Zápisky vojáka z první světové války – 3
Válka naplno! Inferno vojenského života a beznaděje. 
28. srpna 1914
Protože ze Zaleštik se muselo vše, vojsko i civilové vystěhovat, nocujeme v Serafince. Už ve tři je budíček a v pět pochodujeme na nádraží Jasino-Polný. Nikdo neví kam byl odjezd ve čtyři odpoledne. Ale každá minuta bez nebezpečí prožitá ve válce má cenu. Hned za Gorodcem jeden vagon vykolejil a tak přibyly další dvě hodiny k dobru.
Do pevnosti za městečkem Halič jsme přijeli až ráno. Tady jeden Čech od dráhy vypravoval, že ve vzdálenosti asi 20 km zuří již přes týden veliká bitva ve které je bezpočet mrtvých a raněných z obou stran. Nepřítel ale postupuje.
Vystupuje zde mnoho vojska všech zbraní. Pochod do Boršovic asi 2 km vzdálených. Všade okolo je mnoho maďarských vojáků.
Necelé dva kilometry od nás houkají děla a rachotí pušky. Vše okolo je rozbito. Zboží z krámů je rozházeno do bláta na ulici. Sebral jsem si dvoje prádlo. Vše ostatní je pro mne bezcenné.
U zdi umíral voják-husar. Děla i pušky bez přestání pálí. Kolem chodí velké množství zraněných. Těžce raněné vozí na různých vozících. Je to nepříjemný pohled. Myšlenka, že za chvíli na tom můžu být také tak, se neodbytně vtírá do hlavy.
Celých šest hodin jdeme za plukem. Až do vzdálenosti 1,5 km od fronty. Zde, v samé blízkosti bitevní linie je ten kravál hrozný. Přes nás pálí naši dělostřelci hvízdají a explodují nepřátelské šrapnely a granáty. Od našich rachotí strojní pušky. Hrozná kakofonie, vlastního slova není slyšet.
Co toto píšu, sedím skrčen pod mezí a nade mnou zuří nejhorší peklo, jaké jsem si představoval v divokých snech. Stovky lidí umírá každou minutou. Lehčeji ranění chodí v nepřetržitých proudech, paradoxně šťastných, protože jdou z dosahu smrti. Jenže i tady některý šrapnel i zbloudilá kulička vyžádá své oběti. Člověk v pár chvílích ztratí zdravou úvahu a bezstarostně chodí sem a tam bez ohledu na veliké nebezpečí. Ta prudká bitva trvá až do úplné tmy. Zůstáváme až do jedné v noci krytí kopcem. Setniny si pro mináž neposlaly, tak jedeme zpět do Boršovce. Celé město již hoří. U řeky, krytí pahorkem, jsme vyčkali do rána.
30. srpna 1914
S rozedněním začala bitva znova v celé prudkosti. Stejně jsme nespali. Hrozné chvíle války. Nepřítel postupuje. Střelba je slyšet bez ustání. Přečkáme to vůbec? Vyjeli jsme za plukem, ale rychle musíme zpět. Nepřítel postupuje. Kolem vybuchují granáty i šrapnely. V deset hodin procházíme uprostřed nejprudší střelby. Kule hvízdají své hladové “pfííííí“…
Hlady okusuju nedozrálý kukuřičný klas tak klidně, jako bych ve mlýně chroustal vdolek z podbělky a složení při tom klidně klepalo. Jestli je pro mne kulka ulitá, tak si mě najde. Sta a snad tisíce mrtvých a raněných se okolo válí v hromadách nebo jednotlivě jako snopy po poli.
V jedenáct hodin byly naše řady úplně proraženy. Následuje zmatený, šílený útěk. Platí jen jedno “zachraň se kdo jak můžeš“!
Nepřátelské granáty a šrapnely nepředstavitelně řádí ve zmatku prchajícího vojska. Naráz jsou celé skupiny smeteny. Každý zahazuje veškerou přítěž a snaží se dostat z toho pekla. Největší zmatek je na silnici před mostem přes řeku. Několik převržených děl zatarasilo cestu. Jen zmatek a křik raněných. Nad námi vybuchují nepřátelské střely. Mrtví a ranění leží na zemi, šíleně přes ně běží vojáci, jedou vozy i děla. Mnozí se vrhají do řeky, jen málo jich přeplave. Ani ten, kdo dokázal přeplavat nemá vyhráno. Na druhém břehu stojí maďarští důstojníci a s revolvery v rukou utíkající mužstvo zadržují a shromažďují k protiútoku. Kdo neposlechne, toho na místě zastřelí. Viděl jsem zastřelení dvou vojáků. Kéž by byl člověk člověku vlkem.
