Kabelky

Když se mě někdo zeptá, kolik mi je roků, tak mu podám svůj průkaz, protože to už nevím a ani to nepřečtu. Připadám si jako Metuzalém. A v tomhle věku jsem dostala nápad podívat se s důchodci na prohlídku vánoční Vídně. Když jsem se přihlásila, tak jsem si datum zapsala do deníku na počítači a hned jsem ho zapomněla. Proto jsem každý den kontrolovala, který že je den, abych zájezd neprošvihla. Když se termín přiblížil, volala jsem pětkrát kamarádce, abych se ujistila, že je to už zítra. Ona mi také tolikrát volala, abychom se ráno nezapomněly vzájemně vzbudit. Každá jsme si nařídila dva budíky a ještě mobil. Jistota je jistota.

Kupodivu jsme se ráno u autobusu sešly včas. Každá jsme si nesla tašku se svačinou a pitím a kabelku. Ona měla kabelku s patnácti přihrádkami a já jen s jednou. Ujeli jsme dvacet kilometrů a já se jí zeptala:

„Nemáš hlad?“

„Ještě ne. A ty?“

„Já také nemám hlad, ale chuť.“

„Co máš?!

„Řízek.“

„Já jsem pro tebe vzala housku se šunkou, ale když máš hlad na řízek, tak na nic nečekej.“

Zvedla jsem tašku a začala v ní lovit. Nahmátla jsem deštník, bonbóny, banán, mandarinku, lahvinku a pak jsem vytáhla čtyři řízky. Byly stejné, tak jsem nepátrala, který mám sníst první a jeden jsem rozbalila.

Když mě sousedka viděla, tak dostala taky hlad. Vylovila z podlahy tašku a začala se v ní taky přehrabovat. Měla čtyři housky, tak jí trvalo věčnost, než každou rozbalila, aby poznala tu pravou.

Po chvíli jsme si vzpomněly, že bychom to mohly zapít. Nevím, kolik ona měla pitíček, ale já tři. V jedné čaj, v druhé čaj s rumem a ve třetí tvrdý alkohol. To pro případ, kdyby si cévy řekly, že potřebujou trochu roztáhnout. Ona na tom byla téměř stejně. Takže když jsme se chtěly každá napít, tak nám trvalo zase hodinu, než jsme našly to, co jsme hledaly.

A to už autobus zastavoval na hranici v celní zóně. U toalet stála fronta, tak jsme vešly do obchodu. Ona nehledala nic, jen si prohlížela a já pátrala očima po všech regálech. Nikde jsem to neviděla. U kasy jsem se zeptala: „Kde máte doutníky?“

„Ty jsou v patře, ale tam se otvírá až v deset.“

Podívala jsem se na hodinky.

„To je za hodinu,“ potvrdila kamarádka.

Abych nešla s prázdným košíkem, zakoupila jsem si haribo berries pro děti asi za tři eura. Ale nekoupila jsem je pro vnoučata, ale pro sebe.

„Taková zbytečnost, ale snad si mohu tuhle marnotratnost ještě dovolit,“ podotkla jsem, když jsem otvírala dveře restaurace. „Dám si jen kávu,“ vysvětlila jsem.

Z našeho autobusu jsme seděly v kavárně jen samy dvě. Vrátily jsme se na čas a usadily se na svá místa. Někomu zazvonil mobil. Napadlo mě, jestli jsem nezapomněla ten svůj doma. Otevřela jsem kabelku a ponořila do ní obě ruce. Po dvaceti minutách jsem ho nahmátla. Zavřela jsem kabelku a uložila ji vedle tašky. Kamarádka že mi dá bonbón, tak zase prohrabávala kabelku ona. Za oknem teklo mlíko, tak hustá mlha, že nebylo kam se dívat. Rádio nehrálo, nebylo co poslouchat. Za námi seděli manželé, tudíž už si všechno dávno řekli. Po dalších pár kilometrech začalo pršet.

„Prší?“ zeptala se mě kamarádka.

Podívala jsem se na stěrače a přikývla jsem.

„Kdepak mám deštník?“ Vyzvedla tašku a po hmatu pátrala po skládacím deštníku. Namísto paraplete vyndala placatičku a dvakrát si lokla. Poté mi nabídla.

„Kdepak, mám svoji.“ Nemohla jsem zůstat pozadu, tak jsem taky vytáhla tašku na klín a hledala svůj šňaps. Lokla jsem si stejně jako ona a hned mi bylo blaženě u srdce.

„Nepřekáží ti moje taška?“ zeptala se.

