Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Artur,
zítra Xenie.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Vyprávìnky pana «opky


Dýmka a smrt (3)


Pøiházejí se v ¾ivotì vìci a události, které spolu nìkdy vzájemnì a pøímo osudovì souvisejí. Pøíèinami velkých, mnohdy osudných a tragických následkù bývají vìtšinou neblahé lidské vlastnosti, zloba, pýcha èi závist – koøeny zla, ústícího èasto v tragédie a neštìstí lidí.
Jeden takový pøíklad pøíèinné souvislosti jsem jednou, zcela náhodnì, vyslechl i já. Stalo se to pøed nìkolika málo lety. Chtìl jsem se tehdy podívat do Tachova na chov koní u jednoho z pøíbuzných mé švagrové. Vyrazil jsem brzy ráno autem z naší chalupy a jel pomalu, abych mohl tu náladu patøiènì vychutnat. Otevøenými okny proudil do vozu vlhký vzduch plný vùnì jehlièí a podhoubí, kdy¾ jsem asi na padesát metrù pøed sebou spatøil vystoupit z lesa starého mu¾e s plným košem. Nedalo mi to, zpomalil jsem, pozdravil a zeptal se, jak rostou.
„Jak vidíte, ouroda je dobrá, byl jsem v lese jen asi dvì hodiny a košík je plnej,“ odpovídá, a dodává „kampak jedete, pane? Nevzal byste mne tuhle do vsi? Je to jen pùldruhýho kilometru, ale nachodil jsem toho dneska u¾ dost, a tak by mi to píchlo. Dal bych vám tuhle pár høíbkù!“


„Ale samozøejmì,“ povídám a otvírám dveøe, „jedu do Tachova a ¾ádné høíbky nechci, zaslou¾íte si je víc ne¾ já, ostatnì, já si je u nás taky nasbírám. Ale vidím, ¾e máte hromadu syrovinek. Jak je to mo¾né? U nás sice taky rostou, ale najdu-li dvì, tøi za sezónu, jsem rád. Moje ¾ena je miluje peèené na pánvi, tak¾e bych jich od vás pár koupil.“


„Pane, máte je mít, ale za ¾ádný peníze, já jsem vaším dlu¾níkem“, odpoví, nastoupí a jedem. Po chvilce zastavuji na kraji vsi a dìda se louèí: „Mockrát dìkuju, ušetøil jste mi nohy i èas. Musím ještì na trávu králíkùm a uvaøit brambory praseti. A¾ se budete vracet, zastavte se u nás, u Havránkù, víme, támhle jak je ta zelená støecha. Dám vám pár kadlátek a ty syrovinky budete mít èistý a pøipravený“. Nadzvedl na pozdrav svùj starý zelený klobouk, pøešel mostek pøes pøíkop a zmizel za bezinkovým keøem.


Zaøadil jsem, projel vsí a za hodinku jsem u¾ popleskával v Pìchouèkovì høebèinci v Oldøichovì šíje tìch nádherných zvíøat. Prošel jsem všechna stání, posedìl dvì hodiny v zajímavé besedì s majitelem, poobìdval a vyrazil na cestu zpìt. V Tachovì jsem koupil pro svého houbaøe dvì krabièky cigaret, proto¾e jsem oèekával, ¾e peníze za syrovinky odmítne, a za pár minut jsem vjel do té jeho vesnice.


K domku se zelenou støechou vedla docela slušná cesta, tak¾e jsem po sto metrech zastavil pøed otevøenými vraty, jimi¾ hospodáø právì projí¾dìl s trakaøem plným èerstvé lucinky. Popojel s nákladem ke stodole, a ne¾ jsem staèil vystoupit, stál u¾ u vozu a zval mne dál. V pøedsíni na lavici le¾el košíèek slíbených švestek a papírový talíø se šesti nádhernými syrovinkami.