Povedlo se mi těsně za dělem proklouznout a před důstojníky jsem křičel: Frei, frei, wichtige beffel (Volno, volno, důležitý rozkaz). Při tom jsem mával svým zápisníkem. Ihned mě propustili. Tak už ji, tu smrtholku, znám z blízka. Bylo to štěstí, drzost či vlastně co? Nedohořel můj knůtek osudu. Děkuji!!!!! Bětuško, žiju!
Byl ten dnešek nejhroznější den života a současně den nového narození.
V Haliči se v pevnůstce shromažďují zbytky rozbitých pluků. Náš čítal tři tisíce mužů. Zatím je pouze pět set zbylých. Náš trén, až na jeden vůz, který se možná ještě vrátí, se sešel celý. Zbytky setin jdou v předu. Někdy jen v počtu dvaceti mužů. Je velice málo důstojníků.
31. srpna 1914
Ráno asi hodina spánku v příkopu u cesty. Pro veliký počet vojska se dá těžko postupovat. Kuchyně jely pro vodu. Poručík (leutnant) mi zle vyhuboval, že s kolem mám být stále v jeho dosahu. Jenže já raději bloudím tam, kde to ve vzduchu tolik nehvízdá.
Poslali mě do Gvizců pro povoz s náčiním na porážky dobytka a řezníky. Úkol byl přivést je do Siniůvky. Mělo to být asi 35 km vzdáleno od vesnice Budlinku. Než jsme vyjeli, vrátila se atalerie. Prý jsou tam kozáci. Tak nevíme, kam jet.Přijel i trén ode 41. pluku. Z dáli je slyšet střelbu. Řezníci porazili krávu. Snad bude mináž. Potom jedeme až do jedné v noci. Odpočinek do pěti ráno se zdál velice krátký.
Celou noc leje. Měli jsme jet do Siniuvky, jenže most přes Dněstr je stržený. Tak musím ve Vojníkově s dvěma vozy čekat znova na řezníky. Přišli nám naproti a zase hned porazili kus dobytka. Je všade po kolena bláta, sotva se dá jít. Ještěže se kolo veze na voze. Večer jsme v Žuravině dostihli pluk. Pořádné jídlo už dva dny nebylo. Mám hlad. Od Maďarských vojáků jsem dostal kousek vyuzeného hovězího masa. Je to pro nás trochu nezvyklé. Chybí sádlo ve špeku. Prý na frontu ještě dorazí zbytky pluku. V šest ráno odchod a v poledne jsme v Beražince. Museli jsme čekat, až před námi postaví zákopníci most přes menší řeku Stryji. Tak až devět večer cíl, Tesarovo. Příští den pochod do čistě německé osady Königsau. Mám mnoho jízd. A ráno velký vítr s prachem. Nebylo možno ani jít. Cesta pro psa. Já se navíc vláčím s kolem. Severně je slyšet střelbu.
Různé řeči se šíří. Prý, padl Lvov a nebo že nepřítel je zničen. Samé tlachy. Pravdu se nikdo nedoví.
6. září 1914
Konečně den bez marše. Hostí nás ves Hrušov. Má přiléhavé jméno. Je zde samý hruškový strom, ba i celé lesíky hrušní. A těch včel! Sedím za hřbitovní zdí, schovaný před větrem, píšu zápisník a vzpomínám na Bětušku a děti.
Je k neuvěření jak se mi to vše protiví. Celé noci spát venku v zimě, v dešti. Když se povede najít kolnu nebo stodolu, připadám si jako doma v peřinách. Tady pokud se můžeš hýbat, žádná nemoc nebo únava neplatí. Každé neuposlechnutí je trestáno zastřelením. Žádný ohled, starý nebo mladý.
Nešťastný ten rok 1914. Zničil celou moji existenci v civilu. Kdykoliv jdu kolem mlýna nebo uvidím malé děti jako holky doma, tečou slzičky, které neudržím. Pošta žádná nejde. Poslední dopis přišel před třemi týdny. Doufám, že se ještě v rodině sejdeme na rozdíl od našeho pluku, kde už chybí 800 mužů mimo raněných. Těch je nejméně čtyřikrát tolik. Kolik vdov a sirotků už má tato válka na svědomí.
