Královna květin v královském městě
Stačil jeden jediný podpis a Jirka Beneš byl můj příbuzný. Býval by se však musel podepsat pod malovanou klenbou se štukovou výzdobou na rakovnické radnici či pod křížovou klenbou v přízemí severního křídla hradu Křivoklátu nebo na nádvoří hradu Krakovce či na jiném romantickém místě v zemích českých, v některé z obřadních síní. Podpis na protokolu o uzavření sňatku nad autogramy svědků a především vedle podpisu nevěsty, mojí sestry Helenky, by z něj udělal mého švagra. To by však těm dvěma nesměla krachnout ta jejich první velká láska, která ostatně končívá svatbou jen výjimečně.
Život, jak je jeho zvykem, všechno zamotal, a když to pak zase rozmotal, na samém konečku té šmodrchanice se po několika letech objevila Janina. Pod dohledem oddávajícího stvrdila podpisem svůj manželský slib s Jirkou ona. Tím se však vůbec nezměnil můj pohled na něj, protože jsem ho měla vždy ráda málem jako sourozence, neboť mi nahrazoval bráchu, po kterém jsem, coby dítě, marně prahla.
Tak jako spisovatel Ota Pavel napsal o spisovateli Arnoštu Lustigovi, že to byl jeho třetí bratr, ačkoliv na to neměli razítko, tak i já beru Jirku a Janinu za svou rodinu, třebaže na to nemáme žádný glejt. Jezdím k nim do Rakovníka jako domů. V útulném bytečku s jižními okny do parku a severními na historické jádro města, je mi blaze. Těším se pohledem na cibulovou báň na hodinové věži renezanční radnice, která ční nad střechami domů lemujícími obdélníkové náměstí a také na monumentální Vysokou bránu, pozůstatek středověkého opevnění. Tyčí se nad bývalým židovským gethem se synagogou do výšky čtyřiceti šesti metrů. Pod sedlovou střechou bydlíval v malé světnici branný. Na cimbál zavěšený ve vikýři odbíjel hodiny a na zvon, zavěšený v okně, bil na poplach při ohni, či když se k Rakovníku blížil nepřítel. Z ochozu je výhled na celé město i široké okolí. Slibuji si, že jednou nahoru vyfuním a přesně spočítám, kolik schodů na ochoz stoupá. Kdysi dávno jsem tam vyběhla se svou první láskou. Jenže to nás ani nenapadlo počítat ony stupínky, které vedly málem až do sedmého nebe. V básnické sbírce „Na konci nekonečna“, kde jsem onen zážitek popsala, je hausnumero, za které bych ruku do ohně nedala. Ale zatím vždy jen sedím s Jirkou a Janinou na zahrádce za domem, popíjíme mochito a kochám se rozkvetlým záhonem, o který Janina s velkou láskou pečuje.
„Ještě tak mít žlutou růži - a ani jedna oblíbenkyně by mi tu nechyběla,“ povzdechla si jednou.
Její přání jsem si připomněla v Lysé nad Labem na Růžové zahradě. Královny květin, klasické, stromkové i řezané v překrásných květinových aranžmá kvetly a voněly omamnou vůní na celém výstavišti. Přítelkyně Vlaďka Prouzová, která v Čechách zastupuje světoznámou německou šlechtitelskou firmu Kordes, mě tím růžovým rájem provedla. Mezi všemi kvetoucími kráskami vynikaly především - na mezinárodních výstavách medailemi oceněné růže - lotosová Herzogin Christiana s jemně růžovým nádechem, rudá Gräfin Diana, lehounce nachová Constanze Mozart, bílá Madame Anisette, růžová Marie Henriette a mnohokvětá krémová Roseromantic , co se na slunci celá zapýří.
Mně však padla do oka zářivě žlutá růže Sunny Sky.
Vlaďka mi ji vložila do bytelné firemní tašky z tuhého kartonu, na kterém bylo vytištěné logo firmy a namalovaný krvavě červený květ růže. Velký květník s ještě větším keřem plným poupat se tam stěží vešel.
Po cestě do Prahy bych pečlivěji neopatrovala ani svátost oltářní.
„Ještě musí za dva týdny přežít putování do Rakovníka a Janina bude mít v červnu Vánoce,“ ukázala jsem žlutou fešandu sousedovi Karlovi.
„Těch čtrnáct dnů jí určitě bude líp u mne na balkóně,“ pohotově řekl a vyprostil růžový keř z papírové tašky.
Za čtrnáct dnů, v neděli brzy ráno, mně květináč předal mezi dveřmi. Skončil zase ve firemní tašce Kordesu, aby byl můj květinový dárek opravdu stylový. Ještě klimbajícím sídlištěm jsem spěchala s malou kabelkou přehozenou přes rameno a s papírovou taškou nacpanou rozkvetlým květináčem, abych stihla první linkový autobus směr Rakovník a dorazila tam hned zrána.
Obloha růžověla vycházejícím sluncem, v ulicích sídliště ani živáček, všude ticho, jen ťuky ťuk, ťukaly mé vysoké podpatky po dláždění. Najednou žuch! a těžká papírová taška v mé ruce byla rázem lehoučká jako pírko. Na tramvajové zastávce stál vedle mého kotníku květník, co propadl promáčeným papírovým dnem - a moje maličkost.
Konečně se po kolejích připlazila tramvaj a já do ní nastoupila po paměti, protože přes žlutě kvetoucí růžový keř, který pučel v mém náručí z květináče, co jsem objímala jako kmen vzrostlého stromu, nebylo vidět na krok. Široko daleko totiž nestál nikdo s náhradní taškou. Z té mojí zbyly jen uši a cáry mokrého papíru, neboť Karel, který netušil, že povezu růži v originál papírové tašce, ji řádně zalil, aby cestou nestrádala.
Seděla jsem s nosem v růžovém keři, na klíně mi dřepěl květník a cedil špinavé čůrečky vody na mé džíny. U metra už Praha ožila. Na eskalátorech i v přestupových chodbách se vždy našla dobrá duše co mě doprovodila jako nějakou nevidomou osobu do vozu soupravy.
Konečně metro zastavilo na stanici Hradčanská. I tady přispěchala dobrosrdečná osoba a odvedla mě až na stanoviště autobusu.
„Otevřete, prosím, mou kabelku, najděte tam peněženku a kupte laskavě jízdenku pro mne a pro Sunny Sky,“ poprosila jsem řidiče.
Muž za volantem se podivil:
„Vždyť cestujete sama.“
Bradou jsem ukázala na rozkvetlou růži.
„Sunny Sky sice nosím na rukou, ale do Rakovníka ji povezete vy.“
Nakonec královna květin do královského města Rakovníka dorazila bez úhony. A já, když už jsem tam tu nevšední krasavici vlastnoručně dopravila, se na ni budu jezdit dívat. Ale nic nového pod sluncem. Vždyť tam přece za Jirkou a Janinou jezdím jako domů.
Jaroslava Pechová
* * *
Zobrazit všechny články autorky