Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Kateøina,
zítra Artur.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pohádky „z babièèiny krabièky“


Na svoje poslední vnouèe – Vendulku – jsem èekala devìt let. To u¾ byla pøedchozí tøi vnouèata docela odrostlá. Na rozdíl od nich jsem se jí mohla cele vìnovat, jsouc u¾ regulérní seniorkou.


Pro¾ívaly jsme spolu dobrodru¾né vycházky po zahradì, kde rostlo tolik zajímavých kvìtinek a keøù, kde se na zídce vyhøívaly ještìrky, cvrèci závodili ve cvrlikání, na zelných listech se pásly baculaté housenky bìláska, hopsaly tam sýkorky... však to znáte, jak pestrým ¾ivotem ¾ije zahrada. ...“Babi, vem si veliký boty, pudeme na kopec“... no jistì, v pantoflích bych se tam sotva vyšplhala. Doprovod nám dìlal velký hafan – kavkazan „Loldík“, Vendina chùva, dobrá víla a ochránce. To bylo paneèku jiné dobrodru¾ství ne¾ dole na zahradì. Obrovské mraveništì lesních mravencù a¾ skoro nahoøe s lesem za plotem bylo cílem výprav. „...A ploè lezou? A ploè nosí semínka? A kde mají dìti?...“


To bylo otázek, a¾ z nich babièce šla hlava kolem. A proto¾e takové výpravy byly na denním poøádku, zaèala o nich babièka spisovat pohádky. Tøeba se budou líbit i vašim vnouèatùm.


Mara


* * *


… o zajíèkovi Ušáèkovi

 

V pelíšku pod trnkou na kraji lesa bydlela jednou jedna zajeèí maminka. Mìla odtud pìkný výhled na pole a louku dole u potoka. Moc se jí tam líbilo, proto¾e trnka ji svými hustými a pichlavými vìtvièkami dobøe chránila pøed bøeznovou nepohodou.
Jednoho dne se to v pelíšku vystlaném jemòounkými zajeèími chloupky zaèalo hýbat a ozývaly se slabounké hlásky. To se mamince zajeèici narodilo šest malinkatých zajíèkù. Byly to takové malé chlupaté kulièky, které se k sobì tiskly, aby jim bylo teplo, kdy¾ si maminka musela aspoò na chvilku odskoèit na louku napást se zelené travièky a sladkého jetelíèku.


O svoje drobounká zajeèátka dobøe peèovala, a tak dì»átka rychle rostla a rozkoukávala se po pelíšku. Jinam toti¾ ještì nevidìla. Nejvìtší a nejèilejší byl zajíèek Ušáèek. Zatím co se ostatní bratøíèci a sestøièky k sobì tiskli, on se vrtìl, natahoval hned jednu hned druhou no¾ièku, tlapkami si hladil ouška a koukal, jak by se dostal na kraj pelíšku, aby vidìl, kam pøed chvilkou odhopkala maminka.


Bylo krásné jarní ráno, sluníèko se usmívalo na celý svìt, trnka byla obalená bìlostnými kvìty a vonìla medem, který pilnì sbíraly pracovité vèelièky. Dole v pelíšku se malý Ušáèek protáhl, tlapièkami si protøel oèka po noèním spánku a hup! byl z pelíšku venku. Páni, to byla všude krása! Rozkvetlé pampelišky promìnily louku ve zlatou mísu, na políèku v ranním vánku ševelilo zelené osení a modrá obloha byla bez mráèku. A¾ se mu hlavièka zatoèila.
„Ten svìt je ale krásný“, pomyslel si, „musím se do nìho podívat!“ A šel .


Ušáèek byl u¾ poøádný kus od pelíšku, hopkal v husté trávì, a kdy¾ vonìl ke ka¾dé kvìtince, slastnì pøivíral oèka. Proto se vylekal, kdy¾ z nièeho nic pøed sebou uvidìl podivného zeleného tvora, který na nìho m¾oural velikýma oèima a otvíral širokánskou tlamièku. Vylekali se oba, ani malá ¾abka ještì nikdy nevidìla zajíèka, v¾dy» teprve nedávno vyskoèila z tùòky pod vrbièkami. Vypadali velice legraènì, jak tak na sebe koukali. Pak se k sobì otoèili zády a hop hop, pelášili ka¾dý na jinou stranu.


Ušáèkovi poøádnì bouchalo srdíèko, kdy¾ se koneènì zastavil.
A…“ouvej ouvej, kampak jsem se zatoulal? V¾dy» to tady vùbec neznám, kdepak je náš trnkový keø se vèelièkami? Všude kolem jen hustá tráva a nade mnou samá pampeliška, jakpak najdu cestu domù k mamince?“


No vida ho, Ušáèka, staèilo se jen trochu polekat a hned si vzpomnìl na maminku. Jeho naøíkání slyšela luèní kobylka, která sedìla nedaleko na lístku jitrocele. Dvakrát tøikrát
poskoèila a byla u zajeèího pelíšku, kde maminka zajeèice hledala v okolní trávì zatoulaného Ušáèka. Mìla o nìj velkou starost, v¾dy» ještì nic neumìl, nevìdìl, jaké nebezpeèí na nìho všude èíhá. Byla proto moc ráda, ¾e jí luèní kobylka øekla, kde zajíèka vidìla, a ¾e ji k nìmu zavedla.


Kdy¾ se pak o
ba š»astnì vrátili do pelíšku a Ušáèek se pøitiskl ke svým bratøíèkùm a sestøièkám, vyprávìl jim o svém dobrodru¾ství a tak se chlubil, ¾e se mu a¾ od pusy prášilo.


Na nejvyšší vìtvièce trnky všechno poslouchal štìbetavý ptáèek Modráèek, a tak se stalo, ¾e do veèera o Ušáèkovì dobrodru¾ství vìdìla polovina lesa a celá louka.


Ne¾ z našich malých zajíèkù vyrostli velcí kluci a holky, maminka je nauèila všechno, co potøebovali znát o zvíøátkách v lese, na poli i louce. Nauèila je taky, jak klièkovat pøed liškou, aby je ani náhodou nechytla, jak dávat pozor i na oblohu, na které se objeví tøeba kánì a v noci tam slídí výr se sovou. Teprve potom je pustila do svìta.


A Ušáèek? Vyrostl z nìho odvá¾ný a chytrý zajíc, kterého jen tak nìco nepolekalo.


Marie Zieglerová

* * *

Zobrazit všechny èlánky autorky



Komentáøe
Poslední komentáø: 07.08.2015  11:54
 Datum
Jméno
Téma
 07.08.  11:54 Vendula
 06.08.  12:19 Václav ®idek Omluva ...
 06.08.  09:51 kusan
 06.08.  06:12 Bobo :-)))