Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Artur,
zítra Xenie.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Mùj zlatý poklad


Pan Selman Red¾iè byl ochota sama, kdy¾ pøed zákaznicí rozlo¾il kazetu zlatých prstýnkù. Dívala jsem se pøes výlohu sobìslavského zlatnictví na ten zvláštní obøad zakoupení prstenu. Na to, jak paní nejprve s nosem a¾ u sametu vybírá mezi barevnými kamínky a filigránovými ornamenty, jak potom pinzetou z vlastního palce a ukazováku lehce vyjme zlatý šperk z pouzdra a postupnì si okrou¾kuje své prsteníky, prostøedníky, ukazováky a malíèky. Zvedne høbety rukou vysoko pøed oèi, rozevøe prsty do vìjíøe, pomalu otáèí zápìstím a pøemýšlí, který z prstenù ji nejvíc uhrane. Jako by rozhodovala ještì o mnohem záva¾nìjších vìcech a ne pouze o zakoupení zlatého šperku, jako by se tøeba promìnila v prince dánského a kladla si hamletovskou otázku, tak se v tom okam¾iku tváøí. Nakonec celá zmo¾ená tou volbou, tou zodpovìdností, tím rozhodnutím, opøe se o pult a teprve pak sejme prsteny ze svých rukou, zasune je zpátky do kazety a na pultì nechá jeden jediný a poèká, a¾ ho pan Red¾iè vlo¾í do titìrné krabièky, zaklapne malinkaté víèko a miniaturní balíèek jí pøedá.

 


"Taky ti koupím prstýnek," øekl mùj pøítel, co pøešlapoval vedle mne pod obloukem kamenného podloubí. "Máš pøece dnes narozeniny."


Zvonek nad dveømi zacinkal a my si se zákaznicí vymìnili místo. Pan Red¾iè kazetu s prstýnky nestihl ani schovat.


„Jen vybírejte, ¾ádný spìch,“ pokynul nám.


Vtom za závìsem, který oddìloval prostor pøilehlý k prodejnì, zazvonil telefon. Pan Red¾iè vplul za látkovou plentu a zahlaholil do sluchátka, zatím co já stála s pøítelem nad kazetou s vyzobanými øadami prstenù celá nesvá.


"Takhle se prodávají prstýnky?“ vyrukovala jsem na nìj, jen co zase strèil hlavu do obchùdku. „Musí být pøece v pouzdru vyrovnaný jeden za druhým a ne jen tak halabala prstýnek, mezera, tøi prstýnky a zase nic. S takovou je neuhlídáte. To alespoò tvrdí kamarádka zlatnice z Rakovníka.“


Usmál se a hned mi v tom udìlal jasno:


"Já u¾ poznám, kdo a s jakým úmyslem do obchodu vejde. A za vás bych dal ruku do ohnì, ¾e byste mi tu nic neodcizila."


Bylo to, jako by mì dekoroval zlatou medailí na olympiádì slušného chování. Mìla jsem rázem pocit, ¾e v tom útulném obchùdku nestojím poprvé a pan Red¾iè ¾e je mùj dlouholetý známý.


Mo¾ná mìl stejný pocit i on, proto¾e jinak by se sotva pustil do vyprávìní svého ¾ivotního pøíbìhu, kdy¾ já se probírala zlatými krou¾ky.


Vzpomínal na Èernou Horu, odkud se vydal studovat do stovì¾até Prahy. Mìl pøed oèima Dinárské pohoøí s vrcholky pøes dva a pùl tisíce metrù nad moøem, na ní¾iny kolem Skadarského jezera, na pøekrásný národní park Lovèen, pova¾ovaný za prapùvodní Èernou Horu, na první rybu, kterou chytil v øece Moraèe. Mìl hluboký hlas jako je hluboké Jadranské moøe, ke kterému jezdíval v dìtství na prázdniny. Teï tam jezdí na dovolenou se svojí man¾elkou Olgou. Zamiloval se do ní na výstavì šperkù, kde se èirou náhodou potkali. Nakonec si ji odvedl z radnice do zlatnického obchùdku na námìstí v Sobìslavi, kde zaèala jejich spoleèná ¾ivotní cesta. O své ¾enì mluvil s vìtším zanícením ne¾ o vzdálené rodné domovinì v jihovýchodní Evropì.


„Olinka má zlaté ruce, co¾ je ve zlatnickém øemesle velká výhra. Málo kdo z kolegù je na filigrány lepší ne¾ ona,“ dmul se pýchou. "Doká¾e zrestaurovat kousky, s kterými si nikdo jiný neporadí.“


A pak mu v oèích zajiskøil nápad: „Budete-li nìkdy nìjaký šperk potøebovat opravit, zastavte se."


U¾ za ètrnáct dnù mì sem pøivedla reportá¾ o symbolu Sobìslavi, šedesát osm metrù vysoké vì¾i dìkanského kostela svatých Petra a Pavla, dvojlodního svatostánku se sklípkovou klenbou a boèními barokními kaplemi.


