Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Artur,
zítra Xenie.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Falešná falešnice


"Ordinace doktorky Svobodové," ozval se ve sluchátku rázný hlas. Zato já nasadila hlásek úplnì ¾alostný: "Marto, nejsem ve své kù¾i."


Poznala mì okam¾itì. "Copak? Máš smrt na jazyku, ¾e sis vzpomnìla na doktorskou pøítelkyni?"


"Musíš mì vykurýrovat. Ráno z tiskárny pøivezou hrníèkové kuchaøky. Je nutné, abych byla fit."
"A co ti je?" zeptala se koneènì Marta.


„Místo hlavy mám rozkøáplej støep. Bolí mì pøíšernì pøed ušima i za ušima, ale horeèka naštìstí nestoupá,“ dodala jsem rychle.


"Chceš, abych tì proklepla po telefonu?" zaèala mì podezírat Marta. „Jen se pìknì zastav u mne v ordinaci.“


„Buï kamarádka. Nìjakou radu snad pro mne máš. Kdy¾ nepomù¾e, budu zítra pøed polednem u tebe."


Vzdychla smíøenì: "Teplo, postel, èaj, vitaminy a na uši priznicùv obklad. Hodnì vaty a poøádnì zabalit. Pomáhá také pøevalovat pod jazykem hlt èerveného vína nebo ¾výkat ¾výkaèku. To je dobré na zvìtšené uzliny, které tì zøejmì trápí. A kontroluj si teplotu. Pokud vyletí, upaluj na pohotovost," ukonèila ordinaci na dálku, proto¾e pøed tou svojí mìla nabitou èekárnu.


Cesta do sámošky pro tašku citrusových plodù, lahev Frankovky a nìkolik balíkù obvazové vaty mi trvala vìènost. Ka¾dý krok mì stál mùj poslední zbytek energii. Kdy¾ jsem odemkla byt a napìchované tašky dovlíkla do pøedsínì, jen tak mimochodem se mi podaøilo patou pøibouchnout bezpeènostní dveøe, které zadunìly na celý dùm. Ten zvuk však nebyl nic proti dunìní, co se èím dál víc rozléhalo v mé hlavì. Zatou¾ila jsem zapomenout na své nakladatelství a vydavatelství, na hrníèkové kuchaøky, co se staly hitem na kni¾ních pultech, i na distributory, kteøí si pro nì ráno pøijedou.


„Dnes veèer chci mít od všech a všeho pokoj. V ústech budu pøevalovat Frankovku, na gauèi tìlo a nespustím oèi z televizní obrazovky.“


Noèní košilku nahradilo tlusté vlnìné triko a spodky, co si pod maskáèe obléká syn na vandrech. Uklizený obývák se ve chvilce promìnil v neuspoøádanou noclehárnu a já zase v oryctolagus cuniculus f. domestica, tedy v králíka domácího, posti¾eného myksomatozou, a to díky hlavì obalené dvìma balíky vaty pøevázanými háèkovanou šálou s tøásnìmi, zasukovanou na temeni na uzel.


Koneènì jsem slupla pár mandarinek, vypila èaj a chystala se otevøít vínko, kdy¾ tu se za dveømi ozvaly podezøelé zvuky. Poodchlípla jsem vatu na uších, nastra¾ila je - a uslyšela na chodbì tlumené hlasy a v zámku chrastit asi šperhák.


"Zlodìji!" blesklo mi hlavou v priznici. Osahala jsem si svou pùlmetrovou kebuli a zaèala se škodolibì tìšit na to, a¾ mì ti chmatáci uvidí, ¾e to s nimi sekne. Štrachání v zámku však ustalo. Zato za nìkolik vteøin zadrnèel v bytì telefon.


