Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Artur,
zítra Xenie.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Útìky (2/2)


Tak schválnì, uhádnete, který se psal rok?
Sešli se za dva roky potom. Bìhem té doby se nestýkali, to bylo souèástí plánu, ale vìdìli jeden o druhém. Nezávisle na sobì absolvovali øadu branných a sportovních aktivit. Poslední rok pøed vojenskou slu¾bou Jerry pracoval na státním statku ve vesnièce Polná u Aše. Mìlo to svoje výhody. Ašský výbì¾ek le¾el v nejzápadnìjší èásti republiky a bydlištì uvedené v obèance ho opravòovalo pohybovat se v pohranièním pásmu. Zároveò mìl k dìdovi, který stále ještì obsluhoval na Ohøi vodní elektrárnu, sotva tøicet kilometrù. Chtìl se stát „jejich“, takovým spolehlivým pracantem, ale to se mu nedaøilo, lidé si navzájem nedùvìøovali a on nedùvìøoval jim. Spousta osad a samot v okolí byla v rámci vojenského prostoru zplanýrovaná, a zatím co nìkteøí místní v tichosti vzpomínali, ¾e pøed válkou bylo jen v okrese Cheb šedesát jedna obcí a s pøilehlými osadami dokonce víc ne¾ dvakrát tolik, teï jich oficiálnì existovalo jedenáct. Jednu výhodu to tu mìlo, tady se zastavil èas. Jerryho snem bylo nastoupit tøeba jako technik na nìjaké pohranièní stanovištì, ale na to nebyl dost provìøený. Nepochyboval, ¾e jako nespolehlivý si vojnu bude muset odslou¾it u PTP. Jestli chtìl uprchnout, pak teï!


Roby se mezitím pøestìhoval s matkou z Prahy do Sokolova, tak aby byli blí¾ otci pøelo¾enému do pracovního tábora uranových dolù Horního Slavkova a pozdìji na Bory. Jednou zrána vyjel rychlíkem smìr Cheb, pøed prohlídkou pohranièníkù pøestoupil a vmísil se do skupiny místních studentù. Veèerním motorákem pak pøijel skoro a¾ do stanice Hazlová na ¾eleznièní trati do Aše. To byl nejnebezpeènìjší úsek cesty. Pøed stanicí musel vèas vyskoèit døív, ne¾ pohranièníci zaènou prohlí¾et propustky. Bylo v tom víc štìstí ne¾ rozumu. Celou cestu mìl pøed oèima matku, která teï zùstane docela sama. Cítil, jak ho to oslabuje.

 


Dál pokraèoval pìšky. Sebou mìl jen tlumok, kus chleba, dalekohled a kompas. Pøes den zalehl do nìjakého dolíku nebo rozboøené chalupy a vylezl zas a¾ po setmìní. Obydleným stavením se obloukem vyhýbal, ale tìch nebylo mnoho. Pùvodní obyvatelstvo bylo vysídleno, kdo zbyl, byl vìtšinou udavaè. Bylo to tak normální, ¾e u¾ se s tím poèítalo. Ka¾dou neznámou osobu prostì ihned hlásili vojákùm na útvar a mìli pokoj. Mnohá selská stavení tu byla zcela srovnána se zemí, z jiných zbyly jen ruiny. Nìkde zanikly celé obce. Kdyby ho chytili, øekl by, ¾e zabloudil pøi sledování zvìøe. Nevìøili by mu, nejspíš by ho zavøeli, ale na to, aby mu pøišili velezradu nebo vyzvìdaèství, byl pøíliš mladý.


Brzy rozsáhlé pastviny konèily a zaèínaly lesy, dál sídlila u¾ jen rota Pohranièní strá¾e. Šel a vyhýbal se lesním prùsekùm, v nich byly na mnoho místech vystøílené i paøezy a na kopeèkáøe tu èekaly miny. Jerry mìl pravdu, ¾ádné smìrovky ani informaèní tabule tady neexistovaly, veškerý pøechod pøes hranici dávno ustal. Roby si zapisoval do pamìti ka¾dý potok, ka¾dý remízek. Zaèínala se ho zmocòovat lehká nervozita, podle výpoètù mìl být u¾ pomalu na místì, kdy¾ koneènì dalekohledem objevil starou celnici. Oddechl si. Jerry nebude daleko!


