Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Ida,
zítra Elena,Herbert.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamětníci, vzpomínejte!


Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.


Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.


Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.


Moji přátelé a já (4) – Jazzový kvintet Franze Schulhausera z Českého Těšína


Měl jsem v úmyslu řadit tento vzpomínkový seriál chronologicky, ale někdy se objeví aktuální podnět, který mě přiměje věnovat se něčemu, co by mělo přijít na řadu později, nebo co se naopak vrací před to, co jsem už uvedl. Co s tím? Asi nic. Život také neběží podle očekávání, dějí se věci nečekané a to, co lačně vyhlížíme, se naopak nedostavuje. Takže i to moje povídání bude na přeskáčku.


Kromě toho mi došlo, že nejsou jen individuální přátelé, ale i kolektivní, kdy má pro nás jisté společenství, jehož součástí jsme se stali, stejný význam jako výluční jednotlivci. To, spolu s uričtým aktuálním podnětem, je důvodem, proč dnes vzpomenu na několik přátel „en gros”.


Když jsem se v roce 1967 stal ředitelem Závodního klubu dolu 1. máj v Karviné, jedním z prvních počinů bylo to, že jsem pod naše křídla přijal vynikající skupinu moderního jazzu – kvintet Franze Schulhausera z Českého Těšína. V tomto městě se jazzu dařilo díky častým stykům s Polskem, jehož hudební scéna byla daleko více otevřena západním vlivům než naše.


Měl jsem zprvu obavy, že mi někdo vynadá, protože ti hoši nebyli z našeho města a také to nebyli žádní havíři, ale prošlo to, protože dělali našemu kulturnímu zařízení dobré jméno.


Leadr skupiny hrál na tenorsaxofon stylem Johna Coltrana a udivoval posluchače rychlými virtuózními pasážemi. Na kytaru hrál Alois Suchánek, na trombon František Hovjadský, na kontrbas Rudolf Marek a na bicí Petr Litvora.


První větší akcí, jíž jsme se zúčastnili, byl jazzový festival ve Wroclavi. Při této příležitosti tu vystavoval fotografie pracovník klubu a můj přítel Josef Kroupa. Kromě toho, že nám po vystoupení někdo ukradl bicí nástroje, se ve Wroclavi nic mimořádného nestalo.
Druhé vystoupení už bylo významnější. Odehrálo se v březnu roku 1968 na soutěžním festivalu amatérských jazzových orchestrů v Přerově. Náš soubor soutěž vyhrál a byla z toho velká sláva. Ještě větší však zavládla, když jsme se dozvěděli, že vítěz bude vyslán na mezinárodní jazzový festival do San Sebastianu ve Španělsku. A začal pořádný kolotoč.


Vše, co následovalo, bylo natolik kuriózní, že stojí za to připomenout, jaké tehdy byly časy.


S cestováním do kapitalistické ciziny jsem neměl žádné zkušenosti. Musel jsem zajet do Prahy, neboť tím, kdo nás do San Sebastianu delegoval, byl pořadatel přerovského festivalu – Ústřední dům lidové umělecké tvořivosti. V referátu to měl skvělý znalec americké folkové a country hudby Míla Langer. Sdělil mi, že oni ten zájezd nemohou zprostředkovat, ale dalo by se to zařídit přes Pragokoncert, a poslal mě za svým kamarádem. Byl jím Jiří Chlíbec, vynikající jazzový publicista, který byl v porotě přerovského festivalu a já si tam s ním dokonce připil na tykání. Pravil, že by se historická první účast české kapely na španělském festivalu dala zajistit jako nekomerční zájezd Pragokoncertu.


„Jak si to představuješ?” zeptal jsem se.


„My bychom poslali pořadateli potřebné údaje o kapele, repertoáru, počtu účastníků atd. a vybavili tranzitní víza pro Německo a Francii a cílová pro Španělsko. Vedoucí zájezdu by ovšem musel být z naší organizace,” dodal a já se chápavě usmál. „Vy byste si museli zajistit devizový příslib a hradit dopravu. Pobyt na místě a nějaké to kapesné uhradí pořadatel.”


„Kdy ten festival vůbec začíná?”


