Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Ida,
zítra Elena,Herbert.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Dekadentní homosexuál


V naší kultuře potkáváme umělce zajímavé, zvláštní, originální. Jedním z nich byl i Jiří Karásek řečený ze Lvovic (1871-1951). Osamělý sběratel umění, který smysl života nacházel v kráse snů, v nereálném světě fantazie a netělesné touhy.


Jiří Karásek ze Lvovic se narodil na Smíchově poměrně chudým měšťanům jako Josef Krásek. Vystudoval gymnázium a potom patrně pro nedostatek financí nastoupil na bohosloveckou fakultu. Nepobyl tam dlouho, po krátkém hledání v cizině nastoupil jako poštovní úředník.


Poště nakonec zůstal věrný, ačkoliv ne jako poštovní úředník. Skončil už v nové republice jako ředitel Poštovního muzea. Přes svůj nevelký majetek a relativně nízký úřednický příjem dokázal v průběhu života shromáždit překvapivě hodnotnou sbírku umění, jeho sbírka moderních obrazů patří dodnes k největším v celé Evropě.


Na Jiřího Karáska ze Lvovic přešel postupně (dost problematicky odvozoval svůj původ od renesančního hvězdáře Cypriana Lvovického ze Lvovic), byl to zjevně projev jeho autostylizace významného symbolisty a dekadenta. Ostatně od slůvka autostylizace se u něj odvíjí mnohé. Já bych možná spíš mluvil o pozérství, které nebylo jenom Karáskovou specialitou. Patří asi trochu k výjimečným osobnostem. Vzpomeňme namátkou na Máchův šedý plášť s rudou podšívkou nebo dandyovské oblékání mladých bratří Čapků. Prostě potřeba odlišit se, zaujmout, provokovat.


Karáskova provokace měla ovšem ještě jeden rozměr, na přelomu století zvlášť citlivý. Těžko soudit, zda a jak zjevná byla jeho homosexualita. V té době ještě působila naprosto skandálně a byla i oficiálně držená trochu pod pokličkou. Pravdou ovšem je, že Karásek u nás asi jako první provedl coming out, tedy veřejně se ke své sexuální orientaci přihlásil. Jeho první sbírka Sodoma byla zkonfiskována a zakázána a byla dokonce dost zábavně projednávána v parlamentu monarchie.


Byla to zvláštní doba. Ve vzduchu prý byla jistá skepse z přelomu století. Všude se dost vášnivě diskutovalo o Wildově uvěznění za homosexualitu. Celá Moderní revue v čele s Karáskem a Arnoštem Procházkou obhajovala právo umělce psát o homofilní lásce, která není jen soukromou věcí umělce. Celá řada tehdejších významných osobností naopak lítě bojovala v táboře opačném, mezi nimi např. i Tomáš G.Masaryk nebo Josef S.Machar. Karáska patrně od uvěznění zachránila jenom císařská amnestie z konce století.


Jaký byl Karáskův svět a jeho umělecké vidění? Jeden kritik někde vtipně napsal, že čeští dekadenti psali večer při sodovce básně o orgiích. Dandy móda k nám přišla z Anglie a měla tady mnoho vyznavačů. Patřil k nim i pozérský Karásek. Snažil se být osobitý, vynalézavý, provokující. Ve skutečnosti byl celý život dost osamělý. K ženám měl vztah skoro nenávistný. Dandy nezná lásku k ženě. Váží si jí možná jako virtuos svého nástroje, nástroje, který ladí hluboko, mollově. Je mu však lhostejná a opovrhuje její instinktivností. Milovat ženy je jako kouřit, pít šampaňské. Ženy dráždí smysly a teprve choré a mrtvé mají svou skutečnou krásu, už trochu mimo dobro a zlo.


Asi by bylo na místě pokusit se trochu odlišit symbolismus od dekadence, i když dekadence byla vlastně jistou podkategorií symbolismu. Pro oba směry nebyla důležitá skutečnost, ale sen. Karásek přímo říká: „Skutečnost nenáleží do umění.“ Možná, že právě on je schován za často používaným rčením: duše, krajina šírá. Podle obou směrů nám smysl věcí neřekne reálný svět, ale jenom náš sen. Je základem pro oba směry, ale dekadence přidává trochu temnější tembry, sociální kritiku, pocit zmaru, rozklad a vyžilou únavu.

Ke stinným stránkám Karáskova života patří i trapná anonymní aférka, která se rozhořela za začátku dvacátého století. Je pravdou, že psaní anonymů zdá se bylo v té době patrně trochu módou. (Ostatně nejen před sto léty – projděme si internetové diskuse.) Nikdy se neprokázal jeho vina nade vší pochybnost, rozesílání pornografických pohlednic významným osobnostem anonymním odesílatelem mu však bylo připisováno. Zamořilo to tehdejší uměleckou scénu, přineslo mnoho zlé vůle a zdá se, že při řešení celé věci se brala v potaz i Karáskova sexuální orientace.

Básník, prozaik, kritik, sběratel i nepříliš úspěšný dramatik Karásek je osobnost složitá, rozporná, těžko uchopitelná. Jeho dekadentní básnické období se trochu rozplynulo na přelomu století, jeho samota však zůstávala, stejně jako jeho smutná zatrpklost. Možná nejlépe to vyjadřují jeho verše:

Já mohl jenom snít, co jiní s pýchou žili
tam venku, ve slunci a s rytmem horečným.
Má píseň zpívala, čím zraky zajiskřily.
Však život prázdný byl a rozvátý jak dým.

Básník i ve zralejším období utíká do snů, pořád je mu vlastní dualita života, sen je víc než skutečnost. Sní už spíše o dávných ideálních světech antiky, žije se svou sbírkou krásy, která je pro něj jedinou skutečnou hodnotou. Opravdu milovat lze podle něj jenom umění, tělesná láska je vedlejší a skoro zbytečný produkt.

Ve své době byl poměrně čteným spisovatelem, poetika jeho příběhů trochu připomínala anglický gotický román. Vracel se rád do renesance, baroka, antiky a také staré Prahy, plné okultistů a kejklířů. Okultismus patřil také do okruhu jeho zálib. Z nepříjemné každodenní všednosti utíkal do romantické historie ve svém díle pořád. Byl roduvěrným Pražanem, z města skoro neodjížděl, Praha tvoří kulisu i pro řadu jeho příběhů.

Jiří Karásek řečený ze Lvovic končí život podle své pravdy. Patrně už ho příliš nepoznamenal komunistický kolektivismus, na konci života se uzavíral do své samoty a umění. Sám, mezi množstvím sebraných výtvarných děl a knih, stranou společnosti, umírá v Praze roku 1951.

Jsem dítě sodomy, v sny marně zatoulané,
jsem starý flegelant, jenž boky šlehá zdrané,
jsem drsný námořník pod stěžněm rozbitým.
Jsem zachmuřený kněz, jenž rozhřešení dává,
jsem žena zhýřilá, jež hrám se divým vzdává,
Jsem básník morózní, umučen dílem svým.


Josef Hejna

* * *
Zobrazit všechny články autora



Komentáře
Poslední komentář: 11.04.2015  21:38
 Datum
Jméno
Téma
 11.04.  21:38 autor
 11.04.  16:01 Karla I.
 11.04.  14:43 LenkaP
 11.04.  10:46 Kusan
 11.04.  10:19 Blanka K.