Pøi té pøíle¾itosti jsem pøed pana Red¾ièe rozlo¾ila na pult velkou ètvrtku, na které byly prùhlednou izolepou pøichycené zlaté øetízky rùzné délky i stáøí a také nìkolik jemných náramkù, aby se pøi transportu nezacuchaly a také pytlíèek s pøívìsky, náušnicemi a staro¾itným peèetním prstenem po dìdeèkovi.


"Joj," kroutil nevìøícnì hlavou nad tím prazvláštním balením pan Red¾iè. Pak si povzdechl: „Chvíli potrvá, ne¾ to všechno sepíšeme."


Zvedla se ve mnì stavovská èest. "Nebudeme se zdr¾ovat ¾ádným sepisováním. Vy jste mi vìøil, já vám také vìøím.“


Celý zjihl. Oèividnì byl dnes zase on potìšen mojí dùvìrou.


"Za týden si pøijeïte, šperky budou jako nové," øekl dojatým hlasem.


Za týden jsem byla úplnì nìkde jinde a mìla v hlavì docela jiné starosti.


Cesta do Sobìslavi musela poèkat. Nakonec jsem ji odkládala tak dlouho, a¾ se mi mùj zlatý poklad vykouøil z hlavy. Teprve za pùldruhého roku mnì pøišel opìt na mysl, kdy¾ na mne tìsnì pøed Vánocemi vypadla ze starého diáøe vizitka Red¾ièových.


"Bo¾ínku, tak pøece jen ¾ijete," oddychl si do telefonního sluchátka pan Red¾iè.


Zaskoèil mì: "A proè bych ne¾ila?"


"V¾dy» u¾ je to druhý rok, co tu schraòujeme vaše šperky. Jako by se za vámi zavøela voda."


"Však já se brzy zastavím," slíbila jsem a popøála jim krásné Vánoce.


Pøesnì za rok zazvonil telefon zase u mne.


"Tentokrát vám pøejeme hezké Vánoce my," ozvala se na druhém konci paní Red¾ièová. "A tìšíme se, ¾e k nám koneènì pøijedete."


Èas plynul jako Vltava pod Karlovým mostem v Praze nebo Lu¾nice ve starobylé Sobìslavi. Zima se rozplynula do jara, jaro odkvetlo a nakonec vstoupilo do parného léta.


"Mám ve Vodòanech vyblejsknout pár zábìrù v rybáøské škole. Pojeï se mnou, udìláme záboèku do Sobìslavi,“ zval mì kolega fotograf. „Koneènì si vyzvedneš ty tvé zlaté cetky.“


Znal pøíhodu s Red¾ièovými o mém zlatém pokladu, tak jako ji znali všichni moji pøátelé a známí.


"Nechci nic slibovat," zavolala jsem veèer do Sobìslavi. "Ale vypadá to, ¾e se zítra uvidíme."


Pan Red¾iè mi za mák nevìøil: "®e by se stal zázrak? Tak o tom silnì pochybuji.“


Já se však u¾ rozhodla. Najednou mi bylo líto tìch let, tìch promarnìných pøíle¾itostí na setkání, které se neuskuteènily, které se rozplynuly v èase, co u¾ se nevrátí.


Koneènì jsem v Sobìslavi otevøela dveøe zlatnictví. Obchùdek se rázem celý rozjasnil. Nemìlo na tom zásluhu jen èervnové slunce, které svítilo pøes sklo výlohy a zlaté a støíbrné prstýnky, øetízky, bro¾e a náušnice, co záøily všude ve sklenìných skøíòkách, mìl na tom podíl i pan Red¾iè, který kolem sebe blýskal rozesmátýma tmavýma oèima. Pøivítal mì, jako bychom se znali sto let a jako bych tìch sto let byla jejich rodinná kamarádka.


"To je škoda, ¾e Olinka musela odjet do prodejny v Táboøe," zalitoval. "Bude ji mrzet, ¾e jste se nevidìly. Ona však také vùbec nesázela na to, ¾e pøijedete."


Hned pøede mne rozprostøel opravené a vyèištìné šperky a za chvíli jsme byli v ¾ivém rozhovoru. A jak jsme tam tak spolu klábosili, úplnì jsem zapomnìla na kolegu, který na parkovišti u námìstí hlídal v autì své fotoaparáty, i na slib, ¾e se nezdr¾ím déle, ne¾ pár minut. Uprostøed debaty pan Red¾iè zvedl významnì ukazovák a øekl: "Vèera jsem pøivezl z celnice novou kolekci bílého zlata. „Tu musíte vidìt." Pak ji vyrovnal na pult. „A zprubnout si ji.“


Postupnì mi vìšel na krk náhrdelníky a øetízky a na zápìstí náramky.


