Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Artur,
zítra Xenie.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Obrazy malované slovy


Za oknem zùstalo nádra¾í, køi¾ovatka pod viaduktem a motor zabral v táhlém stoupáku v Plzeòské ulici, která vede ji¾nì z mìsta. Kdy¾ autobus opustil Rakovník, rozjel se podzimní krajinou kolem bývalé cihelny a dolu RAKO a pak táhlou zatáèkou k zalesnìným stráním a rovnou k Pavlíkovu.

 


Kdy¾ jsme projí¾dìli kolem Zábranského rybníka, pootoèil se na mne pøes rameno øidiè: „Øeknu vám, která zastávka je ta u obecního úøadu.“


„To je zøejmì velká obec, kdy¾ má více zastávek,“ byla jsem pøekvapená.


„®ádná obec, vá¾ená,“ ihned mì opravil cestující, který sedìl na sedadle za mnou. „My jsme mìstys!“


Bylo na nìm vidìt, jak je na své bydlištì hrdý.


I mùj dìdeèek Karel Truxa byl hrdý, ¾e se narodil právì tady. Vzpomínky na svou rodnou vesnici nosil v srdci i daleko za hranicemi vlasti. Kdy¾ zaèala 1. svìtová válka, ve svých jednadvaceti letech byl pøi mobilizaci odveden a s rakousko-uherskou armádou odešel na východní frontu. Pøi první pøíle¾itosti se však pøihlásil jako dobrovolník do èeskoslovenského vojska na Rusi. V Omsku byl pak pøidìlen pod èíslem 49213 ke tøetí èetì deváté roty sedmého èeskoslovenského støeleckého tatranského pluku a stal se legionáøem. Bojoval v Irkutsku, u mìsta Spasskoje, v Kaulu, v Tatarské Birmì, v Kunguru, v Popové, v Zelenkinu a ve Vladivostoku. Asi ho ochraòoval andìl strá¾ný a snad sama svatá Kateøina z pavlíkovského svatostánku, co se na nìj dívala z oltáøe kostela u¾ kdy¾ jej sem zabaleného v povijanu pøinesl ke køtu tatínek Celestýn a maminka Barbora. A mo¾ná ho ochraòovali všichni svatí dohromady, proto¾e dìda váleèné útrapy pøe¾il a na lodi Belgic se vrátil zpìt do vlasti.

V novì vzniklé republice ale ¾ivotní cesty mladièkého Karla zavedly daleko od jeho rodištì - a¾ do moravských konèin. Ve funkci velitele èetnické stanice postupnì slou¾il v nìkolika mìstech. Na Moravì si našel také ¾enu Tonièku, moji babièku. Kdy¾ se po rùzných ¾ivotních peripetiích usadili na stará kolena v Dolanech u Olomouce, jezdila jsem k nim jako dítì na prázdniny. Místo vyprávìní pohádek mì dìda seznamoval s èeskými dìjinami. V¾dy se namaškaøil do nìjakého pøevleku a hrál si se mnou tøeba na pøíchod Slovanù, na Velkomoravskou øíši, na Pøemyslovce.


„Dones nù¾ky a lepidlo, udìláme si svatováclavskou korunu, kdy¾ nám tu pùvodní Jan Lucemburský zašantroèil,“ velel. “Ozdobíme ji dvaceti perlami a jednadevadesáti drahokamy a samozøejmì bude celá ze zlata. Ty budeš královna Blanka a já otec vlasti, budoucí øímskonìmecký císaø Karel IV. Ne¾ nám babièka uvaøí k obìdu švestkové knedlíky, støihneme si jednu královskou veselku v chrámu sv. Víta na Pra¾ském hradì.“


Krùèek za krùèkem, s humorem jemu vlastním, mì provázel èeskou minulostí. Od nìj vím, kdy usedl na kní¾ecí stolec Svatý Václav, proè na Velehrad pøišli Cyril s Metodìjem, kdo byl Mistr Jan Hus. Vyprávìl, jak se v prùbìhu staletí mìnily korunované hlavy a s nimi i hranice a pomìry v zemi. Postupnì mì provedl dìjinami a¾ do dob, kdy se stal naším prvním prezidentem T. G. Masaryk, který mìl své legionáøe ve veliké oblibì.