Večer přišla zpráva, že prý padla Kolomyje a Černovice do rukou nepřítele. Dle všeho je to s naší armádou bledé. Rusů je daleko víc.
Ráno byl již velice citelný mráz. I kaluže zamrzly. Za svítání další pochod. Na půl cesty do Tatarova se jeden reservista zastřelil. Musel jsem zpět do vsi ke starostovi, aby zajistil jeho pohřeb. V Ohradině byl oběd. V Panských stodolách jsme se uložili v deset večer, abychom ráno mašírovali dál ke Lvovu. Z dálky doléhá silná střelba. Jdeme jí vstříc. Vypadá to, že se ohni nevyhneme. Nad hlavami nám stále vrčí aeroplány. Předjelo nás divisní dělostřelectvo. Potkali jsme 15 prvních raněných. Potvrzení směru ku frontě. U města Komárna prý zuří prudký boj. Chvilku ležíme v lese. Jen asi kilometr před námi padají nepřátelské granáty. Raněných přibývá. Nejvíc mají poraněnou levou ruku.
Navečer jsem byl odeslán do Lovčic s úkolem poslat ihned naše řezníky za plukem. Když jsem tam v osm večer dorazil, nebyli tam. Místo nich spousta raněných a mrtvých. Zalehl jsem pod mantl a už mě lajtnant hnal hledat naše vozy s chlebem. Na kole to nešlo. Nebyla svítilna. Tak po celodenní dřině šel s kolem ve spoustě prachu celou noc pěšmo. Zbytečně. Vozy jsem nenašel. Jen jsem ráno přišel, ihned kolo a hybaj znovu ztracené, ale tolik potřebné vozy hledat. Byly zašité v lese v údolí, kam jsem se v noci nedostal. Ale je chleba!
9. září 1914
Znovu jsme velice blízko velké bitvě. Mnoho pluků, vojska a děla pálí bez přestání. Sedím na mezi a čekám až se uvolní cesta pro trén. Na deset kroků ode mne v příkopě umírá voják. Já klidně snídám kousek suchého chleba a zapíjím kořalkou, co mi od večera zbyla. Je dobře, pokud je alespoň toto. Po převedení trénu jel jsem znova za proviantem a poslal ho za plukem. Dlouho jsem je v poli hledal než v poledne nalezl. Ale proviantvozy byly pryč. Hledal jsem je až do čtyř odpoledne a taky bezúspěšně. Mezi tím pluk odešel a já nevím kam. Hledal jsem jej v Komárně. Prý je na opačné straně. U bagážetrénu mi dali mináž.
Kolem dokola znova strašná realita války. Samý oheň, opuštěné a vyrabované vesnice. Příkopy i cesty plné mrtvých a raněných. Není kudy projít, aby se na někoho nešláplo. Samá krev a kusy roztrhaných těl. Snad i já přestávám být člověkem normálním. Apatická otrlost je běžnou průvodkyní vojáka.
10. září 1914
Hned ráno mě poslal hejtman Černý hledat pluk. Jel jsem k Tatarinovu a úplně zbloudil. Neměl jsem ponětí kde jsem. Pak-li z toto vyjdu živ do smrti nezapomenu, co jsem viděl při bloudění po včerejším bojišti.
Sem by měli zahnat ty, kvůli kterým toto utrpení je.
Ranění byli odnešeni (většinou). Mrtví zůstali na místě, kde padli. Aby bylo znamení kde leží, byly jejich pušky zabodnuty bajonety do země a vztyčeny kolbou vzhůru. Takto postavené byly z dálky vidět. Jako kůly ve strašném plotě.
Děsný pohled. Celé hromady mrtvol, dvacet, třicet i více lidí přes sebe. V tom některá těla roztrhána granáty vše na hromadách v krvavé směsi. Převládali naši. Bylo jich zřetelně víc jak nepřátel. Nejvíce této hrůzy bylo ve vypálených a rozbořených vsích kolem plotů a mezí.
Velké stromy jsou vyrvány ze země po explosích těžkých granátů. Slovo válka lze nejlépe pochopit v této situaci ve velice kruté podobě. Jenže proč to je pochopit nelze.
