Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Artur,
zítra Xenie.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Vzpomínky dùchodového vìku
 
Krátce pøed Vánocemi jsem zaèal ztrácet energii a náladu, pøipadalo mi, ¾e ten nový rok nebude stát za nic. Také moje pøísloveèná chu» k jídlu byla pryè. Zaèali øíkat, ¾e jsem mlsný, ale s tím rozhodnì nesouhlasím! Jak to z naší vývaøovny zavonìlo, zaèal jsem ji obcházet, abych se povzbudil, podrá¾dil chu»ové buòky a vùbec se trochu motivoval. Horkotì¾ko se mi tak daøilo udr¾et si váhu, co¾ je v mém vìku hodnì dùle¾ité. 
 
Dál jsem se také sna¾il chodit ven, hlavnì po obìdì, abych rozbìhal pøebyteèné kalorie. Jestli ovšem nìjaké pøebyteèné vùbec mám? Dál jsem støídal procházky do lesa a k potoku, kde jsem døív v¾dycky vyhlí¾el pstruhy a poøádnì všechno probìhal. Jsem bojovník od pøírody, rozhodnì jsem se jen tak nevzdal, pøesto moje tolik oblíbené lesní pìšinky, kde se mi pøi troše štìstí daøilo vystopovat zajíce, srnku nebo veverku, zùstávaly víc a víc opuštìné a nakonec jsem u¾ jen tak bloumal a loudal se po okolí. Trochu jsem si to poka¾dé vynahradil veèer, procházky pøed spaním nejen¾e jsou zdravé, ale mám je vùbec nejradìj. Venku je èerstvý vzduch a dobøe se pak usíná, tøeba¾e právì s tímhle nemám problém.   
 
Bránil jsem se tomu, ale pomalu a jistì na mne lezla skuteèná depka a jak utíkal èas, zahnízïoval se ve mnì èím dál víc pocit, ¾e se nìco dìje. Obèas jsem se pøistihl, ¾e tì¾ko chodím, dokonce mírnì pokulhávám, skoro jako by mi bylo ze dne na den sedmkrát tolik. Prostì dobrý šedesátník! Pøišlo to trochu znenadání, na to jsem ještì nebyl pøipravený.
 
Na jedné procházce jsem potkal Stellu a øíkám vám, byl to šok! V¾dycky se mi hodnì líbila, ale teï je z ní baba a pøíštì se jí vyhnu obloukem! ®e to potkalo ji, to jsem se zas tak nedivil, ale proè mì? Kdy¾ tak o tom pøemýšlím nazpìt, vklouznul jsem skoro nepozorovanì do dùchodového vìku, a» se mi to líbí nebo ne! Abych se rozptýlil, zašel jsem za svým kolegou a kamarádem z dìtství. Známe se dobøe, v¾dy» jsme si spolu na zdejších stráních nìco nahráli! Dost mì ale urazil a u¾ k nìmu nepáchnu. Ještì jsem se poøádnì ani neuvelebil a u¾ mì dost nevybíravì vyhodil z køesla, ¾e patøí jen pánovi domu! Copak takhle se chová k hostùm?
 
Ale vidím, ¾e jsem se ještì nepøedstavil. Jmenuji se Ferda, tedy jako císaø Ferdinand, to je dùle¾ité øíct, proto¾e jinak ti zdejší nedoká¾í moje jméno øádnì vyslovit, skoro jako by to bylo èínsky, a jsem èistokrevný dlouhosrstý jezevèík. Na pøesné pojmenování si moje paní dost potrpí. Moje pøedky toti¾ našli vyobrazené u¾ na stìnách chrámù ve starém Egyptì a jejich pozùstatky byly objeveny i v øímských vykopávkách. Asi bych mìl být na to pyšný? Moje paní pyšná je a øíká o mnì, ¾e jsem inteligentní a vynalézavý. Kdy¾ u¾ se tak chlubím, tak ještì dodám, ¾e mùj hnìdoèerný ko¾ich s rezavými plamínky je lesklý a hebký jako hedvábí. Ale teï u¾ opravdu dost, nebo se budu zdát tuze marnivý a èeho je moc, toho je pøíliš. Pøesto¾e jsem rozmazlován a hýèkán, vím, kde je moje místo, respektuju nadøazenost pána, uznávám ho jako autoritu a a¾ donedávna se mnou nebyly problémy.
 