Sešli se za vesnicí Mühlbach, nejzápadnìji polo¾ené obci, blízko zarostlé dálnice ještì do nedávna spojující Cheb s Norimberkem. Tohle byla jedna z nejlépe støe¾ených hranic, kolem které se pohybovalo na dvacet tisíc vojákù. Od osmaètyøicátého se tu legálnì støílelo do lidí, tady všechna legrace konèila. Vìtšina tìch, co se pokusila o útìk, byla zastøelena, další zabiti pøi pokusu zdolat elektrické zátarasy. Ale nejvíc jich konèilo na dlouhá léta za møí¾ema. Podél dálnice rostly v nízké kleèi samé køemenáèe, sem by mohli chodit houbaøi rovnou s nùší!


Jerry pùvodnì poèítal s tím, ¾e by se schovali pod vagonem nìjakého vlaku, ale ty neustále proš»ourávali vojáci se samopaly a psy, tuhle cestu mu dìda rozmluvil. Radìji se pokoušel pro kluky sehnat a pøemluvit nìjakého „hodného hocha“, který by je bezpeènì pøevedl, ale pohranièníci se u nìj na kafe s rumem stavovali v¾dy nejménì ve dvou, nikdy se mu nepoštìstilo promluvit s nìkterým o samotì. Navíc u¾ vìdìli, ¾e by je èekala šibenice a toho se zalekli i ti nejstateènìjší.

Zbývala poslední mo¾nost: Dìda jim opatøil izolaèní kleštì, gumové rukavice a lehké ¾elezné pruty a s mnoha radami a tì¾kým srdcem je propustil. Bez nìj a jeho varování, jak na to, by byli v koncích. Tak jako tak si nedìlali iluze, jedno malé zaváhání a konec. Na nìjaký prùzkum terénu nemìli èas, museli jít buï - anebo...


„V pøípadì, ¾e padnem na hlídku, musíme zalehnout a nechat ji pøejít, jasný? Jestli¾e jednoho z nás zastøelej, druhej musí za ka¾dou cenu dál, jinak nás dostanou oba. Kompas máš?“ Jerry si s pocitem zadostiuèinení všiml, ¾e ho Roby poslouchá málem s otevøenou pusou. Všechen pohyb musel být rychlý, ale opatrný a neuspìchaný. Sám pùsobil navenek rozhodnì a klidnì, ale dìdovo varování, ¾e vojáci vidí svými dalekohledy i ve tmì, rozhodnì klid nepøidávalo. Také na kompas dìda moc nespoléhal, podle nìj byly jistìjší hvìzdy a v posledním úseku, v pøípadì, ¾e by se museli vrátit nebo nìjakou pøeká¾ku obejít, i poèítání krokù.


* * *


Byl poèátek øíjna. Noc byla tmavá, ztì¾ovalo to orientaci, ale smìr znali. Poslední kilometry se plazili a házeli kolem sebe hrstì pepøe, aby zmátli psy. Kolena, lokty i dlanì mìli rozedøené a cítili se u konce sil. Strá¾ní vì¾ byla od nich coby dohodil kamenem a u¾ taky zaèínalo zoraná pole, ukrýt se, nebylo kde. Bylo to kdo s koho, buï je objeví, nebo budou mít štìstí. Teï pøišly na øadu pruty. Kdo ví, tøeba jsou pøímo v minovém poli? Plazili se a píchali s nimi opatrnì pøed sebe, zpocení strachem, zda na nìjakou nenarazí. Pøipadalo jim to jako celá vìènost. Doplazili se asi doprostøed ornice, kdy¾ Roby poplašenì syknul. Pøi zemi málem zavadil o nastra¾ený drát.


„O takový zakopnout, odpálí se signální nástra¾né osvìcovadlo nebo svìtlice, nejlepší je drát obejít, ale nikdy nestøíhat!“ varoval dìda. „Kdy¾ u¾ se to ale stane, sna¾it se zùstat le¾et z dosahu svìtla, krýt si oèi a èekat i potom, co svìtlice dohoøí, abyste získali zase plné noèní vidìní.“


