec mi nevadilo, ¾e zabraly celý gauè. V¾dy» jsem si je dobrovolnì pustila do svého ¾ivota, do svého bytu, na svou pohovku.
 
Náhle se z pøedsínì ozval zvonek. Zvonil naléhavì, jako kdy¾ hoøí, jako kdy¾ probíhá evakuace domu, proto¾e hrozí jeho zøícení.
 
Vstala jsem ze sedaèky a šla otevøít.
 
Zdálo se mi, ¾e slyším, jak se polštáøe spokojenì zavrtìly a pak si oddychly, ¾e jim u¾ nezabírám ¾ivotní prostor.
 
„Pùjè mi kvasnice,“ dal se mezi dveømi do prosíka soused Karel. „Chci zadìlávat knedlíky a nemám je.“
 
„Pojï dál,“ zvala jsem Karla. „A sedni si.“
 
Podíval se na obsazený gauè a posadil se na ¾idli.
 
Štrachala jsem v lednici a Karel zatím sedìl a drbal si patu o patu.
 
„Koukám, ¾e sis koupila polštáøky,“ ukázal na pohovku. „Ruèní práce, to je na první pohled vidìt.“
 
„Líbí se ti?“ zeptala jsem se.
 
„Moc,“ pøitakal. „Podobné vyšívala naše staøenka,“ odpovìdìl a já vidìla, jak se jeho oèi hned zadívaly pøes zeï daleko, a¾ nìkam ke Klatovùm a ještì dál, a¾ do jeho dìtství.
 
Dala jsem mu kostièku kvasnic a z pohovky pobrala dva polštáøe. „Jsou tvoje,“ øekla jsem a podala mu je. „Budou tì tìšit stejnì, jako tìší mì.“
 
Pak jsem spoèinula pohledem na prázdné místo na pohovce.
 
A taky se zas vejdu na svùj vlastní gauè.“
 
 Jaroslava Pechová
* * *
Kolá¾e © Marie Zieglerová

Zobrazit všechny èlánky autorky


Komentáøe
Poslední komentáø: 19.08.2016  16:40
 Datum
Jméno
Téma
 19.08.  16:40 Pavla
 19.08.  07:41 Mirka