Kozí farma

Žádný farmář. Představil se mi jako Boží muž. Nevnímala jsem ho jako milovníka a znalce bible, ale spíše jako člověka, který se rozhodl být součástí přírody. Odešel jsem z města na kozí farmu, řekl docela prostě. Neboť jsem toužil po míru. Krásně řečeno, ale zprvu jsem nechápala, co se za tím vším skrývá. Až teď, kdy jsem ho viděla krmit s láskou své stádo koz. Až posléze, kdy jsme spolu stáli v kaštanové aleji, do jejichž mohutných korun hustě pršelo, jsem začala jeho větu chápat. Tu sílu přírody kolem, tu hudbu deště. Já schovaná pod deštníkem, který on odmítl. Zůstal na dešti a voda na něj crčela a stékala mu po pramenech vlasů, po obličeji a vpíjela se mu do trička. Připadalo mi to neskutečné. Živá socha mladého muže v zelené aleji. Něco nevídaného v našem naškrobeném, nažehleném světě.

Na počátku byla myšlenka na chov malých přežvýkavých sudokopytníků, posléze nápad, slovo. A pak už jen síla to uskutečnit. Pronajmout prostory a jezdit po vesnicích a skupovat kozy. Krmit je, dojit, zužitkovat mléko. A rozmnožovat stádo. Kdysi se koze říkalo „kráva chudých“, neboť hospodáři dobře věděli, že její užitkovost není zanedbatelná. Její mléko je zdravé a dobře se v chalupách hodilo pro rodinu i pro krmení prasat.

Nyní čítá stádo přede mnou sto třicet kusů. V první ohradě čtyři kozlové, kteří jsou drženi od stáda odděleně. Od nich jsem se držela dál. Jejich vousaté brady budily respekt. A mezi nimi jeden kozlík neposeda. Rád se mazlí, upozornil mne jako starostlivý hospodář, když ke mně kozlík stále natahoval hlavu. Při řeči nabíral zručně suchou trávu na vidle a rozprostíral ji do žlabů. Kozičky protahovaly hlavy ohradou a lačně ukusovaly. Koryta se táhla po obou stranách boxů, tak z jedné strany byla řada sklopených hlav a z protější zapřené nohy a samé bílé zadečky.

Dáváte jim také zelené? Kdepak. Tady mají lizy, ukázal. A při dojení dostávají granule a jetel z balíků. Milujete tu práci? Položila jsem mu zbytečnou otázku. Kdybych ji nemiloval, tak tu nejsem. Moc lidí se na tuhle práci nežene. Bez lásky k přírodě to dělat není možné. Když odvážíte kozičky na jatka, nepláčete, zajímalo mne. Navenek ne, ale tady uvnitř, ukázal, tady uvnitř to bolí. Tak tedy musím přiznat, že ano. Pláču. Taky proto nejím maso.

Farma je i na maso a hlavně z pasterovaného kozího mléka se zde vyrábí měkký kozí sýr. Čerstvý nezrající nelisovaný sýr vyráběný tradičním způsobem, který užívá pouze mlékárenské postupy a syřidlo. Výsledek jsou malá vakuově balená kolečka o hmotnosti 80g. Přírodní sýr má příjemnou nakyslou chuť kozího mléka. Ostatní sýry mají příchuť daného koření: a to pažitky, bazalky, kapií, česneku, komínu, gyrosu, oliv a v poslední řadě brusinek. S dvouměsíční trvanlivostí. Je významný pro posilování imunitního systému.

Pozorovala jsem toho muže při krmení kozího stáda i při dojení a usoudila jsem, že tohle nemůže dělat každý. K zvířatům se musí přistupovat s láskou jako ke každé živé bytosti. Někdy je pohladit, poplácat, krmit je a udržovat v čistotě.

Odjížděla jsem z farmy hustou zelenou kaštanovou alejí. Nechávala jsem za sebou ten prostý obraz přírody, ještě jsem se nostalgicky ohlédla, než se přede mnou se na obzoru objeví městečko Chotěboř, jeho obyčejný všední život.

Marta Urbanová

* * *

Zobrazit všechny články autorky