Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Artur,
zítra Xenie.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Let do Manchestru

Sedìla v letištní hale napùl pøikrytá pláštìm a letmo pøejí¾dìla oèima stránku novin, které tu kdosi odlo¾il. Titulky zámìrnì stylizované tak, aby na první pohled upoutaly a pøesvìdèily, ¾e spoleènost, v ní¾ ¾ijeme, je špatná, rozhodnì splnily zámìr: PSI ZABAVENÍ EXEKUTOREM PÙJDOU DO DRA®BY – PØIZABIL NEVLASTNÍ MATKU – STØÍLELA AIRSOFTOVOU ZBRANÍ NA DÌTI MATEØSKÉ ŠKOLKY... Podtitulek oznamoval, ¾e v palbì plastových kulièek o hmotnosti dvaceti gramù uvízla i uèitelka a po starší ¾enì se stále pátrá.

Barbara se pousmála, tohle nebylo špatné. Èlánek rozbíral, zda šlo o trestný èin zapøíèinìný duševní poruchou nebo zhoršeným smyslovým vnímáním zpùsobeným vìkem. Pøestalo ji to zajímat a zadívala se velkou zasklenou tabulí na letištní plochu. Posnìhoválo a letadla nabírala zpo¾dìní. Ta, která tu stála delší dobu, bylo tøeba odmrazit, jiná koneènì pomalu rolovala ke startovací dráze nebo naopak stála zdánlivì bez úèelu a další èekala, a¾ pøistaví schùdky pro cestující. Z jedné strany se pomalu blí¾il hasicí vùz a z druhé autobusek na pøepravu zavazadel. Barbara to pozorovala všechno lenivì a bez zájmu jako èlovìk, který to u¾ nejen mnohokrát vidìl, ale navíc mu je jasné, ¾e se ho to netýká a nikdy týkat nebude. ®e prostì nikdy nikam nepojede, nato¾ pak poletí. Navíc spíš ne¾ na dìní venku musela všechnu pozornost upnout na to, co se dìlo tady uvnitø. Kdykoli se mohla odnìkud vynoøit uniforma a vy¾ádat si obèanku. Podívala se po sobì, aby se ujistila, ¾e nevypadá jako nìjaký dezolát a vylo¾enì zanedbanì taky ne. Taky by mìla zapøemýšlet, jak se dostat k nìjakému poøádnému gáblu.


Z lenivého vyèkávání ji vyrušilo heknutí a tì¾ký dopad na noviny na vedlejším sedadle. Hodila nedùvìøivý pohled po babce, hubené a scvrklé, která pøi dosednutí zavadila o její batoh. Dýchavièné, sípavé zahekání, které se jí pøitom vydralo z úst, jako by patøilo nìkomu jinému.
– Promiòte, myslím, ¾e jsem vám pošlapala kabát, sleèno... – zaskuhrala babka, kdy¾ se koneènì vydýchala, a sehnula se, jako kdyby se to chystala napravit. Noviny pod ní lehce zašustily. – To jsou vaše? – zeptala se, ale zùstala dál sedìt.
Nenamáhej se, kdybych foukla, je po tobì, pomyslela si Barbara nerudnì a nohama sevøela pøišlápnutý pásek pláštì a pro jistotu i batoh. Samu otázku nechala nezodpovìzenou viset ve vzduchu a otoèila hlavu na znamení, ¾e není co øešit.


– Taky èekáte na spoj do Manchestru? Ten má v¾dycky zpo¾dìní, u¾ by s tím moh èlovìk poèítat. Jestli nìkde na letišti stávkujou, tak v¾dycky v Manchestru, – nedala se odradit babka a soustøedìnì prohlí¾ela dívèin profil. Nìco v nìm nesedìlo. Na cestu se má èlovìk upravit. – Pùjèím vám høeben, chcete? –
Høeben? Naè høeben, co zas bylo tohle? Barbara se kysele ušklíbla a prohrábla si vlasy. Kdy naposled vidìly høeben? Prsty musely staèit!


