Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Artur,
zítra Xenie.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Psí rozhovory


Humor je pilulka, která za¾ehná smutek,
který obèas vstupuje nepozván.
Mám dobrou rodinu. Je to velký dar.
Rodina je pro mne jako laskavá psí bouda, která je bez øetìzu.

Celý ¾ivot jsem tou¾il a tou¾ím po laskavosti.


Josef Fousek

 

"To je ¾ivot pro psa," øíkáme v nevlídných situacích, nìkdy jej velebíme: "Jaký to dar, ten ¾ivot!" Ten dar je závislý na tolika okolnostech, ¾e je od poèátku v neustálém nebezpeèí.


Strach, láska, bohatství, chudoba, nemoci, závist, náhody, dìdiènost, - faktory, které nás pronásledují nebo obš»astòují. Jsou jako mlèenlivé stíny s námi. Stopy, které nevidíme. Ty stíny mizí se západem slunce. Objeví se opìt v záøi luceren, kdy odháníme skuteènost a vcházíme do pohádek pro dospìlé. Myšlenky jsou ukonejšené tichem. Ve vzduchu se potulují hluky ne¾ivých pøedmìtù. Bilancujeme, sèítáme, meditujeme.


Co se stalo, co bylo, co se povedlo, co nás sou¾í. Chceme si pøipomenout, a chceme zapomenout. Stíny se vrací bez varování. Hledáme spøíznìnou duši. Jako spøe¾ení polárních psù táhneme své sánì s nadìjí i zoufalstvím za blikající Severkou. Vèera jsem mluvil se psem.


"Dlouho jsi u mne nebyl," øíkal a vylezl na zídku, abych jej lépe slyšel. Dùvìrnì ke mnì pøistrèil èenich:
"Dívám se na lidi, jak chodí kolem mé zahrady. Nikdo si mne nevšímá! Pozdravím slušnì ka¾dého v ulici. Nedávno na mne zakøièel jeden tlustý pán:
"Dr¾ hubu, hafane! Nevìdìl, ¾e jsem jej pozdravil. Nìkdy se u plotu zastaví i dìti. Mám dìti rád. Bojím se ale vánoèních svátkù a hlavnì Silvestra."


"Proèpak?" zeptal jsem se udivenì.


"Lidé házejí divné vìci, které bouchají a mne to dìsí. Ty rány mnì nièí uši. My psi, toti¾ slyšíme víc ne¾ vy lidé. Já si v¾dycky zalezu do boudy a tøesu se. Nemù¾u jíst ani pít. Proè, vy lidé, dìláte rámus, kdy¾ se radujete?"


Sedl jsem si na zídku, proto¾e mne zaèala bolet páteø.

"Já vlastnì nevím," pøiznával jsem, "je to asi lidská touha upozornit na sebe. My lidé, odpradávna støílíme z dìl a z pušek, kdy¾ nìco slavíme. Tøeba nìjakou velkou vìc!"


"Jakou velkou vìc?" zakòuèel mùj psí kamarád.


"Nó, tøeba volbu nového prezidenta, krále, nebo jejich úmrtí!"


"Poèkej chvíli, èlovìèe, jdu se trochu napít, vyschlo mi v puse." Hafánek se vrátil ve chvilce a pokraèoval:


"Cestou ke kastrolu mne napadlo, proè máte prezidenta a krále?"


"To je jako kdy¾ vy psi máte vùdce smeèky."


"Já nemám ¾ádného vùdce," zakroutil hlavou.


"Máš pána, který ti dává jíst a pít, pouští tì se øetìzu, vodí tì na vodítku na procházky a kdy¾ je velká zima, pouští tì do domu, aby jsi se ohøál!" vysvìtloval jsem.


"A také mne hladí nebo bije," posteskl si. "Také vás král nebo prezident bijí?"


"To ne," øíkal jsem zamyšlenì, "ale mají vojáky, policii, a ty nás hlídají. Kdy¾ národ zlobí, tak nás potrestají."


"Mù¾ete je také, jako my psi, kousnout, nebo mù¾ete jen štìkat?"
"Také štìkáme, kdy¾ se nám nìco nelíbí, ale koušeme jen v nejhorším. Kdy¾ je nám ublí¾eno a vidíme nespravedlnost, štìkáme na mìsíc!"


"Štìkáte?" divil se.

 


"To jen tak øíkáme. Okopírovali jsme to z vašeho psího slovníku!"


"Tak vy dáváte rány, jen kdy¾ se radujete?"


"Nìkdy se i zabíjíme!" øekl jsem smutnì.


"My psi se nezabíjíme! Já mám tady v okolí hodnì známých psù. Štìkáme, vrèíme, nìkdy se trochu rafneme, ale nezabíjíme se. Máme rádi jídlo a kdy¾ nás lidi hladí. Kdy¾ jsem byl mladší, tìšilo mne, kdy¾ si se mnou dìti hrály. Házely mi klacek, nebo míè. I do vody. Já umím toti¾ od malièka plavat. Jeden mùj kamarád ze Smetanovy ulice umí vodit slepé èlovìky."