Pluk jsem nenašel. Tak Pepo,co nejdál od toho rachotu kde hrají volenku pro zubatou! Zaujal jsem předem připravené pozice v jedné úplně liduprázdné vsi hezky dál od děl. V kolně, ne docela vypálené chalupy, byly slepice a dost vajec. Však taky jsem si jich 15 uvařil na tvrdo. Za císaře pána padla i slepice. Oškubat a vykuchat ji nebyl problém. Byly hody! Najedl jsem se, zahrabal do sena a spal až do osmi hodin ráno. Při důkladnější prohlídce bylo objeveno ještě několik vajec. Uvařil jsem si je na potom a vyjel bezstarostně směrem od fronty. Díky nezvyklosti na rychlého kurýra s kolem se povedlo okecat hlídky, které mě stavěly. Kaprál (ne regerecht-jenže to oni nevěděli) ne zcela běžné kolo a drzost na ně platila.
11. září 1914
Odpoledne jedu po cestě v hlubokém údolí. Nalevo les, napravo holá stráň. V tom ze stráně padlo několik výstřelů z pušky a kolem hlavy zazpívaly kuličky své pfííííííí. Prudce seskočím z kola a vtom prasklo v kole a uletěl levý pedál. Ve zlomku vteřiny jsem v příkopě, byl to mžik. Dál se střelba neozvala. Tak jen velice opatrně koukám na stráň. Na vršku stojí několik mužů na koních. Kopí mají zastrčená v holínkách. Kozáci! Jako zajíc jsem se skrčil do škarpy a nejméně hodinu se bál pohnout.
Když se šeřilo, pozoroval jsem velice obezřetně okolí. Všade ticho. Ještě chvíli jsem ležel a potom pomalu po čtyřech lezl ke kolu. Stáhl ho do příkopu a zjistil, že pedál je úplně pryč. Možná, že do něho narazila ruská kulička nebo byl ulomen při opření u seskoku. Do dneška nevím.
Na louce poblíž byly kupky sena. Do jedné jsem schoval kolo a do druhé zalezl sám. Velice šťastný, že při cestě okolo mne smrt zase zabloudila. Měl jsem kus slepice, několik vařených vajec. Až k ránu mě probudila zima. Dále jsem nemohl jet a do místa, kde byl pluk, bylo hodně daleko. Navíc se kolo mohlo hlavně jen tlačit.
Když jsem se tam po několika hodinách dostal, byl pluk i trény pryč. Zbyl jsem si zase sám. Jenže při chození až do pozdní noci došel chleba i vejce a přišel hlad.
Dnes se zde nalézá velmi mnoho maďarského vojska. Večer jsem narazil na několik landveráků-rusínů, patrně utečenců. Vařili v lese v hrnci husu. Tak mi také křídlo a trochu polívky dali. I to bylo hodně. Bylo mi velice špatně. Mám podezření, že husu nekuchali a vařili i „s nádivkou“.
Ráno se mi povedlo najít hlavní komando v polovypáleném dvoře. Zalezl jsem pod kůlnou pod vůz a do rána spal. Když jsem vstal začalo shánění po naší divizi. Nic nevěděli. Znova bloudění za doprovodu „kamaráda“ hladu. Něco málo jsem vyžebral u Maďarů. Patálie skončily až po setkání s regimensttamborem od 41 pluku. Řekl, kterým směrem jít. Za hodinu byl trén objeven. Bezpečně jsem jej poznal podle barvy koní.
Byl jsem zmazaný, nemytý, dost otrhaný a hned se hlásil u pana hejtmana Černého. Napovídal jsem mu co jsem prodělal (trochu přidal) než jsem je našel. Litoval mne, hned kolo na vůz poručil mi dát konservu, salám, chleba, kávu a mohl jsem zůstat na voze. Dospěl jsem k názoru, že jsou i takové podmínky, ve kterých ryzí pravda nezvítězí. Musí u toho asistovat drzost a i menší, patřičná lež, která se v tu chvíli může tolerovat, když přináší užitek.
Po odpočinku jsem se dozvídal, co se událo během mého hrdinského putování.
V noci, když Gäfächsttrén (jedná se o přední vozy a kuchyně) dovážel k pluku mináž za vedení lajtnanta Hermana Rusové provedli přepad. Hermana zastřelili a mimo jedné kuchyně, které se podařilo ujet, zajali zbytek trénu se vším mužstvem. Co to píšu tak se o nich nic neví. Jsem vděčen tomu, že jsem v tom čase bloudil.
Být u trénu, musel bych jako obvykle jet vepředu. Možná že bych byl zabit, nebo zajat.
Opět velká bitva naši postupují dozadu. Všechny osady okolo hoří. Provianttrén o pluku neví. Stmívá se a mináž zatím nebyla. Až když jsme se vrátili nějaký kilometr zpět kuchaři uvařili. V noci alarum a rychlý ústup. Rusů je veliká přesila.