– Chcete øíct, ¾e neletíte do Manchestru, proè? –
Proè, proè! Babce to nakonec pøece jen ještì trochu pálí! Do Manchestru a jinam taky ne! Neletí, prostì neletí! Ale je tu teplo! Naposled takový za¾ila za mìstem ve zvìøáku. Barbara se pøi vzpomínce spokojenì nadýchla a protáhla. Teplo! V tom byla odpovìï na veškeré otázky. Teplo se ovšem platilo i nebezpeèím. Mohlo se objevit ka¾dou chvíli a byl potøeba ten správný mix dovednosti a zkušeností. Neustále se pøemis»ovala z jedné haly do druhé, nikde se sna¾ila nezùstávat pøíliš dlouho. Kdy¾ jí zaèala hoøet pùda pod nohama, posadila se do kafeterie, káva bratru osmdesát korun, a pøedstírala, ¾e èeká, a¾ jí pøítel pøinese obèerstvení. Jo, ten gábl by sedìl!


– Dìti budou mít starost. V¾dycky mì u¾ vyhlí¾ejí. Škoda, ¾e ¾ijí tak daleko, – vzdychla babka a setøela vlhkou, lesklou brázdu, která tu zbyla po slze jako hrášek. V zašedlém oblièeji se ukázal melancholický úsmìv. – Taky vás u¾ èekají? Rodina? Nebo snad pøítel? –
Barbara se znovu ušklíbla. Nemìla rodinu. A pøítele? Kde by vzala pøítele, k èemu? Aby pøedstíral, ¾e mu na ní zále¾í a pak ji o všechno obral? Pøátelé neexistujou. Mo¾ná døív, kdysi...


– Co takhle kafe? – nadhodila babka nezávaznì.
Kafe? Vypadá snad, ¾e má osmdesát korun? Kdyby je mìla, dala by si nìco vaøenýho, takový pivo nasytí i zahøeje. Ovšem¾e ne tady v kafeterii pro slimáky, ale v tý boudì u mostu, a zbytek by ulo¾ila do podšívky na horší èasy.
®aludek ji upozornil, ¾e se takhle potuluje od èasného rána, hned jak ji z úkrytu vystrnadila lezavá zima, a to ještì nezaèalo svítat! Chtìlo se jí spát, aspoò by zahnala hlad, ale tenhle luxus si nesmìla dovolit, tohle útoèištì si musela uhájit stùj co stùj! Samomluva babky, šum cestujících, obèas nìjaká hláška... Monotónní, stále stejné vzruchy kolem uklidòovaly, a to bylo nebezpeèné.


– Haranti rozjívený, nevychovaný! – zahubovala v té chvíli babka zlostnì. Barbara jedním okem zahlédla skupinku pøedškolákù s ruksaky, ale vzápìtí se i ta zaèala rozmazávat a propadat do ml¾ného oparu. Pøes všechnu snahu cítila, jak jí padají víèka, napìtí ve svalech povoluje a sladká, bla¾ená únava víc a víc svazuje údy. Neusnout, jen neusnout!

 


Byla si jistá, ¾e je na strá¾i, a mo¾ná to byla i pravda, stále ještì vidìla halu a pestrou smìs cestujících, i kdy¾ u¾ zdaleka ne tak ostøe jako pøedtím, vnímala i modøe svítící návìstí a stánek s novinami, ale vedle toho, a» se sna¾ila sebevíc, se vynoøovaly a ml¾ily obrazy docela jiné: Tady se vracel otec z noèního flámu, tì¾ké kroky provázelo blábolení a klení, a to znamenalo jediné. Hodnì rychle uklidit sebe i mladší sestru do bezpeèí. Pod postel rozhodnì ne a ze skøínì vytáhl pìtiletou Blá¾u za vlasy u¾ poslednì, tak kam? Co tu ale dìlá otec? Neusnout, jen neusnout!
Mikrospánek netrval ani celých deset vteøin, ale to málem staèilo. Dohli¾itel s vizitkou letištì na klopì, coby ztìlesnìní moci a spravedlnosti, kolem ní musel krou¾it u¾ delší dobu, vìdomí jí však prorazil a¾ v téhle poslední chvíli. Bylo to jako ozáøení bleskem, tak to bylo ostré. Všechny její smysly byly naráz vzhùru. Na to, aby vstala, nebyl èas. Ovládla vydìšené trhnutí pa¾emi a pøivøela víèka, jakoby pøetí¾ená spánkem. Také starou paní znièeho nic pøepadla únava. Hlava jí ztì¾kla, zvrátila se stranou a pod oèima se ukázaly hnìdo¾luté kruhy plné zrníèek stáøí. Teï pùsobila témìø dojemnì.