"Ha, nejsou to ¾ádní amatéøi. O»ukávají si svùj zlodìjský terén,“ tváøila jsem se chytøe. "Kdybych zareagovala, bude jim jasné, ¾e je nìkdo doma, a od svého nekalého úmyslu upustí. Nenechám se pøece pøipravit o to, jak odtáhnou s nepoøízenou.“

 

 

Telefon dlouze vyzvánìl a posléze se ozval i bytový zvonek. Já nejdøív sedìla jako pìna, ale pak jsem spustila nohy z gauèe a vydala se po špièkách do pøedsínì, aby mi kukátko ve dveøích prozradilo, kdo na chodbì vlastnì je. A tu v zrcadle vidím pøíšeru z Jurského parku, postavu z obludária, mimozemš»ana. Jako kdy¾ do mne uhodí, tak mì ten mùj vlastní obraz polekal.


Telefon utichl, hlasy za dveømi se však po chvíli ozvaly znovu, a pak zase zmlkly. Snad to bylo tím, ¾e v sousedním bytì u Adámkù vrzly dveøe.


"To je škoda, ¾e sousedi ty povedené ptáèky vyplašili. Teï si frnknou loupit do jiného bytu, kde s nejvìtší pravdìpodobností není nikdo se zduøelými uzlinami.“


Najednou zazvonil mùj mobil. Nenapadlo mì v mé zabalené hlavì dát zvonìní obou telefonù do souvislosti.


"Haló, kdo je tam?"


"Soused Adámek," ozvalo se v telefonu. "Vy nejste doma?"


"Nejsem," vybìhlo mi z pusy v pøedtuše, ¾e u dveøí zvonil mo¾ná on, proto¾e chtìl zøejmì tak, jak to obèas dìlával, zaznamenat stav vodomìru, elektromìru nebo plynomìru v mém bytì, nebo» tato èinnost patøila mezi povinnosti domovního dùvìrníka, kterým u¾ nìkolik let byl. Teï by mìl leda šanci zaznamenat stav mého obludáriového zjevu.


"A kdepak jste?" vyzvídal.


"Na návštìvì u pøátel," lhala jsem dál, jako kdy¾ tiskne a bylo mi divné, proè se tak vyptává.


"Máte klíèe ve dveøích,“ zvìstoval mi. „Vezmu je radši k nám.“


"To nemusíte," bylo mi na omdlení. "Já budu za pìt minut doma."


A u¾ jsem sahala na kliku, ¾e tichounce pootevøu a klíèe nepozorovanì sbalím. Pan Adámek se však zdìsil mé lehkomyslnosti: „Na tom obrovském svazku máte jistì i klíèe od domu, od skladu a kanceláøe v pøízemí a kdoví od èeho ještì,“ pøemýšlel nahlas. "Za pìt minut se toho mù¾e stát. Za pìt minut mù¾e kolem vašich dveøí pøejít øada nenechavých lidí."


Má králièí hlava nebyla sto vymyslet v tu chvíli ¾ádný protiargument.


"A je po leháru,"došlo mi. "Teï abych se pøevlékla, vyklouzla tiše jako myška z bytu, obešla nepozorovanì výtah a zazvonila u Adámkù.


Byla jsem schlíplejší ne¾ háèkované uši ze šály, co mì padaly z temene hlavy na ramena v bavlnìném triku.Ještì jsem ho nestihla svléknout, nato¾ pak staré spodky, kdy¾ tu se v zámku zase ozvalo zaštrachání, které pøipomínalo otoèení klíèem.

Já hned hup do skøínì v obavì, ¾e se ve dveøích objeví nìkdo od Adámkù a tím pádem praskne, jak se vìci mají. Jsou na svìtì pøece lidé, kteøí kdy¾ mohou, nahlédnou pod cizí poklièku, do cizího okna nebo za cizí dveøe, tak to udìlají. Ale dveøe zùstaly zavøené a na chodbì se zase rozhostilo ticho.


Koneènì jsem se pøevlékla do kostýmku, opravila si pošramocený úèes, na tváø vyèarovala makeup a posléze i úsmìv pro sousedy Adámkovy za jejich ochotu a sáhla na kliku. Dveøe se však neotevøely.