„Pane Havránku“, povídám, „mockrát dìkuji, to bude mít ¾ena opravdu radost. Pøijmìte ode mne na revanš, prosím, alespoò pár cigaret,“ a podávám mu ty krabièky Camelek.
„Ale co vás vede, pane, na takovej jemnej tabák já nemám stavìnou hubu, já kouøím jen fajfku. Ale pojïte dál, já jsem sice vdovec, ale bydlí tu se mnou moje dcera s rodinou, uvaøí nám kafe. Nabídl bych vám domácí jalovcovou, ale kdy¾ tu jste au»ákem, tak to holt nejde, ¾e jo“.


Chci se z toho vyvléct, nemám moc èasu, proto¾e odpoledne pøijede syn s vnuèkou, ale hostitel jinak nedá. „Musíte si aspoò na chvíli sednout, abyste nám nevynes spaní!“


Nu, snad to nebude na dlouho, utìšuji se a usedám ve velké „sednici“ ke stolu, k nìmu¾ témìø vzápìtí pøináší mladá ¾ena dva hrnky horké kávy. Pokládám na stùl ty ameriky a usrkávám dobrého nápoje. Mùj protìjšek sáhne do kapsy vesty a vytáhne dýmku, èi lépe, fajfku, jak ji sám nazval, s porcelánovou hlavou s obrázkem jelena a krabièku s tabákem. Otevøe víèko, nacpe fajfku a s pøimhouøenýma oèima zapaluje a pobafává. Kdy¾ náplò ji¾ uspokojivì ¾hne, zvedne zrak ke mnì. „Pane, tohle je moje! Kouøil tak mùj táta i mùj dìdek, tak to dìlám i já. Víte, my jsme starej lesáckej rod a na naše zvyky jsme dycinky dbali. Já pøíkladnì mám támhle na zdi starou malovanou fajfku po mým tátovi a ten ji mìl zasejc po svým. Je moc stará a vzácná a vod úmrtí mýho dìdka z ní nikdo nekouøil. Vona toti¾ pøinesla smrt tøem lidem, a tak tam visí vyhaslá a prázdná, aby u¾ nikomu nemohla uškodit“.


„Prosím vás, pane Havránku, jak mù¾e dýmka zavinit nìèí smrt“, divím se a zmocòuje se mne zvìdavost „zemøeli snad na rakovinu plic?“


„Kdepák, pane, ¾ádná rakovina, kudla, olovo a provaz! Jestli chcete, tak vám tu historii povím.“


„No, snad mohu ještì chvíli zùstat, tak¾e si ji rád poslechnu“.


„Hanièko, pøines nám ještì jedno kafe“, volá staøík, „pán se ještì zdr¾í!“ Vstane, sejme tu staro¾itnost ze zdi a podává mi ji.


Není to ¾ádná vzácnost, bì¾ný výrobek tehdejší doby, ale opravdu starý, s nedlouhým, tak pìticoulovým višòovým troubelem a baòatou porcelánovou hlavou, na ní¾ je v barvách vyveden císaø Franz Josef ve svém mladším vìku v mysliveckém mundùru a s flintou. Na šòùrce omotané pod náustkem visí dva odøené a vybledlé zelené støapeèky.


Zatímco si starou dýmku prohlí¾ím, sedí dìda beze slova, bafá z té své a èeká, co na to øeknu. Samozøejmì, ¾e jsem mu ji pochválil: „Opravdu pìkný kousek, pane Havránku, ale nevidím na ní nic, èím by mohla uškodit, nato¾ nìkoho zabít.“


Však vona taky pøímo nikoho nezabila, ale byla tìch tøí smrtí pùvoda. Víte, to bylo tak, rozpovídal se dìda, mùj dìdek slou¾il tenkrát jako hajnej na buquoyským panství v Pohorský Vsi, která se tenkrát ještì jmenovala Terèí, v Novohradskejch horách, a rapotickej foøt Krulich s ním byl moc spokojenej, ponìváè se na nìj mohl dycky spolehnout.


