Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Artur,
zítra Xenie.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Nesahejte na nìj, patrnì má blechy!


Pes má krásu bez ješitnosti, sílu bez krutosti
a lidské cnosti bez lidských necností.
(Lord Byron)


Urèitì jste si všimli, ¾e èím dál vìtší prostor na stránkách tisku a v mediích všeho druhu je vìnován problému komunikace. Èím toho více umíme, víme, tím nákladnìjší je najít cestu, jak si všechny ty „výdobytky civilizace“ vzájemnì sdìlovat. Vymýšlíme, jak to udìlat, abychom komunikovali struènì, všestrannì srozumitelnì a hlavnì rychle. Z jednoho konce svìta na druhý. Nìkdy se zaèínám bát, ¾e brzy pøijde doba, kdy lidé zasednou k poèítaèùm, pøestanou jeden na druhého mluvit, jazyk jim zdøevìní a zleniví, proto¾e jej budou pramálo potøebovat a všechno obstarají hbité prsty na klávesnici – zkrátka budeme klábosit po internetu. Chci vìøit, ¾e je to jen taková moje noèní mùra a ¾e nezapomeneme na ten prastarý a nejpøirozenìjší zpùsob komunikace: uvaøit kávu, èaj, nalít sklínku dobrého moku a dát se úplnì obyèejnì do øeèi – prostì pìknì v klidu si popovídat o všem mo¾ném...


Snad teï nìkterým z vás, vá¾ení, pøipadám jako staromilec a øeknete si, ¾e tu øeším svùj generaèní problém. To byste mi však køivdili. Pøiznávám, ¾e s poèítaèem pøíliš nekamarádím, a kdy¾ na nìm utírám prach, cudnì klopím oèi, abych z té jeho obrazovky nepøeèetla výèitku nebo posmìch. Ale jinak proti vyspìlé technice nic nemám a všem, kteøí jí dokonale vládnou, upøímnì fandím. Jenom¾e! Jsem úplnì obyèejná ¾enská a jako taková jsem taky patøiènì upovídaná. Elektronická pošta nebo chatování (snad se to tak píše!) mì nemù¾e uspokojit. A kdyby mi snad stále kupøedu cválající pokrok vymýtil všechny partnery k debatì, vím, na koho se s jistotou obrátit. Mám pøece psy! Ti si na mì udìlají v¾dycky èas. Pozornì mì vyslechnou a pokud bych je u¾ pøíliš nudila, mezi øeèí si zdøímnou, ale za okam¾ik budou naslouchat trpìlivì dál, dokud se ze všeho, co mám na srdci a na jazyku, nevymluvím. Jaká úleva, jaké útoèištì! Jsem skálopevnì pøesvìdèena, ¾e se nemýlím. Oni mi ti pejskové nejen naslouchají, ale oni mi i rozumìjí. Pøesnì vycítí moji momentální náladu a chápou z vìtší èásti i obsah mého sdìlení. Tento dojem potvrdil a vìdecky dolo¾il profesor vancouverské univerzity psycholog Stanley Coren. Vydal knihu, která má pomoci lidem porozumìt tomu, co jim jejich psí pøátelé chtìjí sdìlit. Kdy¾ toti¾ nedojde ke komunikaci mezi psem a jeho pánem, psi jsou vìtšinou daleko pohotovìjší a chápavìjší. Oni jsou schopni porozumìt nám daleko více, ne¾ my jim. Nám toti¾ chybí schopnost vcítit se do psí duše a rozkrýt smysl takového sdìlení.


Všeobecnì panuje pøesvìdèení, ¾e pes, který vrtí ocasem, je š»astný a pøátelsky naladìný. To je veliký omyl! Mo¾ná, ¾e jen pøemýšlí, do kterého lýtka se vám má zakousnout. Ale pokud na vás pes vrèí, není tøeba mu to zazlívat a vykládat si to ve zlém. Tøeba se na vás tímto zpùsobem usmívá. Podle pana profesora je pes daleko inteligentnìjší, ne¾ si myslíme. Je zrovna tak chytrý a chápavý, jako malé dítì. On vám dobøe rozumí. Jen on vám není schopen odpovídat tak, abyste tomu rozumìli vy. Pokud si uvìdomíme, ¾e pes je schopen rozumìt dvìma stùm slov, zjistíte, ¾e mu mù¾eme vysvìtlit témìø všechno. A taky pochopím, ¾e pøed ním nic neutajíme. Vzpomeòte si na pøíhodu, kterou popisuje Karel Èapek. Pøi jedné návštìvì u prezidenta Masaryka v Lánech se k nim pøipojil venkovský voøíšek. Èapek ho pohladil a pan prezident ho anglicky upozornil: „Nesahejte na nìj, patrnì má blechy.“ Tomáš Garrique Masaryk toti¾ vìdìl, ¾e ten pejsek rozumí èesky a nechtìl se ho dotknout. A tak vás chci poprosit, abyste si se svými pejsky povídali pìknì èesky, vlídnì, a drsná sdìlení si nechte pro sebe nebo pro ty, kteøí si je zaslou¾í. Psi to rozhodnì nejsou.