To a¾ jednou v nedìli... Šel jsem s naší smeèkou na procházku k èokoládovnì, kde to tak krásnì voní vaøenou èokoládou, kterou ovšem pejskové ze zdravotních dùvodù nesmìjí. Lákali mì, ¾e je sluníèko, tak a» se trochu probìhnu, ale udìlal jsem sotva nìkolik krokù a u¾ se mi pletly nohy a musel jsem si odpoèinout. Je mi zima, stárnu a jsem tak líný, nebo co? Jo, to kdybych vìdìl!
 
„Tak se aspoò vyèurej,“ domlouvali mi, ale nemoh jsem ani to. Prostì to nešlo. To mì samotného udivilo, proto¾e já venku poèurám opravdu kdeco. Nejdøív si pøeètu noviny, ranní vydání a pozdìji i veèerník, a pak ka¾dou zprávu oznaèím a okomentuji, aby i další pejskové vìdìli, co si mají o tìch oficiálních informacích myslet. Jak vidíte, sna¾ím se dìlat si z toho všeho psinu, pøece nejsem nìjaká ukòouraná èuba, ale co naplat, legrace nelegrace, do auta na sedadlo mì u¾ museli vynést.
 
„Kdyby nebyla nedìle, vzali bysme tì ukázat paní doktorce,“ strachovali se naši. Tohle mì bolelo ze všeho nejmíò. Není to tak dávno, co se o mnì vyjádøila, ¾e jsem simulant! Taková pitomost! ®e to øekla nìjaká doktorka, no prosím, ale ¾e to zaèali papouškovat i naši, to se mì skuteènì dotklo.
 
„Bolí mì celý èlovìk,“ špitnul jsem do ucha svojí panièce. Náš citový svazek toti¾ u¾ dávno pøerostl do takového vnitøního splynutí, ¾e si navzájem svìøujeme i ta nejtajnìjší pøání. Kdy¾ tak usínám vedle ní v pelíšku a vnímám její dech, vím, jak se cítí, jakou má náladu a hlavnì, jestli ji nìco trápí a vùbec. No co se divíte? Patøíte snad mezi ty, kteøí øíkají, ¾e všechno má své meze? ®e pes je zvíøe a nemá duši? 
 
Celé odpoledne jsem prole¾el, nabízeli mi pamlsky a drbali mì za uchem a na bradì, tam, kde mi o mých osmých narozeninách vyrostly tvrdé chloupky, kterým mùj pán øíká staøecké a panièka fousky moudrosti. Taky mi omývali èumák, proto¾e jsem celou nedìli nepil a mìli starost, abych nedehy... nehydre... no prostì abych nevy¾íznil. Ale pøece nebudu podléhat módì a nalévat se vodou, kdy¾ nemám ¾ízeò a hlavnì, kdy¾ nemù¾u èurat? Jak by to vypadalo, kdybych se na stará kolena potento, ¾e jo?
 
Jak se blí¾ilo k veèeru, bylo mi èím dál hùø, a¾ mi to nakonec bylo docela jasné: Umírám... Skoro u¾ za tmy jsem zmobilizoval všechny síly a vzal pána s panièkou na velikou, ale velikánskou procházku: K Domovu dùchodcù, kde mì v¾dy nìjací staøíci a staøenky obdivovali, a obdivovat – to já se dám moc rád! Do vilkové ètvrti kolem jezírka s rybami, které jsou vìtší ne¾ kapøi na Vánoce a navíc krásnì barevné; kolem boudy s králíky, které tu chovají pro radost dìtem a na které se vydr¾ím koukat tak dlouho, dokud toho nemáme všichni dost. Bílé zahrady a stránì svítily do tmy a vonìly tolik domovem! 
 
Nemoh jsem se odhodlat dát tomu všemu jen tak sbohem a šel jsem poøád, i kdy¾ jsem u¾ hodnì pokulhával, obèas jsem si musel i na chvilinku sednout a odpoèinout. Šel jsem umanutì dál, i kdy¾ mi všechno dìlalo obrovskou potí¾ a vylézt tøeba jen na chodník bylo stejné, jako kdybych zdolával Støechu svìta. Šel jsem... a rozhodnì ne proto, ¾e jsem umínìný a co si dám
do hlavy, to udìlám, i kdybych mìl pøitom duši vypustit. Kdepak, musel jsem to tu všechno ještì jednou projít, se vším se rozlouèit, cítit ještì jednou a naposled všechny ty známé pachy a vùnì a vzít si s sebou na cestu co nejvíc obrázkù domova. 
 