Designovaný vedoucí zájezdu řekl termín a já málem padl do mdlob. Vše by se muselo vyřídit dřív než za tři týdny.


„Neumím si představit, že se dá za tak krátkou dobu sehnat devizový příslib,” řekl jsem.


„V tom by neměl být hlavní problém,” řekl Jiří. „Takových výjezdů už jsme vyřídili víc. Je třeba zajít s pozváním, kde je uvedeno, že veškeré náklady pobytu hradí pořadatel, do ústřední banky, nejlíp přímo za ředitelem nebo jeho náměstkem, a ti přidělí na každého účastníka 5 dolarů. Pro těch osm lidí, co pojede, je to pakatel.”


Osm lidí? Začal jsem počítat: pět muzikantů, já, Chlíbec… To je sedm!


„Měli bychom mít s sebou tlumočníka,” dodal průvodce. „Ideální by byl Mojmír Smékal z rozhlasu.”


Se skvělými kamarády se přímo roztrhl pytel. Že Mojmír uvádí jazzové relace, to jsem věděl, ale nevěděl jsem, že umí španělsky. Samozřejmě jsem nebyl proti. „Co tedy bude ten hlavní problém?” chtěl jsem vědět.


„Problémem je to, že nemáme se Španělském diplomatické styky, a proto tu není jejich vyslanectví. O víza se musí žádat na jejich zastupitelstvích jinde. My to obvykle vybavujeme ve Vídni. A teď vás čeká velký fofr. Dám vám formuláře, musíte je okamžitě vyplnit, vyfotit se a co nejrychleji všechno přivézt do Prahy.”


„Do kdy?”


Jiří se podíval na kalendář a řekl: „Nejpozději do pozítří! Jinak bychom to ve Vídni nestihli vyřídit.”


Sedl jsem na vlak domů a cestou přemýšlel, jestli mají všichni muzikanti pasy, kdo nám okamžitě udělá fotografie pro žádosti o víza a jak rozluštíme všechny údaje cizojazyčných formulářů.


Pasy kvůli častým zájezdům do Polska měli všichni. Franz měl kamaráda, který nás ještě touž noc vyfotil v kuchyni před rozvinutým prostěradlem a do rána udělal potřebný počet fotek. A poradili jsme si i s těmi formuláři – ovšem bez záruky.


Kvůli devizovému příslibu jsem musel znovu do Prahy. Než jsem se vydal za ředitelem ústřední banky, přemýšlel jsem, jakou pozornost mu vzít, aby to nebylo korupčně drahé, ani trapně levné. Na šachtě by mi vnutili nějaký pozlacený kahan nebo postříbřenou hornickou přilbu, ale takovou blbostí jsem se nechtěl prezentovat. Naštěstí jsme tehdy v našem klubu vydávali Foglarovy Rychlé šípy a to byla přesně ta přiměřená hodnota a vzácnost, nad níž řediteli zajiskřily oči, takže nám vydal příkaz k prodeji valut v hodnotě 5 amerických dolarů na osobu a devizovému zákonu bylo učiněno zadost.


Tranzitní víza se podařilo získat tři dny před odjezdem, ale španělská víza do Vídně dosud nedorazila a do Pragokoncertu nepřišla dokonce ani řádka od pořadatele festivalu.


„Co mám dělat?” volal jsem Chlíbcovi. „Kluci si už vzali dovolenou, jsou spakovaní… Měl bych koupit jízdenky…”


„Ty se snad dají vrátit, kdybychom nikam nejeli,” podotkl Jiří, ale jinak mi nebyl schopen pomoct. „Teď je veškeré riziko na tobě,” usoudil povzbudivě.


A mně to kupodivu opravdu povzbudilo a nažhavilo. Přece to nevzdám! Jestli pro pražské prominenty nebyla příležitost jak se někam dostat vzácná, pro nás byla. A jestli si oni neumějí poradit, řekl jsem si, chachaři z Karviné a Těšína to dokážou – a zakoupil jsem jízdenky. Druhý den mi Jiří Chlíbec volal, že vedoucí jejich pasovky, pan Křístek, zajede do Vídně pro španělská víza. Nepříjemné bylo jen to, že vlak, jímž se bude vracet, přijede půl hodiny před odjezdem našeho rychlíku do Paříže. Takže se vlak z Vídně nesmí zpozdit!