Zlatý dìda! pomyslel si zase Jerry, kde by bez nìj byli! Le¾eli bez hnutí, srdce a¾ v krku a horeènì uva¾ovali, co teï. Nic se nedìlo. Lézt nazpìt a hledat jinou cestu nemohli, brzy zaène svítat, a co pak. Nejdøív pøes drát pøehodili tlumok, pak ho v pokleku opatrnì pøekroèili. Nestalo se nic. Z krku jim spadl obrovský kámen, ale hned jim dech zavalil další. Pøímo pøed sebou vidìli v šeru tøi øady ostnatých drátù, nìkteré opatøené izolátory. Tudy mohly vést tisíce voltù. Jen¾e co na tom! I daleko ménì by staèilo k tomu, aby z nich byl škvarek! Mohli mít ale taky štìstí, stávalo se, ¾e nìkterý úsek mìl poruchu a zùstal bez proudu i nìkolik dnù.


Roby vycítil Jerryho zaváhání a prudce ukázal kupøedu, jinak to tenhle a¾ pøíliš horkokrevný kluk ani neumìl, všechno co dìlal, neslo punc jakési dravosti. Mìl pravdu, ztratili u¾ pøíliš mnoho èasu.


Jerry vytáhl z tlumoku gumové rukavice, v pokleku rozpa¾enýma rukama dr¾el napnutý drát a Roby vyzbrojený elektrikáøskými izolovanými kleštìmi støíhal. Zdála se to celá vìènost. Málem u¾ vidìli bìlat se hranièní kámen, kdy¾ se ozval výstøel a hned za ním druhý. Stáli pøímo v kulovém svìtle ostrých reflektorù míøících ze strá¾ní vì¾e. U¾ také uslyšeli psy...


Psal se rok 1954.

* * *

 


Osobák se kodrcal pomalu a línì kupøedu s hlubokými vzdechy nad ka¾dým pra¾cem. V rohu pospával dìda nad košem høibù, tam, kde je nasbíral, o nì nanejvýš zakopávali. Naproti se vesele bavili dva mazáci, „jeho chlapci.“


„Øíkalo se, ¾e toho jednoho mìli v hledáèku od chvíle, co se pøestìhoval z Prahy,“ øekl jeden a zaèal si spokojenì ubalovat cigaretu.


„Nejvìtší legrace byla, kdy¾ jsme pustili psy! Kdy¾ na nì skoèili a opøeli se jim o prsa, byli vìtší ne¾ ty kluci! Zavázali jsme jim pak voèi a do èela pøilo¾ili hlaveò, jako ¾e vykonáme soud na místì a hned. Ty kluci se nezmohli na slovo, vìøíš? Se¾rali to doslova, myslím, ¾e si pak museli prát kalhoty.“ Znovu se dvojhlasnì rozøehtali.


Dìdovi padala hlava, ale tohle ho probudilo.


„V kterým roce to bylo, chlapci?“


„A kdo si to má pamatovat, dìdo?“


Psal se rok 1972.


* * *


„Tak, to bysme mìli. Teï si snad zaslou¾íme jedno pivo!“ Vylezli z pøíkopu, ve kterém pokládali nové potrubí a otøeli si dlanì o montérky. Oba byli kolem šedesátky, ale podle vrásek a šedin, a hlavnì udøených rukou, jim mohlo být i víc. Za pár minut u¾ popíjeli z pùllitru u stánku. Mu¾ù vedle si všimli a¾ ve chvíli, kdy¾ se jejich debata stala bouølivìjší a hlasitìjší.


„Nevím, jak ty, ale já bych to støilel, jako jsme to dìlali s tìmi kopeèkáøi na hranicich."


Psal se rok 2013.


Nìkteøí lidé se prostì nezmìnili a nepouèili a skuteènost, ¾e za svoje èiny nikdy nebyli hnáni k odpovìdnosti, jejich charakter spíš ještì pokøivila. A nemyslete si, prosím, ¾e povídka unese všechno, ¾e je to fikce. Nikoli, ka¾dý zá¾itek tohoto vyprávìní je bohu¾el pravdivý.


Blanka Kubešová

* * *
Kolá¾e © Marie Zieglerová

Zobrazit všechny èlánky autorky



Komentáøe
Poslední komentáø: 31.03.2015  18:16
 Datum
Jméno
Téma
 31.03.  18:16 Blanka K.
 31.03.  17:59 Marta U.
 31.03.  17:20 Richard
 31.03.  17:09 Václav ®idek
 31.03.  14:49 Ferbl
 31.03.  10:00 kusan
 31.03.  09:01 Von