„Jak by mohla. Už bychom si měly roztřídit věci. Ty co zůstanou v autobuse a ty co si vezmeme s sebou.“ Současně jsme položily na klín kabelky a tašky.

„Ještě prší? Když ne, tak deštníky necháme tady.“

„Vezmu si jen dva řízky a pití,“ oznámila jsem. Připadalo mi, že celou cestu trávíme v kabelkách.

Vystoupili jsme u radnice, přímo v centru vánočních trhů. Průvodkyně nás nenechala rozkoukat a vedla nás k Hofburgu a k chrámu sv. Štěpána. Dovnitř nás nepustili, jen jsme poslouchali venku výklad, který jsme my dvě neslyšely, natož abychom mu rozuměly. Stály jsme vždycky až vzadu. Když jsme se dostaly k mřížím v chrámu, kamarádka, že zapálí svíčku.

„Kdo má těžké hříchy, dá otčenáš, kdo lehké, jen zdrávas a kdo žádné jako já, tak nic.“ Kámoška to pochopila, tak jsme se dlouho nezdržely. Vracely jsme se pomalu s rozepnutými kabáty k radnici. Nepočítaly jsme, že bude tak teplý den, proto jsme byly obalené jak pumpy.

„Dáme si glűhwein pro zahřátí,“ zavtipkovala jsem.

S horkými hrníčky jsme si sedly v radnici na lavičku.

„Ó to byl božskej nápoj,“ řekly jsme současně. Já snědla druhý řízek, ona druhou housku. Než jsme se zakously, tak jsme dobrou půlhodinu každá šátrala v kabelce. Já všechno převrátila, ona prohledala svých patnáct kapsiček. Aspoň nám po tom průzkumu chutnalo. Hrníčky jsme si uložily na památku tak, aby se nerozbily. Seštrachaly jsme se ze schodů mezi stánky. Začala rozkvítat světla. Rozsvěcovaly se listnaté stromy kolem i radnice. Otáčely jsme hlavy na všechny strany. Těch stánků, těch lákadel, těch dobrot, těch světel. A kolem dokola proud lidí. Oblévalo nás teplo, radost, štěstí.

„Dáme si ještě jeden,“ řekla jsem a pracně jsme si vybalily své hrníčky.

Zase jsme se s horkým vínem vyškrábaly po schodech do radnice a zase na stejnou lavičku. Kolem nás proudily smějící se skupinky. Úzkými vysokými okny jsme také byly tam dole s těmi všemi šťastnými.

Snědla jsem třetí řízek, ona třetí housku a někteří ze zájezdu se u nás zastavovali, aby pohovořili. Poslední hodinu jsme procházely těmi ověnčenými stánky a zvedaly hlavy k obloze. Na ní se tyčila osvětlená radnice a všechny lampy na stromech dokola vydávaly barevnou zář. Z některých stromů padaly modré hvězdy. Z jiných stříbrné. Všechny nám slibovaly štěstí. A my jsme jim uvěřily.

V autobuse nás obklopovalo příjemné teplo. Vedoucí řekla, že se znovu zastavuje v mimocelní zóně.

Zatetelila jsem se: „Koupím si ty doutníky.“

Kamarádka šla se mnou. Když jsem se s prodavačem domluvila, co chci, zavedl nás do zvláštního oddělení. Odemkl kuřácký ráj a začal mně nabízet. Nejdříve levnější. Nevybírala jsem dlouho. Měla jsem jasno.

„Pro koho to kupujete?“ zeptal se, než začal balit krabičku kubánských doutníků.

„Pro sebe.“

Zvedl obočí a nedalo mu to, aby se ještě nezeptal.

„Víte že je to v korunách dva tisíce?“

„Ušetřila jsem ráno na bonbónech,“ vysvětlila jsem mu, ale on to nechápal.

Nechápala jsem to ani já.

Sotva jsem v autobuse dosedla, zvedla jsem tašku a celý obsah jsem vyndala. Všechno v ní šlo stranou, aby byl dostatek místa pro krabičku. Vzápětí jsem ještě hledala řízek. Kámoška mezitím probrala svých patnáct přihrádek, než našla klíče od domu a postěžovala si: „Bože můj, kterej čert mi napískal koupit si takovou tašku.“

Když jsme snědly poslední řízek a housku, pohodlně jsem se uvelebila a na chvíli blaženě zavřela oči:

„Tak nám ten den uběhl, že jsme si ani nestačily všimnout.“

Vzaly jsme se za ruce a už jsme si ani nevzpomněly na to úmorné štrachání v kabelkách.

Marta Urbanová

* * *

Zobrazit všechny články autorky