Vlak se nezpozdil, tristní však bylo to, že naše víza do Vídně nedošla. A my se všemi osobami, zavazadly a nástroji, z nichž největší kupu představovaly bicí, stáli uprostřed haly hlavního nádraží a váhali: vrátit se, nebo si udělat výlet alespoň ke španělské hranici? A rozhodnutí bylo opět na mě.


Pan Křístek se nezdál výletem do Vídně zas tak moc zklamán a poradil nám, abychom se při přestupování v Paříži zastavili na španělské ambasádě. Je možné, že Španělé ta víza poslali tam, když to máme při cestě. Už prý se to jednou stalo.


Otočil jsem se k Mojmírovi Smékalovi, jehož znalost francouzštiny (studoval na Sorbonně) a španělštiny byla nyní jedinou nadějí, že v takové prekérní situaci budeme schopni něco vyřešit.


„Kolik času máme v Paříži na přechod z Gare de l’est na Gare d’Austrelitz?” zeptal se.


„Asi hodinu a půl.”


„Pak bychom to mohli taxíkem stihnout.”


„Na taxíka nemáme peníze,” namítl jsem.


„Dostal jsem od rádia něco na reprezentaci,” pravil Smékal, „neboť mám navštívit naše posluchače v San Sebastianu.”


Na delší debaty a rozhodování nebyl čas. Musel jsem zavelet „Jedem!”, aniž jsem měl jistotu, že se dostaneme k cíli cesty.


V Paříži jsme se tedy rozdělili. Chlíbec jel s muzikanty metrem k druhému nádraží, já a Smékal jsme to vzali přes španělskou ambasádu. Víza samozřejmě nebyla ani tam, ale díky Mojmírově jazykové zběhlosti jsme u jedné úřednice zjistili, že v Henday, což je hned u francouzsko-španělské hranice, je španělský konzulát, kde by nám mohli vystavit turistické propustky, které by nám na tři dny pobytu vystačily.


Výlet do neznáma tedy pokračoval. Bylo vyloučeno, abychom se do Španělska nějak prosmýkli vlakem, protože ten končí na francouzském území v Irúnu. Proč? Protože španělské koleje jsou širší – tak jako v Rusku – a musí se tedy přestoupit do jiného vlaku. Utábořili jsme se tedy na nádraží a utráceli frantíky za telefon. Rada obrátit se na španělský konzulát v Henday nám byla k ničemu, neboť už bylo šest a nikdo telefon nebral.


Mojmír tedy zavolal do cílového města pořadateli jazzového festivalu a kupodivu mu sehnali toho, kdo měl festival na starosti. Pořadatel se velice divil, že jsme nedostali žádnou zprávu, asi po našem způsobu mlžil, ale ujistil nás, že jsme zařazeni do programu druhého dne, uvedeni na plakátech, ubytování je zajištěno…. A vyzval nás, abychom zůstali tam, kde jsme. Musí prý zjistit, jak je to s našimi vízy, a pak pro nás přijede.


A tak jsme dále dřepěli na místě, které bylo vzdáleno jen pár kilometrů od cíle naší cesty, hlídali nástroje – abychom nedopadli jak v Polsku – a vedli rozptylující řeči. Nejklidnější byli oba Pražáci. Po čtyřech hodinách jsme se odhodlali znovu zavolat do turistického střediska v San Sebastianu, a s potěšením zjistili, že je tam o desáté večer čilý ruch. Řekli nám, že máme ještě chvíli vydržet, prý vznikla nějaká komplikace.


Záchranný mikrobus se objevil doslova a do vteřiny za pět minut dvanáct. Mladý Španěl se představil jako Miguel Aguire a vehementně se omlouval, že nás nechal tak dlouho čekat. Na nesmělou otázku, jak je to s těmi vízy, přímo neodpověděl, jenom řekl, že nás přes hranici dostane. Naložil nás a odvezl k francouzským pohraničníkům na silničním přechodu.