V noci na mne pøišly silné halucinace a vidiny. Slyšel jsem všechny svoje kamarády, vyli tak silnì, a¾ mì to budilo a nevìdìl jsem, co je pøelud a co pravda pravdoucí. Pøišla se se mnou rozlouèit dokonce i angora odnaproti, se kterou jsme se mìli rádi, i kdy¾ jsme to ani jeden nedávali otevøenì najevo, proto¾e koèka a pes, to pøece nejde dohromady! Slyšel jsem breèet panièku, a to mi drásalo srdce nejvíc. V¾dy» blaho mojí smeèky bylo v¾dy a v¾dycky na prvním místì. Tìch bezmála devìt let se zdálo dlouhých, ale pøelétlo jako mávnutí proutkem. Pøipadalo mi to hoøké a nespravedlivé, ale vèas jsem se zastydìl a rychle podìkoval do nebíèka psímu pánubohu a vyslal vstøícnou modlitbièku - co má být, má být!    
 
K ránu mi ze  všech tìch pøeludù zbylo jasné vìdomí, ¾e mùj ¾ivot je u konce a ¾e ani já tady na svìtì nejsem navìky. Bylo mi líto, ¾e svoji smeèku musím opustit, vìdìl jsem, ¾e tím svoji panièku i pána moc a moc zraním a pokoušel jsem se je na to pøipravit, øíct jim aspoò oèima, ¾e takový je ¾ivot a ten psí není jiný, ale nechtìli tomu rozumìt.
 
Ráno mì moje panièka vynesla ven na trávu a moc domlouvala, abych se aspoò – aspoò vyèural... Copak o to, to já bych moc rád, ale nešlo to. Paní doktorka mi udìlala rentgeny, nejradìji bych své smeèce poradil, ¾e je to jen tahání penìz, a dala mi injekci, ¾e prý do hodinky budu fit. Jo, povídali, ¾e mu hráli! Fit jsem nebyl ani do odpoledne a naši zaèali být u¾ opravdu hodnì, ale hodnì moc neš»astní. Kdy¾ jsem se koneènì dostal do psího špitálu, byl u¾ veèer a všude kolem mne se zaèalo smrákat. Dal jsem panièce hudlánka, jenom malého, jen tak, abych si moh odnést vùni její tváøe. Z pana doktora šla taková jistota a klid, ¾e jsem prostì zavøel oèi a svìøil se do jeho ochrany. Myslel jsem, ¾e je konec, ale jenom mì uspali a poslali do takové trouby, kde se zobrazila celá moje páteø a všechno, co by tam být nemìlo. Kdy¾ jsem se za další tøi hodiny probudil, byl jsem po operaci.
 
V nemocnici jsem zùstal celý týden. Nefòukal jsem. Vìdìl jsem, ¾e tak to prostì musí být. Zato kdy¾ jsem pak zase ucítil a uslyšel svoji smeèku... to jsem se radostí neznal a breèel a kòuèel ostošest, a vùbec se za to nestydìl!
 
Teï mám v zádech šrouby jako moje panièka, které jí tam namontovali u¾ pøed Vánocemi, a vùbec jsem teï celý jako panièka!
 
„Kolik ta legrace stála?“ ptají se mých páneèkù „Jistì celou jednu penzi,“ odhadují a naši se tajemnì usmívají a neprozradí, ¾e ty penze by se do mé operace vešly skoro tøi. Peníze nejsou v ¾ivotì to nejdùle¾itìjší, zdraví si za nì nekoupíš, ale mohou k lecèemu dopomoct.
 
Jsem doma, všechno je v poøádku, ale nìco se pøece zmìnilo. U¾ vím, ¾e takhle to nemusí jít vìènì a vá¾ím si ka¾dého dne a ka¾dé minuty se svojí smeèkou. Nemyslím na to, ale ten vdìk za ka¾dou chvíli navíc a vìdomí, ¾e mi z psího nebe poslali ještì tuhle jednu šanci, je u¾ prostì nav¾dycky ve mnì. 
 
Text. Blanka Kubešová
Kolá¾: Marie Zieglerová
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky


Komentáøe
Poslední komentáø: 10.02.2016  23:09
 Datum
Jméno
Téma
 10.02.  23:09 Blanka Faltová
 05.02.  15:17 adastra
 04.02.  20:11 Polarka Blani
 04.02.  11:54 Blanka K. Mara
 03.02.  18:20 Zdenìk
 03.02.  16:35 Iva
 03.02.  14:01 JaninaS
 03.02.  10:00 Von
 03.02.  09:21 ferbl
 03.02.  06:25 Bobo :-)))