Mu¾ stál proti nim na vzdálenost sotva nìkolika krokù, vzal do ruky mobil a telefonoval. Tak to je konec, spadla klec, ale stejnì to stálo zato, pomyslela si Barbara. Mu¾ poøád telefonoval. Teï se dokonce otoèil zády a hned taky pochopila proè. Z druhé strany se mu blí¾ila posila. Koutky úst jí posmìšnì vyletìly vzhùru. To vypadá tak nebezpeènì? Co nejpomaleji, liknavì vstala a sledována podezíravýma oèima chytila batoh.


Letadlo do Manchestru má v¾dycky zpo¾dìní, to bych ráda vìdìla, proè, – ozvala se v té chvíli babka ospale. Mìla vysoký tenký hlásek, který nepøíjemnì pøeskakoval nahoru dolù, jak napìtí, pru¾nost a vibrace hlasivek ochabovaly.


– To je vaše vnuèka? – zeptal se teï druhý mu¾ s vizitkou na klopì a netrpìlivì se obrátil k babce. Na podezøelé pasa¾éry mìl èich, od toho byl tady, ale ne¾ staèil promluvit -
– Urèitì u¾ mají o nás starost. Podívám se, jestli pøibylo nìco nového na tabuli, – pronesla Barbara klidnì, naposledy, nevšímavì se protáhla a u¾ z ní byla vidìt jenom záda.
Sedadlo vybrala peèlivì. Stálo poslední v øadì sotva pár krokù od jezdícího pásu, který se jí ihned chopil a unášel na opaèný konec haly. Pøi troše dobré vùle mohla vypadat jako nezdárný student, který si nevá¾il rodièovské podpory, a kdy¾ vyèerpal všechny prostøedky, tak se teï za polední peníze s prosíkem vrací.


Ohlédla se a¾ z bezpeèné vzdálenosti. Stará paní právì vstala a naléhavì se do¾adovala úèasti. Mìla právo vìdìt, proè a jak dlouho tu ještì musí trèet! Vypadala smìšnì i bezbrannì zároveò. Mu¾i se teï o nìèem mezi sebou prudce dohadovali. Barbara skoro vesele nadhodila batoh, ale bylo to o fous! Cinknutí l¾íce o ešus uvnitø ji docela uklidnilo. Získala je od odrbaného kluka v prùjezdu starého èin¾ovního domu výmìnou za klíè od šatní skøínky, kterou u¾ nepotøebovala, a co s ním zamýšlel dìlat onen kluk, ji nezajímalo.


Barbara se na chvilku zastavila u dlouhého ozdobného truhlíku s kvìtinami, které v umìlém svìtle vypadaly neskuteènì, pøesto¾e byly pravé. V ka¾dém koneèku tìla ještì cítila rozrušení. Bez dlouhého pøemýšlení vklouzla do jednoho z drahých obchodù s parfumy, a teprve kdy¾ zachytila pohled obsluhujícího personálu, uvìdomila si, ¾e to není nejlepší volba. Bylo tu teplo, ale bezpeèno rozhodnì ne! ®aludek reptal u¾ docela nahlas, v tuhle dobu v sobì obyèejnì mìla aspoò to pivo na zahøátí, ale vrátit se zpátky do haly nebo ke kafeterii a èekat tam na pøíle¾itost, to si ještì netroufala. Hodila batoh na jezdící schody a sjela po nich ní¾ k letištním pøepá¾kám pro odbavování cestujících. Tady bylo daleko víc lidí, a tudí¾ i daleko bezpeènìji. Postavila se pøed tabuli s odlety, jako by hledala ten svùj, a pozornì se rozhlédla kolem. Co dál?