„Jsem tady zamèená!“ došlo mi. „Adámkovi nenechali nic náhodì.“


V tu chvíli mi však došlo i to, ¾e náhradní klíèe má maminka v Olomouci, dcera na dovolené a syn, který je bùhví kde.


"Musím ho ihned sehnat, musím mu zatelefonovat, a» mì vysvobodí z téhle pasti.“


Pøetáhla jsem pøes hlavu péøovou dekou a za svitu baterky zaèala vytáèet jeho mobil. Marnì. Syn jako kdyby se do zemì propadl.


Nezbývá, ne¾ obvolat jeho kamarády z okolí,“ napadlo mì. „Snad ho u nìkterého zastihnu.“


Nejdøív zazvonil telefon u Ji¾díkù. Šeptala jsem, aby z mého bytu neuniklo jediné hlasité slùvko, nebo» by byla veškerá má konspirace v tahu. Pan Ji¾dík, který ho zvedl, poslouchal pár vteøin mé nesrozumitelné mumlání a ne¾ zavìsil, rozèilenì zavrèel: „Nech si ty fóry, ty magore!"


Pak pøišel na øadu Ludvík.


"Mluvte nahlas, neslyším! Neslyším! Pípáte jako drù¾ice!" hulákala do sluchátka jeho nahluchlá babièka, která u nich bydlela.


U Ondøeje se na druhém konci ozvala jeho mladší pubertální sestra:


"Brácho, volá ti nìjaká kost a je tajemná jako hrad v Karpatech. Vylez z té sprchy a pojï s ní hodit øeè.“


Tentokrát jsem zavìsila já.


„Zbývá Viktor Mates. Má poslední nadìje.“


Došlo mi jaké to je, kdy¾ se tonoucí chytá stébla.


„Matesová,“ zaznìlo po chvíli ve sluchátku.


Mamince Viktora jsem se radìji šeptem pøedstavila. Kdy¾ mi sdìlila, ¾e syn u nich není, ještì s velikou úèastí dodala: "Bó¾e, to vás lituju. Cumlejte vytrvale tabletky panthenolu a snad se vám hlas zase nìkdy vrátí."


To byl konec. Radši bych se nevidìla. A radši bych tu snad umøela hlady a ¾ízní, ne¾ sousedùm pøiznat, jaká jsem falešnice falešná.


Jen¾e pak mi došlo, ¾e ráno v sedm musím stát s klíèem pøed skladem a èekat na dopravce s hrníèkovými kuchaøkami. Bylo mi jasné, ¾e se z bytu musím nìjak dostat, jen jsem nevìdìla jak. Èas ubíhal a Adámkovi mì u¾ zaèali netrpìlivì vyhlí¾et z balkonu. Pootevøeným oknem jsem slyšela jejich rozhovor.

 


"Karle, to je hodin a paní Pechová nikde. Snad se jí nic nestalo," øíkala s obavami paní Adámková.


"To tedy stalo," souhlasila jsem s ní. "Sedím uvìznìná ve svém bytì a mo¾ná u¾ odtud nikdy nevylezu."


"Dìláš, jako by byla malé dítì," odvìtil pan Adámek.


"Chovám se tak. Jinak bych takhle neskonèila,“ bylo mi èím dál víc ouvej. “Ale to je z toho, ¾e mi dcera i syn tak dlouho vyèítali, ¾e pøi psaní kní¾ek myslím jen na své pøíbìhy a nikoli na to, ¾e jsou na svìtì mraky zlodìjù, co mají zaruèenì spadeno na mou obyèejnou dvougarsonku a netou¾í po nièem jiném, ne¾ ji do mrtì vybílit, a¾ jsem zpanikaøila a skoèila na lep výhodnì znìjící reklamu v novinách a objednala si bezpeènostní dveøe, co mì mìly ochránit pøed vynalézavými chmatáky. Inzerát hlásal, ¾e se nikdo nikdy nedostane do mého bytu, ale neuvìdomil mì o tom, ¾e se z toho bytu já nedostanu ven.“


Horlivì jsem pøemýšlela jak z oné šlamastiky vyklouznout, a¾ mì z toho pøestaly bolet i zduøelé uzliny.


