Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Kateøina,
zítra Artur.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Vìøte - nevìøte! (4)

 

Všichni si jistì vzpomenete na tenhle televizní seriál, kde byly divákovi pøedkládány k víøe nebo nevíøe rùzné nevysvìtlitelné pøíbìhy. Já vám teï poslou¾ím také jedním takovým, jen¾e nikoliv z televize, ale ze ¾ivota. Vyprávìl mi ho jeden známý, Vláïa Stárek, bývalý spolu¾ák mého dnes ji¾ zesnulého kamaráda Ríši Seiferta, s ním¾ ètyøi roky studoval na lesnické škole v Trutnovì.


Potkali jsme se tehdy po létech zcela náhodou v pra¾ské prodejnì zbraní na Národní tøídì. Já bych si ho byl snad ani nevšiml, ale kdy¾ mi na rameni pøistála jeho mohutná dlaò a ozvalo se hlasité: „Tì Bùh, kamaráde, jak se vede? Co dìláš? A co Richard, kde ten teï je?“ poznal jsem ho podle jeho plnovousu a sonorního hlasu hned.


Podali jsme si ruce, nakoupili ka¾dý, co jsme potøebovali, a zaskoèili k Flekùm na èernou tøináctku. Tady se Matìj dovìdìl, ¾e Ríša u¾ pár let slou¾í v tom vìèném nebeském revíru, já ¾e jsem u¾ pìt let v penzi a u¾ívám si èerstvého vzduchu na chalupì v krásných hvozdech Èeského lesa a jsem dvojnásobným dìdkem. Na oplátku jsem vyslechl jeho ¾ivotní pou» a pøijal pozvání k nìmu domù. ®ije teï se svou ¾enou v Olešovicích u Prahy..


Sedìli jsme, popíjeli ten tmavý mok a øeè se toèila, jak jinak, hlavnì kolem lesa a myslivosti. Já jsem se mu, mimo jiné, zmínil i o naší partì v hospodì „U tetøeva“ a besedách s pøíhodami a zá¾itky, které tam èasto vyslechnu a zaznamenám. Matìj se napil, utøel bradu a povídá: „Kamaráde, to já bych vám tam moh´ vyprávìt celý tejdny. Ale proto¾e to není mo¾ný, povím ti aspoò jednu neuvìøitelnou vìc a ty to tam u vás pak mù¾eš dát k lepšímu, chceš?“ No a proto¾e jsem chtìl, spustil.


„Kdy¾ jsem v sedmapadesátym roce ze svý první slu¾by na Prachaticku odešel, vzal jsem místo správce u vojenskejch lesù u Krumlova. Tam co byl, a dodnes je, ten boletickej vojenskej výcvikovej prostor. Teda ne pøímo v nìm, ale vokolo. Mìl jsem tam hezký bydlení ve starej ale pìknì upravenej foøtovnì za Chvalšinami a spravoval pøes dva tisíce hektarù pøevá¾nì smrkovýho lesoví po pìstební, ale hlavnì tì¾ební stránce. Samozøejmì i s péèí vo zvìø, ponìvad¾ tam ještì nebyla ¾ádná myslivecká jednota a vojenští páni mìli zájem spíše vo lov, ne¾ vo tuhle èinnost. Tak jsem si vobèas, kdy¾ mi to dovolil èas - nemáš ponìtí, co tam bylo tehdá práce, kdy¾ chtìl èlovìk bejt svìdomitým hospodáøem - vyšel do revíru. Ani tak støílet, jako spíš pozorovat a tìšit se z toho všeho, co tam bìhalo, skákalo, lezlo a lítalo.
Jednoho hezkýho srpnovýho rána jsem vzal flintu a svýho dakla Bena, zamknul barák, ponìvad¾ ¾ena byla u¾ tejden na návštìvì u svýho bráchy v Klatovech, a pustil se ouvozem na Mlejnskej vrch. Došel jsem tam pomalu asi za ètyøicet minut a vylezl, s Benem pod pa¾í, na nedávno postavenou kazatelnu. Ben mi ulehl k nohám, tak jsme tam èuèeli do toho krásnýho rána, tedy já, proto¾e pes hnedka usnul, a dejchali voòavej vzduch.“
Tady Matìj výklad pøerušil, proto¾e vrchní donesl objednané topinky a další pivo. Schroustali jsme mlèky tu èesnekovou pochoutku, zapili a povzdechli, jak ten èas letí. Sedìli jsme tam u¾ pøes dvì hodiny a Matìj mìl ve ètrnáct tøicet odjet z Hlavního nádra¾í do Øíèan navštívit své rodièe


Podíval se na hodinky a pokraèoval: „Víš, já bych to moh´ sice trochu zkrátit, ale to by nebylo vono! Musíš to vyslechnout celý, aby sis vo tom udìlal správnej vobraz. Tak teda, jak tam sedím a všude takový kostelní ticho, zaènou se mi zavírat voèi a pøišla na mne døímota, „jako kdy¾ jsem ty konì pásal“. Polo¾ím si teda hlavu do dlaní, jako ¾e si dáchnu, ale ne¾ jsem mohl usnout, najednou vidím, jak na louèku, tak tøicet krokù vode mne, pøicházejí dvì srny a s nimi dva letošní srneèkové. Pomalu berou paši a nejeví ¾ádnej neklid, pøesto¾e sedím na špatný vìtrný stranì.


