Svatba jako řemen

Honza Frait je velký obdivovatel veteránů. S partou kamarádů zrekonstruoval forda 16 a 67, červené hasičské auto pragu RN, do které se chystají vmontovat orchestrion. Ve sbírce jim však nechybí ani vojenská technika. Na dvoře mají zaparkované bojové vozidlo pěchoty BVP 1, tatru 813 a obrněné auto OT – 64 Skot.

Právě na otéčku se rozhodli odvézt na veselku kámoše Petra. Sňatek byl do posledního puntíku co nejpečlivěji přichystán v zájezdním hostinci Citadela na Křelovské fortové habsburské pevnosti, která bývala součástí císařsko-královského olomouckého opevnění a teď je oblíbeným místem svatebních obřadů.

Kamarádi obsypali auto jako osvoboditelé na fotografiích z pětačtyřicátého roku a ženich Petr, v temně modrém obleku s motýlkem a stříbrnými manžetovými knoflíčky usedl vedle řidiče Honzy. Nejprve otéčko vyrazilo směr olomoucká botanická zahrada za zahradníkem Láďou Všetičkou pro svatební pugét, protože právě on je na vazbu přesně takových pugétů vyhlášený mistr.
„Gerbery barvy champagne ve vazbě biedermeier, ty zaručeně nevěstu ohromí,“ ujišťoval ženicha.
Popadli přenádhernou svatební kytku - a fofrem přes celé město směr Křelov, aby byli přesní jako švýcarské hodinky. Byl konec července, slunce žhnulo jako pominuté a v otéčku vládla skvělá nálada. Najednou uprostřed volné krajiny auto škrt! prd! chvíli poskakovalo jako splašená koza a pak zůstalo stát.
Sakra,“ zaklel Honza. „Asi nám kecnul vzduch. Pérování je v čudu.“
Měl pravdu. Otečko nemá ani tlumiče, ani péra, ale nadnášejí ho vzduchové polštáře.
„Rupla nám přívodová hadice,“ zoufal si Honza. Všichni stáli bezradně nad kompresorem, a čas letěl. Zachránila je až izolepa, kterou nakonec našel Honza v kapse maskáčů.

Když zas vzduchové polštáře natlakovali, kluci rychle naskákali do otečka. Honza zasedl za volant a Petr se postavil vedle něho do otevřeného poklopu, aby měl přehled, jak cesta ubíhá. I spolujezdci vystrkovali hlavy z vyklopených deklů ve stropě vozu.
Vyrazili.
V průzoru u řidiče se klikatila silnice - a cíl cesty byl v nedohlednu.
Když objeli kruhák na Pražské, ženich zavelel:
„Vem to zkratkou, jinak jsem v loji!“
Honza poslechl a hvízdnul zatáčku na čtyři kola.
„Musíš se strefit mezi svodidla!“ ječeli mu za zády kamarádi.
„Naper to tam!“
„Nemaž se s tím!“
„A jedem na plnej knedlík!“

Otečko valilo na plný plyn nahoru polničkou, přeskočilo lávku přes potok a hurá po oranici, podél lesa směr pevnost.
Osm kol drtilo pole vyprahlé sluncem, prach vířil v hustých oblacích a motor řval jak pominutý.
„Za pět minut mám svatbu,“ překřikoval ho ženich.
Stál vzpřímeně s pohledem upřeným na své náramkové hodinky. Aby neměl prachu plné oči, nasadil si tankistické brýle.
„Za tři minuty mám svatbu,“ řval, až mu přeskakovaly hlasivky.
„Právě se žením,“ hulákal, když ručičky na jeho primkách ukázaly okamžik, kdy měl začít obřad.

Svatebčané zatím netrpělivě přešlapovali u vchodu, natahovali krky, jak vyhlíželi ženicha, a nešlo jim do hlavy, kde že se zapomněl, když právě v tuhle vteřinu má stát vedle budoucí novomanželky před oddávajícím, připravený vyřknout „ano“.
Atmosféra houstla jako pudink.
„Ženich nepřijede. Nechá holku sedět. Ta chuděrka zůstane na ocet. Už si ji nikdo nevezme, odloženinku,“ šla tichá šuškanda od úst k ústům.“
Rodiče ženicha by se nejradši neviděli.
„Božínku, kde ten kluk je?“ v duchu se křižovali.
Otec nevěsty je provrtával urputným pohledem. V jeho očích četli údiv nad tím, jak mohli vychovat tak nezodpovědného flinka, ba dokonce nedůvěryhodného spratka, co se nedostaví včas ani na vlastní svatbu.
A tomu že teď má dát svoji holčičku?
Už po několikáté vylovil z kapsy saka plácačku a dlouze si lokl slivky, protože ta je, jak známo: na radost, na žalost - prostě na všechno, jak se říká tady na Hané.

Vtom svatebčané spatřili písečnou bouři valící se k pevnosti. Z jejího středu se vyřítilo obrněné auto, s příšerným rachotem proletělo bránou a zarazilo na nádvoří, div se pod koly nezachumelilo jiskrami.
Fort se otřásl radostnou ovací a mohutné valy z červených cihel ji mezi sebou odrážely v ozvěně. Všem spadl kámen ze srdce. Veselka byla zachráněná.

Ženich, celý zasněžený tím rozvířeným prachem, hupsnul svižně z obrněného auta. Z obličeje mu vesele svítily zuby, a když sundal tankistické brýle, ze zaprášeného obličeje mu svítily i bílé kruhy kolem očí.
Z otéčka seskákali i kamarádi, co také vypadali, jako když právě přešli Saharu a postupně se s napřaženou pravicí vrhali k nevěstě. Tiskli jí ruku a z celého srdce jí upřímně přáli takového švarného a báječného sympaťáka, jakým je jejich kamarád, po jehož boku prožije život jedna báseň.
Ona však stála nehnutě jako solný sloup - celá bílá. Krajkové šaty, jemné rukavičky, mušelínový závojíček přehozený přes účes, ale i ramena a obličej byly jako křída. Krve by se v ní nedořezal.

„Lásko, tak jsem tady!“ zubil se na ni ženich a vtiskl jí polibek na bledou tvář. Po jeho našpulených zaprášených rtech zůstalo na nevěstině makeupu ušmudlané razítko.
Propíchla ho pohledem a procedila mezi zuby:
„Kytku máš?“
Dlaní se plácl do čela, vrátil se k otečku a vynesl odtud na světlo boží svatební kytici ve vazbě biedermeier, ze které zbylo jenom chvošťátko. Tou zběsilou jízdou nerovným terénem při mohutných otřesech z gerber opadaly okvětní lístky a zbyly jen zelené stonky s tmavými terčíky na konci, omotané drátkem, co trčely na všechny strany z povadlého asparágusu.

Okamžik to vypadalo, že budoucí novomanželku raní mrtvice. Ale pak vylovila tátovi z kapsy plácačku, polkla poslední lok slivovice, co na dně zbyl, a řekla:
„Muž je dost dobrý vynález, ale musí ho vzít do ruky ženská.“
Vzala ženicha za loket a odkráčela středem mezi svatebčany před oddávajícího, který je dlouhým dojemným proslovem uvedl na společnou životní cestu zvanou manželství.

Jaroslava Pechová

* * *
Koláže pro Senior Tip © Marie Zieglerová

Zobrazit všechny články autorky