Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Ida,
zítra Elena,Herbert.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Koncert naruby


S Martou Všetičkovou jsme kolem sebe chodily jako kolem horké kaše. Možná dva, možná tři roky. Přispěchala pokaždé na olomoucké výstaviště Flora s krabicí kynutých rohlíčků plněných kysaným zelím a obyčejně pravila, že má za sebou pernou službu v nemocnici, ale pro přátele, třeba ve fofru, zelňáky vždy ráda upeče. Když kolega, který se s Martou znal, od ní jeden pěkně propečený rohlíček dostal a rozdělil se o něj se mnou, nejradši bych jí byla řekla, že je na tu zelňákovou mňamku kadet, ale přehlížela mě jako velké širé rodné lány, neboť jsem byla jen jedna neznámá z mnoha neznámých návštěvníků na olomouckých jarních, letních či podzimních květinových výstavách. Chvíli poklábosila s přáteli, zazpívala si s cimbálovkou voničku lidových písní a potom zmizela s foťákem chytat do objektivu rozkvetlé záhony a úchvatné aranže jednotlivých expozic. Zmizela jako kapka v moři mezi nekonečnými davy lidí, co proudily v parkovém areálu.


Olomoucké zahradnické výstavy začaly v padesátých létech minulého století jen v okresním měřítku, ale přerostly ve výstavy celostátní a pak i v mezinárodní přehlídky okrasného zahradnictví, a tak se sem teď sjíždí milovníci květin z celé republiky i zahraničí.


Na jubilejní padesátou Floru přijel ze Slovenska i umělecký drotár Jaro Rod, aby tu v malém stánečku ve foye výstavní haly A nabízel drátované šperky s opracovanými polodrahokamy.
Zamířila jsem k němu právě ve chvíli, kdy se s ním vítala Marta. Vzájemně jsme se změřily udiveným pohledem, než nám došlo, že Jarek je náš společný kamarád.
„Vy dvě se opravdu neznáte?“ divil se. „To musíte hned napravit. Obě shodně naladěné, obě stejný pohled na svět.“
Hned nalil do malých kalíšků slivku ze Spiše a zvolal:
„Připijme si na vaše seznámení!“


A tak se tehdy naplnilo úsloví, hledaly se, až se našly.
Od té doby se potkáváme, kdykoli přijedu do Olomouce. Díky Martě znám muzea, galerie, kostely, kaple, barokní kašny i další architektonické skvosty. Dávno máme prochozené Smetanovy, Bezručovy a Čechovy sady, co obepínají v zeleném prstenci historické jádro města a jsou i galerií výtvarného umění, neboť řada soch, plastik a impozantních památníků od předních českých sochařů olomoucké parky krášlí. Častými návštěvníky jsme i v botanické zahradě, v oranžérii, palmovém, kaktusovém, subtropickém i tropickém skleníku, ve kterém jsem poprvé viděla kvést velkou vzácnost - největší leknín na světě, Victoriu regiu. Na pevných, až třímetrových listech plovoucích na hladině unese malé děcko. Rozkvete zpravidla v průběhu letní výstavy květin na pouhý jeden den.


Právě když byla letní Flora na spadnutí, šly jsme s Martou obdivovat do hlavní aleje ve Smetanových sadech pestré záhony, které zahradníci osázeli v geometrických obrazcích z oranžových afrikánů, růžových, červených a bílých voskovek, žlutých a rudých begonií, modrého netřesku a nachové a fialové šalvěje zářivé.
A tu jsem si všimla, že se v hudebním altánku mezi rozkvetlými chocholíky růží na výsuvném žebříku s rukama nad hlavou lopotí dva muži s balíkem fólie.
„Copak to tam děláte?“ vznesla jsem hned dotaz.
Nad královnou květin, která prý zdobí zeměkouli už miliony let, o níž básníci píší ódy a malíři ji zvěčňují na obrazech, tak nad její jemnou omamnou vůní, nad křehkými okvětními lístky plnými motýlů a včel, se rozlehl zvučný hlas:
„Ááále, natahujeme pod střechu plachtu, aby holubi nesrali na hudebníky. Ty mrchy včera při promenádním koncertě podělali celý orchestr.“
„Máme kliku, že tu hrajeme až v sobotu, kdy už je ono nebezpečí zažehnáno,“byl spokojený dlouholetý kamarád Marty, docent Roman Kubínek, kterého jsme potkaly v parku u romantického jezírka plného čírek a chocholaček. Spěchal kaštanovým stromořadím s houslovým pouzdrem pod paždí na zkoušku kapely Country expres Olomouc.
„Přijďte si nás na Floru poslechnout,“ loučil se s námi. „Country styl se sklonem k beatu, to vám třeba padne do noty.“


V sobotu jsme se s Martou posadily v parku před novorenezančním lázeňským pavilonem s noblesní restaurací Fontána. Jméno dostala podle fontány, která tryská do úctyhodné výšky na kolonádě mezi onou lázeňskou dvoranou a hudebním altánem. Přesně ve čtrnáct hodin do něj napochodoval Franta „Neptun“ Eichert a Jiří Štěpánek s kytarou, Vladimír Koudelka s basovou kytarou, Jarda „Stojan“ Jiřík s banjem a Roman Kubínek s houslemi. Chvíli ladili nástroje, rovnali noty a pak se pustili do hraní zaručených pecek.


V srpnovém odpoledni bylo slunce rozpálené doběla, na blankytné obloze ani mráček a řady židlí provizorně rozestavěných v půlkruhu před altánem do posledního místečka zaplněné milovníky country muziky. Hoši hráli s velkým nasazením, a tak jim nešlo do hlavy, že každou chvíli někdo vzal židli na které seděl a vypařil se s ní.
Čím více lidí postupně mizelo, tím víc se muzikanti opírali se stále větší vervou do nástrojů a nakonec hráli a zpívali jako o život. Ale diváci se stále vytráceli, až byli nakonec všichni fuč.
Z hudební besídky se střechou, co tvarem připomíná klobouk mandarína, kluci neviděli, že diváci prchají před sluneční výhní do stínu pod vzácné letité duby, buky, jírovce, ořešáky, dříny a jasany, co za dlouhá desetiletí v parku vyrostly. Ale i odtud poslouchali hudební vystoupení se stejným soustředěním, jako by seděli v první řadě v pražském Rudolfínu. Muzikanti však nabyli dojmu, že muzicírujou už jen nám dvěma, co sedíme pod slunečníkem na protější straně kolonády. Hráli však dál s velkou chutí a my na ně přes stříkající pramen vodotrysku mávaly a posílaly jim vzdušné polibky. Vůbec neměli zdání, že na své hudební produkci mají nabito.
Proto Marta vylovila z kabelky svůj nepostradatelný fotoaparát a cvak! cvak! cvak! zdokumentovala jim ten koncert naruby, kdy „hlediště“ bylo liduprázdné - zatím co v „zákulisí“ byla hlava na hlavě.
„To se nám ještě nestalo,“smáli se. „A že jsme těch koncertů už odehráli.“


V životě to tak chodí. Někdy je prostě všechno jinak, než se na první pohled zdá. I s Martou to před lety bylo stejné. Ale dnes je situace jiná. Dnes je moje dobrá kamarádka.


Jaroslava Pechová


***
Koláž pro SeniorTip © Marie Zieglerová

Zobrazit všechny články autorky



Komentáře
Poslední komentář: 06.11.2014  10:49
 Datum
Jméno
Téma
 06.11.  10:49 Von
 06.11.  06:43 LenkaP