Byli jsme už notně unaveni a dehydrováni a těšili se, že první nutnou proceduru budeme mít rychle za sebou, protože pro Francouze jsme měli všechno v pořádku. Jenže jsme neznali francouzské úředníky!


Mojmír se s nimi pozdravil lidovým žargonem, ale to na ně nezapůsobilo. Museli jsme počkat, až se objeví jejich velitel. Velice se podobal náčelníkovi z četnické stanice v Saint Tropez. Vyžádal si ode mne pas, šel s ním k jakési prosklené skříňce, otevřel ji, pas rozložil, vložil jej dovnitř, zavřel víko, zmáčkl nějaký knoflík a beze slova čekal. Jednu minutu, dvě, tři… Otevřel skřínku teprve tehdy, až v ní něco cinklo jako v mikrovlnné troubě (tehdy jsem ji ovšem dosud neznal), pas mi vrátil a vyžádal si další.


„Co se děje?” domlouval jsem se s Mojmírem. Ten se snažil oslovit někoho z přítomných četníků, ale ti se neodvažovali promluvit. Poskakovali veliteli za zády, šklebili se a naznačovali nám, že je cvok. Teprve po chvíli, kdy se velitel při čtvrtém pasu od záhadného přístroje na chvíli vzdálil, jsme se dozvěděli, že je to supernovinka, kterou dostali teprve včera, a tak ji chce velitel důkladně vyzkoušet. Její pomocí se vysílají údaje o držiteli pasu do centrální kartotéky v Paříži a ta zjistí, zda nejde o nežádoucí osobu či přímo o nějakého zločince hledaného Interpolem. A velitel za asistence šaškujících četníků svědomitě pokračoval v boji s potenciálními kriminálními živly. Než jsme se vypotáceli ven, byla jedna hodina po půlnoci. A před námi se rozkládala bílá krychle s obrovským oknem, uvnitř seděl španělský strážce hranice v bílém stejnokroji jako nějaký koloniální důstojník, za sebou měl obrovský Frankův portrét…


To je konec, prolétlo mi hlavou. Tady nás už musí zatknout jako špiony a bez soudu zastřelit. Neuměl jsem si představit, jak tuto poslední a nejtěžší překážku překonáme.


Náš průvodce, který řídil mikrobus, blikl dálkovými světly, důstojník za oknem zvedl ospale ruku, mávl – a my bez jakékoli kontroly přejeli španělskou hranici. Nikdy jsme se ani nedozvěděli, jestli jsme ta prokletá víza měli, nebo ne.


O pobytu v San Sebastianu se nebudu šířit, protože na rozdíl od tehdejších let dnes není cestování po světě pro většinu lidí vzácností. Uvedu jen to, že náš soubor byl vybrán pro finálový koncert a kytarista Alois Suchánek získal cenu pro nejlepšího sólistu. Španělé se teď budou učit na kytaru od nás? říkal jsem si. Pěkný paradox!


A co bylo aktuálním podnětem pro vzpomínku na těšínské hudebníky? Nedávné setkání se dvěma z nich po čtyřiceti letech! (Odešel jsem totiž z Karviné v roce 1970.) Počátkem června letošního roku jsem se zúčastnil Mezinárodního setkání spisovatelů v Českém Těšíně, kde bylo mj. na programu autorské čtení v místním jazzovém klubu Na střelnici. Čtení rámoval poslech jazzového tria, v němž hráli dva z členů vzpomínaného kvintetu: basista Rudolf Marek a kytarista Alois Suchánek. Je samozřejmé, že jsem se nimi radostně přivítal, ale nadto jsem se z nadšení nad tímto setkáním ujal role samozvaného konferenciéra, hudebníky představil a v přestávkách mezi skladbami vyprávěl posluchačům o tom, jak jsme spolu kdysi dobrodružně cestovali do Španělska.


Eduard Světlík

* * *
Fotografie © archív autora

Zobrazit všechny články autora



Komentáře
Poslední komentář: 29.09.2016  17:50
 Datum
Jméno
Téma
 29.09.  17:50 Marcela Faltová 50 let Formace Jazz Q
 22.03.  19:34 Von