Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Artur,
zítra Xenie.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Vìdomí, podvìdomí, èi nìco víc?


Ještì v Praze, zaèátkem roku 1968 byl náš tehdy šestiletý synek ve Støešovické nemocnici na odebrání krèních mandlí. Proè právì tam? Proto¾e znaènì dlouhou dobu trpìl anginami, pak mu dokonce zaèaly otékat kolínka, ale nebylo mo¾né ho dostat do ¾ádné nemocnice. Jistì hádáte správnì, potom jedinì pøes protekci známého doktora jsme ho dostali alespoò do té vojenské nemocnice k výbornému specialistovi. Le¾el na pokoji s nìkolika vojáky, všichni k nìmu byli moc hodní. Zvláštì jeden, který vojnu právì zaèal. Ten se mu velice vìnoval, kreslil mu obrázky a vyprávìl mu pohádky. Jednou, kdy¾ jsem pøišla na návštìvu, tak mi ten vojáèek øekl, ¾e se bude vracet ke svému útvaru, ¾e mu bude náš syn chybìt a ¾e mu chce kreslit obrázky dál a posílat mu je. Dala jsem mu tedy adresu a syn mu daroval malého medvídka. Druhý den, kdy¾ jsem odcházela z návštìvy, kousek od nemocnice ke mnì pøistoupil voják v uniformì a on to byl ten spolupacient mého syna. Ptal se mì, zda bych mìla další den ráno èas ho doprovodit na autobus, který ho odveze na jeho vojenskou posádku. Vùbec se mu tam nìjak nechtìlo vracet, rodinu v Praze nemìl a chtìl, aby alespoò nìkdo s ním šel. Nebyl to pro mne problém a slíbila jsem, ¾e na nìj ráno budu èekat a doprovodím ho. Nemìla jsem èas se mu déle vìnovat, spìchala jsem na návštìvu k pøátelùm, kam ze zamìstnání pøišel i mùj man¾el. Byli jsme pozváni na veèeøi.


Nejen, ¾e jsem se tìšila na ty pøátele, ale také na to, ¾e si vypùjèím od nich jednu knihu, kterou jsem moc chtìla èíst. Ještì ne¾ jsme zasedli k veèeøi, vytáhla jsem si knihu s jejich svolením z knihovny, abych snad nezapomnìla. Kdy¾ jsme potom ji¾ dosti pozdì veèer odcházeli, šla jsem vzít tu knihu a dodnes nevím proè, jsem ji vrátila do pøihrádky a vypùjèila si knihu J. Hlouchy „Sakura ve vichøici“, kterou jsem ji¾ èetla a kterou vlastnila i moje maminka. Tento velice zajímavý román konèí tragicky sebevra¾dou japonské dívky.


Ráno jsem byla pøipravená vyprovodit vojáka k autobusu, ale nepøicházel. Otevøela jsem vypùjèenou knihu a listovala v ní. Potom náhle zazvonil zvonek, a tak jsem vzala kabelku a spìchala ke dveøím. Tam ale stáli dva dùstojníci, v rukou lístek s naší adresou a malým medvídkem. Vojáka našli obìšeného brzy ráno a pøišli se zeptat, co o nìm vím. Od nich jsem se dozvìdìla, ¾e se léèil na psychiatrii a mìl za sebou nìkolik pokusù o sebevra¾du. Víc k tomu snad psát nemusím.

 


Druhá velice nevysvìtlitelná událost je ještì mnohem osobnìjší. Nemìly jsme bohu¾el pìkný vztah s maminkou mého man¾ela. Prvních osm let jsme bydleli vlastnì dohromady, a kdy¾ jsme v 68. roce s man¾elem a synkem odcházeli, pøijela do Vídnì za námi. Pøiletìla s námi i do Austrálie ale bohu¾el naše vztahy se nezlepšily. Naopak bylo to ještì horší. Posléze se od nás odstìhovala, ale nic to na našich vztazích nezmìnilo. Do¾ila se 98 let a v posledních pár letech jejího ¾ivota se najednou ke mnì pøiblí¾ila. Dokonce mnì i nìkdy telefonovala.

Kdy¾ zemøela, mìla pøání, aby její popel byl pøevezen do jejího rodného mìsta v Èechách. Tak jednoho dne nám její popel pøivezli. Ulo¾ila jsem tu podivnou krabici na piano a cítila jsem, ¾e ne¾ poletíme domù, musím s tím nìco udìlat. Šla jsem koupit pìkný košíèek, prozatímní urnu jsem zabalila do hezké deèky a polo¾ila na ni kvìtiny. To bylo ji¾ pozdìji odpoledne.


V noci mne vzbudil vlastní hlas – opakovala jsem stále tá¾ slova – „sláva, sláva, duše zaplesá a¾ ta krásná uzøí nebesa“. Nemohla jsem pøestat. Musela jsem vstát, ale nemohla jsem si vzpomenout na celou tu píseò. Po nìjaké dobì se mi podaøilo znovu usnout. Ráno jsem si uvìdomila, ¾e jsem tu píseò zpívala snad naposled, kdy¾ mnì bylo asi patnáct let. Man¾el okam¾itì otevøel poèítaè a na internetu našel tu píseò celou. „Pojï k spasiteli pojï ještì dnes…“


Kdy¾ se podívám na fotografii maminky mého man¾ela, mohu si s ní dnes povídat. Pravda, nìkdy se zeptám, maminko proè? Ale ona se na té fotografii hezky usmívá a já myslím, ¾e vlastnì odpovìï jsem ji¾ dostala, a tak mohu jen opakovat – „sláva, sláva, duše zaplesá a¾ ta krásná uzøí nebesa“.


Nevyprávìla jsem tady pohádky, pøátelé, kteøí nás tehdy pozvali na veèeøi díky Pánu Bohu stále ještì ¾ijí, i kdy¾ daleko od nás a man¾el také mù¾e mé vyprávìní dosvìdèit.


Jana Reichová

* * *
Ilustrace Zdeòka Hajného z galerie Cesty ke svìtlu

Zobrazit všechny èlánky autorky



Komentáøe
Poslední komentáø: 21.12.2014  12:23
 Datum
Jméno
Téma
 21.12.  12:23 Jana Reichová
 05.12.  17:04 Tonda
 04.12.  15:15 janina
 04.12.  12:48 Blanka K. Psala jsi srdcem!
 04.12.  08:58 Jola
 04.12.  07:34 LenkaP