"Slepé lidi," opravil jsem ho.


"Tomu nerozumím," zavrtìl ocasem.


"Kdy¾ je nás hodnì, tak jsme lidé. Kdy¾ jsem sám, jsem èlovìk," vysvìtlil jsem.


"Já jsem pes, a kdy¾ je nás víc, tak jsme psi." Zamyslel se, poškrábal se zadní packou za uchem, a pokraèoval:
"Já jsem prý od malièka èistokrevný, ale je mi to jedno. Nevím, co to znamená. Já mám rád všechny psy, a» jsou velcí, malí, èerní, bílí, strakatí nebo šilhaví. Nás je hodnì druhù! Také máte, vy lidi, druhy?"


"Vlastnì ano," sna¾il jsem se najít vysvìtlení, "lišíme se barvou pleti, tvarem oèí, jazykem, náøeèím, ale v podstatì jsme všichni stejní. Máme dvì ruce, dvì nohy, jeden nos, dvì uši, a jedno srdce."


"To jste nám dost podobní," pøikývl huòatou hlavou, "jen¾e my máme èumák a vy nos. A také nenosíme šaty. Kdybyste nenosili šaty, mo¾ná byste si víc rozumìli. Také se zdravíte, kdy¾ se potkáte? Štìkáte na sebe?"


"My neštìkáme, my mluvíme. Zdravíme jen toho, koho známe."

"Je vás hodnì?"

"Je nás miliardy!"

"Rvete se také o kost?"

"My se rveme také nìkdy. Ale nikoli kvùli kosti. Kvùli majetku, kvùli nábo¾enství, kvùli politice."

"Co je to nábo¾enství a co je to ta politika? My psi o tom nevíme ani Ò."

"Nábo¾enství je zpùsob myšlení, ¾e nìjaká nadpøirozená bytost øídí kroky lidí. Lidé si pøedstavují Boha ka¾dý po svém, a proto se hádají, zabíjí a pøou, který Bùh je lepší."

"A na tu politiku jsi zapomnìl, lide!"


"Èlovìèe," opravil jsem znovu.


"Politika je také druh nábo¾enství. Ka¾dý èlovìk má jiný názor na svìt, a tak se ti, kteøí mají názory stejné nebo podobné, sdru¾ují do politických stran. Volí si šéfy, pøedsedy, a kdy¾ jim strana nesplní sliby, volí zase jinou. Která strana slíbí víc, tak tu lidé volí."


"To je na mì slo¾itý. Jsem rád, ¾e jsem jen pes. Já znám jen támhletu stranu domu, kde mám roh, na který chodím èùrat. Vy, èlovìci, pardón, lidé, ¾ijete moc slo¾itì. Jsem rád, ¾e jsem jen pes!"


"Buï rád, ¾e jsi pes," pøikývl jsem, "náš lidský svìt je nebezpeèný!"


"Tebe mám rád, ty mì nezabiješ kvùli psímu sádlu na prùdušky. Jediné mi vadí, ¾e kdy¾ se ozvu, tak mì zmlátí vodítkem, nebo i holí. A to není spravedlivé. Netoulám se, jsem hodnej k dìtem, hlídám dùm a jím všechno, co mi dají do kastrolu. V èem jsme vlastnì my psi jiní, ne¾ vy lidé?"


"My lidé jsme chytøejší," zastal jsem se HOMO SAPIENS. Umíme stavìt domy, umíme èíst, psát, létat, poèítat. To vy, psi, neumíte."

 


"Nám to ale nevadí. My se umíme natáhnout na sluníèku, mhouøit oèi, radovat se, kdy¾ pøichází náš pán, nosit klacíky, umíme skákat pøes plot, zachraòovat lidi v horách, vodíme slepce, bìháme rychleji ne¾ vy lidé, máme lepší èich, vyèucháme drogy na hranici, chytíme zlodìje.." Zamyslel se a protáhl. Potom tiše dodal:
"Jenom se bojím, aby mì nìkdy nedali do útulku. Aby mì nìkdo nevyhodil za plot. Já mám rád domov a jsem rád, kdy¾ mì pán drbe za ušima."


"Tak ahoj, musím u¾ jít," chtìl jsem se rozlouèit.


"Nechoï ještì, je sluníèko a je hezky!"


"Kdybychom se my lidé váleli na sluníèku, jako vy psi, nebylo by civilizace!"


"Co je to ta civilizace? Ještì jsem o ní neslyšel a to jsem u¾ na svìtì devìt let."


"To je to všechno kolem nás. Mrakodrapy, továrny, školy, soudy, parky, pole, auta, letadla, krásné zbo¾í, lodì, televize.."


"Já se radìji válím na sluníèku! Také jsi øíkal, ¾e se zabíjíte. Ten kdo se válí na sluníèku nikoho nezabije."