To se ale nedalo øíct vo druhým hajným Holzbergrovi z pivonický hájenky, kterej byl Nìmec. Ten dost chlastal a øíkalo se, ¾e je v holportu s pytlákama, co lifrujou zvìøinu do hospod v Joachimstalu. No, nic mu nedokázali, ale vejvrhy ze srnèí a jelení nacházel v lese dìda poøád.
Jednou mìl pøijet na vysokou jakejsi mladej hrabì z pøíznì panovnickýho rodu a starej Krulich dostal z panský kanceláøe befél, ¾e to hrabátko musí nìjakej pìknej kus za ka¾dou cenu slo¾it. Tak poruèil obìma hajnejm takový zvíøe vobeznat a tomu Vídeòákovi pøivést a¾ pøed flintu. Bylo podobnejch jelenù ve vokolí sice nìkolik, ale jednoho celkem slušnýho, ale nepravidelnýho desateráka našel ve svým revíru právì Holzberger.


Foøt mu ho schválil, a tak se jen èekalo, kdy má ten mladej host pøijet. Mezitím se taky mýmu dìdkovi podaøilo najít pod Èerveným vrchem statnýho dvanácteráka, ale ani to na foøtovnu nehlásil, proto¾e u¾ bylo vo vodstøelu rozhodnuto. Nadešel den lovu a vzácnýho hosta se ujal, podle rozkazu, hajnej Holzbergr. První den mìli smùlu, jelen nepøišel. Druhý den se sice objevil i se svými laòkami, ale moc daleko.


Tøetí den, kdy u¾ byl støelec dost netrpìlivej, pøiklátil se ale Holzbergr do foøtovny ještì napùl nalitej po noèní pijatyce s partou rakouskejch pašerákù, tak¾e z èekaný sešlo. Foøt zuøil a naøídil mýmu dìdkovi, aby sofort nìjakýho jelena vobstaral, ¾e hrabì pøijede za tejden znova.
Stalo se, a tak pøíští sobotu pøivedl dìda toho dvanácteráka a¾ na ètyøicet krokù pøed ten šlechtickej kvér a š»astnej lovec si druhej den vodvá¾el svou trofej do Vídnì, tak jak byla, v tom jejím surovým stavu. Tak byl tím ouspìchem zbláznìnej. No a starej Krulich, kterej dostal od mládeneèka za vodmìnu støíbrnou cigártašku, koupil mýmu dìdkovi v Budìjicích tuhletu fajku.


Staøík se odmlèel, usrkl vystydlé kávy a znovu si nacpal vyhaslou porcelánku. Pohled na hodinky ukázal, ¾e èas ji¾ znaènì pokroèil, ale nechtìl jsem vypravìèe pobízet, abych mu, jak se øíká, nepøetrhl nit, a tak jsem èekal, a¾ spustí znovu.


Nu, snad to nebude na dlouho, utìšuji se a usedám ve velké „sednici“ ke stolu, k nìmu¾ témìø vzápìtí pøináší mladá ¾ena dva hrnky horké kávy. Pokládám na stùl ty ameriky a usrkávám dobrého nápoje. Mùj protìjšek sáhne do kapsy vesty a vytáhne dýmku, èi lépe, fajfku, jak ji sám nazval, s porcelánovou hlavou s obrázkem jelena a krabièku s tabákem. Otevøe víèko, nacpe fajfku a s pøimhouøenýma oèima zapaluje a pobafává. Kdy¾ náplò ji¾ uspokojivì ¾hne, zvedne zrak ke mnì. „Pane, tohle je moje! Kouøil tak mùj táta i mùj dìdek, tak to dìlám i já. Víte, my jsme starej lesáckej rod a na naše zvyky jsme dycinky dbali. Já pøíkladnì mám támhle na zdi starou malovanou fajfku po mým tátovi a ten ji mìl zasejc po svým. Je moc stará a vzácná a vod úmrtí mýho dìdka z ní nikdo nekouøil. Vona toti¾ pøinesla smrt tøem lidem, a tak tam visí vyhaslá a prázdná, aby u¾ nikomu nemohla uškodit“.


„Prosím vás, pane Havránku, jak mù¾e dýmka zavinit nìèí smrt“, divím se a zmocòuje se mne zvìdavost „zemøeli snad na rakovinu plic?“


„Kdepák, pane, ¾ádná rakovina, kudla, olovo a provaz!. Jestli chcete, tak vám tu historii povím.“


„No, snad mohu ještì chvíli zùstat, tak¾e si ji rád poslechnu“.