 


Kdy¾ dìda odešel na vìènost, došlo mi, ¾e mnì vyprávìl o všem mo¾ném – jen na nìj nikdy nedošlo. Nevìdìla jsem nic o místì, kde se narodil, kam chodil do školy, kde pásl husy, kde hrál kulièky, kam chodil na lusky, kudy lezl pøes plot na hrušky, jak pro¾il své dìtství.


A tu ke mnì jednoho dne na rozhlasových vlnách pøiletìl podmanivý hlas svìtoznámého malíøe a grafika Jiøího Anderleho. Èeský rozhlas natoèil podle jeho bohatých pro¾itkù a ¾ivotních zkušeností vyprávìní Láska za lásku. Zrovna vzpomínal na Pavlíkov, nebo» i on se tu narodil. Sice a¾ po ètyøiceti osmi letech po mém dìdeèkovi, ale co je pár let v historii vesnice, která tu stojí u¾ od pøelomu tøináctého a ètrnáctého století? Já s pøimhouøenýma oèima poslouchala ka¾dé slovo, a tak mi ono vyprávìní malovalo pod víèky konkrétní místa, které kdysi na vlastní oèi spatøil jistì i dìda Karel. Podle slov Jiøího Anderleho jsem si pøesnì pøedstavovala vše, co mistrnì popsal i ve stejnojmenné knize, kterou u¾ mám také v knihovnì. Pavlíkov obklopený vìncem zahrad, chmelnic a polí, do kterých vedly cesty lemované dozrávajícím obilím a fialovými koukoly, modrýma oèima chrp a krásou rudých vlèích mákù, nad kterými poletovali pestrobarevní motýli. Byly rozbrázdìné hlubokými kolejemi od okovaných kol vozù, kde na prostøedním vyvýšeném pruhu i po stranách cesty kvetl bílý a rudý jetel.

Ale i pìšiny se rozbíhaly po okolí. Míøily k opuštìným samotám, k alejím vysokých topolù, k ovocným sadùm, k bohatým chmelnicím. Nìkterá pìšina konèila na pasece v lese, po jiné šlapali na kole, èi pìknì po svých dìlníci do rakovnických fabrik, èi horníci do dolù Rako a Jiøí. Lidé po ní také tahali vozíky nalo¾ené vším, co chtìli prodat na rakovnickém trhu. Nejkrásnìjší prý byla ta pìšinka, co vedla nad ves k opuštìné jabloni. Jiøí Anderle o ní napsal: „Krásnìjší pìšinu jsem neznal. Tøeba¾e byla od slunce vyprahlá a plná kamení, o to více kvetla. Zlaté pantoflíèky, dojemnì krásné, jako krùpìj krve rudé slzièky Panny Marie, modré pomnìnky, bílý lomikámen, nafialovìlé zvonky, zlatavé kopretiny, jitrocel, omamnì vonící mateøídouška, ¾luté kruèinky, heømánek, ale hlavnì bledé svlaèce pøipomínající malou troubu gramofonu na kliku.“

 


A jinde zase ètu: „Na vrcholu cesty stála Bo¾í muka. Tam jsem v¾dy postál a nemohl se vynadívat na pohled do dálky. Rakovník byl jako na dlani, obzor lemovaly modré Krušné hory, za pohoøím D¾bán vyènívající špièka Milešovky, na jihovýchodì se táhly køivoklátské lesy, na jihu kopce lemující Berounku a za nimi Brdy a na západì stoupaly k nebi kouøe plzeòské Škodovky. Utrpení Krista mírnil zpívající skøivánek, který v¾dycky odnìkud vyletìl, zazpíval a ztratil se v nízkém obilí nebo v oranici. “


