Vyprávěnky pana Ťopky

Podivní tvorové z jiného světa (4)

Majka

V roce 1950 mne vojenští páni, či vlastně soudruzi, povolali do služby socialistické vlasti. Narukoval jsem sice do Kolína, kam byl z Prahy jen skok, ale po půl roce jsem již odjížděl do spojařského učiliště v Novém Meste nad Váhom.

Bylo to sice trochu dál od domova, ale nevadilo mi to, rád jsem poznal i tuhle východní část naší republiky. Město leží , jak jeho jméno říká, na břehu velké řeky Váhu na okraji Malých Karpat. Nedaleko je i staré město Trenčín, kam v době své slávy dorazily i římské legie, kousek dál na sever leží Bošáca, místo pověstné svou slivovicí a konečně jižně pod ním Čachtice s ruinami toho svého tajemného hradu.
Vojna tam byla dosti tvrdá jak co do požadavků na zvládnutí odborného učiva, tak i po fyzické stránce, protože studijní plány zahrnovaly i pořadový a bojově taktický program, takže probíhala i náročná cvičení v terénu. Na jedno takové cvičení se zvlášť dobře pamatuji. Šlo o nácvik boje střelecké roty s násilným přechodem vodního toku a útokem na nepřítele v obranném postavení.

V den D zazněl hodinu před budíčkem poplach a během patnácti minut jsme už nasedali v plné polní na vozidla, abychom asi po hodině jízdy seskakovali ve východišti k akci. Bylo mlhavé a chladné dubnové ráno, takže jsme se nijak netěšili na vodu, do které asi budeme muset skočit. Nevěděli jsme, kam jsme vlastně dorazili, ale zakrátko již velitelé čet četli rozkaz velitele praporu a informaci o taktické situaci, místu a terénu plánovaného boje. Bylo rozděleno střelivo, rota se podle rozkazu velitele rozvinula a zalehla v očekávání povelu k útoku.

Leželi jsme v mokré trávě, klepali se chladem a těšili se, až nás rozkaz zvedne a trochu se během zahřejeme. Na to nám však bylo čekat ještě celých čtyřicet minut, než dorazil podpůrný minometný oddíl z trenčínské posádky.
Konečně rozkaz přišel a naše ztuhlé nohy se daly do pohybu. Postup měl být zatím opatrný s cílem nepřítele překvapit. K vlastní zteči mělo dojít až po překonání toku, asi čtyři metry široké říčky Jablonky, s břehy hustě porostlými vrbami a křovím, což mělo náš pohyb do poslední chvíle krýt. Postupovali jsme tedy pomalu, tiše a obezřetně až k ní a chtěj nechtěj prošli tou vodou sahající až nad kolena.
Byla ledová a v mžiku naplnila boty a nohavice kalhot, které patřičně ztěžkly. Vydrápali jsme se na bahnitý břeh a znovu zalehli. Myslel jsem, že snad zmrznu, než se zase pohneme, a toužil, aby to už začalo, a přitom mne napadlo, jestli bych se na takový rozkaz k boji těšil i ve skutečné válce. Naštěstí netrvalo dlouho a k nebi vyletěla kýžená červená raketa – povel k útoku. Vyběhli jsme a za rachotu samopalů a výbuchů min a, jak jinak, úspěšně dobyli zákopy nepřítele, kterého přestavovala asi dvacítka stejně zkřehlých značkařů.

Po skončení akce byla stanovena hodina na její vyhodnocení, odpočinek a úpravu výstroje. Mezitím mlha spadla a milosrdné slunce ohřálo naše těla i duše. Vylil jsem vodu z bot a oblékl suché kalhoty, které jsem si prozřetelně a zcela proti předpisu přibalil do torny. Snědl jsem přidělenou studenou dávku a šel se podívat po okolí. Sotva jsem obešel skupinu vysokých olší a javorů, s obdivem jsem hleděl na nádherné panorama v pozadí s vrchem korunovaným zříceninou hradu čachtické paní, grófky Báthoryové.

Z hodiny určené k oddechu už mnoho nezbývalo, ale ještě jsem zašel k tůňce v ohybu potoka podívat se, uvidím-li nějaké ryby. Nu, neuviděl jsem žádné, ale zaujal mne nezvykle velký hlemýžď, stěhující svůj příbytek po mokré trávě. Jak jsem tak sledoval jeho úsilí, zahlédl jsem na lopuchovém listu podivného tmavého, až černého brouka s nápadně malými krovkami a naopak velkým a tlustým zadečkem. Seděl nehybně a očividně čekal, až se ho dotknou sluneční paprsky a zahřejí jeho ztuhlé tělo.

Sehnul jsem se, abych lépe viděl, když se vedle mne objevil kamarád z první čety, doktor Šmíd, absolvent přírodovědecké fakulty a entomolog (tehdy ještě neměli vysokoškoláci vojnu při fakultách ale zkrácenou délku prezenční služby). „Na co tak koukáš?“, ptá se a sklání se k lopuchu. „A hele, majka obecná, a jakej pěknej exemplář“, raduje se, „škoda, že si ji nemůžu sebrat, doplnila by moji sbírku. Sice už jednu doma mám, ale ta není tak velká, zato tenhle kousek měří jistě přes tři centimetry,“ lituje a bere brouka do ruky. Ten ale vypouští z kolenních kloubů kapky žluté olejovité tekutiny a kamarád ho rychle vrací na list.
„To je kantharidin“, poučuje mne, „tohle dělá na obranu. Lidi považovali ten sekret za léčivý a majky používali jako jeho zdroje. Možná, že znáš to: majko, majko, dej mi masti na bolesti.“

Než jsem mu stačil říct, že tohle říkávala i moje babička a že to sice znám, ale majku ještě nikdy neviděl, zazněly píšťalky velitelů čet a stovka chlapů si hodila na hřbety torny a zbraně, aby po četách a v trojstupech odpochodovala k přistaveným vozidlům, k nimž, bohudík, už nevedla cesta vodou.

Dojeli jsme do kasáren právě k obědu, pojedli, vyčistili výstroj a zbraně a nastoupili do učeben k odpolední výuce. Po večerce jsem na svém kavalci v duchu hodnotil celé cvičení po svém a shledal je sice únavným, ale poučným, protože mi umožnilo mít tu čest poznat konečně toho zajímavého brouka, majku obecnou, alias Meloë proscarabeus L.
Dnes, po šestapadesáti letech na to setkání vzpomínám s nostalgií a jsem rád, že k němu došlo, protože jsem tu apatyku našich předků už pak nikdy a nikde nepotkal.

Luděk Ťopka

* * *
Ilustrace © Aleš Böhm

Zobrazit všechny články autora