„Hanièko, pøines nám ještì jedno kafe“, volá staøík, „pán se ještì zdr¾í!“ Vstane, sejme tu staro¾itnost ze zdi a podává mi ji.


Není to ¾ádná vzácnost, bì¾ný výrobek tehdejší doby, ale opravdu starý, s nedlouhým, tak pìticoulovým višòovým troubelem a baòatou porcelánovou hlavou, na ní¾ je v barvách vyveden císaø Franz Josef ve svém mladším vìku v mysliveckém mundùru a s flintou. Na šòùrce omotané pod náustkem visí dva odøené a vybledlé zelené støapeèky.


Zatímco si starou dýmku prohlí¾ím, sedí dìda beze slova, bafá z té své a èeká, co na to øeknu. Samozøejmì, ¾e jsem mu ji pochválil: „Opravdu pìkný kousek, pane Havránku, ale nevidím na ní nic, èím by mohla uškodit, nato¾ nìkoho zabít.“


„Však vona taky pøímo nikoho nezabila, ale byla tìch tøí smrtí pùvoda. Víte, to bylo tak“, rozpovídal se dìda“, mùj dìdek slou¾il tenkrát jako hajnej na buquoyským panství v Pohorský Vsi, která se tenkrát ještì jmenovala Terèí, v Novohradskejch horách, a rapotickej foøt Krulich s ním byl moc spokojenej, ponìváè se na nìj moh´ dycky spolehnout.


To se ale nedalo øíct vo druhým hajným Holzbergrovi z pivonický hájenky, kterej byl Nìmec. Ten dost chlastal a øíkalo se, ¾e je v holportu s pytlákama, co lifrujou zvìøinu do hospod v Joachimstalu. No, nic mu nedokázali, ale vejvrhy ze srnèí a jelení nacházel v lese dìda poøád.
Jednou mìl pøijet na vysokou jakejsi mladej hrabì z pøíznì panovnickýho rodu a starej Krulich dostal z panský kanceláøe befél, ¾e to hrabátko musí nìjakej pìknej kus za ka¾dou cenu slo¾it. Tak poruèil obìma hajnejm takový zvíøe vobeznat a tomu Vídeòákovi pøivést a¾ pøed flintu. Bylo podobnejch jelenù ve vokolí sice nìkolik, ale jednoho celkem slušnýho, ale nepravidelnýho desateráka našel ve svým revíru právì Holzberger.


Foøt mu ho schválil, a tak se jen èekalo, kdy má ten mladej host pøijet. Mezitím se taky mýmu dìdkovi podaøilo najít pod Èerveným vrchem statnýho dvanácteráka, ale ani to na foøtovnu nehlásil, proto¾e u¾ bylo vo vodstøelu rozhodnuto.


Nadešel den lovu a vzácnýho hosta se ujal, podle rozkazu, hajnej Holzbergr. První den mìli smùlu, jelen nepøišel. Druhý den se sice objevil i se svými laòkami, ale moc daleko.


Tøetí den, kdy u¾ byl støelec dost netrpìlivej, pøiklátil se ale Holzbergr do foøtovny ještì napùl nalitej po noèní pijatyce s partou rakouskejch pašerákù, tak¾e z èekaný sešlo. Foøt zuøil a naøídil mýmu dìdkovi, aby sofort nìjakýho jelena vobstaral, ¾e hrabì pøijede za tejden znova.
Stalo se, a tak pøíští sobotu pøivedl dìda toho dvanácteráka a¾ na ètyøicet krokù pøed ten šlechtickej kvér a š»astnej lovec si druhej den vodvá¾el svou trofej do Vídnì, tak jak byla, v tom jejím surovým stavu. Tak byl tím ouspìchem zbláznìnej. No a starej Krulich, kterej dostal od mládeneèka za vodmìnu støíbrnou cigártašku, koupil mýmu dìdkovi v Budìjicích tuhletu fajku“.


Staøík se odmlèel, usrkl vystydlé kávy a znovu si nacpal vyhaslou porcelánku. Pohled na hodinky ukázal, ¾e èas ji¾ znaènì pokroèil, ale nechtìl jsem vypravìèe pobízet, abych mu, jak se øíká, nepøetrhl nit, a tak jsem èekal, a¾ spustí znovu.