"A co kdy¾ tì nìkdo z toho sluníèka vy¾ene?"


"My psi zavrèíme, ale místa na sluníèku je dost."


"U nás lidí je to jinak. Kdo má více sluníèka, druzí mu ho chtìjí vzít. A ti, co mají lepší místo, chtìjí ještì více místa od tìch, kteøí mají málo místa, a ti zase chtìjí místa tìch, kteøí mají více místa. Kvùli tomu se zabíjí. Hloupí lidé jsou nebezpeèní."


"Proè?"


"Proto¾e je ti, kteøí jsou chytøí a zlí zneu¾ívají k válkám."


Hafánek se protáhl, zazíval: "Jsem hloupý pes, neumím èíst ani psát!"


"Tak ahoj, mudrci! Zase nìkdy na shledanou. Rád si s tebou povídám."


"Jó, klidnì, budu rád, kdy¾ tì uvidím. Mám tì rád, proto¾e jsi hloupý."


"Já? Proè?" vrátil jsem se a udivenì se ptal.


"Proto¾e se mnou bavíš, kdy¾ jdeš okolo. Vedeš se mnou hovory, ze kterých nic nemáš!" Olízl mi ruku, a odbìhl do strany, k rohu, kde mìl znaèkovací místo.


Vrátil jsem se domù do paneláku. Na pivo jsem nešel. Otevøel jsem si okno, lehl si na koberec a høál jsem se v pozdnì odpoledním slunci. Všechny strany, králové, banky, úøady, majetek, televize, mi v té chvíli mohly být ukradeny. Byl jsem š»astný.
"Zítra musím tomu pejsanovi podìkovat a pøinést nejvìtšího vuøta."


* * *


Hovory se psy zavádím èasto. Budu asi k smíchu, ale, kdy¾ vidím pejsánky uvázané u krámù a suprmarketù, jak èekají zoufalí, jestli se jejich panièka vrátí, uklidòuji je. Nìkdy mám dojem, ¾e mi rozumí. Také øíkám: "Ahoj, Strakulíne, kde jsi bìhal, ¾e pa»cháš? Rozèiluje mne, kdy¾ spatøím huòáèe, který uštvaný s jazykem u zemì, bì¾í za kolem na vodítku, v tøicetistupòovém vedru. V té chvíli nejsem poeta a estét, ale naštvanej èlovìk a mé nadávky by pøedèily slovník pøístavního dìlníka. Dojímá mne oddanost tvorù, které Pán Bùh stvoøil a dal jim více vìrnosti a lásky, ne¾li nám, pánùm tvorstva. Neznám krásnìjší chvíli poklidu, ne¾ veèer, kdy u mých nohou le¾í psí kamarád a hledí na mne, jestli mu neodejdu. Kdy¾ mne pøivezli po operaci srdce z nemocnice, stál u mne a prohlí¾el si mì. Byl opatrný a ohleduplný. Neskákal na mùj hrudník, vìdìl, ¾e tam mám jizvu. Zdálo se mi, ¾e mi øíká: "Neboj se, jsem tu s tebou. Stýskalo se mi. U¾ nikam neodcházej." Vyprávìl mi oèima o své radosti.


Josef Fousek

* * *


JOSEF FOUSEK, dìlník, zemìdìlec, písnièkáø, fotograf, textaø, básník, spisovatel. Narozen 12. 3. 1939 v Kladnì. 1979-98 spolupráce s divadlem Semafor a Divadlem J. Grossmanna. Petr Spálený zhudebnil a nazpíval mimo jiné Fouskovu báseò A¾ mì andìlé.
Bibliografie: Putování s oslem (napsal s M. Šimkem), Lidi, já byl v Americe, Bez cenzury, Epigramy, A¾ mì andìlé (s H. Bártíkovou), Fouskoviny, Fouskoviny 2001, Eman a Kornelie-bo¾í lidé, Andìlé, nevolejte, Co jsem andìlùm neøekl, Fouskovy protistátní písnì (ilustrace J. Kristofori), Pojïte se smát (ilustraèní foto T. Fousek).
Diskografie: Tohleto, lidi je demokracie, Nemám èas lhát (¾ivì v Semaforu), Nejkrásnìjší Vánoce s Fouskem (básnì a koledy).


* * *

Z knihy Václava ®idka a Blanky Kubešové “Kolja … to neznáte mého psa!” vydané v roce 2004 nakladatelstvím Fraus v Plzni.
Ilustrace © Anastázia Mahovská



Komentáøe
Poslední komentáø: 05.01.2014  08:33
 Datum
Jméno
Téma
 05.01.  08:33 ferbl
 03.01.  11:14 Blanka K.
 03.01.  09:41 Vesuvanka
 03.01.  08:23 Vendula
 03.01.  07:37 kvìta :-)))
 03.01.  07:09 LenkaP
 03.01.  06:33 Láïa K. Díky