Při cestě je asi třicet ukořistěných ruských děl. Mrtví zde leží již tři dny a nemá je kdo pohřbít. Určitě přijdou z tohoto zápachu nemoce. Cholera nebo tyfus. Takže koho neroztrhá granát má na vybranou…
Odpoledne oddělili tři vozy s konservami. Mám za úkol je dopravit k pluku, o kterém se přesně neví. Ale po třetí hodině jsem pluk se štěstím našel. Znovu je vidět, jak mnoho lidí od pluku chybí. I kamarád Vosáhlo se kterým jsme sloužili ve Stanislavově u hudby je raněn.
V deset večer jsme přišli do Berezové...
Tady jsou čtyři stránky zápisníku rozmazané a nečitelné
19. září 1914
Cesta se táhne Karpatami, cesta sleduje tok řeky Dněstru než odbočí podle silnějšího potoka pod úpatí vysokých hor. U údolí potoka jsou velice malé kousky chudičkých polí. Brambory, oves a výjimečně žito, které je v panácích nebo ještě nastojato, nesklízené. Kolkolem samé lesy a hluboká údolí. Je vidět vždy jen kousek stráně a malý kousek oblohy nad hlavou. Vše doprovází silný vítr a zima. A prší celý den.
Dostal jsem z domova dopis z 20. srpna. Nocujeme v Turce. Pod mantlem v dešti. Nechali nás stát dvě hodiny za městem. Až na kůži promáčení než jsme vyrazili po velmi příkré cestě do dlouhých, táhlých kopců před námi. Nedá se vypovědět, co člověk může vydržet. V poslední vsi před polskou hranicí Siance spíme kde kdo může. Na mě zbylo místo v závětří u plotu.
22. září 1914
Časně ráno odchod. V 8 hodin jsme přešli do Uher. Ze samých vrcholů Karpat se jde dolů. Pomalu začínají ovocné stromy. Pršet nepřestává. Po tři dny cestou nahoru po nich nebylo ani památky. Všichni tady mluví maďarsky. Nerozumíme ani slovo. Máme hlad. Po tři dny se nefasoval ani kousek chleba. Kolem se táhnou hluboké zákopy. Asi dojdeme dnes do Berezné. Časně ráno zase pochod, stále dolů z kopců. Ve dvě konečně byla mináž. Ves jsme dosáhli až ve čtyři odpoledne. Od naší divize už je mnoho případů cholery a jiných nemocí. Každý den prší. V tom spíme buď venku nebo jen se štěstím v otevřené kůlně. Není čím se přikrýt není zde ani trochu suché slámy. Marodit nejde. Nikdo neví jak dopadnou ti, kteří už dál nemohou. Kolo pro bezedné bláto musím nést. Zahodit však nejde. Jsem už na hranici sil. Ale na vůz ho dát nesmím a bez něho je jistá cesta ke kveru do pole. A to je po tom, co jsem viděl jistý konec. Při síle mě drží jen představa dětí a Bětušky. Uvidím je vůbec ještě? Stále jdeme dolů do Uher, na kterou stranu nevíme.
23. září 1914
Ráno nastupujeme do vlaku. Fasovali jsme konservy, chleba, cviboch a sušenky na čtyři dny.
Byl jsem povýšen od plukovníka na skutečnou poddůstojnickou hodnost. Dřív jsem dostával za pět dní 80 krejcarů (tj.korunu a šedesát haléřů). Nyní to bude dvě koruny padesát. Totiž u hudby téměř všechny šarše jsou jen titulár. Mají to jen na límci (hvězdičky), ale ve skutečnosti fasují na den jen 80 krejcarů žoldu, jako obyčejný maník.
Lepší je, že jsem byl vyznamenán malou stříbrnou medailí za odvahu. To za to, že jsem se vrátil k pluku, když se mi nelíbilo v blízkosti dunících děl. Na medaili prý bude (do smrti) sedm korun padesát za měsíc. Nedostal jsem nic. Jen na vojně mi často razila cestu k lepšímu. Vida, pak že prý s poctivostí nejdále dojdeš. Někdy je odvaha a drzost lepší. V těchto zmatcích mají hodnoty vesměs nějak posunutou hodnotu.
Pokračování příště…
Ze vzpomínek dědy zpracoval Antonín Suk
Zápisky vojáka z první světové války – 1
Zápisky vojáka z první světové války – 2