„A tím to, pane, všechno zaèalo.“ pokraèoval, „ Holzbergr dìdovi ten ouspìch a tu fajfku tak závidìl, ¾e ho všude pomlouval a tvrdil, ¾e fajfka mìla bejt jeho, ponìváè ten dvanácterák pøišel z jeho revíru a mìl tedy doprovázet hosta von. Pak se zaèal o¾írat èím dál èastìjc a nakonec ho z panský slu¾by propustili a na jeho místo pøišel mladej Fritz, syn bukovskýho hajnýho Schlesingra. Taky Nìmec, ale dobrej. Hozbergr zmizel z kraje, ale nìkdo ho tu a tam zahlédl v hospodì v Leopoldovì nebo na ®ofínì, v¾dycky s pochybnejma lidma.


Asi za pùl roku, bylo to pøesnì 12. èervence 1892, se dìda veèer nevrátil z lesa, kde byl celej den a kde døevaøi a sedláci svá¾eli døíví na uhliš»skou pilu.


Kdy¾ se neobjevil ani ráno, naøídil foøt døevaøùm, aby ho zaèali hledat. Hledali celej den, prošli všechny místa, kam vobvykle chodil, ale po nìm jako by se zem slehla. Teprve tøetí den ho úplnì náhodou vobjevil nìjakej houbaø na Smrèinì pod hromadou chvojí. Byl bez kabátu, se sekaným olovem v bøiše a tøema bodnejma ranama v prsou. Zmizela taky jeho flinta a ta malovaná fajfka.


Pøijela komis a èetníci z Budìjic s èuchacím psem, ale nenašli ¾ádný stopy. Podezøení padlo samozøejmì na pytláky, jen¾e na který? V kraji jich bylo víc, ale nejznámìjší byli tøi: Seppl Kreuzman, Hans Niedermayer a Vojta Vodrá¾ka, všichni z vokolních vsí.


U všech uïáli dùkladnou domovní prohlídku, pøi který èetníci objevili na Kreuzmanovej pùdì za trámem dìdovu flintu a v almaøejeho kamizolu. Pøi vostrým výslechu se Seppl pøiznal k tomu olovu a jako vraha s no¾em udal Holzbergra. U toho se našly nejen drátìný voka, rozkládací flinta a vra¾ednej nù¾, ale i tahlencta dìdova fajfka.


U soudu dostali vobá vrazi provaz a za tøi mìsíce je v Budìjicích povìsili. Jen¾e to dìdovej rodinì moc nepomohlo. Bábì zùstalo na krku šest dìtí, a jen proto, ¾e dostala cimru a slu¾bu v panským dvoøe, neumøeli hladem. Tak¾e u¾ vìøíte, pane, ¾e taková pitomá fajfka mù¾e znièit tøi ¾ivoty?“


Vyprávìní skonèilo, já s díky sebral košíèek s ovocem a ty ryzce, rozlouèil se s dìdou a jeho dcerou a odjel domù. Bylo u¾ stejnì pozdì, syn s vnuèkou u¾ dávno sedìli u veèeøe, kdy¾ já ještì projí¾dìl zeleným tunelem zlaceným svìtly auta a pøemýšlel o pøíèinách a následcích s tragickými konci.


Lidé se ale nemìní a také dnes se, ba ještì víc vra¾dí, jen s tím rozdílem, ¾e se za to u¾ nejen nevìší a dokonce mnohdy jen málo, nebo vùbec netrestá. Staèí, kdy¾ vrah je mladistvý, nebo se neproká¾e, ¾e vra¾dil s úmyslem. A tak se ptám: „Kam to, lidi, spìjeme?“ Jen¾e kdo mi na to asi odpoví a jak?


Ludìk «opka

* * *
Ilustrace © Aleš B
öhm

Zobrazit všechny èlánky autora



Komentáøe
Poslední komentáø: 31.01.2015  00:17
 Datum
Jméno
Téma
 31.01.  00:17 Ludìk
 29.01.  14:27 Von
 29.01.  12:22 kusan.
 29.01.  12:21 kusan.