– A» koukám, jak koukám, svùj let nevidím. A ty? – Babka se na ni spiklenecky pousmála, v kalném bìlmu se ukázaly ještì jiskrné, témìø šibalské oèi, a nasadila si brýle. – Kolik je ti? Hádala bych tak nejvíc sedmnáct. – zaskuhrala a hlas jí námahou vyletìl vzhùru.
Sedmnáct a pùl, – upøesnila tentokrát Barbara hrdì a pokusila se vrátit úsmìv. Svìtu se nedalo vìøit, to znamenalo, ¾e ani dospìlým. Pøedevším dospìlým! Ale tahle stará paní na ¾ádný trik nevypadala a koneckoncù ji zachránila od poøádného maléru. – Klidnì si mù¾eme tykat, – zabruèela a pokusila se vrátit úsmìv.


– Rodièe budou mít starost. –
– Myslíš? – protáhla Barbara pobavenì a beze zloby, s nepøeslechnutelnou ironií. Starost snad ani ne, ale nepøíjemnosti s policií a zdlouhavé vyšetøování èeká vychovatele docela urèitì. Pøála jim to. Útìky z pas»áku byly denním chlebem, ale nevzpomíná si, ¾e by se nìkomu poštìstilo zùstat venku na svobodì tak dlouho.
– Proè tì tam dali? – dovtípila se koneènì babka.
Dlouho ¾ádná odpovìï. Proè, proè. Jak to mìla vìdìt? Mo¾ná ji sociálka chtìla uchránit pøed vlastní rodinou? Tak nìjak to stálo ve spisu. Byla v gajlárnì od deseti let, z doby pøedtím si pamatovala jen strach, bití a útìky ze školy.
– Co budeš dìlat teï? – Barbara pokrèila rameny. Nemìla pevný plán, vyèkávala. – Neøíkej, ¾e nemáš ¾ádné pøátele... –

 

 

Tak teï je u¾ zvìdavá nìjak moc. Barbara se zatváøila zarputile a poodstoupila. Nemìla pøátele, mìla Blá¾u. Ta byla o pár let mladší. Kde je teï, co je s ní? Kdyby mohla... Tak co? Jak ji mìla hledat? A¾ bude plnoletá a ruce všech sociálek a nápravných zaøízení na ni budou krátké, tak pak. Najde ji, najde ji docela urèitì!


Babka semkla úzké rty. Nejen hlas, i ony byly poznamenané vìkem. Nevìøila, ¾e dìti se rodí zlé od pøírody. Jenom zlé. Negativní vlastnosti nabírají a¾ èasem, pøíkladem a špatnou výchovou doma, a hlavnì nedostatkem komunikace. Také ona musela udìlat nìkde chybu, jak jinak si vysvìtlit, ¾e se k ní nehlásily ani vlastní dìti? Dobrá slova dìlají dobrou povahu a dobré srdce. Jo, nìkde musela udìlat chybu. Vnuky znala jen z fotografie. Beztak z nich dnes budou rozjívení pancharti, takové mù¾e potkat všude na ka¾dém kroku, není èeho litovat, pøesvìdèovala se.