Ani se nehýbám, kdy¾ se tam vlevo pohne vysoká ostøice a z ní se vykolíbá jezevec, poøádný pantáta a za ním dva mladí. Chvíli se batolí v trávì a pak ulehají, pìknì v øadì vedle sebe a jen vìtrníèky se jim pohybují sem tam, jak jistí. Z protìjšího houští vystrèí mordu liška a se tøemi lišèaty pomalu pøichází k jezevèí rodince, ani¾ jí vìnuje jakoukoliv pozornost. Všichni tøi usedají na zadek, voháòky pìknì srovnaný a tiše èekají. Neubìhne ani minuta a na louèku souèasnì pøihopká šest králíkù a párek zajícù lesòákù a všichni zaujmou místo, svìte div se, vedle lišek a jezevcù.


To u¾ se mi zdá opravdu divný, ale nehejbám se a èekám, co bude dál, kdy¾ za sebou uslyším dupot a funìní a pode mnou probìhne statná bachynì a dva lonèáci. Ukáznìnì si najdou místo podle srnèí skupinky a svalí se do trávy. Valím oèi a v hubì mám sucho, kdy¾ na scénu vkráèí, pomalu a dùstojnì, obrovskej šestnácterák, zaruèenì ten, kterýho jsem párkrát potkal na jaøe Na Volanci, a postaví se na kraji mýtinky. Za ním, v uctivej vzdálenosti, stojí jako socha jeho laò.


Najednou pøiletí s hlasitým „kø-kø“ tøi sojky a usednou na zaschlý smrèek vedle jelena. Ten se jako na znamení pohne, tøikrát skloní a zvedne hlavu tu se svou nádhernou korunou a zaène vydávat tichý zvuky, jaké jsem nikdy u vysoký neslyšel. Svírák se mu pøitom pohybuje, jakoby mluvil a støídavì pohlí¾í ze strany na stranu na to malý shromá¾dìní. Trvá to u¾ nevím jak dlouho, sedím bez hnutí a jsem u¾ celej døevìnej.

   

 

Kdy¾ u¾ si myslím, ¾e to nevydr¾ím a snad z toho posedu spadnu, skloní jelen hlavu, máchne paro¾ím dvakrát sem a tam a¾ urazí z toho smrèku celý vršek, pak ji zvedne k nebi a zatroubí jako v nejhlubší øíji. Lek´ jsem se tak, ¾e jsem vopravdu z toho posedu sletìl a octl se pod ¾ebøíkem s natluèenejma ¾ebrama a m¾itkama pøed voèima. Ještì slyším dupot a hlasy rozbíhajících se zvìøe a cítím, jak mi Ben volizuje tváø. Jak ten se dostal dolù, nevím. Neøek mi to a na rozdíl vode mì pomlácenej nebyl.

Hrome, co to bylo? Èeho jsem to byl svìdkem? Mámení smyslù, nebo lesního mítinku zvíøecích odborù? Pøece nejsem blázen! Vidìl jsem to vùbec? Nebyl to sen? Moment, v¾dy» je to prosté, musely by tam pøece po tom všem zùstat nìjaký stopy. S námahou jsem se zvedl nejdøív na všechny ètyøi a pak s oporou ¾ebøíku na obì nohy a dobelhal se tìch tøicet krokù na palouk. A co myslíš, ¾e jsem uvidìl? Zválenou trávu, jezevèí trus, králièí bobky, smrèek bez špièky a na opaèném kraji velký a hluboký jelení zápory.

 

   


Celej z toho zpitomìlej, vylezl jsem s bolestí zase nahoru pro flintu a s Benem na vodítku se šoural domù. Trvalo mi to skoro dvì hodiny, proto¾e jsem po cestì tøikrát vodpoèíval a u studánky Na Vrabèinách pùl hodiny pil a chladil si namoèeným kapesníkem rozpálený a poškrábaný èelo. Tenhle neuvìøitelnej zá¾itek mi ještì skoro pùl roku pøipomínaly moje tøi nalomený ¾ebra a jak vidíš, nezapomnìl jsem na nìj dodnes. Jsi první a jedinej, komu jsem se s tím svìøil a to jen proto, ¾e nejsi vod nás a nemù¾eš to vykecat, jinak bych tam byl za pitomce. Tak se mìj a jak øíkám, pøijeï nìkdy i se svou paní pobejt, adresu znáš!“

Co dál? Nic, zaplatili jsme a rozešli ka¾dý svým smìrem, on na nádra¾í, já na dvaadvacítku tramvaj a to jsem ho vidìl naposled. Jaksi se mi nikdy nepodaøilo jeho pozvání vyu¾ít. Jenom mi tady zanechal ten problém a otázku. Co to Matìj za¾il? Jak to, ¾e na palouèku zùstalo tolik stop, odpovídajících všem tìm zvíøatùm? Proè Ben vedle nìho ani neštìkl, kdy¾ kolem bì¾ela ta prasata? Co vy na to? Je to pravda, nebo si to ten vousáè všechno vymyslel? U¾ se to nikdy nedovím, ale opravdu by mne zajímal váš názor.
(Je to pøíbìh z øíše myslivecké latiny. Matìj na posedu prostì usnul a probral se a¾ na zemi. Zùstávají tu ale pøece jen tøi otazníky – ten pøera¾ený smrèek, zválená tráva, a všechny ty stopy!)

 

Ludìk «opka

* * *
Ilustrace © Aleš B
öhm

Zobrazit všechny èlánky autora



Komentáøe
Poslední komentáø: 27.05.2015  18:12
 Datum
Jméno
Téma
 27.05.  18:12 Ludìk
 25.05.  10:44 Ferbl
 24.05.  15:43 Von