Na tváøi se mu rozestøel nadšený úsmìv, taková zvláštní radost z toho, ¾e v obchùdku, který je jeho chloubou, spoleènì obdivujeme krásu a dokonalost tìch šperkù. Natáèel kolem mne ze všech stran zrcátko a já si pøipadala jako polská knì¾na, ruská carevna nebo èínská císaøovna.


Kdy¾ byla pøehlídka klenotù v nejlepším, najednou na stìnì odbily hodiny pravé poledne.


„To si od kolegy slíznu,“ popadla mì panika. „Musím se u¾ rozlouèit.“


Pan Red¾iè zalitoval, ¾e tak spìchám, a kdy¾ všechny skvosty sbalil, vyšel se mnou a¾ na ulici pøed zlatnictví a kynul mi rukou, dokud jsem nenastoupila do auta. Kolega se tváøil jako deset èertù. Èekala jsem litánie, ale on zøejmì nabyl pøesvìdèení, ¾e právì nìmé výèitky ve mnì probudí špatné svìdomí z toho, ¾e jsem si dovolila nechat ho èekat jako nìjakou odlo¾eninku. Mlèky proklièkoval Sobìslaví a pak u¾ au»ák rozdrandil smìr Vodòany. Zrovna jsme vjí¾dìli do Tábora, kdy¾ mi v kabelce na zadním sedadle zazvonil mobilní telefon. Sáhla jsem pro nìj - a jak jsem ho nesla obloukem nad opìrkou hlavy, oèi se mi zadrhly na mém zápìstí, které mi zdobil masívní náramek z bílého zlata. Visela na nìm cedulièka s pìtimístnou cifrou. Zùstala jsem, jako kdy¾ do mne uhodí.


"Tomu neuvìøíš,“ vyhrkla jsem, „ já panu Red¾ièovi štípla omylem náramek za pìtadvacet tisíc.“


Kolega úplnì zapomnìl, ¾e trucuje. „Dìláš si srandu?“vyvalil oèi. "Co udìláš?“


Nezbylo mi, ne¾ panu Red¾ièovi zavolat.


"Promiòte prosím, já si nedopatøením vezu do Prahy váš poøádnì mastnej náramek," kuòkal do telefonu mùj zdìšený hlásek.


Na druhé stranì bylo ticho jen zlomek vteøiny.


"Vrátíte mi ho, a¾ zas nìkdy pojedete do Sobìslavi.“


"Zase tøeba za ètyøi roky?" lekla jsem se za nìj.


„U vás se neztratí,“ øekl pohotovì. „Pøece si vìøíme.“


„Další vyznamenání na moji adresu,“ oblila mì radost. „Další pochvala sladká jako cucavej bonbon nebo perníkové srdce.“


Stále mi však nebylo jasné, jak tu zapeklitou situaci vyøešit. A najednou jsem dostala nápad: „Jsme ve mìstì husitù. Kde najdeme vaši paní? Šperk nechám u ní.“


Olga Red¾ièová ve zlatnictví u divadla celá záøila, kdy¾ jsme ji pøekvapili: "Vítám vás. Dáte si kafíèko?"


Nejradši bych se na místì propadla."Vezu vám náramek, který jsem nedopatøením sebrala panu man¾elovi v Sobìslavi."


Rozesmála se, jako kdy¾ v obchodì se zlatými prstýnky zvoní støíbrné zvoneèky.


"Ještì ¾e tak. Jinak byste se u mne ani nezastavila."


Výlet do ji¾ních Èech se vlastnì vydaøil. Celou zpáteèní cestu do Prahy na mne kolega fotograf pozoroval moji velikou spokojenost. Doma jsem ulo¾ila svùj zlatý poklad do šuplíku, aby tam odpoèíval v pokoji a potom sama sobì pogratulovala, ¾e mi do ¾ivota vstoupili bájeèní lidé, kteøí se na dálku stali mými pøáteli. A došlo mi, ¾e vùbec nezále¾í na tom, zda bydlí v Praze, v Sobìslavi nebo za sedmero horami a øekami. Dùle¾ité pøece je, ¾e rozšíøili okruh mých kamarádù, co jsou mi milejší, ne¾ nejvìtší zlaté poklady.


Ukázka z pøipravované knihy Jaroslavy Pechové "Dìkuji, ¾e vás mám".


Jaroslava Pechová

* * *
Kolá¾ © Marie Zieglerová

Zobrazit všechny èlánky autorky



Komentáøe
Poslední komentáø: 03.03.2015  09:28
 Datum
Jméno
Téma
 03.03.  09:28 KArelA
 01.03.  15:12 JaninaS
 28.02.  15:24 Von
 28.02.  13:41 Václav Dìkuji, ¾e jsem Vás poznal a ¾e Vás znám!
 28.02.  12:45 Jaroslava Pechová
 28.02.  12:31 dubský Uznání
 28.02.  11:32 KarlaA