Kdysi se jí zdálo, ¾e má syny, na které se jednou bude moct spolehnout. A spoustu pøátel. Synové se o¾enili a odcizili, øádka pøátel proøídla, nìkteøí zemøeli, jiní se odstìhovali. Ne¾ se nadála, stála tu sama, bez pøátel, bez opory, bez pomoci.
– Máš pøece dìti... v Manchestru, – pøipojila Barbara váhavì.
– Myslíš? – protáhla teï stará paní posmìšnì, podobnì jako Barbara pøed chvílí. – A co kdy¾ ne? – nadhodila s jakýmsi utajeným spøíse¾enectvím. Tady v letištní hale plné neznámých lidí, kteøí neustále nìkam spìchali a odlétali, si namlouvala, ¾e zvládla svoji opuštìnost. Anebo ¾e nìkam letí. Do Manchestru, proè ne? Dnes to bylo za dìtmi, pøíští týden tøeba za bohatou a osamìlou pøítelkyní. Léta se nevidìly a teï se nemohly doèkat, a¾ jedna druhou obejmou... Staèila ale malièkost, tøeba ti dva slídièi nahoøe... anebo tady ta holka, aby se na ni vrhla stará úzkost. A nenávist! Ke svìtu, k lidem, skrz naskrz zka¾eným, dokonce i k sobì a dìtem, k tìm pøedevším, u¾ proto, ¾e jí nìkoho tak bolestnì pøipomínaly. Staèilo, aby zaslechla veselý hovor – a hned si uvìdomila propast pøed sebou.


– Jak se jmenuješ? Být tak stará jako ty... –
– Tak co? –
– Nevím. Rozletìla bych se do svìta... nejspíš. –
– Kam? Do Manchestru? Za dìtmi? Máš tam vùbec nìkoho? – Na to babka u¾ neøekla nic a otoèila se, aby setøela vlhkou brázdu, která tu zbyla po další slze jako hrášek.. – Nevadí, máš mì! V pas»áku mi øíkali Bára, – zasáhla Barbara døív, ne¾ zaènou pøemílat svoji samotu, svoji pøipoutanost k bolestné, propastné prázdnotì. Sama nevìdìla, co ji k takové øeèi pøimìlo, snad ¾e v ní stará paní zaèala budit soucit.


– Bára... Máš hezký oèi. Takový... – Babka hledala slovo a zpytavì se na ni zahledìla. Nedovedla by øíct jaké, ale zlé rozhodnì ne. Bára. Barbara... Jméno z øeckého „barbados“ se dalo pøelo¾it nejspíš jako cizinec. To se jí líbilo, byla v tom urèitá symbolika. Pøesnì tak se seznámily. Jako dva cizí, a pøece spøíznìní lidé. – Jak si pøedstavuješ budoucnost? – zeptala se opatrnì.
– Nemám budoucnost. Mám na rohlík a jedno kafe... do pohárku, – upøesnila Barbara vìcnì.
– To si schovej, teï patøíš ke mnì, platí? –

 


Sedìly a u¾dibovaly z rohlíku. Kdy¾ stará paní pootevøela kabelku, aby pøepoèítala drobné, zahlédla Barbara koutkem oka pod kapesníkem pistolku. Skoro se neodvá¾ila domyslet, tak se vylekala.
– Chceš ji vidìt? Baterie jsou v rukojeti. –
Barbara ztì¾ka polkla. Tedy, babka je kádr.
– To je ta na kulièky? ...Ty z plastu? – zeptala se váhavì, kdy¾ se rozpomnìla na titulky v novinách, a u¾díbla z rohlíku. Stará paní se zatváøila pobavenì a pak se známkou zahanbení, posmutnìle kývla.


Blanka Kubešová

* * *
Kolá¾e pro SeniorTip © Marie Zieglerová

Zobrazit všechny èlánky autorky



Komentáøe
Poslední komentáø: 06.01.2014  10:22
 Datum
Jméno
Téma
 06.01.  10:22 Jana Reichová
 05.01.  23:35 Ivan
 05.01.  21:42 Polarka
 05.01.  18:38 Blanka K. posnìhávalo
 05.01.  18:31 Václav Musím se pøiznat...
 05.01.  17:52 JaninaS
 05.01.  16:46 Zdenìk
 05.01.  10:31 janina
 05.01.  09:18 Von
 05.01.  09:00 ferbl
 05.01.  08:11 Milu¹
 05.01.  07:19 Blanka B.
 05.01.  06:35 Láïa K.
 05.01.  06:01 Bobo :-)))