Mezi mé oblíbence patøí boxeøi. Kdysi dávno, hluboce v minulém století, pøesnì v roce 1951, nám Je¾íšek nadìlil dárek, na který nemohu zapomenout. Mezi balíèky a krabicemi rùzných velikostí byl i proutìný košík „bramborák“. Tak nìjak divnì se kymácel a dokonce vydával i zvuky. Pochopitelnì okam¾itì pøilákal moji i bratrovu pozornost. Odstranili jsme šátek, který skrýval toto „vánoèní tajemství“ a pøi pohledu na obsah košíku jsme oba na chvíli zapomnìli dýchat. Na podušce le¾elo zlatavé klubíèko s tázavýma, hnìdýma oèima a z èerné tlamièky na nás vyplazovalo rù¾ový jazyk. Byl to vytou¾ený pes – boxer! Údivem a bezmeznou radostí jsme byli celí zkoprnìlí, a tak se nový èlen rodiny musel z doèasného proutìného pøíbytku dostat sám. Koš prostì pøeklopil, na silných, témìø lvích tlapách udìlal pár nemotorných krokù a nenucenì se vyèural mezi dárky pod stromeèkem. Hned potom dal jasnì najevo, ¾e by docela pøivítal nìco na zub. Zaèal se vá¾nì zajímat o èokoládovou figurku, která mu ze smrkové vìtvièky visela pøímo pøed èumákem. Tak to je vzpomínka z dìtství a vìøte, vá¾ení, aè více ne¾ padesátiletá, dodnes ¾ivá a krásná.


A teï trochu prózy do poezie. Tatínek tehdy pejska koupil od renomovaného chovatele, a tak se podle rodokmenu jmenoval Arco. To bylo sice jméno vznešené, ale trochu strohé. A tak nový èlen rodiny dostal jméno Golem, podle jedné z her Voskovce a Wericha. Úzce to souviselo s neustálým vzpomínáním na Osvobozené divadlo. To mì provázelo u¾ od kolébky. Však taky fenka foxteriéra, kterou si pamatuji ještì z dob váleèných, se jmenovala Siska podle dívèí postavy z Balady z Hadrù. S Golemem pøišlo mnoho radostí, ale taky starostí. Hlavnì pro tátu. Zaèali ho prohánìt kynologové. Byli jsme majiteli špièkového psa, a ten si zaslou¾il adekvátní vzdìlání a prezentaci. Tatínek chvíli vzdoroval, ale nakonec podlehl a docela rád. Poctivì docházel na cvièištì. Hlásil pyšnì ka¾dý sebemenší pokrok ve vzdìlání našeho miláèka. Chlubil se pochvalami, které si na cvièáku s Golemem vyslou¾ili. Dokonce byl i na nìkolika výstavách. Jedné jsem se s celou rodinou také zúèastnila. Musím øíci, ¾e nikdy jsem tátu nevidìla tak ztrémovaného a zároveò dùle¾itého. Ta výstava se konala v Praze na Štvanici – dodnes to vidím: tatínek poctivì klusal v kruhu kolem stolku rozhodèího, a kdy¾ Golem dostal modrou stu¾ku a diplom, na kterém stálo „výborný“, mìl ve tváøi výraz právì zvítìzivší královny krásy celého svìta.


Jenom¾e nastaly ještì další nerváky. Bylo tøeba ještì dosáhnout jakési „psí maturity“, aby ten náš „pan pes“ byl zapsán do presti¾ní plemenné knihy. Táta vše konzultoval s odborníky, a domù pøišel témìø zhroucený. Stopaøská zkouška! Všichni tvrdili, ¾e boxeøi jsou na tom s èichem moc špatnì. A tak v onen dùle¾itý, památný den si tatínek natøel podrá¾ky smrdutým slaneèkem, vyšlapal pøedepsané mno¾ství krokù s patøiènými lomy, upustil pøedepsané pøedmìty na pøedepsaných místech a strachy nedýchal. Já to zkrátím. Golem všechno stateènì vyèuchal, provedl identifikaci kladeèe a poslušnì zùstal na místì tam, kde ho nervózní páníèek odlo¾il. Prospìl. Ale i kdyby propadl, nikdy mu nezapomeneme, ¾e byl po celý ètrnáctiletý ¾ivot vìrným, milovaným i milujícím kamarádem.
Boxeøi jsou nejen mistøi stopaøského umìní, ale spolehliví, nenahraditelní partneøi, ušlechtilí pøátelé. A tìch, jak všichni dobøe víme, není nikdy dost. Va¾me si jich.