Sem, na to místo chodil urèitì i mùj dìda Karel a mo¾ná snil o tom, kam ho jednou zavedou cesty, co se tu køi¾ují. Snad i pavlíkovský uèitel, kováø, krejèí, švec, holiè, poštmistr a také obecní bubeník a pan policajt se tu nìkdy zastavili. Však i na nì Jiøí Anderle s láskou vzpomíná. Jen¾e ti, na které si pamatuje on, u¾ byli nejspíš dìtmi tìch, které znal dìda. Pùl století je dìlilo od chvíle, kdy se tu mohli v Pavlíkovì oba potkat. Mìli však pøece jen nìco spoleèného. Obìma tady pøedèasnì skonèilo š»astné dìtství, nebo» pøišli o své otce. Dìdovi Karlovi se tatínek Celestýn zabil pøi pádu z patra stodoly, kdy¾ pomáhal pøi ¾ních. Adam Anderle zemøel na tì¾kou nemoc, sotva malý Jirka zaèal chodit do školy. Ale teï v jeho vyprávìní ¾ije dál, stejnì jako maminka, která svého mu¾e pøe¾ila o dlouhou øadu let.


„Díky osude, ¾e jsi mi dopøál mít maminku se svatozáøí tak dlouho…“ tìšil se. Mìl ji nadevše rád. I Pavlíkovští ji mìli rádi, a tak o návštìvy nemìla nouzi.
Jiøí Anderle ve své knize napsal: „Libovala si, ¾e ten hodnej soused Pepík Truxa jí ka¾dej den nosí rohlíky, jeho paní pøichází pravidelnì na kafe, pøitom semelou ¾ivý s mrtvejma, a¾ je z toho brní v hlavì.“


A zase je tu jméno Truxa.
„Jak to s tím rodem Truxù v Pavlíkovì vlastnì je?“ zvolala jsem málem ve dveøích obecního úøadu starosty, který se té¾ jmenuje Truxa.


Vìdìl, ¾e pøijedu, a u¾ mì èekal. Srdeènì mi stiskl ruku a pustil se hned do vyprávìní: „Truxové jsou jedním z nejstarších pavlíkovských rodù. V písemnostech z roku 1653 se ono jméno ji¾ objevuje. Za ta dlouhá staletí se rod Truxù patøiènì rozrostl. Jedni byli úspìšní, druzí ménì. Nìkdo mìl grunt, nìkdo se vyuèil øemeslu, nìkdo se dal na studie, nìkdo jen pøíštipkaøil.“
„Ze které vìtve pochází asi mùj dìdeèek?“ lámala jsem si hlavu.

 


Ale starosta jen pokrèil rameny: „Konec koncù, všichni máme jednoho pra-pra-prapøedka, tak jsme svým zpùsobem rodina.“


„A hned mám o jednoho pøíbuzného víc,“ byla jsem nadšená. „Tak ¾ádné vykání, budu ti øíkat Mirku.“


Mirek se hned se mnou vypravil po stopách dìdeèka. Prošli jsme náves, obešli kostel a já se celá dojatá rozhlí¾ela kolem sebe: „Tak tudy kdysi chodíval mùj dìda Karel.“


„Uká¾u ti, kde bývala roubená chalupa s èíslem popisným 62, ve které dìdeèek bydlel,“ prohlásil Mirek.


Stáli jsme v parèíku, kde po roubence u¾ nebylo ani památky.


„Bohu¾el dopadla stejnì jako svatý Vojtìch na Vojtìšském plácku. I on u¾ je nìjaký ten rok fuè.“


A pak mi nabídl, ¾e mi uká¾e, kde barokní pískovcová socha stála.


Mlèky jsem šla vedle nìho, proto¾e mì procházka po Pavlíkovì vzala za srdce. Došli jsme k místu, kde se døíve rozléval rybníèek, jen takový mìlký kaèák, v létì leda tak pro kachny a husy, zato v zimì ráj pro dìcka na šlajfkách.