"Nakonec budu muset s pravdou na svìtlo bo¾í," došlo mi. "Vykloním se z okna a zavolám na Adámkovy, co mì netrpìlivì vyhlí¾í na balkonì, ¾e je pøes panelovou zeï tahám za nos, a» mi to laskavì odpustí."


Jen¾e v praxi jsem si to neumìla pøedstavit. „Kdyby bydleli alespoò na druhé polovinì zemìkoule jako protino¾ci," øíkala jsem si. "Ale zrovna musí mít byt vedle toho mého. Ka¾dý den je budu potkávat ve výtahu nebo na chodbì a ka¾dý den si pøeètu v jejich oèích, ¾e si mysleli, jaká jsem slušná osoba - a já se zatím takhle vybarvila."


Pìt minut, za které jsem mìla u Adámkù nejpozdìji zazvonit, se protáhlo na pìt hodin. Z balkonového rozhovoru mi došlo, ¾e u¾ i oni shánìjí telefonem celou moji rodinu, nebo» jim zaèalo být podezøelé mé náhlé zmizení. Také však bezvýslednì.


"Je to, jako kdy¾ èlovìk volá do pouštì," dala jsem jim za pravdu. "Našinec pøivede dìti na svìt, vypiplá je, v noci k nim vstává, strká jim horem dolem - a kdy¾ je jednou jedinkrát zamèený ve svém vlastním bytì, nechají ho na holièkách a ani nezvednou telefon."


Po tisící jsem pøemýšlela, na koho se ještì obrátit, aby mi pomohl vypátrat mého vlastního potomka.


"Vendulka," napadla mì poslední z mo¾ností.


To byla koneènì trefa do èerného.


"My jsme s Marýskem na druhém konci Prahy, a¾ v Bohnicích," øekla synova láska.


"Tam zøejmì taky za chvíli skonèím, ale na docela jiné adrese, ne¾ bydlíš ty,“ bylo mi do breku. „Pøivítá mì zøízenec v bílém plášti a poma¾u na oddìlení pro obzvláš» agresivní pøípady.“


Na nic u¾ se radši nevyptávali a rozjeli se mì zachránit.


Byla skoro pùlnoc, kdy¾ jsem zazvonila u dveøí sousedù. Pan Adámek mìl trochu pomuchlanou tváø, jak u stolu klimbal na své vlastní dlani, kdy¾ na mne vytrvale èekal, zatím co paní Adámková u¾ dávno spala.


"Pøihodilo se vám nìco nepøedvídaného?" lekal se.


Vzala jsem si od nìj svazek klíèù, pøikývla a øekla: "Radìji nechtìjte vìdìt, co to bylo."


Nevyptával se. Tak jako mi nevkroèil tajnì do mého bytu, tak mi nehodlal vstoupit ani do mého svìdomí. Byl rád, ¾e mi mohl pomoci a já byla ráda, ¾e mám tak bájeèné sousedy. Od té doby mì o tom pøesvìdèili mnohokrát.


A já si mnohokrát øíkala, ¾e se jednoho dne stejnì pøiznám, jak to tehdy vlastnì všechno bylo. Konec koncù proè ne, v¾dy» pøiznání je pøece polehèující okolnost.


Ukázka z pøipravované knihy Jaroslavy Pechové "Dìkuji, ¾e vás mám".


Jaroslava Pechová


* * *
Kolá¾e © Marie Zieglerová

Zobrazit všechny èlánky autorky



Komentáøe
Poslední komentáø: 22.03.2015  12:20
 Datum
Jméno
Téma
 22.03.  12:20 JaninaS
 22.03.  12:17 JaniaS
 13.03.  23:11 Ludìk «opka
 13.03.  18:28 Václav Díky za kouzelné poèteníèko!
 13.03.  18:05 kusan
 13.03.  09:03 Von Omluva
 13.03.  08:52 Von
 13.03.  06:19 Bobo :-)))