Asi jako ka¾dá ¾ena mám ráda kvìtiny. Na jaøe se nemohu doèkat, a¾ budu na balkonì a na terase sázet kytky a oèima je ka¾dý den popotahovat ze zemì v nadìji na první poupátka. Ale nemyslete si, vá¾ení ètenáøi, ¾e jsem nìjaký erudovaný superodborník. Naopak. Já v¾dycky nìco zasadím a potom èekám na zázrak. S rostlinkami hovoøím, domlouvám jim a peèuju o nì v mezích svého amatérského sna¾ení. Nechci se chlubit, ale v loòském roce jsem mìla urèitì nejbohatší muškáty v celých Strašnicích – všechny sousedky mi je chválily a ptaly se, jak jsem tìch èarokrásných výsledkù docílila. Øíkala jsem jim èistou pravdu – toti¾, ¾e jsem je prostì „ukecala“. Vìtšinou se zatváøily nevìøícnì a ve skrytu duše si myslely, ¾e jsem uèinìná bestie, sobec a nechci se o to pìstitelské tajemství podìlit.


Hortenzie vypadá, ¾e taky vykvete pøebohatì. Ovšem bude to nervák! Sídlí toti¾ na zahradì. Tam se pochopitelnì pohybujeme všichni a hlavnì naši psi. A to je kámen úrazu. Psi se toti¾ o moji pìstební èinnost velmi soustøedìnì zajímají. Fandí mi a všechno, co se mi podaøí nakypøit, úhlednì pohrabat a posléze nìèím osít, okam¾itì pøekontrolují. To znamená, ¾e se jeden po druhém po záhonku projdou a pokud u¾ tam nìjaká nadìjná rostlinka vegetuje, oèuchají a aspoò jeden z nich obøadnì zvedne no¾ièku. Asi to znamená, ¾e jsou s mojí prací spokojeni a kolaudace dopadla na výbornou. To jsou pro mì velmi tì¾ké chvíle. V¾dy» oni ti pejskové to se mnou myslí dobøe. Oni se mi vìnují, sledují pozornì moji práci, a kdy¾ nemohou pøilo¾it no¾ku k dílu, tak aspoò hrábnou, èuchnou a oznaèkují. To všechno si musím øíkat, abych potlaèila ten mizerný pocit z marné práce a nedopustila se nìèeho, co by moje psí kamarády, a v tuto chvíli „spoluzahradníky“, mohlo urazit.


Vrátím se teï oklikou ke zmínìné hortenzii. Naši psi dobøe vìdí, jak mi na ní zále¾í. Pozorují, jak ji od èasného jara okukuji, jestli nasazuje pupeny. Teï u¾ zkoumám, kde všude se asi èasem objeví kvìt a jak se vybarví. Samozøejmì, ¾e mi chtìjí udìlat radost a mé milé hortenzii se taky vìnují. Ovšem svým, psím zpùsobem. A tak za nimi poøád chodím s konví a omývám listy, které poctili svou pozorností. Je to taková vìèná hra – od èasného jara do pozdního léta. Znám dobøe její pravidla a vím, ¾e nemohu zvítìzit. Nejvìtším úspìchem je remíza. Ta je ovšem podmínìna odolností rostliny, která vstoupí do hry a také pohotovostí, s jakou sáhnu po konvi s vodou a odvrátím nebezpeèí.

To víte, vá¾ení, ¾e u¾ jsem mnohokrát prohrála. Napøíklad nikdy nezapomenu na to, jak jsem si umanula, ¾e v takovém malém jezírku (maminka tomu øíkala „plivátko“) budu pìstovat lekníny. Pìknì jsem je tam ukotvila nìkolika kameny a teoreticky nic nebránilo tomu, aby se za èas na hladinì objevily pohádkové, nì¾né kvìty. Ale vloudila se chybièka. V tom „plivátku“ se vášnivì rád chladí náš èerný labrador Bonno. Je mu toti¾ horko celý rok, a tak si v té mìlké vodì rád postojí, sedne, a kdy¾ øádnì pøipaluje, klidnì si i lehne. A tak se stalo to, co se muselo stát. Bonno vstoupil do láznì, pod nohama se mu pletlo cosi nepatøièného, a tak to obtí¾né „nìco“ vylovil a odlo¾il na bøeh. Bezpoètukrát jsem ty lekníny znovu ponoøila a bezpoètukrát je Bonno vyndal. Vyhrál. Pøišel toti¾ na to, ¾e je nemù¾e jen tak pohodit nablízku a zahrabal je v nejzazším koutì zahrady. Našla jsem je pozdì. Bonno vyhrál na body. Teï si však nejsem jista, jestli by si nezaslou¾il, aby úsloví „kozel zahradníkem“ nebylo na jeho poèest opraveno. V¾dy» „Bonno zahradníkem“ taky není špatné.


Pavlína Filipovská

* * *

Vybráno z knihy Václava ®idka a Blanky Kubešové Kolja... to neznáte mého psa!



Komentáøe
Poslední komentáø: 12.12.2014  13:50
 Datum
Jméno
Téma
 12.12.  13:50 Ferbl