„Èeský patron tu stál v záplavì pámelníkù, které tu kdysi vysázel pavlíkovský Zkrášlovací spolek. Pro dìti hotové eldorádo. I já si ještì pamatuju, jak jsme si tu hráli na pikaèku. Jeden se zakrytýma oèima a s èelem opøeným o sochu zavolal: Pøed pikolou za pikolou nikdo nesmí stát nebo se nebude hrát - a ostatní hned frrr do pámelníkového pralesa.“


Pak se usmál: „Ka¾dou chvíli se na nás zlobily hospodyòky, kdy¾ si šly o pískovcovou sochu nabrousit nù¾: Huš, pacholci! Jen se všude pletete pod nohama!“


Mirkovy oèi se dívaly nìkam do minulosti. „To bylo støenek no¾ù, co za ta dlouhá desetiletí pískovec pomalu obrousily, a¾ z Vojtìcha zbyla jen pískovcová homole.“


„A kam se podìla?“ divila jsem se.


„Zøejmì skonèila nìkde v suti, kdy¾ Pavlíkovští rybníèek zavezli, aby ustoupil parèíku s kulturákem.“


Ale vzápìtí dodal: „Repliku sv. Vojtìcha v modernìjším pojetí nám vysochal RNDr. Zdenìk Herman Dr.Sc. V encyklopedii ho však pod heslem sochaø nehledej. Je to fyzik, chemik, èlen Akademie vìd. Sochaøství a kresbì se vìnuje jen ve volném èase.“


Pak ukázal smìrem, kde je kulturní dùm: „ Novodobý Vojtìch stojí pár krokù odtud.“


Zase jsem se pøesvìdèila, jak je to s tím kolobìhem ¾ivota. Stáøí odchází, aby udìlalo místo mládí, staré èasy vystøídají èasy nové. Zbudou jen vzpomínky.


„Vzpomínky jsou naším bohatstvím,“ ètu v knize Jiøí Anderleho. „Zùstávají dlouho skryty, ale staèí malý podnìt a vzpomínky na ten dávno zmizelý svìt, který byl souèástí našich ¾ivotù, vyvstanou a o¾ivnou jako staré filmy.“

 


Malíøovy vzpomínky vyzaøují z pláten a grafik, kterých u¾ vytvoøil tolik, ¾e je snad nikdo nespoèítá. Mìl na devadesát tøi samostatných a dvì stovky skupinových výstav doma i v zahranièí. Je jediný èeský umìlec, jeho¾ grafické dílo je vystaveno v newyorkském Metropolitním muzeu v jednom sále spoleènì s Rembrandtem, Dürerem, Matissem a Picassem. Jeho díla jsou zastoupena v pøedních svìtových muzeích a galeriích – a teï i v Pavlíkovì. Na poèest slavného rodáka tu zbudovali v pøízemí obecního úøadu nádhernou galerii. Jedenáct let byla retrospektiva Anderlovy malíøské tvorby, spolu s jeho africkou sbírkou, umístìna v Pelléovì vile v Praze 6 - a teï se její èást pøestìhovala do malíøova rodištì.


„Pøi malbì je má ruka vedena i podvìdomými záchvìvy nedávných i dávno pro¾itých vjemù, které si v sobì ukládáme od dìtství,“ zpovídá se. 


Já v GALERII ANDERLE PAVLÍKOV vidím, ¾e je to svatá pravda, ¾e jeho ruka vytváøí krásu, která uchvátí oèi i srdce. Ale najednou mi pøed jeho dílem dochází, ¾e i svými slovy maluje krásné barevné obrazy.


A já, díky tìm jeho obrazùm stvoøených z pøekrásného vyprávìní na rozhlasových vlnách i na stránkách knihy Láska za lásku, jsem koneènì spatøila dìtství mého dìdeèka Karla, které pro¾il, stejnì jako mnohem pozdìji i Jiøí Anderle, v Pavlíkovì u Rakovníka.

 

Ukázka z knihy Jaroslavy Pechové "Nezbedné toulky ".


Jaroslava Pechová


* * *

Zobrazit všechny èlánky autorky



Komentáøe
Poslední komentáø: 10.05.2015  10:05
 Datum
Jméno
Téma
 10.05.  10:05 Von
 10.05.  09:46 kusan